DYSKALKULIE A JEJÍ REEDUKACE

autor:        Mgr. Jitka Křenková

e-mail:                dyskalkulie(zavinac)volny.cz

  1

6. Závěr

V průběhu studia na vysoké škole mi bylo umožněno vykonávat pedagogickou praxi na některých základních školách. Zde jsem se poprvé setkala s dětmi s diagnostikovanou dyskalkulií a natolik mě tato porucha zaujala, že jsem si ji zvolila za téma diplomové práce.

Prostřednictvím pedagogicko-psychologické poradny jsem získala kontakt na základní školu, která mě přijala a svěřila mi do péče chlapce Martina s diagnostikovanou dyslexií, dysgrafií, dysortografíí a operacionální dyskalkulií. Docházela jsem za Martinem každý týden a pracovala jsem s ním v hodině, kdy jeho kmenová třída měla matematiku. Po podrobném seznámení s jeho problémy jsem se zaměřila na matematickou látku, s kterou měl Martin potíže. Mimo jiné jsem na prosbu paní učitelky probírala učivo z pracovního sešitu Matematika pro 5. ročník, Prodos. Na hodiny jsem si připravovala pracovní listy a zajímavé hry, na kterých jsem zjišťovala postupy, jakými Martin daný příklad počítá, a procvičovala určité typy příkladů. Bylo zřejmé, že je nadšený, ale i překvapený ze způsobu učení. Nejvíce se mi osvědčily karetní hry, které hrál ze všeho nejraději. s podobným úspěchem jsem se setkala i při použití pracovních listů, ale využívala jsem jich co nejméně, protože zde docházelo k omezenému zápisu číslic. Pro Martina to znamenalo, že musel zmenšit jejich velikost a to mu vadilo. Číslice poměrně často přepisoval, což mohla způsobovat jedna z poruch učení. Jejich zápis mu činil potíže, protože se mu na tento typ papíru špatně psalo. Proto jsem převážně volila blok, v kterém si mohl psát „kam se mu zlíbilo“.

Při hodinách jsem si všimla jeho častého poposedávání na židli, neustálého pohrávání si s psacím náčiním, pokud jsem mu něco vysvětlovala. Byl nesoustředěný a to mělo za následek numerické chyby, kterých se dopouštěl. Důsledkem chybných a pomalých výpočtů byla i únava, která se ke konci hodiny dostavovala. Zjišťování postupů, jaké volil při počítání úloh, bylo poměrně obtížné, protože Martin buď nedokázal popsat zvolený postup, nebo ani nevěděl, jak k určitému výsledku došel. Pokud něčemu nerozuměl, bál se mi to sdělit. Dále jsem chtěla zjistit, jak bylo jednotlivé učivo vyvozeno, ale paní učitelka k tomu nebyla přístupná. Na pedagogické praxi, kterou jsem vykonávala v jeho kmenové třídě jsem se přesvědčila o Martinově nesoustředěnosti i v ostatních hodinách. Nedával pozor a velice často vyrušoval. To se odráželo i v klasifikaci, ale ta ho neznepokojovala. Domnívám se, že jeho nezájem je způsoben opakující se neúspěšností, kterou každý den ve škole zažívá. Není si jistý ve čtení, v psaní ani v matematice a paní učitelka se mu při takovém počtu dětí ve třídě nemůže individuálně věnovat.

Jsem si vědoma, že moje práce s Martinem neměla za následek celkové napravení dyskalkulie, neboť náprava poruchy je proces dlouhodobý a vyžaduje soustavnou, každodenní práci, kterou jsem Martinovi nebyla schopná poskytnout, ale rozhodně nebyla bezvýznamná. Na základě této praxe jsem pochopila, co obnáší práce s dítětem, které trpí specifickou poruchou učení. Dítě vyžaduje bezpochyby individuální přístup, značnou míru trpělivosti a pochopení. Pokud se dítě dopustí chyby, je nutné ji následně analyzovat a upřesnit správný postup. Oblast, v níž má obtíže, je nutné neustále procvičovat a navracet se k ní, dokud nedojde k úplnému zautomatizování. To vše bohužel běžná třída základní školy nemůže dítěti v plné míře poskytnout.

Díky této diplomové práci jsem studiem odborné literatury získala nové poznatky, které mi pomohou v mé budoucí praxi při práci s dětmi se specifickými poruchami učení, obzvláště tedy s poruchou dyskalkulie.