Historie aneb Jak to bylo doopravdy

V těchto místech bychom rádi představili alespoň útržky z dlouhé pouti velice kvalitní divize U.S. Army, kterou se snaží náš klub realizovat.


aa.gif (7990 bytes)


"Který vládce by si mohl dovolit pokrýt svou zemi vojskem tak, aby deset tisíc mužů sestoupivších z oblak nemohlo nadělat na mnoha místech nekonečnou spoušť dřív, než se sežene vojsko, jež by je zahnalo?"
Benjamin Franklin, Spisy IX, 1784

 

 82nd Airborne Division 504th P.I.R.


82. výsadková divize započala svoji činnost 1. května 1942 ve Fort Benning, Georgia. Později téhož roku Ministerstvo války Spojených států vyhlásilo plán na vytvoření vzdušně výsadkové divize. Pod velením generálmajora Omara Bradleyho byla 82. pěší divize vybrána jako první americká divize, která nesla označeni AIRBORNE /vzdušně-výsadková/ a název vzdušně-výsadková byl zahrnut do oficiálního označení jednotky. Byli jeden muž a jeden team.
Ve znaku 82. výsadkové divize je modrý terč na červeném poli. Původně 82. pěší divize se za první světové války skládala z vojáků jejichž původ byl snad ze všech států unie. Odtud tedy zkratka "AA" -   "All American" v modrém terči. Když v roce 1942 byla z pěší jednotky vytvořena jednotka výsadkářů, přibyl nad znakem nápis "AIRBORNE" jako určení specializace jednotky.

 

Dne 29. dubna 1943 se 504. pluk nalodil na loď "George Washington", aby směřoval do Severní Afriky - do svého prvního zámořského místa určení, Casablanky. Po příjezdu pochodovali vojáci 8 mil na jih od města, kde vybudovali ubytovací plochu, skládající se z několika kamenných chýší a stanového městečka. Brzy se pluk přemístil pomocí vagónů "40 a 8" /vagóny z 1. světové války, konstruované pro 40 mužů a 8 koní/ na sever  do Oujda v Alžíru.
Cvičení se zintenzívnilo a generálové Eisenhower, Clark a Patton, spolu s marockým sultánem a oficiálními zástupci každého spojeneckého národa, pozorovali co 504. umí. Cvičení zahrnovalo mnoho seskoků a jeden z nich, prováděný ve větru dosahujícím 30 mil za hodinu, přivedl téměř 30 procent jednotky do nemocnice se zlomeninami, podvrtnutími a pohmožděninami. Nakonec přišel rozkaz a pluk se přemístil na nákladních autech do Kairouanu v Tunisu, což byl výchozí bod pro invazi na Sicílii.

                                                            

