Václav Machek: Josef Baudiš





Smrtí Josefa Baudiše ztratila česká věda svého prvního a dosud jediného odborníka keltistu, jméno v tom oboru známé světu a čestně nás v Evropě zastupující.

Josef Baudiš

Baudiš se narodil 27. srpna 1883 v Praze, v starobylém domě u Štupartů (v Štupartské ulici čp. 647) ze staré rodiny dávno usedlé v Praze. Jeho děd byl pražský měšťan, mistr obuvnický, majitel obuvnického obchodu v Celetné ulici; babička byla rozená Řezáčová, sestra faráře Františka Řezáče-Polehradského, přítele Havlíčkova a Douchova a organisátora proslulé městské dívčí školy pražské. Otec Baudišův absolvoval obchodní akademii, tehdy německou, a zakotvil pak v životě obchodním, stal se nakonec disponentem uhelné firmy Reimannovy. Matka Baudišova Aloisie, rozená Racková, pocházela z venkova, z Hostačova u Čáslavě; byla dcerou správce dvora ve Zvěstovicích u Golčova Jeníkova. Od ní pocházelo Baudišovo nadání filologické. Sourozenců Baudiš neměl.

Studia středoškolská vykonal B. na gymnasiu v Praze II, v Křemencové ulici, v letech 1894–1902. Vysokoškolské čtyřletí Baudišovo zabralo léta 1902–1906. První rok studoval v Praze; měl tehdy zapsány obvyklé přednášky a semináře pro češtinu a němčinu, jazykovědné i literární (Gebauera, Pastrnka, Vlčka, Mourka, Krause, Fridu-Vrchlického), v druhém semestru i latinský a řecký proseminář. Druhý studijní rok strávil B. na universitě v Heidelbergu, kde se věnoval jedině germánské filologii, kromě němčiny též filologii severské a anglické. Tehdy tam přednášeli známí germanisté Braune, Hoops, Kahle, Waldberg, mimo ně Angličan Strachan, a mladý B. nalezl tu bohaté možnosti seznámiti se podrobněji s germánskými staršími literaturami. Následující dvě léta je Baudiš opět v Praze, pokračuje obvyklým způsobem ve své přípravě jak slavistické, tak i germanistické; do řady jeho učitelů tu přistupuje Josef Janko. Mimo tyto obory zapsal si Baudiš v obou letech i přednášky J. Zubatého, jednou i cvičení v arabštině a tureckou mluvnici Rudolfa Dvořáka, jednou také mluvnici mavdarštiny lektora Brábka. V r. 1905 pobyl Baudiš — jsa řádně zapsán v Praze — jeden semestr (letní 1905) též na universitě berlínské, ale v jeho zachovaných papírech není o tom úředního záznamu. V jediném zachovaném dopise Zubatému z 10. IV. 1905 vyjadřuje Baudiš úmysl „studovati... tento semestr v Berlíně, a to hlavně přednášky Schulzeho, Geldnera, Pischela, Zimmera a Fincka". První z jmenovaných byl komparatista Wilhelm Schulze, žák a nástupce proslulého Johannesa Schmidta, stavějícího se kriticky k některým thesím lipské mladogramatické školy Brugmannovy a Osthoffovy. Geldner a Pischel byli znamenití sanskrtisté (G. vynikl též jako iranista, P. je autorem dosud nepřekonaného popisu prákrtů), F. N. Finck byl představitelem obecné linguistiky. Poslední z nich, Heinrich Zimmer, nabyl v Baudišových studiích zvláštní důležitosti. Tento muž, autor své doby znamenitého díla Altindisches Leben, podávajícího „reálie" rgvédské doby, se ze sanskrtu přeorientoval na keltskou filologii; stal se Baudišovým učitelem v tomto exklusivním vědeckém oboru a způsobil, že zájem Baudišův i jeho práce se poměrně velmi brzo soustředily právě na keltologii. Nelze pochybovati, že i učení Finckovo upoutalo Baudišovu pozornost; důkazy toho lze v Baudišových pracích nalézti v hojné míře, zvláště v Řeči. Současně (ale kratší dobu) s Baudišem dlel tehdy v Berlíně též Josef Janko (vzpomínky na to a charakteristiku některých profesorů podává Janko v Časopise pro moderní filologii XXVII 250 n.).

Vykonav státní zkoušky z češtiny a němčiny pro střední školy, dal se B. tou cestou, kterou kráčela a kráčí většina jiných filologů, majících se státi profesory na universitě. Vstoupil do služby středoškolské a za ní se pilně připravoval k habilitaci. Nejprve učil dvě léta jako „suplující učitel" — na akademickém gymnasiu v Praze (1906/7, 1907/8), pak od začátku školního roku 1908/9 byl ustanoven — již jako „skutečný učitel" — na reálku do Mladé Boleslavě, odkud se habilitoval (potvrzen 11. V. 1911) pro srovnávací jazykozpyt indoevropský. Z Mladé Boleslavě byl počátkem roku 1910711 přikázán službou na reálku v Praze-Holešovicích, kde pak učil tři roky. Ve školním roce 1913714 dostal však jakožto docent úplnou dovolenou na vědecké práce a shodou okolnosti se na střední školu již nevrátil. Příčinou toho, že se nevrátil, byla jeho internace v Anglii.

