HOŘÍ, MÁ PANENKO
(Filmové studio Barrandov / Carlo Ponti, 1967, 71 min.)


Režie: Miloš Forman
Pomocná režie: Jaroslav Papoušek
Námět: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman, Ivan Passer
Scénář: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman, Ivan Passer
Kamera: Miroslav Ondříček
Hudba: Karel Mareš
Premiéra: 15. 12. 1967

Hrají:
Předseda plesového výboru - Jan Vostrčil
Člen plesového výboru - Josef Šebánek
Člen plesového výboru - Josef Valnoha
Člen plesového výboru - František Debelka
Člen plesového výboru - Josef Řehořek
Člen plesového výboru - Vratislav Čermák
Člen plesového výboru - Václav Novotný
Člen plesového výboru - František Reinstein
Člen plesového výboru - František Paska
Člen plesového výboru - Ladislav Adam
Josef - Josef Kolb
Stöckl - Jan Stöckl
Karel - Stanislav Holubec
Děda Havelka - František Svět
Ludva - Josef Kutálek
Standa - Antonín Blažejovský
Číšník - Stanislav Ditrich
Josefova žena - Milada Ježková
Růženka - Alena Květová






     V jedné podkrkonošské obci se koná požárnický bál. Plesovému výboru se organizace vymkne z rukou. Nepodaří se zvolit královnu krásy, tombola je rozkradena a navíc vypukne ve vsi požár...


Zpět na seznam českých filmů



   VZPOMÍNKY MILOŠE FORMANA

     Společně s Papouškem jsme začali psát příběh o vojenském dezertérovi, který se ukrývá ve sklepení pražské Lucerny. Odjeli jsme do Krkonoš, kde jsme věděli o perfektním kulečníkovém stole, a přece nám šlo psaní ztuha a pomalu, až jsme nakonec defintivně uvízli. Možná jsme moc tlačili na pilu anebo byl v celém příběhu nějaký závažný defekt. Přijel za námi Ivan Passer, aby nám s tím pomohl, ale ani jemu se nepodařilo nás z toho mrtvého bodu vytáhnout.
     Byli jsme z toho všichni podráždění a frustrovaní. Rozhodli jsme se, že si musíme od scénáře odpočinout, a zašli jsme na bál, který tu sobotu večer pořádal místní požárnický sbor. Chtěli jsme jen koukat na lidi, trochu se opít, pokecat s holkama a prostě relaxovat.
     Ve Vrchlabí měli dobrovolný požárnický sbor a většina jeho členů pracovala přes den v místní továrně. Na bál se přišli bavit a něco si užít. Uspořádali soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu. Pili a hádali se se svými ženami. A my na to koukali jako vyjevení.
     Celý příští den jsme s Ivanem a Papouškem nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru. V pondělí jsme své postřehy začali rozvíjet: co by se asi stalo, kdyby… A v úterý jsme začali psát scénář. Ten film se psal sám. Kdykoli se vynořil nějaký problém, rozjeli jsme se do Vrchlabí a pokecali s hasiči. Našli jsme totiž hospodu, kam chodili na pivo, hrát karty a biliár. Už nás znali a mluvili s námi otevřeně a za šest týdnů byla první verze scénáře Hoří, má panenko hotová.
     Scénář byl pevně postaven na našich skutečných zážitcích z toho bálu a stačilo už jen rozvíjet nahozené situace. Starý požárník kouká na to, jak se ztrácejí věci z tomboly, soutěž o královnu krásy nejvíc prožívají matky, které se snaží všemožně ovlivňovat porotu, ve městečku vypukne požár.
     Šeborovi se scénář líbil, a zatímco on rozjížděl produkční přípravu, já se rozjel zpátky do Vrchlabí. Ubytoval jsem se v hotelu a stal se štamgastem v nedaleké hospodě. Pár týdnů jsem každou noc odcházel z hospody jako poslední s partou dobrovolných hasičů. Když jsem z Vrchlabí odjížděl, měl jsem všechny role obsazené lidmi, které jsem měl rád a kteří měli rádi mne. Tehdy jsem na tenhle typ hledání talentů měl ještě játra.
