AKCE minulé

a mnoho dalšího...


12 kmenů Izraele

Bůh ve svém Slově zaslibuje, že v posledních dnech obnoví pokolení Izraele. Věříme, že jak budeme přicházet k Božímu trůnu, On sám s námi bude jednat a zjevovat nám 12 charakteristik těchto kmenů a vkládat do nás nové pohledy na sebe samotné. Jen v Jeho světle můžeme spatřit svoje světlo.

Věříme, že když se necháme vést Jeho Duchem, každé setkání bude jiné, jedinečné a mocné.

Věříme, že jediné místo, kde se můžeme setkat s Bohem, je naše srdce a žádný člověk není prostředníkem mezi člověkem a Bohem, jen Ježíš Kristus.

http://12kmenu.unas.cz/

 


Letáky v MHD

Již několikrát jsme vyvěsili v autobusech a trolejbusech v Jihlavě letáky s jednoduchými biblickými texty. Letáky nám zdarma dodali z KS Hradec Králové (děkujeme!). I když se akce nijak viditelně neprojevila, věříme, že rozsévání Božího slova má velký význam.

Ukázka letáků:

                       

 


Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen (Marek 16:16)

Křest je vždycky obrovská událost, radost je na zemi ale především v nebi. Ponořením se člověk přiznává k zástupné smrti Krista, díky které jsme očištěni od všech hříchů a můžeme s radostí předstoupit před Boží tvář. My jsme měli tu možnost přivést několik dalších lidí do Božího království. Díky Bohu.

Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt,
abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu
nového života.
Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován,
aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.
(Římanům 6:2-6)


Seminář o vniřním uzdravení - OLOVNICE

Vyučovala Jeanie Kruger, americká misionářka žijící v Německu.

Jaká byla OLOVNICE ?
Seminář Olovnice o vnitřním uzdravení byl vždy nad moje očekávání.

Jeannie přednášela podle kvalitně připravených materiálů tři a půl dne. Každé vyučování začínalo modlitbou podle Žalmu 139:23 - 24:
Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-li já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou. Tato modlitba byla během semináře úžasným způsobem vyslyšená.
Podstatou semináře je rozbor vlivů na náš život.
Zpočátku mnozí hltali pouze informace, ale postupně začínali vnímat sdělení svým srdcem a Duch svatý se začal dotýkat a ukazovat každému v které oblasti s ním chce jednat. Jeannie sama zdůrazňovala, že její vyučování je pouze nástroj, který můžeme používat celý život. Celou dobu Jeannie připomínala, že Ježíš je ten, koho musíme žádat, za kým musíme jít a kdo má moc uzdravovat naše životy a rodiny.
Po bloku vyučování bylo půl dne volno, mnozí se rozprchli do okolních lesů , aby mohli být o samotě s Pánem.
Poslední část semináře byly modlitby. Jeannie se modlila za každého v menších skupinách. Mnozí měli možnost prožít hluboké odpuštění sobě, rodičům, sourozencům, církvi. Neobešlo se to bez slz, ale ani bez následné radosti.
Nejtěžší bylo loučení na konec. Stala se z nás velká rodina . Na závěr jsme říkali svá svědectví a poděkování. Několik lidí, kteří už léta slouží Pánu
, se shodli na tom, že tak komplexní vyučování o vnitřním uzdravení ještě neslyšeli. U dvou lidí jsme mohli vidět i evidentní změnu jejich výrazu. Jedna sestra po modlitbách se začala znovu dívat lidem do očí, dřív toho nebyla schopná. Mnozí nás žádali o to, aby byl seminář znovu.
Děkuji všem za vaše modlitby a podporu. Děkuji i za vaši štědrost ke Kruegerům, kteří přijeli na svoje vlastní náklady.