Připojen k 505. parašutistickému pěšímu pluku, pomáhal 3. prapor 504. pluku na čele vzdušně výsadkové invaze na Sicílii. Parašutisté 504. pluku přešli přes sicilské pobřeží podle plánu a seskočili v určené zóně seskoku 9. července 1943 - událost, kterou britský ministerský předseda Winston Churchill nazval "ne začátkem konce, ale koncem začátku". Po dva dny vojáci 3. praporu bojovali s nepřátelskou přesilou, co do počtu a vybavení. V den D+3 splnili svoji zahajovací akci, byli vystřídáni 1. pěší divizí a vrátili se do působnosti pluku.
Dne 9. července 1943 také odletěl na palubě letadel na Sicílii 1. a 2. prapor 504. pluku, vedený plukovníkem Reubenem H. Tuckerem. Poblíž sicilského pobřeží však nervózní spojenecká námořní loď začala náhle střílet na formaci. Okamžitě se přidaly všechny další námořní lodě a pobřežní jednotky, sestřelily přátelské letadlo a donutili parašutisty vyskočit daleko od zamýšlených seskokových zón a způsobily tak jednu z největších tragédií 2. světové války.
Letadlo plukovníka Tuckera po dvojím přeletu podél sicilského pobřeží a s více než 2000 zásahy v trupu dosáhlo nakonec zóny seskoku poblíž Gely. Ráno pouze 400 z 1600 vojáků pluku dosáhlo cílové oblasti. Ostatní byli vysazeni v izolovaných skupinkách po celém ostrově, prováděli demolice, přerušovali komunikační linky, vytvářeli silniční zátarasy, přepadali německé a italské motorizované kolony a způsobili takový zmatek v tak rozsáhlé oblasti, že první zprávy německého rádia odhadovaly počet vysazených amerických parašutistů 10krát vyšší než byl skutečný.
S návratem 3. praporu 13. července zahájil 504. pluk útok na čele palebného postavení 82. vzdušně výsadkové divize 150 mil severozápadně podél pobřeží Sicílie. Se zajatými italskými lehkými tanky, nákladními vozy, motocykly, koňmi, mulami, jízdními koly a dokonce i trakaři naverbovanými do služby se 82. divize setkala pouze s lehkým odporem a zajala 22 000 zajatců při prvním kontaktu s nacistickými a fašistickými silami. Celkově se sicilská operace ukázala nákladnou jak co do počtu životů, tak i vybavení, ale jednotky získaly cenné bojové zkušenosti a dokázaly škodit nepříteli při postupu. Byla to zkušenost a hrdost, se kterou se 504. pluk vracel na svou základnu v Kairouanu v Tunisu, aby se připravil na invazi na pevninskou Itálii.

                                                           

Návrat do Severní Afriky, stav doplněn, cvičení pokračovalo a 3. prapor byl opět odvelen, tentokrát do Bizerty, z důvodu speciálního výcviku v boji na plážích s 325. plukem kluzákové pěchoty a rangery. 1. a 2. prapor se vrátil zpátky na Sicílii, aby cvičil výsadek u Capuy - nadarmo však, protože nepřítel byl upozorněn a čekal v zóně výsadku. Další zklamání přišlo při zrušení výsadku na Řím. V poslední minutě zpravodajská služba odhalila, že "jednání" mezi generále Taylorem a maršálem Badogliem byla past. 325th G.I.R. 82nd AIRBORNE DIVISION
Gliders Nakonec se začátkem září vojáci 3. praporu znovu spojili s 325. plukem kluzákové pěchoty a s rangery, nalodili se na vyloďovací plavidla a vydali se na moře. Muži věděli, že jedou do Itálie, ale nic víc. Vojáci roty H se skupinou rangerů provedli zahajovací přistání na italském pobřeží u Maiori. Postupovali rychle do vnitrozemí, aby se zmocnili průsmyku Chiunzi a životně důležitého železničního tunelu.