Již o prázdninách 1912 se totiž vydal — spolu se svou chotí (Julií, rozenou Jelínkovou z Prahy), jež ho doprovázela i na pozdějších dvou cestách — na cestu do Irska, stejně tak v r. 1913. Po třetí jel do Anglie v roce 1914; tam jej zastihla válka. Jakožto občané nepřátelského státu byli manželé Baudišovi internováni. V internačním táboře pobyli však jenom šest neděl: byli propuštěni na zakročení irské akademie, jejímž členem B. byl od r. 1913. Nato se Baudiš odebral s chotí do Londýna, kde musil ovšem podepsati prohlášení, že nebude pracovati proti Britannii. Tak se cesta, zamýšlená jako pouhá cesta prázdninová, změnila v několikaletý zahraniční pobyt. V Londýně mohl Baudiš pracovat i vědecky: napsal v té době pět článků pro britské vědecké časopisy. Účastnil se i prací pro československý národní boj, a to nikoli prací politickou, ale — na přání T. G. Masaryka — propagačně-vědeckou. Zdržel se v Londýně ještě i po skončení války, konaje občas přednášky ve vědeckých společnostech. Tak přednášel v letech 1920–21 v Cambridgi o slovanských věcech, v Londýně na Kings College v Shakespeare Society o thematu „Shakespeare v Čechách". Vědecko-propagační ráz měl i jeho překlad výboru českých lidových povídek (Czech Folk Tales, Londýn 1917), o němž viz níže na str. 24. Za svého pobytu v Anglii (1917) byl B. zvolen i za člena Philological Society; později se stal i jejím sekretářem.

Za rok po skončení prvé světové války byl Baudiš 25. září 1919 jmenován mimořádným profesorem svého oboru na Karlově universitě. Do vlasti se však vrátil až v roce 1921. Přednášel pak na Karlově universitě počínaje letním semestrem 1922. V jeho čteních té doby jsou Indoevropané a jejich původ, Nástin gramatické stavby jazyků indoevropských, Nauka o větě, Úvod do obecné jazykovědy, Historická mluvnice irská, Úvod do welštiny, O příbuznosti italokeltské, Vliv Keltů na západní Evropu, Artušovské pověsti ve waleské literatuře.

Po čtyřech semestrech profesorské činnosti v Praze byl jmenován (13. března 1924) řádným profesorem na universitě Komenského v Bratislavě. Na jeho přání byl jeho obor v Bratislavě určen takto: byl profesorem „srovnávacieho jazykozpytu indoevropského a všeobecného a filologie keltskej so vzťahom ke kultúram stredovekým". Třeba dodati, že v Bratislavě suploval B. po mnoho let i anglistiku a několik roků také německou gramatiku.

Úporná nemoc (sklerosa ledvin), s níž zápasil od r. 1930, učinila však po několika letech bratislavského působení konec jeho životu, a to ve věku poměrně mladém, když nedosáhl ještě ani padesátky. Zemřel v Bratislavě dne 4. května 1933.



*



Vědecký zájem se u Baudiše projevil již na gymnasiu. Jako gymnasista překládal z angličtiny Ossianovy básně (překlad ten vyšel pak 1903). Byla to předzvěst jeho budoucího badatelského směru, jeho orientace anglické a keltské.

První Baudišova práce čistě badatelská se objevila ke konci jeho universitních studií. Je to nedlouhý článek "Koncovka 2. os. sg. v litevštině" (Listy filologické 1904), v němž se už představuje budoucí srovnávací jazykozpytec, se všemi vlastnostmi svého stilu, jak se jeví i v pozdějších pracích. Nechybíme, jestliže volbu thematu přičteme za zásluhu učitelskému působení J. Zubatého, jehož kurs o litevštině Baudiš poslouchal.

Vědecké cíle si B. položil již za pražského studia universitního; ale měl před sebou těžkou volbu, kterému oboru se věnovati a jak tedy zaříditi případné další studie v cizině. Osobní záliba jej přitahovala k anglistice; ale protože k tomu oboru byl od profesora Mourka vybídnut již dříve Vilém Mathesius, nebylo tu pro Baudiše vyhlídky, že by dosáhl katedry v tomto oboru. „Chci se tedy věnovati všeobecnému jazykozpytu, ovšem maje vždy za basi germánštinu", píše 10. IV. 1905 svému učiteli Zubatému. Do této doby a do anglistického zájmového okruhu náleží Baudišova práce, napsaná 1906, ale uveřejněná — za jeho nepřítomnosti — až po deseti letech (1916) v Časopise pro moderní filologii, "Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských". Práce tato srovnává dosavadní české překlady, aby zjistila, jak jednotliví překladatelé vystihli ráz a povahu význačných Shakespearových osob. Autor tu vzdává zaslouženou čest překladům starším, formálně sice méně dokonalým, ale scénicky účinným; u J. V. Sládka si cení spíše vybroušenosti veršové a správnosti překladu, neschvaluje však jeho snahuuhlazovati Shakespearův verš zmírňováním drastických výrazů.

Nedlouho po vstupu do středoškolské služby počíná Baudiš publikovati své práce jazykovědné již vědecky dobře vyzrálé. První z nich je sedmnáctistránková rozprava "Das slavische Imperfektum" (1908), obsahující výklad tohoto útvaru mnohým lidem dodnes záhadného a dodnes znovu a znovu vykládaného. Baudiš obrátil pozornost na litevská „praeterita" opatřená příponovým -ējo- a ukázal, že slovanské imperfektum není nic jiného než sigmatická obměna tvaru obdobného litevským a založeného na kmenech stáří už prajazykového. Výklad Baudišův byl jednoduchý a pokládám jej za veskrze přesvědčivý a správný. Je ve shodě s tím, že slovanština a baltština jsou si i jinak velmi blízké, a to nejen v slovní zásobě, ale i v útvarech mluvnických a v hláskách. Systémy slovesných útvarů si odpovídaly v staré době do té míry, že je vskutku oprávněno očekávání, že i na naší straně litevskému praeteritu odpovídá něco příbuzného a podobného, když i jiné členy baltského slovesného systému mají u nás své protějšky a když je nasnadě ztotožniti oba útvary tak dobře si odpovídající. Bohužel Baudišův výklad nepronikl, jak by si byl zasloužil, ale to je jiná otázka. Další „výklady" tohoto imperfekta se objevují i v naší době, zbytečně zatěžujíce mluvnici, na důkaz toho, že pravda někdy vítězí až po dlouhé době.