Petra Čejka


OHNIVÉ PLAMENY (svědectví)

Když jsem na počátku loňského září přijel na seminář o vnitřním uzdravení "Olovnice", nepočítal jsem s nějakým výrazným zlomem ve svém životě.
Se svou pověstí problémového křesťana, kvartálního alkoholika, který, přestože prožil celý řetězec zázraků, doteků Boží lásky a vyslyšených modliteb, stojí ve svých 51 letech s mozaikou rozbitého života. Rozvedený, vyloučený se sboru, s částečným invalidním důchodem, duševně i fyzicky všelijak nemocný, zlomený. Co jsem mohl od semináře očekávat? Já, který jsem stále padal a stále ustával, domnívaje se, že to půjde snad do nekonečna... Byl jsem často na pohoršení lidem ve své rodině, církvi i ve světě.Ano, hřích je hřích, a nelze jej omlouvat. Co člověk rozsívá to sklízí... Však mi také maminka na konci svého života říkávala verš z Izaiáše 48,18: "jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny".
Prošel jsem začátky letničního hnutí v době hluboké totality, strávil jsem mnohá léta pod kazatelnou Božího slova v Českobratrské církvi evangelické, u baptistů, prožil jsem obrácení v letničním sboru v Brně, jezdil jsem po různých konferencích, modlil se na Jeruzalémských hradbách za pokoj pro Izrael, vystudoval Univerzitu Karlovu a získal titul magistra teologie, přesto všechno, přes všechnu pýchu svého starého já, jsem BYL NA DNĚ. Už jsem se nemusel za sebe víc stydět. Proto jsem mohl při prvním seznamovacím večírku semináře na sebe říci všechno. Neměl jsem ( a nemám ) co ztratit. Žalm 107,17-20: Blázni pro cestu převrácenosti své, a pro nepravosti své v trápení bývají. Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti přibližují. Když volají k Hospodinu v soužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje. Posílá slovo své, a uzdravuje je, a vysvobozuje je z hrobu.
První dny semináře, přednášky sestry Jeannie Krueger. Stále jsem plakal. Modlili jsme se denně verše Žalmu 139,23-24: Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Pán odkrýval má zranění z dětství, odmítnutí, strach, nejistotu, rozpady manželství, debakly v zaměstnání, zranění od lidí ve světě i v církvi a především odhaloval kořeny mých motivů jednání, mé hříchy. Vedl mne ku pokání. Vždyť můj život byl často životem dvojí tváře. Jiný v církvi, jiný ve společnosti. Jako revizor v knihkupectví jsem si navykl na nabízený alkohol. Téměř na každé prodejně bylo "socialistickým" zvykem položit na stůl láhev tvrdého alkoholu s výzvou: "Pane vedoucí, dejte si!" Jedna sklenička ráno, jedna v poledne, jedna před odjezdem. Vznikl těžký návyk, který postupem času narůstal, ač jsem s tím už začínal bojovat. Střídavě úspěšně, střídavě neúspěšně. Někdy jsem doslova se zaťatými zuby abstinoval.
Zoufalství střídala naděje. Touha žít pro Pána, svědectví, služba bližním se kryla s touto zpočátku neviditelnou, později viditelnou závislostí. Už to bylo nechutné. I v hospodě mi říkali "chameleon". Ano, za ty roky se Bůh v mém životě také oslavil...(Ale o tom až jindy). Ke svým nohám jsem měl uvázanou těžkou železnou kouli - alkoholismus. A nyní na semináři. Modlitební chvíle, přednášky, rozhovory, celková atmosféra naplněná laskavou rukou našeho Pána mne postupně vedla k rozhodnutí. Poslední dva dny, zatímco bratr Krueger přednášel o vizi, manželé Harshovi a sestra Jeannie postupně se modlili napřed se sestrami, potom s bratry.
Vedli nás jednotlivě k vyprávění o svém problému, o svém životě. Modlili se s námi, a za nás. Duch svatý odkrýval naplaveniny naší duše a léčil. Na mne přišla řada až naposled. S překladatelem a bratrem Petrem T. jsem zůstal s Harshovými a Jeannie sám. Všechno jsem ze sebe vysypal. S hořkým pláčem ( II. Kor. 7,10). Ozval se ve mně strach, že je toho strašně moc. Jean mi řekla: " Nemůžeš své problémy a hříchy nést sám. Dej to do rance, my půjdeme s tebou a pomůžeme ti ten ranec nést. Jdeme s tebou. Představ si Pána Ježíše na kříži. Co vidíš?" "Pána Ježíše na kříži." " Odhoď ten ranec, odevzdej mu to, co jsi tady vyznal." " Ano, Pane Ježíši, já ti dávám všechnu tu špínu, všechny hříchy, bolest, hořkost, strach, zklamání, žádost pít alkohol." "Co vidíš teď?" "Pane, co vidím?" "PLAMENY OHNĚ, HOŘÍCÍ PLAMENY U KŘÍŽE". Jeannie a Harshovi se radostí smějí. "Hříchy jsou spáleny! Jsou pryč". Dostávám radost. Hluboký pokoj. Něco pro mne tak úžasného! Na večerním shromáždění probíhají svědectví. Nechce se mi o tom mluvit. "Chodím po špičkách" a jsem opatrný...Čas prokáže, co se stalo. Pro mnohé lidi, bratry a sestry jsem "otazníkem" i dnes. Vždyť tolikrát jsem si myslel, že jsem z toho venku... Po půl roce, s Boží bázní, mohu k Jeho slávě vyznat, ano, JSEM SVOBODNÝ. Já to VÍM! Na rozdíl od minulosti, kdy jsem si to často pouze namlouval. Je to pryč. Jakékoliv nutkání se napít. Odevzdal jsem Pánu svou chuť po alkoholu. Přešly Vánoce o samotě, Silvestr, různé zkoušky. Jakoby něco ode mne odpadlo, a UŽ TO NENÍ!
Děkuji mnoha bratrům a sestrám za modlitby a za obecenství. Přesto, NENÍ VYHRÁNO! Ještě jsou tu různá "závaží". Ale vím jedno: nemusím a NECHCI se napít. U mne je to jedině ZÁZRAK! Zázrak Boží lásky. Ježíš ve mně spálil alkoholismus. Co dál? Chci jít za ním. Každý den. Začínat jako malé dítě. ZNOVU. Děkuji Ti Pane.
Bůh je živý, věrný, i když my jsme nevěrní jde za námi a vrací nás zpět do ovčince... Je nade všechno naše pomyšlení. Je úžasný! Jen Jemu patří čest a sláva!

