V ŠEST RÁNO NA LETIŠTI
(Filmové studio Barrandov / Filmové studio Maxima Gorkého Moskva, 1958, 71 min.)


Režie: Čeněk Duba
Námět: Ota Hofman, Georgij Gulia, Čeněk Duba,
           Ladislav Hanuš, Josef Träger
Scénář: Ota Hofman, Georgij Gulia
Kamera: Jaromír Holpuch
Hudba: Anatolij Lepin

Hrají:
Kapitán - Mark Bernes
Šofér - Nikolaj Krjučkov
Pepíček - Tomáš Sedláček
Míša - Vladimír Silujanov
Letuška - Lilija Judinová
Letuška - Ella Ležejevová
Pilot - Jurij Sarancev
Mechanik - Vasilij Něščiplenko
Novinářka - Jana Dítětová
Bláha - Miroslav Homola


Dva hlavní dětští představitelé filmu V šest ráno na letišti


     Na návštěvu přilétají zahraniční delegáti. Pionýr Pepíček zaspí jejich přivítání a na letiště přijde příliš pozdě. Omylem nasedne do tryskového letadla a odletí do Moskvy, kde se neočekávaně zúčastní VI. mezinárodního festivalu mládeže.

Zpět na seznam českých filmů




Gustav Francl: V šest ráno na letišti. Film a doba, č. 4 / 1958, s. 269 - 271.

     Dětský hraný film V šest ráno na letišti je první československo-sovětská koprodukce. Koprodukce tu není jen záležitostí komerční, vnějškovou, ale otázkou vnitřní, existenční. Bez společné produkce by film prostě nemohl vzniknout. A tenhle moment - ve filmové thematice ovšem velmi řídký - je vlastně jediným ospravedlňovatelem společných produkcí, protože to společné je obsaženo v látce samé, a co víc: je to její organickou součástí, a nikoli jen umělým epickým roubem, více nebo méně obratně štěpovaným na cizí kmen. Volba látky, vzaté ze skutečnosti, kterou v jiné formě prožívaly tisíce našich mladých lidí navštívivších Moskvu ve festivalových dnech, a úspěšné přenesení této látky do společného československého filmu, to je největší klad snímku V šest ráno na letišti.
     Pravda, tato volba se doslova nabízela sama, ale to ještě není důvodem k tomu, abychom snižovali práci v oblasti, kde se úspěch nezískává snadným způsobem. Tvůrci filmu - a v prvé řadě režisér Čeněk Duba - si svůj úkol zjednodušili ještě víc: položili důraz, ačkoli šlo v podstatě o film hraný, na složku dokumentární. Přesunuli prostě hierarchii složek, skládajících hrané umělecké dílo v tom smyslu, že do první řady posunuli to, co mělo být - a co zdánlivě i je - teprve v druhém plánu filmového obrazu. Tento na prvý pohled podřadný fakt má dalekosáhlé důsledky. A příznivé! Jednak dostává z thematu maximální podíl, jímž se na zrodu díla účastní druhý partner: Moskva ve dnech VI. světového festivalu mládeže, to je samo o sobě tak vděčné thema, že by vystačilo na celovečerní film, který by zaujal nejen dětské, ale i dospělé diváky. Jednak sankcionuje nebo aspoň odsouvá do pozadí vlastní fabuli filmu, která je nutně vykonstruovaná. Dostat malého českého Pepíčka docela samotného na den do festivalové Moskvy, nechat ho bloudit ulicemi, které se proměnily na několik dní v moderní Babylon, spřátelit jej s moskevským Míšou, oba pak vrhnout do dobrodružné honby za nepravým diversantem a nakonec Pepíčka zase vrátit domů ještě dřív než se maminka s tatínkem a jeho starším bratrem vrátí z nedělního výletu, k tomu je třeba hodně fantasie, a takové, která se o realitu opírá jen jednou nohou. V konkrétní podobě filmového díla bere na sebe fantasie roucho náhody, neboť než se malý Pepíček, roztomile hraný Tomášem Sedláčkem, dostane ke svému moskevskému kamarádu Míšovi, prožije těch náhod hezkou řádku. Když už autoři literárního scénáře, to jest náš Ota Hofman a sovětský G. D. Gulia mají oba kluky pohromadě na ulicích rozjásané Moskvy, dostává jejich příběh mnohem opravdovější a přesvědčivější charakter. V tomto kontextu i jejich honička za diversantem, vtipně a zcela ve shodě s jeho skutečnou profesí se proměnivším v kouzelníka, je docela věrohodná a odpovídá romantickému založení lidiček, kteří nepřekročili ještě desátý rok svého věku. Ale nejen to odpovídá i nakonec představám, které se rodí v hlavách mnohem starších a střízlivějších, a které sedí před plátnem biografu po boku oněch hlav menších, jež jsou ochotny nějakou tu nelogičnost spíše spolknout.
     Režisér Čeněk Duba potvrdil, že umělecké těžiště jeho práce je ve filmové reportáži, v dokumentu. Jestliže jsme mluvili o posunu složek tvořících náplň filmu V šest ráno na letišti, pak to svým způsobem potvrzuje to, co jsme o režisérovi právě řekli. Jenom proto, že režisér dokumentarista stojí mnohem výš než režisér části hrané, mohly ony filmové partie druhého plánu natolik převážit, že se staly nosnými pilíři celého díla. Duba nám spolu s Holpuchovou kamerou ukazuje jednak Moskvu samu, jednak Moskvu festivalovou. Ani jeden z těchto pohledů není registrován pasivně, ale je velmi účinně dokreslován dějovým partem obou malých herců, Pepíčka - Tomáše Sedláčka a Míši - V. A. Silujanova. Není pochyby, že ti diváci, jimž je film určen, budou vnímat v prvé řadě osobní příběhy Pepíčkovy, které prožívá na ulici festivalové Moskvy. Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že ony reportážní části jsou umělecky výš než části hrané. Ostatně valná část námitek proti hraným partiím se obrací proti prvé polovině filmu, v níž se pražský chlapec dostává podivnou náhodou na palubu letadla TU - 104 a s ním do Moskvy, a kdy stejně podivuhodnou náhodou se dostává z vnukovského letiště do hlavního sovětského města.
     I přes tyto výhrady k hrané části filmu - jež se netýkají herecké interpretace (až na Janu Dítětovou) - lze říci, že film V šest ráno na letišti je prací dobrou a neobyčejně prospěšnou. Zejména v tom, že ukáže našim malým (a věřím, že nejen malým) divákům nezapomenutelnou podívanou a že jim prostřednictvím osobního příběhu, který prožije malý Pepíček, naznačí i kus ideového dosahu, který ta festivalová podívaná má: sílu a spolehlivost a krásu přátelství. Čeňkovi Dubovi se podařilo tuto přátelskou atmosféru navodit v obou částech filmu. V té hrané mu v tom vydatně pomáhali znamenití sovětští herci N. A. Krjučkov, ztělesnivší moskevského taxikáře, N. M. Bernes jako kapitál letadla TU - 104 a I. V. Izvická v úloze půvabné letušky. Z českých herců měl větší příležitost - arci kromě Tomáše Sedláčka - jen M. Homola, poněkud tajemný pasažér letadla, z něhož se v Moskvě vyklubal estrádní umělec, a Jana Dítětová, která ze své redaktorky televize udělala reportérku nikoli zuřivou, ale poněkud prostoduše potřeštěnou.