Za dva roky (1910) předložil pak Baudiš Studii o perfektech typu dadāu a jajňāu, jež byla jeho spisem habilitačním. V ní si položil za úkol osvětliti po všech stránkách vznik těchto staroindických perfekt. Už v této studii nalézáme theoretická východiska, která se objevují jakožto základy i v dalších jeho pracích, a problémy, o nichž i později bude znova a znova uvažovati. Hned na počátku připomíná, že se snaží vysvětlovati původ slova z větné souvislosti, t. j. z prajazykové věty. Vychází totiž z jednoduchých útvarů větných (jmenných, bezesponových), přikláněje se k theorii, že útvary slovesné nebyly původně nic jiného než útvary nominální, jinak řečeno, že v nejstarší době, kdy flexe vznikala, rozdílu mezi vznikajícími útvary jmennými a slovesnými nebylo. Po stránce hláskové pak velký důraz klade na chronologické rozlišení jevů podle toho, náleží-li do doby t. zv. předredukční či poredukční („redukcí" se tu myslí oslabení dlouhých samohlásek ā ē ō ve ə zjev to t. zv. kvantitativní střídy — čili ablautu — indoevropské; souvisí to vše s theorií, že tato kvantitativní střída se prováděla v jiné době než kvalitativní ablaut e/o, ē/ō). A poněvadž „redukce" se mu jeví jako významný hláskový mezník předhistorické doby, užívá jí k rozdělení toho dávného období na dvě periody: předredukční dobu nazývá „prajazykovou", kdežto poredukční dobu zve „indoevropskou"; to je mu doba, „kde flexe nominální i verbální nabyla již vlastního, rázovitého charakteru, t. j. doba, již kladou krátce před rozdělení jazyků historických". Redukční ə má pak velkou úlohu u jistých kořenů a tvarů slovesných, m. j. právě u těch perfekt, která si B. vzal za předmět své studie. Toto dělení se stává střediskem ještě jedné pozdější úvahy Baudišovy (z r. 1925). Z úvah o primitivních větách vychází Baudišovi možnost hlubšího pochopení těch perfekt: viděti v nich prvotní jmenné praedikace větné, jakási primitivní komposita (na př. koncovka -men v 1. osobě plurálu by byla původně snad nějaký „hláskový komplex" zájmenný, původně „subjekt 1. osoby plurálu", srostlý s předešlým samostatným útvarem, jenž se stal „kmenem" perfekta). Hláskové změny na konci kmene (ə proti ā, ē) jsou mu pak výsledkem působení prastarého větného přízvuku, totiž „výsledkem proklise či enklise větné". Soudí, že dadāu atp. jsou pouhé bezkoncovkové reduplikace základních „komplexů", totiž dublet na -u existujících vedle tvarů bez toho u (stāu vedle stā; ono u čili v je dosvědčeno na př. v slovanském staviti atd.). Tato práce jeví už rys dalšího vývoje Baudišova: vydatně se tu přihlíží k jazykům keltským.

Práce z dalšího roku (1911, ale vyšla 1912) Zur Wortzusammensetzung im Indogermanischen je pokračováním úvahy o kompositech, jimiž se B. musil zabývati již v práci předešlé a k nimž podnět mu dala kniha Hermanna Jacobiho Compositum und Nebensatz. Úvaha o tom, jak pochopiti vznik nedosti jasných typů složenin, z jakých psychologických „perspektiv", vede jej k obecným výkladům, vážícím látku již i z jazyků neindoevropských velmi vzdálených, k větným útvarům toho typu jako je třeba ruské tur zolotyje roga, to jest k útvarům nadmíru cenným, v nichž se nyní vidí psychologické východisko jistých složenin bahuvrīhiových. Vystupuje zde již Baudiš jako obecný linguista, pozdější autor Řeči.

Téhož roku 1912 začínají už vycházet Baudišovy práce čistě keltologické. První z nich je "Über den Gebrauch des Fut. II im Irischen und über die Bildung des air. Futurs" ve francouzské Revue celtique (v níž je od té doby častým hostem). Druhá část té práce, o tvoření, ukazuje jasně, odkud vyšel k ní popud. Jde tu v keltštině o útvary s dvojslabičným kmenem na ā (a na s) a o kontaminované útvary ā-ové, původně fungující jako konjunktivy, které však mohly nabýti významu temporálního (futurového, po př. praeteritového). Útvary ty se po stránce formy druží k těm kmenům, které známe z ř. ἐμάνη, z litevského praeterita, ze slovanského imperfekta a z kmene infinitivního, jako tesa-ti, z lat. ad-ven-a-t, legam-ās atd.

Téhož roku vychází v Časopise pro moderní filologii článek "K otázce pramenů Zeyerových", zjišťující prameny pro některé Zeyerovy epopeje, jejichž látka je čerpána z irských pověstí a legend.

Pojav úmysl vypracovati se na keltologa, hleděl B. doplniti své dosavadní vzdělání knižní přímým stykem s keltským lidem a s keltskými kulturami. Vykonal proto tři cesty do keltských krajů Vel. Britannie, z nichž poslední cesta se proměnila, jak jsme už uvedli, v nedobrovolný pobyt několikaletý.

Za prvých dvou pobytů dleli manželé Baudišovi v Irsku, a to ve vesnici Corna Mana u Galwaye na západním pobřeží; bydleli u učitele obecné školy, u bratra jednoho profesora, studujícího kdysi u znamenitého bonnského keltologa Rudolfa Thurneysena (ostatně i stran ostatního uspořádání cesty dostal B. pokyny od Thurneysena). Také v Dublině pobyl Baudiš, zabývaje se tam hlavně fotografováním staroirských textů. V roce 1914, na třetí cestě, navštívili Wales, vlast Kymrů, a prožili čtyři měsíce v Llangollen v hrabství Denbigh. Není pochyby, že tyto cesty byly příčinou toho, že jeho práce se nadále pohybovala především jen v oblasti keltologie.