Petr Mečkovský, Žďár nad Sázavou


GOSPELTRAIN 2000
aneb střípky vzpomínek z misijní cesty vlakem z Moskvy na Bajkal

MOSKVA
Přistáváme na letišti Šeremetěvo. Je horko. Hodinu stojíme ve frontě na pasovou kontrolu, v nevětrané temné chodbě mnozí kouří, vše trvá neskutečně dlouho. Máme jakýsi formulář, který neumíme vyplnit, nakonec, když jej nějak vyplníme, ho nikdo nechce. Jedeme do centra. Metro je plné komunistických symbolů, soch, máme patnáct let starou mapu ale názvy se nezměnily. Nevěřím svým očím.
Moskva je obrovská, plná kontrastů. Moskva není Rusko. Moskva je Moskva. Říkají nám to všichni s kým mluvíme, a my nevíme proč. Staré rozpadlé domy a moderní impozantní stavby. Komunistické symboly a obrovské reklamní billboardy. Lidé v drahých autech a lidé s polorozpadlými botami. Špína a pompa. Mládež korzuje kolem Kremlu, většinou drží v ruce láhev s pivem. Vojáci drží stráž u hrobu neznámého vojína. K mauzoleu V.I.Lenina je fronta, sice menší než před patnácti lety, ale je.

TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA
Obsadili jsme celý jeden vagón. Je nás 35 z devíti národů, postupně se k nám připojí ještě 25 Rusů. Cílů cesty je několik: modlit se, být spolu, kázat evangelium, povzbudit bývalé studenty biblických škol Nehemie, otevřít dvě počítačové školy. Budeme pořádat i různé semináře a večery s názvem "ŽIVOT PRO MĚSTO", jsou pozvány všechny místní církve. Můj manžel a já jsme jediní Češi v týmu. Naší největší praktickou výhodou je znalost postkomunistického prostředí a ruského jazyka.
Tři dny ve vlaku. Krajina venku je fádní, rovina, dřevěné domky, občas nějaké město. Modlíme se za místa kterými projíždíme, za Ruský národ, za naši cestu. Nad Ruskem vládne Duch smrti. Miliony byli obětovány tomuto Duchu při různých válkách, čistkách, pogromech... a tento národ je ještě hrdý na smrt svých synů. V každém městě má smrt svůj pomník. Věčný oheň na hrobě neznámého vojína připomíná Molocha. Z okna vlaku je vidět hřbitov. Součástí hrobů jsou lavičky. Lidé tam sedí a povídají si s mrtvými. Národ, kde lidský život nemá valnou cenu a smrt je vždy blízko. Modlíme se...
První den naše paní průvodčí, která poznala Johna podle hlasu, který kdysi slyšela na kazetě, přijala Ježíše. Druhý den jsme udělali v jídelním voze shromáždění pro personál vlaku. Přišlo asi dvacet lidí. Zpíváme, někdo říká svědectví, Pak se za ně jednotlivě modlíme. Lidé jsou dotčeni, uzdraveni, asi tři další lidi se modlí modlitbu spasení. Jsem u jedné ženy, beru si Bibli a vysvětluji jí jak si z ní bude číst a co obnáší život s Kristem. Po nějaké době zjišťuji, že jsme zůstali v jídelním voze jen já s manželem a asi pět Rusů, kteří mi visí očima na rtech. Mluvím perfektní ruštinou. Nevím kde se ve mně berou ta slova. Až mě mrazí... Manžel mě ohromeně pozoruje. To nejsem já kdo mluví, Duch svatý mi připomíná dávno zapomenutá ruská slovíčka.

NOVOKUZNĚCK
Jsme v centru Kuzbasu. Kdekoliv je odhrnutá země, je vidět uhlí. Město má štěstí, že se místnímu metalurgickému závodu docela daří a lidé dostávají plat. Všude je cítit sirovodík. Jdeme po městě a modlíme se. Večer je první setkání, na které přišlo několik set lidí. John káže rusky, pak je výzva, celý tým se modlí za jednotlivce. Duch svatý se dotýká lidí. Přichází k nám dívka, po krátké modlitbě se ptám, jestli něco cítí. Říká, že byla uzdravena ze skoliózy a jde na pódium vydat svědectví. Září štěstím. Trochu nechápeme, proč je to tak jednoduché. Odpoledne mluví Mirek na semináři o milosti, plynně a srozumitelně rusky!
Sbor v Novokuzněcku nemá zatím žádnou sociální práci, ale Bůh postupně probouzí srdce lidí. Boris nám povídal, jak se u nich na dvoře objevila stará nemocná žena, někdo ji tam prostě odložil a utekl. Když tam byla už třetí den, šel za ní, ona přijala Ježíše do svého srdce. Boris ji chtěl nějak pomoci, tak šel na polici. Policisté mu řekli, ať jim zavolá, až umře a pak ji odvezou, teď je to nezajímá. V půlmilionovém městě nebylo, kam by šla. Boris se modlil, co má dělat dál, ale když se vrátil, žena tam nebyla. V jeho srdci však zůstala touha po sociální práci.
Dali jsme dohromady asi desetičlenný tým a šli na nádraží, kde je spousta bezdomovců, dětí které žijí v kanálech... Graem hraje na kytaru, máme limonádu a sušenky, traktáty, bavíme se převážně s dětmi a mladými lidmi. Modlíme se s nimi. Někteří přijímají Ježíše do svého srdce.

