ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU
(Filmové studio Barrandov, 1970, 103 min.)

Režie: Oldřich Lipský
Námět: román Nenada Brixiho Mrtvým vstup zakázán
Scénář: Miloš Macourek, Oldřich Lipský
Kamera: Jiří Tarantík
Hudba: Vlastimil Hála
Texty písní: Pavel Kopta
Zpívá: Eva Olmerová
Kresby: Kája Saudek

Hrají:
Georg Camel - Lubomír Lipský
Sabrina - Jiřina Bohdalová
Kate - Iva Janžurová
Harringtonová - Marie Rosůlková
Sheridan - František Filipovský
Brooks - Jan Libíček
Gogo - Josef Hlinomaz
Kovarski - Karel Effa
Davidson - Lubomír Kostelka
Harley - Vlastimil Hašek
Peggy - Stella Zázvorková
Zubatý - Josef Kemr
Tom - Jaroslav Moučka
Owens - František Peterka
Henry - Jan Přeučil
Psychiatr - Zdeněk Řehoř
Ředitel školy - Robert Vrchota
Bill - Zdeněk Kryzánek
Ronald - Lubor Tokoš
José Antonio - Otto Lackovič







     Kolem obyčejného učitele z městečka Springtown se začnou kupit mrtvá těla...


Zpět na seznam českých filmů



    RETRO BARVOTISKOVÉHO XEROXU

     Film Čtyři vraždy stačí, drahoušku (další ze série imperativně nazvané sady filmů s převahou nadsázky, parodie a estetiky pastiše) je podpovrchovým průsečíkem české kinematografie, komediografie obzvlášť. Prapodivná štítivost pokleslého žánru, kterou byla a je po sametové revoluci prodchnuta česká filmová kritika má za důsledek trvalé podhodnocení "neartových" filmů dekády sedmdesátých a osmdesátých let.
     Prizmatem nové vlny a jejích vrcholů byl u nás nastaven standard, který soustavně vypuzoval mimo umělecké zorné pole filmy zahrávající si s parodickou obscénností, pokleslými žánry a schématy. Vynořovala-li se filmové díla a dílka naznačující morální a estetickou nejasnost (oproti výlučnosti společenských apelů Chytilové, Menzela, Passera), byla přehodnocena jako lidová zábava poplatná či alespoň neutrální normalizačnímu režimu.
     Málokdo tehdy dokázal docenit podvratnou mohutnost komedií, které byly výrazně zahaleny odkazy k neškodnému dětskému, dobrodružnému či fantasknímu žánru. Byly to ovšem právě filmy ironické, fantaskní a pohádkové, které pod maskou servility působily jako nejrozkladnější elementy národní normalizované paměti a jako takové soustavně znepokojovaly citlivou dětskou fantazii (v dětech i odrostlých).
     Představený film Oldřicha Lipského (který obsadil svého uměleckého blížence, bratra Lubomíra, do hlavní role) je průsečíkem osobních ambicí všech zúčastněných "posrpnových" umělců, kterým nebyla v té době zakázána tvůrčí činnost. Příboj herecké elity, která se na filmu podílela svými precizně propracovanými výkony (překopírovanými z amerických i evropských vzorů daného žánru) není nutno připomínat. Na podprahové úrovni tak činí promiskuitně obě komerční české televize každý půlrok.
     Za zmínku ovšem stojí umělecká kooperace stínových mistrů, kteří dodali filmu svébytný podíl z dané umělecké oblasti. Inscenování reálií s comicsově vyostřenými karikaturami Ameriky šestákových románů by se neobešlo bez vnějškové stylizace kostýmů vzor "třicátá léta v Chicagu" od Theodora Pištěka. Pokud si uvědomíme tříletý posun od kostýmního podílu na historicky střízlivé a syrové reminiscenci Markéty Lazarové, vysvitne nám náhle originalita a inspirační obrat u jednoho z největších "stínových" českých umělců té doby. Vedle sugestivní jazzové a swingové hudby ilustrující nonšalanci a distingovanost comicsového podsvětí 30. let (hudba: Vlastimil Hála; hraje: Orchestr Gustava Broma; zpěv: Eva Olmerová) je film výsostným soustrojím střihu (Miroslav Hájek), "zemanovsky" kolorované kamery (J. Tarantík) a stylizované zvukové kulisy.
     Vlajkovou lodí je však celková výtvarná stylizace comicsově ostrých kontur, která se kongeniálně propojuje s aranžemi střihové skladby a dějové dramaturgie peripetií ohledně krádeže milionového šeku.
     Scénáristická propracovanost dějových linií, vycizelování jednotlivých dramatických point přirozeně přechází v malovanou comicsovou "interpunkci" výkřiků, odhalení a příznačných citoslovcí. Nelze zřejmě nalézt větší projev synergie obrazu, zvuku a děje v rovině scénář-výtvarno než ve spolupráci Miloše Macourka a českého comicsového krále Káji Saudka.
     Macourkova absurdně traktovaná fantastika opřádající svoje nápady inspirací z imperialistických zdrojů je nejdokonaleji absorbovanou poetikou americké detektivky v českém prostředí. Domyšlenost a přirozenost s jakou skloubil zaoceánskou inspiraci (jména postav, extravagantní typizace a exotická zápletka) s výtvarnými a hudebními možnostmi české filmové fantastiky je opodstatněním vzniku celého filmu i celé tradice uměleckého tandemu Lipský-Macourek.
     Přes veškeré interpretace a hodnotové rozostřování vyznívají jako nejúspornější obhajoba slova autorova: "Myslím, že komedie už tím, že je komedií, do něčeho tepe, za něco bojuje, něco odhaluje. (...) Rozhodně nemám vůbec v úmyslu dělat komedii pro komedii, ale vždy komedii s jasným záměrem a smyslem. samozřejmě také s humorem, který má zcela konkrétní zacílení." (Oldřich Lipský)
     Vymaňme se tedy z klasicistních přeludů karatelské elity české kritiky a historiografie a dopřejme si několik hltů báječného HuHu koktejlu...

Pavel Bednařík
1. prosince 2003