Příspěvky keltistovy

Josef Baudiš


1. K tak zv. tajným řečem

Bartoš zmiňuje se o tom, že na Moravě se slova zúmyslně přetvořují vkládáním slabik. Týž prostředek k vytváření "tajných řečí" je znám i odjinud ze slovanské oblasti: po prvé jej zaznamenal Vuk Stef. Karadžić ve svém Rječniku r. 1818 s. v. "poslovica". Těž v ruštině je znám. Viz Jagič, "Die Geheimsprachen bei der Slaven" (Sitzungsberichte víd. akad. 1895), o němž referoval Fr. Pastrnek L. Fil. XXIII, 222 n. V starém Irsku máme zajímavé analogie. Tu se vyskytují podobné hříčky a podobná zatemňování1). Dějí se buď přidáváním slabik2) anebo ubráním3), anebo konečně měněním slabik4). Tato nauka sahá hluboko do staroirských dob a asi již v staroirské době vznikl kommentář na Odu na sv. Columby (Amra Cboluimb Chille (viz Wh. Stokes, Revue Celtique XX a H. Zimmer, Sitzungsber. d. k. preuss. Akad. Phil.-hist. Cl. 1910. Str. 1031 násl.), dále vyskytuje se týž zjev v Dúil Laithne (základ [elenmemmtum] latiny). sepsaný r. 1643 od Dubhalthacha Mac Firbisigh, ale sahajíci svým materiálem do staroirských dob (viz Stokes, Goidelica 2. vyd. p. 75--79 a Zimmer l. c.) a konečně mluví se o různých zatemněních v Uraicept na n-Éces (vydal Calder, Edinburg 1917). Přídání slabik jest na př.: culu místo cul, nebo coluain místo colain, anuaim místo anaim (Amra C. C.); fern místo fer, maincial místo mall, maineill místo míl munchael místo mael (Dúil Laithne). Tyto irské hříčky vznikly asi vlivem nauk Virgilia Grammatica (viz Zimmer l. c.). Upozorňoval bych tu zejména na tato místa. (Virgilii Maronis Grammnatici Opera ed. Huemer 89: "III (latinitas) semedia, hoc est nec tota inusitata ac nec tota usitata, ut est mota gelus5) id es mons altus, et gilmola pro gula" a příklady transposic ibid. p. 78/79 nodo pro dono, gelo pro lego atd. Vkládání slabik vyvinulo se z theorie Virgiliovy: (p. 66.) sunt praeterea uerba, quae contra usitatam latinitatem uel adiciuntur syllabis uel deminuuntur, adiciuntur ut legero... et hoc indicativo modo tempore praesenti ut sequentia declarant: imperfectum legerebam, perfectum legessi, atd. a konečně (p. 78) Scire debemus quod multa artium omnium fona latina filosophica motauerit ratio; sicut in uerbis inuenimus uel adiectionem superfluam uel diminutionem


1) Ir. fortched "zahalení".
2) dechned "dvojhlavost".
3) chned (bez hlavy, vzetí hlavy), na př. rúr rá za rún rán.
4) cennachros (zaměnění hlavy), na př. fenchas za senchas.
5) Čti mont agelus?

p. 177



corruptibilem: adiectionem cum rogauissem uel rogauisse pro rogassem et rogasse adiecta media syllaba repperiamus inscribi, diminutionem cum media itidem syllaba detracta scribatur rogarunt pro rogauerunt ... solent etiam rhetores mensurandorum pedum temporumque gratia aliquas syllabas in modis addere, ut illud est: rii uoluimus ionicum nauigabere pontum, hoc posuit pro nauigare idem alibi flamma aurum accensi probabat camini pro probat...

Podotýkám, že Zimmer se domníval, že v těchto theoriích se obráží gascoňský duch Virgilia grammatika; myslím, že tato theorie je nejista a zbytečna a že Zimmerovy theorie o Virgiliovi třeba bráti v tom ohledu s velikou reservou.





2. Libušin kůň

Význačný motiv v jedné versi o Přemyslovi jest, že poslové Libušini následují Libušina koně. Tento motiv odpovídá známému pohádkovému motivu, podle něhož cizinec jest zvolen králem, protože kůň nebo spřežení se před ním zastavilo (spřežení v Játaka č. 529, 449, 539; slonice dá věnec v Dvátrimšátputalikásimphásanam č. 24.) tento motiv střídá se s motivy podobnými, na př. cizinec přijde do chrámu a protože jeho svíce se nejprve rozsvítí, jest zvolen králem (na př. Afanasjev č. 114 a, 115, 179). O motivech těch pojednal professor Polívka (Národopisný Sborník V., str. 94--143 článek "O zlatém ptáčku" atd.), i bylo by zbytečné podávati podrobný výčet všech variantů. Jest však důležito povšimnouti si dvou momentů, totiž,

1. že Kosmas významu tohoto motivu nerozuměl, jak tomu jeho pikantně zbarvené poznámky nasvědčují, a

2. že motiv koně vyskytuje se i jinde v středoevropské literatuře.