Dne 11. září velitelství 3. praporu a roty G a I, spolu se zbytkem 325. bojové skupiny, uhnulo jižně a přistálo na krvavé pláži u Salerna. Vojenská situace se zhoršovala s každou následující hodinou, jak se německé tanky a pěchota snažily zatlačit jednotky zpátky do moře. Vojáci 3. praporu se zakopali a udrželi se.
Na svých záložních základnách na letištích na Sicílii byl 1.a 2. prapor 504. pluku uveden v pohotovost, vojáci dostali padáky a nasedli do letadel, aniž kdokoli z nich znal cíl. Při briefingu, který se uskutečnil v letadle, jim bylo řečeno, že předmostí 5. armády na pláži je v nebezpečí a je třeba, aby seskočili za nepřátelské linie. Letěli seřazeni po praporech a vyskákali nad benzínem nasáklým pískem, který tvořil hořící "T" ve středu výsadkového prostoru. Pluk se rychle soustředil a během hodiny vyrazil směrem k hluku děl a palby pěchotních zbraní. Za úsvitu zaujala jednotka pevné obrané pozice.
Dny, které následovaly, podle slov generála Marka Clarka, velitele 5. armády, "byly rozhodující pro záchranu předmostí u Salerna". Když 504. /bez 3. praporu/ dobyl rozsáhlé území u Altavilla, nepřítel podnikl protiútok a velitel 6. sboru, generál Dawley, navrhl stažení jednotky. Plukovník Tucker stručně shrnul bojového ducha pluku a vehementně prohlásil "Ustoupit, hovno! - pošlete mi další prapor!". Poté se 3. prapor znovu spojil s 504. plukem, nepřítel byl zatlačen a předmostí u Salerna zachráněno.
Operace zabezpečila křídla 5. armády a umožnila jí vyrazit z pobřežní planiny a vydat se směrem na Neapol. Dne 1. října 1943 se 504. stal první pěší jednotkou, která vstoupila do Neapole a obsadila ji. Operace nebyla pouze úspěchem, ale stala se také jedním z největších příkladů pohyblivosti vzdušných výsadkových jednotek v historii: během pouhých osmi hodin po oznámení velení 504. pluku vypracovalo a rozšířilo svůj taktický plán, vojáci se připravili k boji, nastoupili do letadel, vyskočili do určeného prostoru výsadku a obrátili průběh bitvy.
během příštích několika měsíců bojoval 504. pluk ve střední Itálii v obtížném terénu proti nepříteli. Na strmých, holých svazích dobýval pluk jeden pahorek za druhým. Kolony mul pomáhaly při evakuaci raněných, ale ranění a padlí byli často hodiny přenášeni po strmých úbočích než se dostali na silnici.
Nakonec se pluk 4. ledna 1944 stáhl zpět do Neapole, když se rozšířily pověsti o další akci. Operace se měla jmenovat "Shingle" a zahrnovala útok v sektoru za pobřežním městem Anzio, 28 mil jižně od Říma. Zdálo se však, že o operaci v Neapoli ví i místní obyvatelstvo, takže 504. byl rád, že pláž měla být dobyta z vyloďovacích plavidel.
Vylodění na Červené pláži proběhlo hladce - při nejmenším do doby, než nepřátelská letadla začala silně bombardovat vyloďovací plavidla. Jednotka se vylodila pod palbou a krátce na to bylo poslána střežit Mussoliniho kanál. Po několika dnech intenzivní palby německého dělostřelectva vyslal nepřítel své hlavní síly, aby zatlačily spojence do moře. Americký 3. prapor byl s britskou 1. gardovou divizí vržen do nejtěžších bojů, s parašutistickými rotami redukovanými na 20 až 30 mužů. Rota H postoupila vpřed, aby osvobodila zajatého britského generála a byla odříznuta. Rota I se k ní probojovala se zbylými 16 muži. pro své vynikající výkony, od 8. do 12. února 1944, byl prapor vyjmenován v jedné z prvních prezidentských citací jednotek bojujících na evropském válčišti.
Po zbytek osmi týdnů pobytu na předmostí Anzia, muži z 504. pluku zjistili, že provádějí obranné akce místo ofenzivních, pro které byli lépe vycvičeni. Poprvé se muži zúčastnili zákopových bojů podobných těm z 1. světové války, s překážkami z ostnatého drátu a minovými poli rozesetými před a mezi jednotlivými pozicemi. Bylo to právě při této bitvě, co 504. pluk získal přezdívku "Ďáblové v pytlovitých kalhotách", převzatou z následujícího záznamu z nalezeného deníku německého vojáka zabitého u Anzia:

Američtí parašutisté - ďáblové v pytlovitých kalhotách - jsou necelých 100 metrů od mé přední linie. Nemohu v noci spát; objeví se znenadání odnikud a nikdy nevíme, kdy nebo jak udeří příště. Vypadá to, že ti ďáblové s černou duší jsou všude ....

Dne 23. března 1944 byl 504. pluk stažen z předmostí vyloďovacími plavidly a vrátil se do Neapole. Válečné tažení stálo spoustu životů, ale nepřátelské ztráty překročily ztráty pluku desetkrát a Spojenci udrželi kontrolu nad předmostím. Krátce na to se 504. nalodil na "Capetown Castle" a odplul do Anglie.      