Roku 1913 uveřejňuje v německém keltologickérn časopise články "Nominalsätze und Nominalprädikate im Irischen" a "Zum Gebrauch der Verbalnomina im Irischen". Oba vycházejí z prací předešlých, v nichž otázky o vzniku, stáří a důležitosti jmenných vět zaujímaly význačné místo. Je jen přirozené, že poznatky, k nimž B. došel v pracích o perfektech dadáu atd. a o skládání slov, přenesl i na pole keltské a že jich využil pro výklad keltského materiálu. Pak vycházejí 1914 a 1916 speciální práce z oblasti literárních památek, tradic a starožitností ("Cúroi and Cúchulinn", "On the Antiquity of the Kingship of Tara") s náměty látkoslovnými. Téhož druhu je i stať o kymerském středověkém svodu pověstí "Mabinogion", v níž „rozborem některých pohádkových motivů vyvrací teorie, podle nichž lze ve welských pověstech všecko vysvětliti z pověstí irských" (Vilikovský).

Roku 1916 podává v Ériu článek "Notes on the Preverbal Particles and Infixed Elements", v němž se zabývá svým oblíbeným thematem, infixací atonických elementů v keltském slovese. Zde zkoumá otázku, zda t. zv. geminace po praetonických předponách v nerelativních konstrukcích je působena infigovaným prvkem. Odpovídá kladně a nalézá, že tím prvkem byl v irštině tvar obdobný kymerskému id (o němž napsal B. ještě zvláštní článek, vyšlý 1933). S tím je spojena úvaha o otázce t. zv. vlastní a nevlastní komposice v slovesných tvarech. Irské mluvnici je pak věnována ještě jenom "Synopsis of Irish Phonology", napsaná jako „supplementary" k přednášce čtené na schůzi Philological Society z 4. I. 1918 (ale vyšlá až 1926 v Hertfordu), telegraficky stručný to přehled irského historického hláskosloví.

Po těchto pracích se B. soustředil především na studium mluvnice kymerské čili welšské. Roku 1921 vydává v časopise Philologica, jejž sám řídil, studii "Remarks on the Welsh Verb", původně čtenou ve Philological Society 3. XII. 1920. Vyhovuje jedné poznámce keltisty J. Strachana, že je velmi potřebí sebrati formy 3. osoby sing. praesentu a praeterit, podává B. zde bohatou sbírku kymerských těch slovesných tvarů praeteritových, třídě je podle charakteristické přípony a vykládaje jejich podobu z jistých útvarů indoevropských. Je to pracný výkon filologický, jeden z těch nezbytných předběžných výzkumů, jaké jsou nutné, než se přikročí k sepsání historické mluvnice některého jazyka. A vskutku následující publikací na tomto poli byl 1924 první díl kymerské mluvnice Grammar of Early Welsh, vyšlý jako „supplement" téhož časopisu Philologica. Tento 1. díl obsahuje hláskosloví („phonology"). Podává ve zhuštěné formě jazykovou látku s minimem slov výkladových. Doklady jsou sice lokalisovány, ale nikoli překládány, takže je zřejmé, že kniha ta je psána jediné pro keltisty, kteří mají po ruce příslušné texty, a — hledíme-li na obtížnost keltských jazyků vůbec a na nejasnost jednotlivých tvarů — je psána nikoli pro začátečníky. Mluvnice ta byla vřele uvítána od francouzského keltisty Jos. Lotha, ale A. Meillet zdůraznil, co jí chybí k tomu, aby jí mohli užívat i nekeltisté. Druhý díl (tvarosloví) byl téměř připraven k tisku, první čtyři stránky byly dokonce vysázeny, ale Philological Society upustila od jeho vydání pro finanční potíže. Z příprav pro tento druhý díl vzešly ještě tři články, opět velebohaté sbírky dokladů, a to "Notes on Early Welsh Sandhi", jednající o t. zv. lenici v rozličných případech (na př. po slovese, po členu, v složeninách), "On the Uses oj the Subjunctive Mood in Welsh", znovu zkoumající totéž thema co před ním zkoumal Atkinson pod stejným názvem, a konečně "On the Use of the Substantive Verb in Welsh" o rozličných tvarech slovesa existentiae („esse") a jejich užití (forem „konjunktních", sponových, s předponou).

Jiného rázu je obecná úvaha keltologická "On the Character of the Celtic Languages" v Revue celtique 1922 a 1923. V ní uvažuje o otázce, zdali zvláštnosti keltského typu jazykového mají svou příčinu v přimíšení neindoevropské složky (jak známo, Keltové nalezli v Britannii a v Hibernii při svém příchodu z Evropy obyvatelstvo cizí; dosti dlouho se z něho udrželi Piktové) či snad mohou-li se vyložiti z nějakých prvků domácích, indoevropských. Baudiš tu mluví o nejvýznačnějším zjevu keltském, o formulkovém typu slovesném, jejž lze vystihnouti latinským ob vos sacro, sub vos placo (— obsecro vos, supplico vos; zájmeno je „infigováno" mezi praeverbium a verbum) a zdůrazňuje, že jde o starobylý způsob indoevropský a že jeho rozšíření je jen zobecněnim staré domácí tendence. Pak mluví o tom zjevu, že slovesa ve formě jednoduché mají koncovky delší, kdežto slovesa složená s předponou mají koncovky kratší; i v těch delších koncovkách lze viděti nikoli „aglutinaci" zájmen ke koncovkám kratším (jak soudili Stokes a Pedersen), ale možno vycházeti z toho, že i v prajazyku indoevropském byly v jistých případech koncovky delší (zvané „primární") a jindy koncovky kratší („sekundární"); v keltštině arci to bylo komplikováno vytvořením nových subjunktivů na -ā-, -ē- s koncovkami kratšími. Na konci se zmiňuje o tom, že keltské jazyky směřují k „fragmentárnímu" rázu a k „emfatickému" způsobu vyjadřování; i to může vycházeti z domácí půdy. Cizí vliv B. sice neodmítá zcela, ale zdůrazňuje, že by bylo těžko jej dokázat; naproti tomu domácí kořeny uvedených zjevů jsou zřetelné.