KRASNOJARSK
Velkoměsto na mohutné řece Jenisej. Sám starosta nás přijal a dokonce se s námi modlil. Naše bytná nás poznala na nádraží, protože ten den ráno se modlila a viděla nás ve vidění. Hm... asi jsme tedy tam, kde máme být. To ještě netušíme, že budeme spát na špinavém koberci v napůl vyhořelém domě s krysami a šváby a mýt se v plesnivé koupelně společné pro celé patro. Cítím se zoufale, potřebujeme si odpočinout! Nový kamarád Anatolij se mi směje. "Víš, my jsme dlouho hledali, kde bychom vás co nejlépe ubytovali." Snažím se tvářit jako že správný misionář přeci přežije všechno. Jsme nesmírně utahaní, ale cítíme, jak jsou všechna ta setkání připravená, všechny rozhovory jsou smysluplné a proto jsme přeci tady. Tak mluvíme, povzbuzujme, modlíme se, prorokujeme. Udivuje nás, že někdy úplně jednoduché věci, které jsou pro nás v Čechách samozřejmostí, jsou pro ně novinkou. Mluvíme i o manželství, o prioritách, o službě v církvi, o vztazích... Nechápu, proč si Bůh zvolil zrovna tento špinavý tmavý byt, aby se proměnil v místo, kde Duch svatý jedná s lidskými srdci. Kdykoli tam jsme, přijde vždy aspoň pět dalších lidí.Ve skutečnosti jsme nic zvláštního neřekli a neudělali, to Bůh se dotknul jejich srdcí a použil si naše ústa. Máme radost, cítíme jeho lásku a jeho přítomnost.
Sbor "Slovo života" má přes tisíc členů, je starý 7 let a pastorovi, který sbor založil, je 24. Je svobodný a nějak jsme si padli do oka. Asi taky hodně dělá jazyk, bavíme se rusky, bez tlumočníka. Říkám mu krátké slovo od Pána, kývá hlavou a říká, že to je tak, cítím, jak okamžitě vzrostla jeho důvěra k nám. Zve nás k sobě do sboru. Slibujeme, že se za to budeme modlit, a taky za to, aby mu Bůh dal manželku.
Na vrchu nad městem je kopec, bývalá kozácká pevnost, jdeme se tam modlit. Pro Lenu (naši bytnou) to je nové, říká, že se u nich ve sboru venku nemodlí, ale že se jí to líbí a budou to dělat. Potkáváme starou pani, která málem spadla, doprovázíme ji domů a ona přijímá Ježíše. Jdeme přes čtvrť prostitutek, dávám se do řeči s mladou krásnou ženou. Je opilá, s pivem v ruce, a těhotná. Dávám jí traktáty a říkám jí o Ježíšově lásce. V zápětí přichází jakýsi vysoký muž a posílá nás pryč. Modlím se nahlas a Mirek s ním mluví. Během několika minut se jeho rozezlená tvář mění na přátelskou. Přichází mi slovo poznání. Říkám mu, co má v srdci, chce protestovat, říkám mu, neprotestuj, já vím, že to tak je, ukázal mi to Bůh. Mlčí, bere si evangelium Jana a láskyplně a měkce se s námi loučí. Modlíme se za ně oba a vysvětlujeme mu, kde se v neděli schází církev.
Večerní shromáždění je v největším městském sále. Ošklivá komunistická budova s výmluvným názvem Chrám práce. Vidíme, jak Duch svatý koná v životě těchto lidí, odpouští, jsou osvobozovaní a Bůh uzdravuje jejich srdce. Je to mocné.
V nádražní hale před odjezdem je nás víc než stovka, zpíváme Ježíš je Pán v několika jazycích, v obrovském prostoru se zvuk mohutně rozléhá. Tyto tři dny jsme skutečně prožívali, že pouze vstupujeme do dobrých skutků, které nám On připravil.

