LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY
(Filmové studio Barrandov, 1965, 75 min.)


Režie: Miloš Forman
Námět: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman, Ivan Passer
Scénář: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman, Ivan Passer
Kamera: Miroslav Ondříček
Hudba: Evžen Illín
Premiéra: 12. 11. 1965

Hrají:
Andula - Hana Brejchová
Milda - Vladimír Pucholt
Vacovský - Vladimír Menšík
Maňas - Ivan Kheil
Burda - Jiří Hrubý
Matka - Milada Ježková
Otec - Josef Šebánek
Marie - Marie Salačová
Jana - Jana Nováková
Jaruška - Jana Crkalová
Zdena - Zdena Lorencová
Dívka s kytarou - Táňa Zelinková
Plukovník - Josef Vostrčil
Pokorný - Josef Kolb
Tonda - Antonín Blažejovský



     Do města plného dělnic ze zdejší textilní továrny se podaří místním funkcionářům umístit vojenskou jednotku. Vojáci mají dívkám poskytnout možnost společenského vyžití. Na počest jejich příchodu je uspořádána taneční zábava. Všichni jsou ovšem překvapeni, když namísto statných mladíků vystoupí z vojenského vlaku rota obtloustlých záložáků a tátů od rodin.
     Andula se na taneční zábavě seznámí s chlapcem Mildou z Prahy. Po milostné noci, kterou s ním stráví, se za ním vydá do Prahy. Doma najde ovšem jenom Mildovy rodiče, protože jejich syn opět někde hraje k tanci a poslechu. Když nakonec dorazí domů i Milda, je z přítomnosti Anduly ve svém pokoji spíše rozpačitý než příjemně překvapený. Andule nezbývá než se vyrovnat s dalším citovým zklamáním a vrátit se domů.
     Druhý celovečerní snímek Miloše Formana byl v roce 1966 nominován na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film.