Znovu se k těmto věcem vrací Baudiš v článku "Glossy k nauce o keltských pronominech osobních a k otázce novokeltského typu jazykového" ve sborníku Zubatého 1926. Odpovídá tu na článek německého keltisty Julia Pokorného, který právě hledá vysvětlení odchylného jazykového typu keltského ve vlivu předindoevropského obyvatelstva, podle jeho domnění obyvatelstva hamitského. Tento český článek pro nás pěkně rekapituluje onu spornou otázku. Na konci B. připojuje proti článku z Revue celtique navíc několik vět o tom, „jak si máme vysvětliti, že (novokeltský slovosled) se vyvinul obdobně jak v goidelštině tak i v brythonštině?" A odpovídá: „Zde jest jistě možno mysliti na vliv předkeltského obyvatelstva, ale nesmí se zapomínati, že tu mohly působiti časné styky a míšení Goidelů a Gallobrythů. Víme totiž, že oba elementy se hojně mísily na britských ostrovech." Tato možnost pomáhá tam, kde by nestačila domněnka o substrátu ani společný původ obou větví (neboť se velmi brzy od sebe odloučily!). Nelze popříti, že zdrželivé stanovisko Baudišovo je přijatelnější než these o substrátu.

Uvedli jsme již, že B. měl též silný zájem o srovnávací bádání o látkách ústní slovesnosti a o zvykosloví. Pro domácí forum vytěžil ze svých keltských znalostí článek "Příspěvky keltistovy" v Pastrnkově sborníku 1923; obsahují irské paralely jednak k t. zv. tajným řečem (o vkládání a přidávání slabik, aby slovo bylo cizímu zatemněno), jednak k motivu o Libušině koni (pohádkový motiv ten je ve spojení s ordaliemi o nastolení králů), jednak k staroslovanským orgiastickým hrám při pohřbech.

V době svého bratislavského působení přikročil Baudiš k sepsání synthetických pohledů na otázky jazykozpytu indoevropského i obecného. Začátek učinil rozpravou "Poznámky k vývoji indoevropské struktury gramatické" (1925). Zkoumá tu velmi nesnadné otázky, jak si máme představovati vznik a vývoj indoevropského jazykového typu. Vycházeje z Güntertových úvah o střídě hlásek, z jeho domněnky o změně v prajazykovém přízvukování (že přízvuk exspiratorní byl nahrazen melodickým) a z theorie o vzniku intonačních rozdílů, pokouší se nalézti hláskové kriterium, které by mu umožnilo chronologicky roztříditi prajazykové zjevy aspoň do dvou velkých období, o kterémžto třídění jsme se zmínili jíž výše. Takové kriterium nalézá v kontrakci; rozdíly v intonaci kontrahovaných slabik umísťují mu jisté tvary bud' do prajazykové doby předredukční (= před redukci vokálů ā, ē, ō ve ə), jiné do období po-redukčního. Tímto kriteriem nalézá, že „v době, kdy systém suffixů flexe jmenné se tvořil, systém suffixů verbálních byl v hlavních rysech hotov a že indoevropské verbum jest stejně staré, ne-li starší, než flexe jmenná". Toto tvrzení je tedy v zásadním protikladu k domněnce, že se flexe verbální vyvinula ze jmenné. Dále pak uvažuje o charakteru prajazykového slovesa (bylo Ii „aktivní" čije-li vycházeti z t. zv. „passivní perspektivy", jaká je v baskičtině, grónštině, v jazycích kavkazských a jinde) ‚ jaký je původ některých přípon pádových a. osobních (na př. souvisí-li -mi v 1. osobě athematických sloves, ei-mi jdu, s m v zájmeně 1. osoby, t. j. se slovanským mene, latinským mci atd., lze-li tedy ci-mi chápati jako „jití mé" atd.), a dochází nakonec k tomu, že fundamentální zjevy jazykové (mluvnický rod, tvoření suffixů, systém pádový, rozdíl mezi jménem a slovesem a j.) třídí chronologicky buď do doby předredukční nebo poredukční. Baudiš ovšem si byl dobře vědom toho, že jeho výklady jsou více méně hypothetické. Z dnešního stanoviska lze říci jen to, že ony stojí a padají s jedním učením o vzniku a funkci samohláskové střídy (ablautu) a intonačních rozdílů, jak bylo formulováno v t. zv. německé škole jazykovědné (s pokračováním Güntertovým). Převládne-li však novější mínění, že střída nebyla způsobena změnami přízvuku (učení Meilletovo a Benvenistovo), anebo mínění, že prajazyk neznal ani intonačních rozdílů (což tvrdí J. Kuryłowicz), neudrží se ani toto theoretické východisko Baudišovo.