     Než jsme začali s výrobou, ozvali se Ponti a Ergas, že jsou do projektu ochotní investovat. Ponti nabízel osmdesát tisíc dolarů. Papírově ho to pasovalo na producenta našeho filmu, přestože se ani nepřijel podívat, kde se film bude točit, ale díky jeho penězům jsme mohli film udělat v barvě. Tehdy se většina filmů na Barrandově točila černobíle. Pouze nejstarší a nejzasloužilejší režiséři, což byli shodou okolností často i velcí straníci, dostávali východoněmecký barevný materiál Orwo. Orwo mělo měkké, lyrické tóny, které se pro komedii moc nehodily, a barvy taky dost často kolísaly. Za Pontiho peníze jsme si mohli koupit kvalitní filmový materiál na Západě. Chtěl jsem ten film točit barevně hlavně proto, aby se co nejvíc přiblížil realitě, jinak o barvě u svých filmů moc nepřemýšlím, hlavně chci, aby černá byla opravdu černá a aby pleť nevypadala jako nabalzamovaná. Tehdy nám zbyly valuty i na „elemac“, vozík na kameru s jeřábem. Ten se hodil hlavně při natáčení tanečních scén, takže hasiči nemuseli zakopávat o kolejnice a kabely. Prostě se nám ta Pontiho investice moc hodila.
     Vrátili jsme se do Vrchlabí a začali. Ve filmu nebyl jediný profesionální herec a všichni naši dobrovolní hasiči pracovali přes den ve fabrice. Vstávali v pět ráno, v šest si odpíchli, ve dvě jim padla, šli domů, najedli se, převlíkli a šli se hlásit na plac. Začínali jsme točit ve čtyři odpoledne a dělali jsme do deseti do jedenácti večer nepřetržitě po celých sedm neuvěřitelných týdnů.
     Všichni ve Vrchlabí byli nadšení a obětaví a denní práce vypadaly fajn. Používal jsem stejnou pracovní metodu jako u Černého Petra. Nikdy jsem nehercům neukázal text. Každou scénu jsem pro ně předehrál, rozjel kameru a nechal je mluvit jejich vlastními slovy. Dějová struktura filmu se příliš nezměnila, ale dialogy, rytmus a chování se staly mnohem autentičtější.
     Když jsem se zavřel ve střižně, uvědomil jsem si, že tenhle film nemůže být dlouhý. Hoří, má panenko je zpráva o jediné události a má vlastně všechny aristotelské jednoty místa, děje a času, ale to mu zase ubírá na dramatičnosti. Nemá jedinou postavu, se kterou by se chtěl divák ztotožnit, nikoho, kdo by celý ten film táhl.
     Když jsme ve střižně skončili, film měl sice jenom sedmdesát tři minut, ale byl jsem s ním spokojený. Bál jsem se jenom, jak ten film přijmou straničtí papaláši a kulturtrégři. Většina z nich se dostala na své význačné posty hlavně díky tomu, že neměli smysl pro humor, a mně bylo jasné, že se jim moje realistická komedie líbit nebude. Doufal jsem ale, že se bude líbit Pontimu a že ji protlačí do distribuce na Západě. V té době už měla tvrdá měna v Československu silnější zvuk než strana.
     Během natáčení jsme byli s Pontim ve stálém kontaktu. Jeho člověk, Maurice Ergas, nás přijel navštívit do Vrchlabí několikrát. Ergase jsem měl vždycky rád, protože ze sebe nikdy nic nedělal. Začal svou kariéru jako vývozce těstovin a podle posledních zpráv, které o něm mám, teď vede nějaký hotel. Pro něho byl vždycky byznys jako byznys. Vzal si sice za ženu slavnou herečku Sandru Milo, ale zůstal sympaticky při zemi a české filmy měl moc rád.