IRKUTSK
Na nádraží nás uvítal Marek Slánský, je to český misionář, který žije v Irkutsku už třetí rok. Atmosféra ve městě nám něčím připomíná Čechy. Cítíme intelektualismus a odstup. Těžko se mluví o Kristu. Najednou jde všechno ztuha. Modlíme se. Cítíme podivnou tíhu. Radost a nadšení z Krasnojarsku je tatam.
Shromáždění je v Domě důstojníků, kolem domu jsou tanky a rakety s kterými si hrají děti, uvnitř je spousta válečných výjevů. Je nás víc než těch, kteří přišli. Není tu ani jeden pastor z místních sborů.
Jen pár místních křesťanů působí radostně a svobodně. Po kázání se s manželem modlíme za jednu nemocnou pani. Ptáme se jí, jestli něco prožila, odpovídá velice neurčitě. Poprosíme ji, aby udělala nějaký pohyb, který dřív nemoha. Ona se předkloní až na zem. Pak jí ještě říkám svůj dojem, že má nějaký vliv na děti. Kroutí záporně hlavou... Ještě na konci shromáždění za ní zajdu, trochu se s ní spřátelit. Ledy se n
áhle prolomily, prý se předtím nemohla předklonit a je učitelka - teď však nezaměstnaná, no vida. . Druhý den přijde s radostnou tváří, dovede svoji kamarádku, při chválách tancuje a nakonec nám přijde říci, že byla zcela uzdravena z břišní kýly a navíc jí Bůh otevřel dveře pro novou práci v středisku pomoci drogově závislým.
Blíží se konec naší mise, jedeme ještě na dva dni "odpočívat" k Bajkalu. Ve starém zapomenutém letovisku u Bajkalu je poslední společné setkání našeho týmu, sdělujeme si zážitky, všichni jsou vděční Bohu za tuto cestu. Rusové nám děkují se slzami v očích. Nasedáme do letadla a odlétáme do Moskvy a do Prahy
Moskva nám připadá krásná, pochopili jsme konečně, proč Moskva není Rusko. V Moskvě se staví, v Moskvě jsou nové silnice, v Moskvě na vás dýchne Evropa. V jednom dni jsme byli na pěti letištích, dánské letušky se mile usmívají, vše je skandinávsky čisté a voňavé, v letadle čtu Herald Tribune, píšou tam o nějaké ponorce v Rusku, pak zakroužíme nad Prahou a konečně jsme doma. Naši přátelé Fousci nás čekají na letišti. Jsme utahaní a šťastní. A také trochu jiné Čejky, než ty, které před sedmnácti dny odletěly.

Petra a Mirek Čejkovi


PESACH - Velikonoce

Křesťanské Velikonoční svátky vychází z tradic a symboliky židovského svátku Pesach, který se slaví na připomínku vyjití z Egypta do zaslíbené země. Svátek Peasech začíná slavnostní Sederovou večeří, kterou jsme si již několikrát připomněli v Jihlavě.

PESACH
SVÁTEK NEKVAŠENÝCH CHLEBŮ A SVÁTEK PRVOTIN

Čtrnáctého dne prvního měsíce navečer bude Hospodinův hod beránka.
Patnáctého dne téhož měsíce začne Hospodinova slavnost nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. Leviticus 23:5-6