                                                        

Ačkoliv nacistický rozhlas varoval jednotku  rádiem, že německé ponorky nikdy nenechají "Capetown Castle" proplout Gibraltarskou úžinou, došlo k jedinému nebezpečí, kterému  loď musela čelit, když se všichni vojáci nahrnuli na tutéž stranu lodi při vplouvání do Liverpoolu, 22. dubna 1944. Kapela 82. vzdušně výsadkové divize je vítala s "We´re All American and proud to be ...", (Jsme všichni Američané a jsme na to hrdí ...) a předpokládalo se, že 504. se spojí s 82. pro nadcházející invazi do Normandie. Jak se Den-D /operace Overlord/ přibližoval, bylo však zřejmé , že 504. u toho nebude. Nedostatek náhradníků zabránil pluku, aby se zúčastnil invaze, takže pouze několik tuctů parašutistů z 504. bylo použito jako "pathfinders" /značkovači/.

Takže 504. zůstal v Anglii i když cvičné poplachy přicházely jeden za druhým. Akce byly naplánovány do Francie, Belgie a Holandska a pak na poslední chvíli rušeny. Po tři dny čekali vojáci až se mlha zvedne a budou moci seskočit v Belgii, pro generála Pattona se to však ukázalo příliš dlouho a tak obsadil oblasti seskoku a tím vrátil 504. zpět do kasáren.
Takže když se 15. září stanovilo, aby vojáci 82. seskočili před 2. britskou armádou, 57 mil za nepřátelskými liniemi v blízkosti Grave v Holandsku, málokdo věřil, že se akce doopravdy uskuteční. Operace vyžadovala obsazení nejdelšího mostu v Evropě, přes kanál Maas-Waal. Muži z 504. měli stále více pochybností, zda se akce uskuteční, když se dozvěděli, že plánovaný let povede přes ústí řeky Scheldy (přezdívané spojeneckými letci "flaková alej") a budou bojovat proti přesile 4000 Hitlerových oddílů SS a neznámému počtu tanků.
Žádné zrušení však nepřišlo a 17. září ve 12.31 značkovači 504 přistáli ve výsadkovém prostoru, následováni o 30 minut později zbytkem pluku a rotou C ženistů od 307., aby se tak stali prvními spojeneckými vojáky, kteří přistály v Holandsku jako součást operace "Market Garden" - největší výsadkové operace v historii. Do 18.00 splnil 504. přidělené úkoly (ačkoliv nepřítel se snažil zničit jeden z mostů). V pouhých čtyřech hodinách pluk seskočil, soustředil se, vešel ve styk s nepřítelem a obsadil své cíle.
Další dva dny držel pluk dobyté území, prováděl agresivní výpady a průzkumné hlídky, dokud irští gardisté, tvořící útočné čelo předvoje 30. sboru 2. britské armády, nevytvořili pozemní spojení. Avšak silniční a železniční mosty u Nijmegenu, které byly posledním zbylým spojením s britskými výsadkovými vojsky v Arnhemu, zůstali v rukou nepřítele a vzdálený břeh byl těžce bráněn němci. Bylo nutné učinit násilný přechod řeky, ale byl to zjevně nesplnitelný úkol, protože vyžadoval přeplout na člunech 400 yardů širokou řeku proti německým dělům ráže 88 mm, vagónům s flaky, kanónům ráže 22 mm, kulometům a střelcům. Přesto bylo překročení řeky provedeno. Avšak pouze 11 z 26 člunů, které obsahovala první vlna, se mohlo vrátit přes řeku, aby dopravili další vlny. Jako první překročil řeku 3. prapor následovaný 1. praporem a ty vytvořili pevné předmostí ze kterého útočily jednotky na nepřítele a obsadily most ze vzdálené strany. Britský generál, po tom co byl svědkem přechodu, charakterizoval útok jediným slovem, které ho napadlo a řekl:"Neuvěřitelné".
Motto pluku "Strike hold" /udeř a neustup/ nebylo na bojišti nikdy předtím výrazněji demonstrováno.
Unavený, ale rozhodnutý, 504. udatně dodržel svůj závazek, provést každou akci, aniž by opustil jakýkoli kus země, který předtím obsadil.

                                             
Francie a Belgie

US Paratroops Dne 16. listopadu 1944 přijel 504. do Camp Sissone u Remeše, v severní Francii, na britských nákladních autech, vítaný opět tradiční "We´re All American ...", hrané kapelou 82. divize. krátce na to se divize přemístila do Camp Laon a začala cvičit na nových letadlech C-46 Commando, prvních letadlech se dvěma dveřmi pro výskok parašutistů.
Ve 21.00 hodin v noci, 17. listopadu 1944, byl plukovník Tucker předvolán na velitelství 82. vzdušné výsadkové divize. Zde se dozvěděl, Němci pronikli do Belgie a Lucemburku mohutným obrněným výpadem jižně od Cách.

Druhý den ráno se parašutisté z 504. pluku vydali směrem na Bastogne, nikoli letadly, ale na velkých nákladních automobilech. Během cesty byl jejich cíl změněn na Warbomont v Belgii - místo mnohem vážněji ohrožené. Ďáblové pak podnikli osmimílový noční pěší přesun, aby zaujali pozice, zatímco 1. prapor se připravoval napadnout příští den nepřátelské síly, dvě míle severně v Cheneux.
Ve 14.00 hodin, 20 prosince, se 1. prapor (bez roty A) přemístil směrem k Cheneux, kde byl okamžitě napaden praporem 1. pluku pancéřových granátníků, 1. divize Waffen SS. Při přechodu přes otevřené 400 yardů dlouhé pole, přehrazené každých 15 yardů ostnatým drátem, čelil 1. prapor nejtěžší nepřátelské palbě, s jakou se kdy 504. pluk setkal. Ďáblové se tlačili vpřed a za soumraku uštědřili Němcům první porážku v "bitvě o výběžek" (Battle of the Bulge).
V průběhu počátečních stádií bitvy se zkušenými německými jednotkami, prapor přemohl nepřítele a objevil, že Němci mají slabě organizovány a nepřiměřeně vybaveny síly druhého sledu. Krátce nato dostali parašutisté rozkaz, který očekávali - napadnout Siegfriedovu linii. Prapor byl zařazen na pravé křídlo 1. armády a 28. ledna začal 504. postupovat belgickým lesem u Bullingenu, ve dvou kolonách, silně zasněženým terénem a cestou narazil pouze na místní odpor.
Když se blížil k Herresbachu, střetl se pluk v čelním střetu s nepřátelským praporem, který překvapil obě jednotky. V bitvách ostřílení parašutisté bez váhání zrychlili krok a vrhli se na nepřítele. Kulomety vedoucího tanku se obrátili proti Němcům, zatímco muži z 504. stříleli od boku rychlostí střelby běžné na pouťové střelnici. Během deseti minut byl nepřítel přemožen s více než 100 mrtvými a 180 zajatými. Ani jeden parašutista z 504. nebyl zabit nebo raněn.
Nakonec přišel 1. února 1945 rozkaz podniknout útok na Siegfriedovu linii, přes belgickou pevnost Gerolstein. Druhého dne 1. a 2. prapor seskočil k útoku. Postupujíce obezřele od bunkru k bunkru, čelili vojáci těžké palbě z kulometů a pěchotních zbraní na všech místech. Bylo ironií, že panzerfaust německé armády byl nejefektivnější zbraní pluku proti německým betonovým krytům. přes přítomnost tisíců min a nástrah, pouze malá část z těch, které byly aktivovány, vybuchla. Mrazivé teploty, sníh, led léta vystavení těmto vlivům zkorodovaly jejich roznětky. Zuřivý nepřátelský protiútok ve dnech 3. a 4. února byl odražen a jednotka vystřídána. Pluk se pak přesunul zpátky do Grand Halleux, kde strávil několik dní před tím, než byl převezen na nákladních autech přes belgicko-německou hranici. Z Cách se přesunul vlakem zpátky do Laonu ve Francii, aby očekával rozkazy.