Prvá okolnost nasvědčuje, že Kosmas sám sotva přijal tento motiv z cizího knižního podání. Kdyby motiv ten znal v plné souvislosti, sotva by jej byl tak zanedbal, t. j. Kosmas asi čerpal z nějaké tradice; ovšem, byla-li tato tradice stará, či přistěhovala-li se do střední Evropy pololiterární cestou, jest těžko říci. Tolik však bych se domníval, že motiv o Libušině koni representuje jednu versi zvolení Přemysla, t. j. Pražaná zadali si krále a zvolili jej tím způsobem, že kůň (patrně posvátný kůň1) anebo kůň předchůdcův?) se před ním zastavil.

Druhá verse asi byla ta, že věštkyně sama provedla volbu. Tyto dvě verse jsou spojeny u Kosmy v jedno a to tak, že prvá verse ustoupila do pozadí.

2. Pokud se týče druhé okolnosti, totiž středověkých parallel, poukázal bych zejména na irskou literaturu. V genealogických pověstech o potomstvu Conaire Mór vyskytuje se tato zmínka: "V Taře byl královský vůz. Do něho byli zapřaženi stejnobarevní koně, již


1) Srovnej věští koně u polabských Slovanů.


p. 178



nikdy před tím nebyli zapřaženi. Před tím, jemuž nebylo souzeno státi se králem Tarským, vůz se překotil... a koně naň skočili. A ve voze byl královský plášť; komu nemělo se dostati královské moci, tomu byl ten plášť příliš velký. A pak byly v Taře dva ploché kameny Blocc a Bluigne; přijímaly-li člověka (za krále), otevřely se před nín, až vůz projel1). A pak tu byl (kámen) Fál ..., jenž křičel při dotyku s osou vozu." Rukopisy, v nichž se tato poznámka vyskytuje, jsou z patnáctého století, ale jsou to kopie téhož originálu, a tedy sama verse musí být starší. Tato poznámka se vyskytuje ve spojení s volbou krále Conaire Mór, jenž byl zvolen těmito ordaliemi. V jiné versi o Conaire Mór byl tento král zvolen věštěním; tak zvanou býčí slavností (tairbhfheis) "t. j. zabíjeli býka a jeden (z nich) najedl se ho a vypil (odvar t. j.) polévku z něho a pak nad ním, na loži, pronesli kouzla pravdy. Kohokoli pak on viděl ve snu, ten se stal králem, a spící by zahynul, kdyby řekl lež (t. j. kdyby byl jmenoval nepravou osobu co budoucího krále)"2). Jest tedy jasno, že běží o skutečné ordalie anebo věštění. Také ony kameny, o nichž se děje zmínka v prvé versi, jsou jakýsi druh ordalie a kniha leinsterská (XII. stol.) zmiňuje se o nich takto: "Túatha Dé Dannanu přinesli sebou velký Fál, t. j. kámen vědění, jenž jest v Taře, a od něhož Irsko se nazývá Pláň Fálu. Pod kým ten kámen křičel, ten stal se králem irským ..."

Možná, že kamenný stolec, českých knížat jest také něco obdobného.

Myslím, že tato parallela dosti jasně dokazuje, že pohádkový motiv o Libušině koni jest ve spojení s ordaliemi o nastolení králů. Běží-li tu o skutečné pohanské ordalie, či o starší tradici odjinud přinesenou, jest těžko říci, ale tolik jest jasné, že v Evropě existovaly ústní tradice o podobných ordaliích. Podotýkám konečně, že tradice o království tarském jest rázu polomythického. Nepokládal bych za jisté, že v pohanském a časně křesťanskémn Irsku byl skutečně jeden vrchní král. Patrně král tarský byl spíše sakrální král a tím jest naše paralela cennější, protože takto stojí osamocena.