Tyto svátky se slaví zhruba v období křesťanských velikonoc.
Svátek Pesach začíná sederovou večeří, tedy tou večeří, kterou slavil Ježíš se svými učedníky před svoji smrtí. Shromáždil své učedníky v malém pokoji v Jeruzalémě a vedl je při sederovém večeru. "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto Beránka, dříve než budu trpět."(Lukáš 22:15) Podával jim jídlo. Bylo to ve spojitosti s oslavou, že Jošua zjevil tajemství Božího plánu vykoupení. On sám se stal tím obětovaným beránkem, jeho krev nás vykoupila a na svém těle nesl naše hříchy a nemoci. Tak se vyvedení Izraele z Egypta stává prorockým předobrazem našeho vykoupení v Kristu.
Pokud podrobně studujeme tyto tři svátky, najdeme tolik prorockých symbolů, že to je na napsání knihy. Před Pesachem se vše kvašené odstraňuje z domu. To znamená chleba, buchty, pečivo, to co obsahuje kvas. Příprava začíná důkladným úklidem a vrcholí obřadem hledání kvasu zvaným bedikat khameytz.
Tradice učí, že každá generace se musí považovat za lid, který byl vysvobozen z Egypta. A tak jak se připravujeme na tuto zkušenost osobního vykoupení, nechť opustíme všechen kvas hříchu skrytý v našich srdcích. (1 Kor.5:7-8)
Sederová večeře začíná po západu slunce. Slaví se na památku slavného vyjití Izraele z Egypta.
Na stole je Sederový talíř, který obsahuje náležitosti k oslavě Pesachu. Jsou to hořké byliny, smažené vejce, rozmixovaná jablka, petržel, kost, slaná voda. Divné věci, ale každá je součástí příběhu. Ať se zapojí všechny naše smysly, dívejme se a čichejme, ochutnejme každou složku, poslouchejme každé slovo. Nechť vidíme, slyšíme a cítíme pravdu Boží lásky. Zapalují se svíce, nalévají se čtyři poháry vína.
Vedoucí večeře povídá příběh -Haggadach znamená sdělení. Pesach je příběh, který byl sdělován po tisíciletí. Je to příběh zázračného přechodu - z otroctví do svobody, ze zoufalství do naděje, z temnoty do světla. Tato velikost je velikost Boha. Nadčasovost tohoto vychází z věčné pravdy Jeho zájmu o svůj lid. Tak jak se Bůh v dávných časech staral o děti Izraele, tak se stará dnes o každého, kdo je Jeho.
Zajímavý je též afikomen - tři macesy (nekvašené chleby) se zabalí do utěrky a prostřední se zlomí, pak se schová, nakonec jej nachází syn vedoucího a donese mu jej, ten jej vykoupí za několik drobných.... Tři macesy mohou symbolizovat Boží trojjedinost, prostřední pak Božího syna, který byl zlomen, zabalen do plátna, ukryt, vykoupen a přijat zpět. Je to tajemný rituál pro ty, kteří stále očekávají mesiáše a hluboký symbol pro ty, kdo jej už poznali.
Na závěr sederového večeru se všichni vzájemně zdraví tradičním přáním Lašanah haba`ah bi Jerušalaim! (příští rok v Jeruzalémě!)
Svátek prvotin se slaví první den po sobotě, která následuje po sederu.
Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, a budete sklízet obilí, přinesete snopek jako prvotiny své žně knězi. Podáváním nabídne snopek Hospodinu, aby ve vás našel zalíbení; druhého dne po dni odpočinku jej nabídne kněz podáváním. Lev 23:9-11
V době kdy stával chrám, židé tam přinášeli prvotiny své úrody a vyjadřovali vděčnost Bohu za jeho dary, dnes si jej připomínají modlitbami v synagogách. Tento svátek má opět prorocký význam. Čím více my bychom měli vyjadřovat Bohu vděčnost za Jeho syna a za vykoupení v Něm! Ježíš byl vzkříšen na tento svátek (Mt 28:1 srovnej s Lev 23:11). On sám je nazýván prvotinou těch, kteří jsou vzkříšeni (1Kor. 15:20-23). Vzkříšeným plodem žně věčnosti.

