Léopold Sédar SenghorZatímco Césaire zůstal neúprosným odpůrcem kolonialismu, postoj Léopolda Sédara Senghora byl mnohem smířlivější. Bylo tomu tak zejména proto, že Senghor dával pojmu “négritude” především kulturní a filosofický obsah, který mu zůstal dokonce i době, kdy se négritude stala základem politiky nového nezávislého senegalského státu, se Senghorem coby prezidentem v čele.

Senghor se narodil 9. října 1906 ve vesničce Joal. Od roku 1928 pokračoval ve svých studiích v Paříži, bojoval ve druhé světové válce za Francii, od roku 1945 byl poslancem za Senegal. V roce 1955 byl zvolen tajemníkem státu a od roku 1960 do roku 1980 byl prezidentem nezávislého Senegalu. V roce 1983 byl zvolen do “Académie française”. Celý jeho život je prodchnut myšlenkami négritude, počínaje interpretací příjmení Senghor, které odvozuje od portugalského “senhor”, “pán”, a které svědčí o “kapce portugalské krve” kolující v jeho žilách (a tedy o biologickém míšení – spojovaném s “kulturním míšením” (métissage culturel), významným pojmem v Senghorově myšlení o “civilizaci univerza” (Civilisation de l’Universel)) a konče Senghorovými manželstvími: první manželka, kterou si vzal ve čtyřiceti letech, byla dcera generálního guvernéra AEF (Afrique Equatoriale Française) Félixe Ebouého, Ginette Eboué, původem z Francouzské Guayany. Senghor si ji vzal, protože považoval za svou povinnost “épouser (...) une Noire d’Afrique, une Arabo-Berbère ou, à défaut, une Antillaise” (Léopold Sédar Senghor, La poésie de l’action. Conversations avec Mohamed Aziza, Éditions Stock, Paris 1980, str. 149.) – proto si nevzal Francouzku, jak by býval mohl v roce 1935. Rozvedl se v roce 1955 a znovu se oženil v roce 1957, s běloškou, Colette Hubert – tentokrát už “z lásky”. Jeho třetí syn, míšenec, zosobnil jak biologické tak kulturní křížení.

Ve svých 94 letech je Senghor stále vitální pán – prý se začal učit čínštině.

Senghorovo dílo je velmi rozsáhlé a je naplněno ideou négritude stejně jako jeho život. Na tomto místě bychom chtěli uvést jen několik základních myšlenek, které jsou důležité pro další diskuzi o africké filosofii.

Tvrzení, které vystihuje Senghorovo chápání négritude (alespoň v počáteční fázi) a které dosud vyvolává pobouření mezi africkými i neafrickými kritiky, je: “L’émotion est nègre, comme la raison hellène.” (Léopold Sédar Senghor, Liberté I: Négritude et humanisme, Éditions du Seuil, Paris 1964, str. 24.) Stejně tak pohoršující shledávají Senghorovi kritici i jeho odlišení evropského a afrického rozumu: “La raison européenne est analytique, discursive par utilisation; la raison négro-africaine, intuitive par participation.” (Léopold Sédar Senghor, Liberté II: Nation et voie africaine du socialisme, Éditions du Seuil, Paris 1971, str. 289.) Podle Senghora je černoch nadán vyšší smyslovou citlivostí než běloch, oproti evropskému zpředmětňujícímu, konceptualizujícímu myšlení se černoch neodlišuje od objektu svých smyslů, nýbrž s ním splývá v nerozlišujícím spojení.

La nature même de l’émotion, de la sensibilité du Nègre, explique l’attitude de celui-ci devant l’objet, perçu avec une telle violence essentielle. C’est un abandon qui devient besoin, attitude active de communion; voire d’identification (...). (Liberté I, str. 24.)

Takový přístup k objektu se vyznačuje jiným způsobem poznávání: již nejde o to “uchopit předmět”, zabít jej, aby bylo možné ho analyzovat; jde o to v aktu lásky, ve splynutí s ním jej tančit – “danser l’Autre” –, poznat jej účastí na něm.

[The African negro] has no need to think, but to live the Other by dancing it. In dark Africa, people always dance because they feel, and they always dance someone or something. Now to dance is to discover and to re-create, to identify oneself with the forces of life, to lead a fuller life, and in short, to be. It is, at any rate, the highest form of knowledge. (Léopold Sédar Senghor: “On Negrohood: Psychology of the African Negro”, in: Albert Mosley, African Philosophy. Selected Readings, Prentice-Hall, New Jersey 1995, str. 116-127, cit. ze str. 120. Původně jde o článek z časopisu Diogenes 37 (1962), str. 1-15.)

Hlavní charakteristikou černocha a jeho přínosem světové civilizaci je rytmus: “le Nègre [est] un être rythmique. C’est le rythme incarné.” (Liberté I, str. 37) Afrika je tak zdrojem energie, je “le levain qui est nécessaire à la farine blanche” (L.S.Senghor, Poèmes, Editions du Seuil, Paris 1964, str. 23), je bubnem udávajícím rytmus v orchestru civilizací. (Tato metafora, jako ostatně mnoho Senghorových formulací, vzbudila odpor řady afrických intelektuálů. Marcien Towa píše ve svém sarkastickém dílku: “Le grand orchestre de la convergence panhumaine (...) aura pour chef, l’Europe, le blanc, tandis que le nègre sera à la section rythmique.” Marcien Towa, Léopold Sédar Senghor: Négritude ou Servitude?, Editions CLE, Yaoundé (Cameroun) 1971, str. 113.)

Senghor zastává teorii komplementární rovnosti ras, každá rasa má svůj přínos a slučují se v “civilizaci univerza” (Civilisation de l’Universel). Rasu chápe Senghor zpočátku biologicky, po druhé světové válce, kdy v důsledku zkušenosti s nacismem protagonisté négritude vystřízlivěli ze svého “antirasistického rasismu” (Jean-Paul Sartre: “Orphée noir”, in: Léopold Sédar Senghor, Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française, Presses Universitaires de France, Paris 1948, str. XL), se přiklání ke kulturní definici rasy a snaží se určit specifika africké kultury.



Senghor recituje svou báseň Femme nue, femme noire

K politickému významu hnutí négritude

Zpět na stránku "Etnofilosofie"

Zpět na stránku Africká filosofie