     „Kdykoli jsme Ergasovi ukázali nějakou scénu, míval standardní připomínku: „Chce to víc lásky!“ Tím myslel nějakou nahotinku. Osobně proti milostným scénám a nahotě ve filmu nic nemám, ale neměl jsem zdání, jak je do tohohle filmu naroubovat. Několikrát jsem to s Ergasem probíral a on mi nakonec dal za pravdu.
     Jakmile jsme byli hotovi s hrubým sestřihem, pozvali jsme Pontiho, aby se přijel podívat. Ponti dorazil jako velký pán se svou obvyklou suitou nohsledů. Byl jsem rád. Tenhle druh filmu vyžaduje diváckou atmosféru, a čím víc lidí sedí na předváděčce, tím snadněji se budou smát.
     Projekce se spustila, ze začátku se pár lidí tu a tam zasmálo, ale pak se v místnosti rozhostilo těžké dusivé ticho. Film skončil, světla se rozsvítila a Ponti vstal. Pokýval hlavou směrem ke mně, otočil se a vyrazil k východu. Neřekl mi ani slovo. Jeho družina mě poctila sprškou rozpačitých úsměvů a za chvíli byli všichni pryč.
     Brzy mi bylo oznámeno, že Ponti chce svých osmdesát tisíc dolarů zpátky. Oficiálně prý kvůli nedodržení smlouvy.
     Tu smlouvu, kterou mi dali lidi z Filmexportu k podpisu, jsem vlastně ani nečetl, protože na to byla moje angličtina příliš chabá. Řekli mi, na jaké vytečkované čáře se mám podepsat, a já to udělal. A teď vyšlo najevo, že kdesi v dodatcích té smlouvy stálo, že Ponti od nás kupuje film dlouhý minimálně sedmdesát pět minut a my mu odevzdali pouze sedmdesát tři minuty. Tím jsme ho ošidili o dvě minuty, tudíž jsme smlouvu nedodrželi a basta. Až později jsem se dozvěděl, v čem byla hlavní Pontiho námitka. Měl pocit, že film je zesměšněním „obyčejného člověka“, a to se pro byznys nehodí.
     Ještě tentýž měsíc pak komunisti vznesli proti filmu takřka identické obvinění. Nechali se slyšet, že film zesměšňuje „dělnickou třídu“, a to se pro jejich byznys hodilo zrovna tak málo.
     Italský milionář a straničtí aparátčíci měli stejně falešně sentimentální představu „obyčejného člověka“, toho mýtického zaklínadla špatných filozofů, protože žádný z nich nevěděl, jak lidi normálně žijí a uvažují.
     Dokud byla šance, že můj film přinese do státní pokladny něco valut, nikdo si netroufal na Hoří, má panenko zaútočit, ale hned jak jsem přišel o svého italského patrona, už jsem lítal v průšvihu. Kulturní oddělení ÚV KSČ vyhlásilo proti filmu tažení, a dokonce sám prezident Antonín Novotný si vyžádal soukromou projekci. Údajně při ní „lezl po zdi“. Obzvlášť ho urazila scéna s tombolou. Pochopil ji jako reakcionářskou parodii na komunistický režim.
     Neměl jsem v úmyslu točit politickou alegorii - nemám je ve filmu rád - jenže v tom příběhu o rozkradené tombole čelní představitelé komunistické strany poznali sami sebe. V minulosti by takový film prostě zakázali, ale v té zvláštní době blížícího se Pražského jara už i komunističtí pohlaváři začínali ztrácet nervy a nepopulární opatření obalovali do nejrůznějších fines. Uspořádali třeba promítání filmu, který chtěli zakázat, před pozvaným obecenstvem. Do sálu nasadili několik provokatérů s úkolem křičet, že film uráží dělnickou třídu, a pak ho stáhli z distribuce s tím, že si to „lid“ přeje.