                                                        

Generál Gavin Plukovník Tucker a předsunutý oddíl odjel z Laonu 1. dubna 1945, ujeli na jeepech 270 mi do Kolína v Německu. O tři dny později přijel pluk a okamžitě zaujal pozice podél západního břehu řeky Rýn. Hlídky 504. pluku překračovaly za noci řeku a napadaly v krátkých ostrých přestřelkách téměř všechny nepřátelské hlídky. Nepřítel učinil několik pokusů přesunout se na břeh, kde se pluk nacházel, ale všechna jeho snaha byla obrácena vniveč.
Dne 6. dubna rota A překročila v 02.30 hodin Rýn a okamžitě navázala styk s nepřítelem. Pod těžkou palbou v minových polích byla první vlna vojáků 504. rozdělena do dvou částí, z nichž každá se probojovávala nezávisle, volíce vlastní způsob boje, k předem určenému cíli. tam spojili vojáci své síly, vyřadili několik kulometných hnízd a blokovali komunikaci. S použitím podobné taktiky infiltrovaly následné vlny nepřítele a vytvořily obranu u vesnice Hitsdorf. V krátkém čase vše utichlo.

Poté začaly nepřátelské protiútoky. První byl rozbit méně než 50 yardů od perimetru a druhému předcházela těžká dělostřelecká příprava. Protože byla obklíčena nepřátelskými tanky a pěchotou, která byla v převaze co do počtu i co do množství výzbroje, probojovala se rota A zpět na břeh. Pluk vyslal přes řeku rotu I, aby pomohla stahujícím se vojákům. 504. ztratil pouze 9 mužů proti nepřátelským 150, ale zda tyto dvě roty dosáhly vyššího záměru, a to odvést pozornost nepřátelských sil od důležitějšího sektoru proti proudu, není známo. pro zúčastněné muže to byl malý "Dunkerque", ale bez jakéhokoliv zadostiučinění.

Z aktivní obrany Rýna byl pak 504. stažen a bylo nařízeno střežit až do 1. května oblast severně od Kolína. S malým odporem, který jej nedokázal zpomalit, postoupil pluk do města Breetze v Německu, na západním břehu Labe, kde bylo zřízeno velitelské stanoviště. Ačkoliv byly k jednotce přiřazeny tanky, německé jednotky ucpávající všechny silnice byly nad 504.plukem v převaze 100:1. nicméně v průběhu několika dalších dní stáli Američané ve 100 yardových vzdálenostech a plnili jeepy sebranými suvenýry od téměř nekonečné kolony německých vojenských sil, které plynuly liniemi pluku do zajetí.
V 10.00 hodin 3. května 1945, jeep plný mužů z roty I, už byl unavený čekáním na ruský oddíl, který se s nimi měl spojit, takže vyrazili podél jižní strany kanálu Neue Elde a pak po dalších dvaceti mílích do města Eldenburg. Tam byli pohoštěni rotou kozáků, na jejichž specifické označení jednotky si žádný z mužů nedokázal vzpomenout , po pití různých přípitků nabízených na zdraví Roosewelta, Churchilla a Stalina.

Válka oficiálně skončila v Evropě 5. května 1945. 504. pluk se vrátil do Nancy ve Francii. 82. vzdušně výsadková divize, britská 11. obrněná divize a ruská 5. kozácká divize byly povolány, aby sloužily jako okupační síly v Berlíně. Tam si 82. výsadková divize vysloužila jméno "America´s Guard of Honour" /Americká stráž cti/ jako vhodný závěr nepřátelství, ve kterém 504. pluk pronásledoval 14 000 mil německou armádu po evropském válčišti.

 

Statistika:

1.619 příslušníků 82. výsadkové divize zabito v akci
6.560
příslušníků 82. výsadkové divize zraněno v akci
   332 příslušníků 82. výsadkové divize podlehlo zraněním z boje

Příslušníkům 82. výsadkové divize byly uděleny následující vyznamenání:

Distinguished Service Cross 41 udělení
Legion of Merit 24 udělení
Silver Star 759 udělení
Soldiers Medal 41 udělení
Bronze Star 1.873 udělení
Air Medal 15 udělení

82. výsadková divize na své pouti zajala 157.835 válečných zajatců.