Za rok po této studii (1926) vydal B. samostatnou knihu Řeč, Úvod do obecného jazykozpytu, v níž nalézáme soustavný „stručný obraz jazykového dění", jak se praví v předmluvě. Zájem o obecný jazykozpyt jsme viděli u Baudiše již na počátku jeho vědecké činnosti a nalézali jsme jej i v jeho speciálních pracích stále. Opět a opět se v nich vracely úvahy o vzniku slovesných tvarů (na př. jsou-li osobní přípony původně zájmena, volně připojená, viz výše „jití mé"), o vzniku komposit atd. atd., o změnách jazykového typu u Indoevropanů. Bylo tedy přirozené, že B. se rozhodl tyto i jiné otázky, které promýšlel při materiálu indickém i keltském, zpracovati v souborném spisu. Spis ten obsahuje — kromě „úvodu" — tyto kapitoly: Co jest jazyk, Hlásky řeči, Jazykový výraz po své morfologické a významové, stránce Věta a slovo, Gramatické kategorie, Části řeči, Jazykové změny, Doslov. Jinými slovy je shrnut plán spisu takto (6): 1. co jest jazyk, 2. jak se mění, 3. jak nabývá hodnot a jak je ztrácí. Hutným způsobem vyjadřování podařilo se Baudišovi stěsnati na nevelkém počtu (149) stránek všestranné poučení o uvedených základních problémech. Je mu naprosto vzdáleno „hodnocení" jazyka v běžném smyslu: „... při hodnocení nesmějí rozhodovati momenty ani čistě citové ani čistě esthetické ani čistě historické ani čistě logické." Tím je dáno též jeho stanovisko k psychologickému jazykozpytu Jacoba van Ginnekena a k Ferdinandu Brunotovi, dále i k t. zv. brusičství. Nemůžeme zde podávati jednotlivě jeho názory na ty nebo ony zjevy jazykové. Úhrnem však možno říci, že výklady Baudišovy jsou dobře promyšleny, i když v těch oborech, kde nemohou býti než hypothesami (na př. v otázce o původu řeči), si zachováme místy stanovisko pochybovačné. Všimněme si jen toho, že v hodnocení typologie jazykové se B. postavil na kritické stanovisko Meilletovo („Jedinou cenu má klasifikace historická", 146), v otázce purismu pak zaujal stanovisko odchylné od stanoviska svého učitele J. Zubatého. Budiž uvedeno několik citátů z „Doslovu": „lidé nepatří jen k určité skupině ethnické, nýbrž i k ideálním celkům kulturním a tak vznikají v civilisovaných jazycích určité internacionální elementy, frase a slova cizí, jichž se netřeba báti, nýbrž naopak je vítati, protože činí cizinci jazyk přístupnější a při tom zachovávají jazyk jako živý." „Jsem členem té kultury, proč se tedy báti jejího internacionálního slovníku? Ryzost jazyka nespočívá ve slovech a formách, nýbrž v syntaxi. Pro správnost jazykovou naprosto nemůže být historismus vodítkem: co bylo správné v XVI. století, je směšné ve století XX. Jediným vodítkem tu může býti lidová syntax ne proto, že by lid měl lepší jazykový cit než inteligent, ale protože dobrý spisovatel musí šetřiti lidové tradice, aby se dobře četl a jeho iuncturae novae musí být šťastným kompromisem mezi tradicí a lidovým výrazem. Umění stilistovo záleží v tom, aby byl originální v mezích tradice. Je vidět, že filolog nemůže řídit vývoj jazyka jinak než zaznamenáváním skutečně bezprostřední tradice." „Velký spisovatel, až přijde, rozhodne to ostatně sám: nebude se ohlížet napravo ani nalevo a vytvoří spisovnou mluvu, kde bude jistě mnoho historicky nesprávného, ale bude to krásné — a to je hlavní." Čtenář se pozastaví nad některou větou, nejvíce nad slovy „ale bude to krásné", klada si otázku, jaké je kriterium krásy v jazyku. Ale nechť nám postačí toto zjištění Baudišova hlediska v otázce, která právě v té době byla v našem národě tak aktuální. Jinak — mimo tento projev — B. do těchto otázek nezasahoval.

Poslední synthetické dílo Baudišovo vyšlo asi rok před jeho smrtí. Je to Struktura jazyků indoevropských (1932), dílo obsahující nárys asi toho, co se z indoevropské mluvnice vykládá v universitních čteních. Nárys opět velmi hutný, určený však nikoli pro samouky. Autor sám dí: „Snažil jsem se podávati i vysvětlovati rysy indoevropské morfologie co možná bez theorií. Běželo mi spíše o celkovou strukturu než o vysvětlení jednotlivostí." Jak bylo lze očekávati, jsou jeho názory, vyložené v dřívějších pracích, theoretickou kostrou i v tomto díle, jakož vůbec, jak bylo vytčeno v naší kritice (Naše věda XIV 106), opírá se tato kniha o německé kodifikace Brugmannovu a Hirtovu, kdežto k theoriím francouzské školy přihlíží málo. Rovněž bylo uvedeno, že i k domácí produkci přihlédl B. jen neúplně, a to i v případech, na něž „škola Zubatého" pohlíží jinak, tak třeba v otázce o původním počtu pádů. Toto dílo by se však dobře hodilo za příručku pro studenty, hlavně pro svůj nevelký rozsah (212 stran), ale vadí tomu způsob výkladu, naprosto nepočítající se začátečníkem (doklady nejsou — mimo vzácné případy — přeloženy, předpokládá se mnoho znalostí, atd.); spíše tedy může Struktura sloužiti jako repetitorium pro toho, kdo si vše již prostudoval z jiných pomůcek.