     První veřejné promítání filmu Hoří, má panenko se konalo ve Vrchlabí. Kulturní papaláši vybrali tohle místo v naději, že vrchlabští občané se budou cítit dotčeni a zesměšněni způsobem, jakým jsem je zobrazil na plátně. Předpokládali, že jejich reakce bude natolik zlostná, že mi výslovně zakázali do Vrchlabí jet, abych náhodou nepřišel k úrazu. Ve skutečnosti se ale vrchlabské publikum během promítání vesele řehtalo. Pak byla otevřena diskuse. Jako první povstal jeden z příslušníků stranou nasazené klaky a jménem všech přítomných promluvil o tom, jak velice tenhle film uráží naši dělnickou třídu a předvším požárníky. Když skončil, přihlásil se o slovo jeden z hasičů, který se čirou náhodu taky jmenoval Novotný.
     „Ano, soudruhu,“ zatetelil se radostí soudruh, který vedl diskusi. „Co vy nám k tomu chcete říct?“
     Pan Novotný povstal. „Já teda nevím, soudruzi. Vážně nevím. Víte, já nejsem žádný řečník a inteligent, ale já fakt nevím. Tady soudruh říká, že nás to uráží, a možná že jo, ale heršvec, lidi, nepamatujete si, jak to vypadalo, když Jírovům chytnul ten kozí chlívek? Jak jsme všichni seděli v hospodě a chlastali? A když jsme se tam pak doštrachali, jak jsme zjistili, že jsme nechali hadice na stanici? Vzpomínáte na to? A pak jak se nám auťák překotil na ledě? Doteď vidím, jak ta Jírovic koza shořela. Takhle blbě v tom filmu přece jen nevypadáme.“
     Publikum plné našich herců a jejich příbuzných a sousedů začalo bouřlivě tleskat. Soudruh předsedající všem kvapně poděkoval a diskusi uzavřel.
     Komunisti přechytračili sami sebe, protože do svého kalkulu nezapočítali kouzlo filmu. Když se totiž Vrchlabáci uviděli na stříbrném plátně, rázem přestali být pouhými hasiči, ale stali se z nich herci. Navěky byli zvěčněni na celuloidovém pásu, v nadživotní velikosti, a nikomu nehodlali dovolit, aby je o tuhle radost připravil.
     Vrchlabská předpremiéra straně nevyšla, ale poštvat proti filmu jiné požárníky pro ně byla hračka. Většina požárnických sborů po celém Československu byla složena z dobrovolníků a Svaz požárníků vydal briskně prohlášení, že se požárníci své dobrovolné činnosti radši vzdají, než aby bez odporu přihlíželi tomu, jak se jim v každém kině vysmívají. Film Hoří, má panenko byl na základě toho zakázán na věčné časy. Psal se rok 1967.
     Na věčné časy mívá tu kratší, tu delší trvání podle toho, kdo ten termín vyhlašuje. V našem případě věčné časy dlouho netrvaly. V lednu 1968 se dostal k moci Alexander Dubček a už v létě 1968 byl film puštěn do všech kin v Československu. A tak jsem se na něj konečně šel v Praze podívat společně s lidmi z ulice. Všichni se náramně bavili a já se nadouval jako páv.
     V srpnu téhož roku vjely do Prahy sovětské tanky, film byl opět stažen z kin a zase se celých dvacet let v Československu nesměl promítat.
     „Definitivní“ zákaz filmu Hoří, má panenko nebyl tím největším malérem, který jsem v létě 1967 prožíval. Carlo Ponti totiž trval na svých osmdesáti tisících dolarech, které do filmu vložil, a Filmexport to hodil na mě. Porušil jsem smlouvu. Nikomu nevadilo, že otázka těch tří minut, o které byl film kratší, je naprostý nesmysl, že jsem tu smlouvu vlastně nečetl, protože jsem neuměl dost dobře anglicky, a že mě lidi z Filmexportu sami vyzvali, abych to podepsal. Na tečkované čáře se skvěl můj podpis, a tak jsem za ty prachy ručil já.
