modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

JAN SKÁCEL


Vteřina v lednu


A den je tichý, křehký jako skořápka. 
Uvnitř je slunce, také celé bílé. 
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh. 
I tato vteřina, i tato bílá chvíle. 
 
 
zdroj: Andělský svjet


JAN SKÁCEL




Skácel z MF Dnes  06-11-2004

Básník, prozaik, novinář, ale také uvaděč v kině, betonář, opravář traktorů; autor, který se nikdy nevzdal hledání krásy a vznešenosti v obyčejném lidském životě. JAN SKÁCEL se narodil 7. února 1922. Za války byl nasazen v Rakousku, po roce 1945 studoval na brněnské filozofické fakultě. Vydal například sbírky Smuténka nebo Hodina mezi psem a vlkem. Jeho knihy nesměly do roku 1981 oficiálně vycházet: šířily se v opisech nebo byly vydávány v zahraničí. Básník se pádu komunismu nedožil, zemřel 7. listopadu 1989.

Zdroj:
Jan Skácel z MF Dnes 06-11-2004






JAN SKÁCEL
(7. 2. 1922 VNOROVY U STRÁŽNICE - 7. 11. 1989 BRNO)

Jan Skácel pocházel z rodiny učitele. Gymnázium studoval v Břeclavi a v Brně-Králově Poli, zde také maturoval. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, v roce 1952 musel však odejít a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963 - 1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od 70. let, po zániku Hosta, se věnoval pouze literatuře. Jan Skácel

Jan Skácel debutoval roku 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) se inspirují baladičností a étosem folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších opusech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor upouští od dosud převládajícího volného verše a volí i tradiční strofickou a veršovou formu.

V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V Jazzové sekci vyšly v 80. letech Malé recenze, Skácelovy fejetony, otiskované v Hostu do domu. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně: vyšla sbírka Dávné proso, následovala Naděje s bukovými křídly (1983, zahrnuje dvě původně samizdatové knihy, později vydané v zahraničí: Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980), sbírka čtyřverší, návratů do kraje dětství a ohlasů moravských písní. V 80. letech vyšlo ještě Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.

V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.

Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).

Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89.

Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.

Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně uchovává spisovatelovu pozůstalost: najdeme zde rukopisy, korespondenci, fotografie, Skácelovy knihy vydané v zahraničí nebo díla přátel jemu dedikovaná. Zájemce může studovat též několik diplomových prací o Skácelově díle (včetně cizojazyčných) a seznámit se s domácími edicemi jeho knih.

Literatura:
Kožmín, Zdeněk: Skácel, Brno 1994.
Opelík, Jiří (ed.): Jan Skácel - Jiří Fried. Vzájemná korespondence, Praha 2001.
-rsv-: Skácel, Jan, in: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ž, Praha 1998.

Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně

Jan Skácel: portrét z mládí.
Ochotnické představení v Brně-Králově Poli: Jan Skácel sedící dole uprostřed (přelom 30. a 40. let).
F. X. Halas, Ludvík Kundera a Jan Skácel (u Halasů, 1983).
Jan Skácel v tehdejší Jugoslávii u příležitosti převzetí ceny Svazu slovinských spisovatelů (1989).
Karikatura Viléma Reichmanna (jappy) "Co zbylo z anděla".
Rukopis básně "Naděje s bukovými křídly".
Výtisk sbírky "Co zbylo z anděla" (1960) s věnováním Františku Tenčíkovi (brněnský literární vědec, vysokoškolský pedagog a autor knih pro děti): "(…) ze starého přátelství a za to, jak shovívavý byl k mým pokusům o dětskou knížku."
Část Skácelova rukopisu projevu na pohřbu Jaroslava Seiferta (1986).
Ukázky zahraničních edic: výbor z poezie vydaný nakladatelstvím Merlin Verlag v Německu roku 1989 (překlad Reiner Kunze).
Do italštiny převedla Skácelovy verše Sylvie Richterová (Řím 1981).
Z nabídkového katalogu rakouského nakladatelství Wieser Verlag na podzim roku 1993.
Dedikace Oldřicha Mikuláška manželům Skácelovým (1980).
Časopis ROK (Revue otevřené kultury, šéfredaktor Jiří P. Kříž), výrazný počin brněnské kulturní obce. Nulté číslo vyšlo roku 1985 a po kritice stranických orgánů, že časopis dává prostor i autorům tehdy oficiálně neuznávaným, první číslo ROKu mohlo vyjít až v roce 1990. Jan Skácel, pro inspirativnost svého života a díla uváděný v tiráži prvních čísel jako člen redakce, napsal novému periodiku ještě v říjnu 1989 úvodní, programové slovo, vyzývající k umělecké a občanské poctivosti.

Zdroj: MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM



Jan Skácel Jan Skácel (1922-1989)

Český básník a literární redaktor. Rovněž autor knih pro děti a próz. V mládí prošel různými povoláními. Po válce vystudoval filozofickou fakultu a působil jako kulturní redaktor. V letech 1963-9 byl šéfredaktorem měsíčníku 'Host do domu'. V osobité poetice usiloval o hutnou konkrétnost projevu. Přirozené hodnoty domova i jazyka stavěl do protikladu k modernímu světu. Od šedesátých let nesměl kvůli svým nekonformním politickým postojům publikovat, jeho poezie vycházela v exilu. Zemřel v Brně.

Tvorba: Chyba broskví, Co zbylo z anděla /1960/, Dávné proso /1981/, Dvanáct sonetů pro starou lásku, Hodina mezi psem a vlkem /1962/, Jak šel brouček na vandr /1961/, Jedenáctý bílý kůň /1964/, Kam odešly laně /1985/, Kdo pije potmě víno /1988/, Kolik příležitostí má růže /1952/, Metličky /1968/, Naděje s bukovými křídly /1983/, Nepatrné requiem, Noc s Věstonickou venuší, Odlévání do ztraceného vosku /1984/, Oříšky pro černého papouška, Pohádka o velkém samovaru /1961/, Proč ten ptáček z větve nespadne /1988/, Smuténka /1965/, Talisman, Tratidla, Třináctý černý kůň, Uspávanky /1983/, Vítr jménem Jaromír /1966/, Znovu láska

Zdroj: http://sweb.cz/svjet/index.html





Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.