 


Slavnost - vznik sdružení Ekklésia

Slavnost se konala v sobotu 9.2.2002 v historickém sále Jihlavské radnice (Masarykovo náměstí)

Sborová slavnost se konala při příležitosti oficiálního vyhlášení sboru Ekklésia Jihlava. Především se jednalo o proklamaci do fyzického i duchovního světa, že jsme zde, v místě kam nás Bůh postavil a chceme aktivně hledat a konat to, do čeho nás On povolává. Do začátku jsme přijali požehnání Dana Drápala, od kterého jsme v minulosti hodně čerpali a který nám byl také silnou oporou. Velmi krásné vyjádření, že církev Kristova je jen jedna, bylo poděkování konkrétním lidem, kteří ušli s jednotlivými "ekklésisty" kus cesty po Božích stezkách. Naši hosté na této slavnosti byli z nejrůznějších sborů a denominací a všichni dohromady jsme tvořili pestrou mozaiku Božího lidu. Vyvrcholení celé oslavy bylo na závěr, kdy společné požehnání sboru Ekklésia přerostlo v požehnání Jihlavy a prorocké proklamace.
Věříme, že tento den došlo k průlomu v některých oblastech v Jihlavě a očekáváme, co bude Bůh dále činit a jakým způsobem nás povede dále.

Podívejte se na několik fotografií ze slavnosti.


Seminář s Paulem Coxem

Boží přítomnost, Rozlišení duchovních věcí a Vysvobození z generačních prokletí
(proběhlo 19.-22. června 2003 v Počátkách u Jihlavy)

Služba Paula Coxe je ojedinělá tím, jak se teorie prolíná s praktickými ukázkami. Nikdy předtím, jsem se s ničím tak mocným nesetkali. Cílem bylo, abychom porozuměli tomu, jak fungují duchovní věci a sami takto mohli efektivně sloužit.


Chvála patří Bohu

Společně jsme chválili a uctívali našeho Boha, neboť on je toho hoden !

Chvály a uctívání vedli Groom´s friends.

Večery kreativního uctívání jsme začali dělat před několika lety v konferenčním centru Immanuel na Dlouhém, kde jsme nalezli duchovní I praktické zázemí k naplňování prorocké vize. V r.1990 na letní křesťanské konferenci v Praze zaznělo prorocké slovo o tom, že v této zemi vznikne nová pomazaná hudba pro Hospodina. Tehdy jsem velmi intenzivně prožil, že se to týká i mě - Libora Orla. Od té doby uplynulo již 14 let a přes dlouhou poušť v mém životě tato věc stále hoří v mém srdci. Bůh ke mně začal přivádět různé kreativně obdarované lidi, kteří jsou stejně naladěni. Vydalo by to několik dlouhých svědectví. Nevznikla tak pouze jakási nová kapela, alespoň se tak netroufáme nazvat. Jsme spíše parta křesťanů - muzikantů nehrající vždy ve stejném složení, kteří se netajíme tím, že nás hudba baví, ale zároveň v nás, věřím ve všech, je touha dávat sebe i své dary zpět Tomu nejkreativnějšímu.

Nehrajeme tak jenom muziku a nezpíváme jen písně - tedy nenásledujeme tak pouze předem napsaný seznam písní, ale učíme se naslouchat Božímu srdci. Chceme být prorockým nástrojem v Boží ruce, osobně velmi toužím vykupovat zpět Slávu, která byla ukradena z Božího chrámu.

V poslední době spolupracujeme s prorockým týmem z KS Žďár nad Sázavou vedeným Davidem Loulou. Společně prožíváme, že v této době možná více než kdy dříve dochází k hlubšímu propojování služby chval, uctívání a modlitby. Někdy je to chození po vodě, ale je lepší podstoupit riziko vykoupání a mít zkušenost, než zůstat v loďce a bez zkušenosti !?

Jelikož nejsme tedy kapelou v běžném slova smyslu, to, co nás spojuje, je přátelství mezi námi, ale hlavně to, že Ježíš nás už více nenazývá svými služebníky ale přáteli. Proto vystupujeme pod názvem "Groom´s friends".


ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU