MILAN BALABÁN – PÍSMO A BOŽÍ SLOVO

Citováno z: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 79-85, Herrmann a synové, Praha 1993

Bible sama o sobě není slovem Božím. ... Nejvýstižnější vyjádření vztahu Slova Božího k Písmu najdeme patrně u prvního starozákoníka evangelické bohoslovecké fakulty S. C. Daňka. Daněk říká: Písmo není Slovo Boží ... Slovo Boží není ani v něm. Slovo Boží je za Písmem ... Písmo se Božím slovem teprve stává ... Verbum fit.” (Daněk, Verbum a fakta Starého zákona, RHF 8, Praha 1937) Skutečnosti (fakta) Starého zákona, pokračuje Daněk, se při bližším rozboru vyjeví zcela jinak; bude se nám zdát, že se fakta kácí. Ale jde o tradici Zvěsti, která se nás může nečekaně, z milosti, při četbě zmocnit. Slovo Boží zůstává, protože se stává. Verbum fit. Manet, quia fit.

Daněk musil své teze formulovat tak, aby se vyhnul Skylle verbální inspirace, i Charybdě takového pojetí, které vidělo v Bibli pouze kulturně-historický dokument z antického někdejška (i když s etickým dosahem pro moderního člověka).

Daňkova teze, že Slovo Boží je za Písmem, je neobvyklá. Ortodoxie vidí slovo Boží v (!) Písmu, i když nikoli automaticky: slovo Boží je možno v Bibli rozeznat jen tehdy, jsme-li vedeni prozřetelností milosti. Přesto je však “v”-teze zavádějící, protože zavání kvazizbožnou milostí a nahrává pojetí, že Bible je vlastně papírovým papežem evangelíků. Daňkovo “za” (Písmem) respektuje literu (až úzkostlivé respektování litery demonstroval Daněk ve svých exegetických pracích), zároveň však naznačuje náležitý teologicky promyšlený odstup od litery. Daněk ví, že živé oslovení Boží nelze nikdy ztotožnit s žádnou literou, ani s literou svatou. ... Svatost biblické litery netkví v liteře samotné, nýbrž platí, že co pro sebe Bůh posvětí a za svaté prohlásí, to pak učiní i sakrálním” (R. Nechuta, Několik poznámek, ThPř KR, č. 4-5, str. 152); sakrálnost biblické litery je tedy dána jejím posláním zastavit člověka na jeho bludné cestě (sr. Saul před Damaškem, Sk 9); slovní znění se může měnit (a také se měnilo), poslání oslovit se však nemění. ... Jistěže platí, že “není hlásání Slova bez hláskování Písma”; a Bible – jakožto littera sacra – má nám “vrůst v maso, přece, a také i právě proto, že seznáváme pod tlakem téhož Ducha, který rozhýbal chabé, ale svědecky odhodlané lidské autory k písemnému záznamu svědectví, že jak výstižně, i když vyostřeně formuluje Daňkův žák R. Nechuta (R. Nechuta, Není hlásání Slova bez hláskování Písma, Theologia evangelica 1950, č. 5-6, str. 269) – “Řeč Boží není ani prostředkem ani navazadlem zjevení, ale jen lidská a nedostatečná evokace zjevení Božího, vzniklá pod puzením Slova a Ducha, sama sebou vždy nepřiměřená a mající také býti překonána, při níž však má Duch nadále pevnou ochotu působit, aby čtenáře či posluchače revokoval od slov k Slovu”. Aby se vyhnul analogii entis a “teologii navazování”, vyjádřil se autor již předtím takto: Řeč Boží a řeč lidská tedy na sebe nenavazují, ale jdou podle sebe paralelně, aniž se kde mohou setkat. Jak tedy vůbec může Bible živě promluvit? Avšak v řeči lidské je citelný tlak nutnosti, pod nímž byla zapsána.” (R. Nechuta, Písmo a svědectví (o) zjevení, Theologia evangelica 1951, č. 4-5, str. 240)

...