Zpět na seznam českých filmů



   VZPOMÍNKY MILOŠE FORMANA

     Jednoho pozdního sobotního večera jsem v centru Prahy uviděl mladou dívku. Vlekla omlácený kufr, ale nezdálo se, že by někam pospíchala. Vypadala, že je ztracená, ale že jí to příliš nevadí. Byl jsem zvědavý. Pustil jsem se s ní do řeči a ukecal ji, aby šla se mnou domů.
     Pocházela z Varnsdorfu v severních Čechách. V tomhle textilním městě pracují hlavně ženy a v poměru k mužům jsou v zoufalé přesile, asi tak deset žen na jednoho muže, takže většina dívek shání zběsile partnery, protože se bojí, aby nezůstaly na ocet.
     Dívka s omláceným kufrem poznalal jakéhosi inženýra z Prahy, který přijel do Varnsdorfu služebně. Řekli jí, že je svobodný, vzal ji do vinárny a hučel do ní, že se za ním musí přijet do Prahy podívat. Dal jí svou adresu a pozval ji na příští víkend k sobě. Nechala ho, aby se s ní pomiloval. On druhý den odjel.
     Dívka se příští týden za ním vydala. Prahu prakticky neznala. Skoro celý den jí trvalo, než přišla na to, že adresa, kterou jí inženýr dal, je falešná. Večer se už jenom procházela. Noc strávila hovorem se mnou. V pět hodin ráno jsem ji vzal autem na nádraží a ona prvním vlakem odjela zpátky do Varnsdorfu, ale v mé hlavě uvízla na několik let.
     Ten její příběh mě zvláštním způsobem zasáhl a tu a tam se mi nečekaně připomínal. Nakonec jsem ho vyklopil Ivanovi Passerovi a Papouškovi s otázkou, jestli by z toho nemohl být film.
     „Mohl,“ odpověděli.
     Tehdy jsme vášnivě hrávali kulečník. Komunisti považovali kulečník za buržoazní zábavu, a proto těch dobrých stolů bylo k mání dost málo. Jeden ale stál na zámku v Dobříši, a tak jsme ten scénář jeli psát tam. Film jsme nazvali Lásky jedné plavovlásky.
     Točili jsme ho ve Zruči nad Sázavou, kde byly obuvnické závody s převahou ženských zaměstnankyň, a tak tam byl nedostatek mužského pohlaví stejně palčivým problémem jako ve Varnsdorfu. Všem místním byl příběh rázem jasný a náhodou tam měli i slušný kulečníkový stůl.
     V našem filmu je laskavému řediteli továrny líto všech těch jeho osamělých holek, a tak se domluví s vojáky, že mu do města pošlou vojenskou posádku. Ženské ve městě jsou celé říčné na ten velký den, ale vojenský vlak vyklopí ve městě jednotku odrbaných plešatých a pupkatých záložáků. Na úvodní tancovačce, která je k uvítání vojáků přichystána, sbalí blonďatou hrdinku filmu mladý pianista. Není to žádný playboy, ale je z Prahy a dá blondýnce svou adresu. Pár týdnů nato ho dívka opravdu navštíví, ale doma jsou jenom rodiče. Blondýnka nikoho ve městě nezná, a tak se rodiče slitujou a nechají ji vyspat na gauči v kuchyni, kde spává jejich syn. On sám tu noc skončí v posteli svých rodičů. Sotva se tam vejdou. Táta chce spát, syn by byl nejradši, kdyby ho vyhodili a on si mohl jít lehnout na svůj gauč do kuchyně k té dívce, ale celé to diriguje matka, která by žádnou takovou sprosťárnu doma nestrpěla. Na konci filmu se zklamaná blondýnka vrací na internát do Zruče a vymýšlí si historky o svém milujícím snoubenci z Prahy, takové, po kterých se všem holkám na pokoji krásně usíná.
     Od samého začátku mi bylo jasné, že tím pianistou bude Vladimír Pucholt. To byl herec s obrovskou intuicí, který nevěřil svému daru. Možná že mu jeho vrozená racionálnost zabraňovala vidět a tím méně posuzovat, jaký výkon podává.
     „Šlo to, pane režisér?“ ptal se mě po každém dokonalém záběru.
     „Bylo to skvělý!“
     „Fakt?“
     „Fakt.“
     Nikdy mi to úplně nevěřil, a my jsme ho všichni milovali.
     Při natáčení Lásek byla partnerkou Pucholta moje bývalá švagrová Hana Brejchová, která ve filmu hraje naši blondýnku s kufrem. Další skvělý herec, Vladimír Menšík, hrál jednoho ze záložáků. Do všech dalších rolí jsme obsadili neherce, včetně Ivana Kheila a Jiřího Hrubého, kteří se mnou kdysi vystupovali v Baladě z hadrů.
     Při natáčení Lásek jsem si vyzkoušel, že mísení profesionálních herců s neherci může oběma skupinám prospět, ale jsou k tomu zapotřebí silné herecké osobnosti, které se nezaleknou syrového a přirozeného chování neherců. Splynout s lidmi, kteří prostě jen hrají sami sebe, vyžaduje herce opravdu velkého kalibru, a takový byl Vladimír Menšík. Slabší herec, který není schopný skutečně a naplno existovat v situaci, která se kolem něho vytváří, který trvá pouze na předem promyšleném pojetí situace a není otevřený bezprostřednímu podnětu, se nikdy nemůže sehrát s neherci, jestliže jsou přirození. Když slabší herec předvádí vykalkulovaný výkon, nedostatek bezprostřednosti v jeho chování nehrece zarazí a zastraší, protože jakákoli faleš a umělost je vyvádí z míry. Když to ale všechno klape, pak neherci nutí herce do bezprostřední pravdivosti, zatímco herci dávají scéně rytmus a tvar, který neherci necítí. Neherec se stává natolik součástí scény, kterou vytváří, že ji nedokáže vnímat jako rytmický celek s přesnou strukturou a rytmem. Neherci se klidně opakují a plácají věci bez ladu a skladu, a proto je musí herec „táhnout“ kupředu, protože jinak by se scéna, jakkoli pravdivá a půvabná, stala nudnou.
     Při obsazení Lásek se podařilo perfektně vybalancovat herce s neherci a já na těch pár měsíců ve Zruči nad Sázavou vzpomínám jako na jedny z mých nejšťastnějších dnů u filmu. Měli jsme času, kolik jsme potřebovali. Hráli jsme kulečník. Valeli jsme se smíchy, když se Pucholt rafal s rodiči na jejich úzké manželské posteli. Film jsme dokončili v termínu a rozpočet jsme nepřekročili.
     Lásky jedné plavovlásky se promítaly po celém Československu a získaly mi Státní cenu Klementa Gottwalda. Cena tohoto prvního dělnického prezidenta a vyhlášeného opilce byla pro mě spíš trapná, ovšem jednu výhodu měla. K pentli patřila i tlustá obálka, ve které bylo 20.000 Kč, což byl tehdy skoro roční příjem, a to mi osladilo i nemilosrdný posměch, kterým Ivan všechny laureáty této ceny častoval.
     Lásky jedné plavovlásky mi také otevřely dokořán dveře do světa. Film zahajoval filmový festival v New Yorku v roce 1966, takže se mi podařilo opět navštívit metropoli světa. Byl jsem s ním i v Cannes a Londýně a na řadě dalších míst, a Lásky dokonce nominovali na Oscara za nejlepší zahraniční snímek, jenže tehdy ho dostal Lelouchův film Muž a žena.

     Převzato z knihy
     Jan Novák, Miloš Forman: Co já vím?, Atlantis Brno 1994.