KONEC SRPNA V HOTELU OZON
(Studio Československého armádního filmu, 1966, 79 min.)


Režie: Jan Schmidt
Námět: Pavel Juráček
Scénář: Pavel Juráček, Jan Schmidt
Kamera: Jiří Macák
Hudba: Jan Klusák
Premiéra: 28. 4. 1967

Hrají:
Starý muž - Ondrej Jariabek (mluví Vladimír Hlavatý)
Stará žena - Beta Poničanová (mluví Olga Scheinpflugová)
Barbora - Magda Seidlerová
Tereza - Hana Vítková
Klára - Jana Nováková
Judita - Vanda Kalinová
Magdaléna - Natalie Maslovová
Anna - Irena Lžíčařová
Marta - Jitka Hořejší
Eva - Alena Lippertová


     Zdá se, že na Zemi vyhynuli lidé. Svět postihla katastrofa a stará žena a skupina osmi dívek se společně vydávají hledat někoho dalšího, kdo také přežil. Bloudí ale liduprázdnou krajinou...


Zpět na seznam českých filmů



   KONEC SPRNA V HOTELU OZÓN

     Svět po apokalypse. Prolog explicitně vyjadřuje, co se vlastně stalo. Odpočet od deseti do jedné je diktován několika světovými jazyky a zakončen vždy totálním přesvětlením obrazu. Katastrofa byla celosvětová a ničivá…
     Po úvodních titulcích je nám vysvětleno ještě více. Nad pařezem dávno skáceného stromu slyšíme hlas staré ženy. Vrásčitá ruka hladí letokruhy, unavená mysl vzpomíná. Lidé umírali postupně, města se vyprazdňovala, krajina se k nepoznání měnila. A pak vyšla ona, dnes už tak stará, ona se svou družinou. Před lety zahynul poslední chlapec. Zůstalo jí sedm dívek.
     Stará a její schovanky bloudí krajinou. Hodnoty neexistují, neboť zemřeli už téměř všichni, kteří si starý svět pamatovali. Krajinou (silou přírody věčně regenerující) mezi troskami lidských obydlí (prchavé výtvory lidských rukou) prochází stará (ta, která si pamatuje) a její dívky (narozeny již "poté").
     Život po apokalypse je ovládán dvěma základními principy. Touha přežít (reprezentovaná dívkami) a touha najít ostatní přeživší (což je sen staré). Dívky již dávno ztratily svoji ženskost - jejich sexualita je čistě regresivní. Neznají muže, neví co je to vášeň nebo snad dokonce láska. Staly se amazonkami, chladnokrevně hubícími vše živé, podléhající jedinému pudu, pudu sebezáchovy. Veškeré potlačené vášně a city se projektují do primitivní agresivity a bezbřehého gesta rezignace. Jejich křehkost, mateřské pudy a vlastně i krása paradoxně přestaly existovat s neexistencí mužů. Muži se staly samotné dívky.
     Ve filmu se neustále opakují lovecké scény - potřeba obstarat potravu a prostá nenávist k jiným formám existence se zhmotňují v sadistickém vybíjení zvířat. Pes je zastřelen, zmije přichází o hlavu, koně jsou šílení strachem, kráva je kuchána zaživa, ryby jsou zabíjeny granáty.
     Na posledním místě v řadě "zvířecích" obětí stojí starý muž - pamětník doby "před". Starý muž jako nepoužitelná forma vysněného ploditele (pro starou) a zároveň neznámý a tudíž potenciálně nebezpečný tvor (pro dívky). Jeho smrt (ostrý kontrast k jeho neutuchajícímu optimismu) je definitivním vítězstvím destrukce (dívky jsou "zplozeny" apokalypsou) a potvrzením prozatímní věčnosti hledání. Na pouť liduprázdnou krajinou se dívky vydávají již bez staré. Ta v muži našla alespoň hrst ztracených vzpomínek a důstojného společníka své vlastní smrti…
     Režisér Schmidt a scenárista Juráček se záměrně vzdali jakýchkoliv trikových efektů, tak nezbytných pro tento filmový žánr. Putování sedmi dívek a staré ženy je cestou krajinou lidského nitra, navěky poznamenanou kontaktem s destrukcí a zhoubou. V čistotě své řeči, tedy v drásavé atmosféře "obyčejnosti" života po dni D, film neustále šeptá své "memento mori". Sebezpytování a reflexe potenciálního nebezpečí pro naši planetu jsou nejen nadčasovými tématy, ale v dnešní, stále více se zjitřující atmosféře, se stávají elementárními premisami pro budoucí existenci lidského plemene.
Jan Jílek
2003