     Osmdesát tisíc dolarů byla v Československu v šedesátých letech astronomická částka. Státní banka měla tak málo tvrdé měny, že si čeští turisti cestující na Západ mohli vyměnit maximálně dvacet dolarů. A když měl Barrandov Pontimu ty peníze vrátit, bylo jasné, že mě předhodí jako obětního beránka. Budu obžalován, že jsem přivodil hospodářskou škodu státu a půjdu před soud. Takový kriminální přestupek mohl obnášet trest vězení ve výšce až do deseti let. Měl jsem strach. Odletěl jsem tedy do Londýna a požádal o slyšení u Pontiho, v jehož rukou teď ležel můj osud. Ivan byl zrovna v Anglii a šel za Pontim se mnou. Tentokrát jsem se sice na schůzku nepřipravoval fetováním hašiše, ale má mizerná angličtina dosáhla takových zlatoústých výšin, k jakým jsem se snad už nikdy nevyšponoval. Vyprávěl jsem Pontimu, jak to vypadá v českých vězeních, co dokáže pár let v nich strávených z člověka udělat a že bych to jistě nepřežil. Ponti mi konečně skočil do řeči.
     „Proboha, Miloši! To já ale vůbec nevěděl! Neměl jsem nejmenší tušení! Mně taky vůbec nikdo nic neřekne! No, samozřejmě, že s tím něco udělám.“
     Byl jsem Pontimu v tu chvíli tak vděčný, že jsem mu div ruku nepolíbil. Letěl jsem do hotelu a volal Prahu: „Všecko je to v pořádku. Teď jdu od Pontiho a on už ty peníze nechce.“
     Druhý den mi ale z Prahy zavolali zpátky. „Co si to vymýšlíš? Právě jsme s Pontim mluvili a on trvá na tom, aby byla smlouva dodržena.“
     Nařídili mi, že se musím do pěti dnů dostavit na „urgentní poradu“. Sekera měla co nevidět dopadnout. Naprosto zoufalý jsem si to namířil do Annecy ve Francii, kde právě probíhal festival věnovaný nové vlně československé kinematografie. Hodlal jsem se prodat komukoli za osmdesát tisíc dolarů. Už dřív jsem se seznámil s Claudem Lelouchem a doufal jsem, že mě napojí na nějaké producenty, ale Lelouch byl bohužel v cizině. Chytal jsem se každého stébla a všude jsem vykládal, v jakém jsem průšvihu, v naději, že se někdo slituje, a tehdy jsem narazil na Clauda Berriho. Musel mi ho poslat do cesty osud, protože Claude Berri se na fleku rozhodl, že mě z té šlamastyky vytáhne. Sedl si k nejbližšímu telefonu a začal volat na všechny strany. Nabídl mi, že sám do té věci vloží všechno, co je s to schrastit, nějakých jedenáct tisíc dolarů, a rychle zorganizoval promítání filmu Hoří, má panenko pro Françoise Truffauta a jiné producenty a režiséry a filmaře, kteří by mohli dát dohromady zbytek.
     Já u sebe ovšem neměl kopii, kterou bych jim mohl ukázat. Chtělo to rychle něco vymyslet, a to se, když je krize, většinou daří. Ivan odjel do Prahy a přesvědčil Jana Němce, aby kopii ukradl z barrandovského sejfu. V dalším kole téhle režisérské rely Pavel Juráček přifrčel s kopií do Paříže, kde měl nějakou práci. Kopie samozřejmě neměla titulky, a tak jsem se při promítání snažil svou velice mizernou francouzštinou tlumočit Berrimu a Truffautovi, o co v něm jde. Nechápu jak, ale rozuměli všemu. Dva dny nato už Berri letěl do Prahy s osmdesáti tisíci dolary. Stal se majitelem zahraničních práv k filmu, který byl doma „na věčné časy“ zakázán. Hoří, má panenko nakonec Berri prodal do celého světa. Film se dostal ne newyorský filmový festival a byl nominován na Oscara. A přestože žádného nezískal, stal se mou letenkou do Ameriky.

     Převzato z knihy
     Jan Novák, Miloš Forman: Co já vím?, Atlantis Brno 1994.