Daněk, výborně v tomto punktu interpretovaný J. B. Součkem (J. B. Souček: Slavomil Daněk (Pokus o rozbor jeho theologického díla), Theol. evang. 1950, č. 2, str. 65nn, č. 3-4, str. 129nn), kladl veliký důraz na proces biblické tradice a právě v tomto procesu viděl Souček pointu onoho Daňkova “za” (Písmem): “Ptáme-li se, kde za Písmem podle Daňka slovo Boží jest, dostaneme, zdá se mi, v základě tuto odpověď ... : objektivně jest v onom kontinuitním tradičním procesu ... subjektivně v oné stále znovu opakované události, v níž se “stává Slovo” (verbum fit), arci vždy v obecenství církve a za současného osobního vyznání.” (Souček, c. s. str. 133) Na Součkovu studii navázal později současný starozákoník KBF J. Heller ve svém příspěvku do odborného mezinárodního periodika (Heller, Der Traditionsprozess in der Auffassung der Prager Alttestamentler, VT 1982, č. 2), kde říká: “Nejde o to, najít “původní text, nýbrž o to, aby se vykladač zařadil a ponořil do proudu tradice. Posuneme-li Hellerovu argumentaci o kousek dál, můžeme říci (což Heller ví, ale neřekl to naplno), že nestačí ani opřít se o “stávající” text, o jeho “konečnou podobu, pomineme-li místo toho kterého textu v kontinuu biblické tradice, tedy jeho kontinuitu s předcházejícím, event. i následujícím “proudem” Zvěsti; ale i jeho specifičnost, jedinečnost, tedy: co tímto konkrétním textem v době jeho vzniku, popř. v době jeho konečné (tj. zatím poslední) redakce tehdejší elita izraelské či judské komunity chtěla říci. – Ve studiu pro holandský sborník (Balabán, Gemeinsamkeiten mit Differenzen, r. 1986) jsem rovněž podtrhl význam dynamičnosti starozákonní tradice, přičemž jsem dost odvážně pojal “daný text” jako syntézu výsledků rozhovoru mezi různými ekklesiologicko-”societními” (spíše než sociologickými) proudy či “stranami”. “Daný text” (hebraica veritas) je jakýmsi “synodálním usnesením”. Tomuto “usnesení” však lépe porozumíme, zjistíme-li (nebo aspoň: nahmátneme-li), jaké různé hlasy (“osobní vyznání”) jsou za konečným usnesením. Pozitivně znamená “za” biblického procesu svobodné vanutí Ducha. Duch “miluje pohyb” a je suverénní vůči liteře jakkoli svaté.

Není snadné říci, kde hledat normu našeho hodnocení Písma. Kánon nám sotva může být normou, protože je dílem lidským i když uváženým a zváženým. Hranice kánonu jsou “plynulé”. Byly stanoveny nejen z hlediska principiálního, ale do značného míry i z hlediska historického (“odsud - posud”). Kromě toho problém představuje už skutečnost, že Písmo je fixací něčeho, co bylo a má být neseno živým, vždy znovu aktualizovaným zvěstováním.

Proto už reformátoři hledali uvnitř kánonu vnějšího kánon vnitřní. Rozlišovali energicky mezi středem kánonu a pásmy okrajovějšími. S jejich některými stanovisky k některým biblickým knihám nemusíme souhlasit (rozhodně ne beze zbytku) – ale jejich princip rozlišování je rozhodně správný.

...