Na konci tohoto přehledu komparatistických prací Baudišových budiž uveden článek "Nové úkoly srovnávacího jazykozpytu", časově sice starší (Nové Atheneum 1921), ale důležitý proto, že nám jasně podává, co B. očekával od své doby a jak posuzoval dosavadní stav a vůbec jaké měl požadavky v tom oboru. Článek navazuje na smrt K. Brugmanna, předního representanta t. zv. školy mladogramatické. „Proti škole berlínské (J. Schmidt a nyní W. Schulze), která vynakládá svou energii hlavně na poznání fakt, věnoval Brugmann a jeho škola lipská pozornost více systému. Tím se obě školy doplňovaly." A pokračuje: „Pokud se týče indoevropského tvarosloví a hláskosloví, jest methoda mladogramatická jedině správná, ale z daného materiálu může se dále vyvíjeti pouze do hloubky a nikoli již do šířky. Další vývoj do šířky by byl možný pouze tehdy, kdyby se objevil nějaký nový materiál, hlavně, kdybychom mohli prokázati souvislost indoevropštiny s jinou větví jazykovou. Pak by se opět musilo užíti nejprve methody mladogramatické." (K tomu lze poznamenati, že nový materiál se objevil, právě tehdy vcházely již v obecnou známost objevy Bedřicha Hrozného o hetitštině, nový materiál počal právě v letech následujících přitékati v podobě vydání hetitských památek, jež vskutku přinesly mnoho nového, také tocharština byla později zpřístupněna mluvnicí „berlínské školy" a přinesla leccos důležitého.) „To však neznačí, že by práce indogermanistova byla zatím u konce. A. Meillet ukázal na charakteristiky jednotlivých větví a sám se o ně pokusil. Třeba zbadati, jak jednotlivé jazyky vybudovávají své vlastní systémy z jazykových prvků indoevropských. Jest však také třeba poznati náklonnosti jednotlivých jazyků indoevropských i v tendenci jejich větné struktury a výrazu. To znamená, že je zapotřebí studovati indoevropskou syntax ještě intensivněji než se dosud dálo..." A domnívá se, že podaří-li se dokázati, že si jistý jazyk libuje ve vazbách odpovídajících tomu nebo onomu rozpoložení duševnímu, a budeme-li takové disposice moci zjistiti ze všech indoevropských jazyků, „budeme moci rekonstruovati (do jisté míry) i disposice indoevropštiny". Tu by arci bylo potřebí studovati i jazyky neindoevropské, z čehož by vzešlo „poznání různých možných forem pro určité myšlenky neb nálady, a poznání, jakým způsobem a za jakých okolností takové formy vznikají." Na př. možno-li tedy *ei-mi chápati jako jíti-já či spíše mé-jití (vlastně jití-mé). „Charakteristiky indoevropských jazyků jsou dnes úlohou nejen indoevropského, nýbrž i všeobecného jazykozpytu." Žádá tu více „jazykovědce typu Whitneyova nebo Sweetova než psychologa [míní asi van Ginnekena, viz výše!], protože theorie jazykovědy musí získati v prvé řadě zkušenosti na jazycích." Je si vědom toho, že by to byla ohromná práce, ale je přesvědčen, že rozumná organisace by dokázala přemoci překážky. Žádá tedy organisaci práce za tímto cílem, a to nejen rozdělení práce, ale i stanovení problémů, o nichž třeba pracovati především (jsou jimi na př. pořádek slov, výrazy dějové, atribut a predikát atd.). „Systematisace této práce jest tedy úkolem nejbližší budoucnosti."

Baudiš se právě v té době pokusil i sám organisačně přispěti k tomu, aby se uvedlo v chod zkoumání těchto problémů. V té době založil a spolu s L. C. Whartonem řídil mezinárodní časopis Philologica. Časopis ten vycházel pod patronací britské společnosti Philological Society (jejímž byl B. tehdy sekretářem), tiskl se však ve Státní tiskárně v Praze. Patrně bylo jeho cílem i prohloubiti a utužiti naše vědecké styky s evropským západem, hlavně se světem anglosaským. Přinesl práce hlavně anglických a francouzských linguistů; přinesl práce o thematech nejen indoevropských, ale i z jiných skupin jazykových (na př. od našich badatelů semitologa Růžičky a egyptologa Lexy) a podtitul Journal of comparative Philology naznačuje, že jeho cílem bude srovnávání ve smyslu předešlého programového článku z Nového Athenea. Bohužel doba nepřála takovému podniku, Angličané ztratili zájem a tak časopisu vyšly jenom dva ročníky.

Jiné plány vědecké překazila Baudišovi předčasná smrt. Nejblíže k dokončení byl II. díl welšské mluvnice, ale jiné plány zůstaly jen pouhými úmysly ve stadiu příprav. Dovídáme se od Baudišova žáka J. Vilikovského (Bratislava VII 310), že poslední doba Baudišova života byla věnována „studiu irských genealogií a přípravě k dalšímu dílu, jež mělo podati všeobecně jazykozpytný rozbor slovesa".

Josef Baudiš byl pracovník zvláštního rázu. Jeho práce jsou přeplněny fakty, materiálem, naproti tomu nekladl váhu na to, aby věc byla vyložena způsobem přístupným tomu, kdo v knize hledá teprve poučení a nikoli snad jen kodifikaci názoru jisté vědecké osobnosti. Nekladl váhu ani na uvádění literatury předmětu a cizích názorů. Sice jich zcela nezamlčuje, ale uvádí je střídmě, ba až příliš střídmě, takže čtenář se málo doví o tom, jak je která věc předmětem sporů a bojů, jak těžko se dospívalo k jejímu poznání. Historie problémů a podrobné jejich objasnění ustupuje v jeho pracích před mluvou materiálu. V tom se jeví B. jako pravý positivista. Jenže pouhý materiál v jazykozpytě nestačí zpravidla k tomu, aby mluvil sám, aby sám poučoval, aby získával adepty, zvláště ne v oboru tak obtížném, jako je keltská filologie. Je však třeba přiznati, že Baudišova snaha, opírati se především o jazyková fakta, o spolehlivé zvládnutí památek se liší velmi příznivě od opačného pólu vědeckého, od diskusí, jež pracují jenom s fakty známými, nových nepřinášejíce. Zvláště keltologické práce Baudišovy jsou založeny na svědomitém propracování památek. Škoda jen, že předpokládají za čtenáře jen odborníky stejných kvalit, jako je autor sám. Jistá lhostejnost k literatuře předmětu je u Baudiše zvláště nápadná tam, kde jde o domácí badatele nám všem známé; výjimku tu nečiní ani Baudišův učitel Zubatý. Snaha vyhnouti se přílišnému theoretisování je u něho vědomou reakcí na rozličné příliš snadné domněnky současníků (o substrátu a j.) a jistě bude oceněna od budoucích synthetiků.

Baudiš vyšel zajisté z učení Jos. Zubatého (v onom dopise se sám označuje za žáka Zubatého), ale obrátil se k oblasti zcela jiné nežli jeho učitel. Učení Zubatého je nejvíce patrné v tom, jak B. zdůrazňoval a oceňoval význam primitivních, archaických útvarů větových. Naproti tomu jeho zájem o rozličné kmeny slovesné s rozšiřovacími příponami ā ē a jinými možno snad přičísti — tak soudíme — za zásluhu četbě prací Jos. Horáka. O Baudišových učitelích cizích, zvláště o H. Zimmerovi, jsme již promluvili.

V mezinárodní vědě byl B. znám a ceněn především jako keltista. To, že publikoval keltologické práce ve světových jazycích a že měl možnost vejíti v osobní styky s předními odborníky té vědy, přispělo k jeho proslulosti neméně než to, že on byl jedním z hrstky keltologů vzdělaných srovnávacím jazykozpytem. Po té stránce měl vedle sebe jenom Holdera Pedersena, Carla Marstrandera, Josepha Vendryesa, Rudolfa Thurneysena, Julia Pokorného a svého učitele Heinricha Zimmera. Kromě toho padalo na váhu i to, že se vedle irštiny obíral zvláště welštinou, jazykem obtížnějším a přitom i ve vědě poněkud opomíjeným na prospěch irštiny (jež má starší památky). Naproti tomu jest litovati, že — ačkoli slavistiku na universitě studoval — nenapsal nic, kromě práce o imperfektu, co by se speciálně zabývalo s jazykovými thematy slovanskými, tím méně jenom českými. V tom (ale i v jiných věcech) je pravým opakem Jos. Zubatého a také svého vrstevníka Oldřicha Hujera. Zvláště by byl býval povolán k tomu, aby osvětlil otázky skutečných nebo domnělých jazykových shod a styků slovansko-keltských a aby uvedl na pravou míru to, co o těch shodách bylo dosud napsáno od Rusů a Poláků.

Jak jsme viděli, vědecký zájem Baudišův nepřestával jen na studiu jazykovém. Jakožto pravý filolog věnoval pozornost i studiu látkoslovnému, samozřejmě především v keltských textech, z nichž čerpal svůj materiál jazykový. Touto cestou se okruh jeho zájmů rozšířil i na středověkou latinu a na středověkou latinskou literaturu. Pedagogický úspěch se dostavil právě na této straně (jeho žákem byl Jan Vilikovský). O jeho zájmu literárním svědčí jak překlad Ossianových básní, tak i uvedené již články o pramenech Zeyerových a o českých překladech Shakespeara. Třeba dodati, že sem se řadí i jeho anglický překlad 23 českých lidových povídek a pohádek (vyšel v Londýně 1917 s názvem Czech Folk Tales, vybraných — se zvláštním smyslem pro lidový humor — většinou z Kubínových Povídek kladských (11), méně z Kuldy (4), Boženy Němcové (2) a odjinud. Předmluva této knihy přirovnala tehdy ethickou stránku lidových povídek (v nichž dobro vítězí nad zlem) k důvěře českého národa, že i on se zbaví rakouských utlačitelů. Zajímavý a plně oprávněný byl Baudišův názor (o němž nás zpravuje Vilikovský v Ročence U. K. 1933–34, str. 38), že při studiu literatury je nutno ‚zabývati se nejen díly geniálními a vynikajícími, nýbrž i průměrnou literární tvorbou, která poskytuje nejlepší obraz o skutečném životě, nazírání a lidských typech té které země v daném věku".

O Baudišově osobnosti lidské jest se mi spokojiti — poněvadž jsem neměl příležitosti osobně poznati jej blíže, mimo jedno setkání zcela kratičké — tím, že uvedu slova z nekrologu J. Vilikovského (z uvedené Ročenky): „Baudiš byl vzácná postava učence, rozený vědec. Miloval život a svět i jeho radosti, byl povahy družné a společenské; jeho prosté, nekonvenční a přímé jednáni a jmenovitě originální humor, který ho nikdy neopouštěl, dovedl mu získat upřímné a srdečné přátelství každého. Vrcholem lidské činnosti byla mu však vědecká práce, k jiným věcem si nedopřál času. Neustálá duševní práce byla mu nejvzácnějším požitkem. Vědeckými problémy a otázkami byl proniknut i při přednáškách, sestoupiti k niveau posluchačů byl proň velmi těžký úkol; předpokládal u nich velké předběžné vědomosti, jichž obyčejně nebylo, a jen málo lidí dovedlo vytrvati tak dlouho, až mohli plně porozumět. Zato svým přátelským chováním získal si velikou oblibu studentstva a byl jistě jedním z nejpopulárnějších bratislavských profesorů. Pro praktický všední život chyběl mu zájem." — Zde budiž uvedeno ještě to, že 1925 vystoupil jedním revuálním článkem proti snaze vysokých úřadů sloučiti brněnskou a bratislavskou filosofickou fakultu. Vyvrátil v něm důvody, které uváděl před ním O. Placht ve spisku, žádajícím sloučení z důvodů úsporových; Baudiš se tehdy zastal i oprávněných zájmů slovenských.

Baudiš byl důstojný representant české vědy na mezinárodním foru. Tím více želíme jeho předčasného skonu. Kéž se najde brzo pracovník, který by pokračoval v jeho díle a byl tak naším kulturním zástupcem u keltských národů, s nimiž nás spojuje vzájemné pochopení pro boj o národní existenci.



( Česká akademie věd a umění, Praha 1948, str. 29. )



>>>> Bibliografie Josefa Baudiše


Last updated 2. X. 2003 Home Email