3. K pohřebním zvykům a orgiastickým slavnostem



Jest známo, že při staroslovanských pohřbech byly i orgiastické hry, při nichž někteří z účastníků oblékali zvířecí masky. Tento rys vyskytuje se rovněž i při slavnostech ročních. Ať jest původ těchto zvyků jakýkoli, jest zajímavé, že v moderním Irsku tento zvyk žil až donedávna. Při hlídání mrtvého prováděly se totiž různě hry a jedna z nich byla tato: jeden z hlídajících napodoboval býka a snažil se trknout druhé; dnes se to sice již neprovádí, ale za svého pobytu v Irsku (v západním Connachtě) seznal jsem lidi, již tuto tradici znali.


1) Sr. motiv Symplegad v pověsti o Argonautech.

2) Táž zpráva o býčí slavnosti vyskytuje se i v Lebhar na h. Uidhre, ovšem pověsti ty jsou jistě starší a jsou opsány ze starších předloh.


p. 179



Zmiňuje se o tom též Lady Wilde (Ancient Legends of Ireland sub the Wake Orgies). Z jejího popisu jest jasno, že skutečně se zde jedná o orgiastické hry nad mrtvým. Bohužel její udání nejsou naprosto bezpečná, protože autorka neznala irsky a její prostředníci jí prý často nalhávali různé detaily. Přes to se zdá, že v jejích udáních jest alespoň tolik pravdy, abychom mohli učiniti konklusi o orgiastickémn charakteru těchto hlídek. (Wood-Martin, jenž čerpá svůj materiál nezávisle od Lady Wilde, má podobné údaje). Já sám nemohl jsem se dověděti ničeho poněvadž Irčané se buď stydí pověděti něco o těchto věcech a pak bojí se též kněžstva a řekli mi pouze, že se jedná o jistý neslušný kousek, jinak že to nic není. Tolik ovšem jest jisto, že dnes nic podobného neexistuje. Hry nad mrtvým měly zřejmě dramatický ráz a tu se naskýtá otázka, zda Kosmovy scaenae nemíní něco podobného.

Pokud se týče výročních her, při nichž byla sexuální promiscuita, jest tu zajímavý irský přežitek, jenž se udržel až do osmnáctého století. Běží tu o tak zvané teltonské sňatky (sňatky v Tailtiu): u Teltonu byla zeď a v ní průchod s otvoremn jen tak velkým, aby se jím prostrčila ruka. Na jižní straně zdi se postavily mladé ženy a na severu stejný počet mladých mužů. Jedna z žen prostrčila ruku otvorem v bráně a muž ji uchopil za ruku. Protože jedni na druhé neviděli, mohl se muž říditi při své volbě jen podobou ruky. Párek takto spojený žil pak rok a den v manželství, pak šli zase do teltonského rathu a nebyli-li spokojeni, dosáhli rozvodu a mohli zkusit štěstí znova. Irská práva přiznávala zapuzené ženě odškodné.

Jest jasné, že tu běží o modifikaci promiscuity a že okamžité spojení bylo nahrazeno delším, jehož trvání bylo stanoveno na rok. Že tyto sňatky jsou zbytek ceremonialu letních slavností (slavených v Irsku prvého srpna), vysvítá nejen z tradice, jež pokládala tyto sňatky za přežitek pohanství, ale nasvědčuje tomnu i samo mnísto, kde se tyto slavnosti konaly, to jest historická půda místa slavností letních1). Tyto slavnosti odpovídají letním slavnostem jiných národů a sňatky teltonské odpovídají slovanskému vybírání ženichů a nevěst, jež bylo osnovným motivem her při slavnostech jarních (Niederle, Slov. Starožitnosti, oddíl kult I. 108).

V irském rituálu jest zajímavý rys, že muž volí a nevidí koho. To odpovídá svatebním zvykům, kde ženich musí uhodnouti, kdo jest jeho pravá nevěsta (buď několik žen jest schováno za záclonou, anebo je několik dívek oblečeno stejně [viz Mac Culloch, The Childhood of Fiction, str. 20 a 21]). V pohádkách se tento zvyk obráží jako jeden z úkolů, jež musí hrdina vykonati: musí poznati buď úkryt své nevěsty anebo poznati ji v přestrojení mezi mnoha jinými.


1) Bližší o slavnostech a sňatcích teltonských najde se ve Folklore XXXI (str. 109, a následující), T. J. Wastropp, The Marriages of the Gods at the Sanctuary of Tailtiu, jest však třeba velké opatrnosti jak při použivání Wastroppova materiálu, tak i při jeho konclusích.



 

 

Otištěno v: Slovanský sborník věnovaný jeho magnificenci prof. Fr. Pastrnkovi k 70. narozeninám (1853–1923), Praha 1923, pp. 176–179.

→ Zpět