V Lutherově duchu se rozvíjejí i moderní diskuse, do nichž se zapojují E. Käsemann, G. Ebeling, E. Fuchs, H. Conzelmann, W. Marxen a jiní. Připomínám zvláště Käsemanna a jeho přednášku z roku 1962: K současnému sporu o výklad Písma” (E. Käsemann, Exegetische Versuche und Besinnungen, Göttingen 1964, str. 16nn). Käsemann vychází z Pavla a jeho rozlišení mezi Písmem (gramma) a Duchem (Pneuma). Nejde o protiklad mezi písmenem a duchem v idealistickém smyslu (jak tomu rozuměl antický i moderní idealismus), to jest tak, že litera je to vnější, náhodné, fixované, to, od čeho se musí duch osvobodit jakože duch se nad literu povznáší jako nad něco včerejšího, a obejde se bez ní duch je s to vyložit smysl věcí imanentně, z dějin samotných, ze světa samotného. Pavel rozumí literou Písmo, které je izolováno od ducha víry kořenící v Kristu, v jeho evangeliu. Už Lochman si všiml (v přednášce YMCA r. 1950), že nejzavilejšími nepřáteli Kristovými byli farizejové a zákoníci, a ti přece byli nejbedlivějšími strážci litery. Podobně říká Käsemann, že židé izolovali Písmo od dění, které bylo strukturalizováno životem a zvěstí Ježíše Krista. Byli proto výbornými exegety a přece to bylo marné počínání. Židé velebili slepou poslušnost, která se neptá, nýbrž se podřizuje přikázáním kvůli Bohu, i když člověk Boží vůli, která je za tímto přikázáním, vůbec nerozumí. Pro Pavla naopak je Duch síla, která udržuje věřícího i sbory; síla nové, eschatologické smlouvy (sr. 2K 3,3); Duch je Pavlovi to, co způsobí obřízku srdce (sr. Ř 2,29); Duch je zmocnění zakládající svobodnou křesťanskou poslušnost (sr. Ř 7,6). Pneuma a gramma jsou tedy, říká Käsemann, dvě protikladné, zcela se vylučující možnosti jak křesťanského života, tak porozumění Písmu. Písmo je gramma tehdy, když není osvětleno mocí, jíž je spravedlnost z víry, nýbrž chápe se jako výzva k záslužné zbožnosti; a tato zbožnost se opírá o otrockou (servilní) poslušnost textu Písma jako takového. Jestliže tedy hledáme v Písmu evangelium, nemůžeme brát z textu všechno, co stránky Bible přinášejí. Ježíš sám se postavil kriticky proti Mojžíšovu zákonu a přehodnotil mojžíšské požadavky čistoty. Podobně Pavel učil sbory rozlišovat mezi Boží vůlí a písmeny, popřípadě Písmem jako nerozlišeným celkem.

Jedině Duch způsobuje, že slyšíme Písmo kriticky a správně. Proto je i dnes velice důležité, abychom jako křesťané rozlišovali mezi Evangeliem a Biblí. O Bibli nemůžeme bojovat tak, jako by to byla posvátná relikvie nebo kniha věštebná (kde ji otevřeme, tam promluví to by bylo na úrovni věštění z jater). Mezi Biblí a námi je několik tisíc let; nemůže tedy Bible mluvit přímo, v jakémsi posvátném mechanismu do naší přítomnosti. To bychom činili z Bible předmět pověrečného uctívání a Boha bychom docela pohansky nutili, aby promluvil, kde my chceme. Zjevení nezaručují desky Bible. Nevěříme jako mohamedáni v knihu, i kdyby tou knihou byla sama Bible. Slovo Boží není předmět, kterým bychom mohli disponovat. Není to nějaké neutrální nebeské “to”, které by k nám neprostředkovaně všude z Písma promlouvalo. Bible jako taková je dějinný dokument, z něhož můžeme slyšet, jak probíhal rozhovor svědků a jak znělo kázání o víře a poslušnosti před tisíciletími. Proto musíme s Lutherem položit důraz na “ústní evangelium”, k němuž nedílně patří živé kázání evangelia dnes. Jinak bychom evangeliu rozuměli doketicky. (Doketismus učil, že Kristus byl jen zdánlivě člověkem. Tak i v aplikaci na Písmo bychom lidskost Písma zlehčili, vyprázdnili; tím bychom “gnostikovali” i “božskost Písma.) Žádný dokéta nechápal kříž Kristův. Dokéti dělali z víry pozici to a to držíme za pravé, z církve udělali hrstku zbožných, kteří vlastní pravdu.

Podobně se vyslovil jasnozřivý německý novozákoník Willi Marxen, který říká, že normou naší víry není kánon, nýbrž Ježíš ovšemže dosvědčený Novým zákonem. Ježíš je tou “věcí, o niž jde v Novém zákoně. Nevěříme, říká Marxen, na Bibli, na Nový zákon nýbrž v Ježíše tj. orientujeme se na něho a jím. Svědectví o Ježíšovi jsou různá, jsou to různé důrazy, je i napětí mezi jednotlivými svědectvími, ale všechna svědectví se točí kolem Ježíše. (W. Marxen, Das Neue Testament als Buch der Kirche, Gütersloh 1966) Víra v Bibli jako takovou může být modlářstvím; modlářstvím velmi subtilním, protože jakoby zbožným; modlářstvím pohodlnosti, hrubého zpředmětnění víry; modlářstvím a zjednodušením našeho vztahu k Bohu, laciným směšováním nesourodého.