Durmitor 2001

Toto je popis naší cesty do pohoří Durmitor v Černé Hoře

Durmitor jsem navštívil v roce 1988, tehdy ještě na devizový příslib, který se pro cesty do SFRJ, neboli Socialistické federativní republiky Jugoslávie získával poněkud snáz, než na tvrdý kapitalistický západ, přesto jsme jej tehdy já a dva mí spolužáci získali až na druhý pokus, kdy nám jej napřed v roce 87 zamítli. Tehdy jsme celou cestu prožívali krom jiného jako první výlet „na západ“. Jirka se tehdy vykláněl z okénka rychlíku z Bělehradu do Baru a v euforii vykřikoval „Čau Jugoši!“.

Letos jsme s Martinou usoudili, že už je ten pravý rok do Durmitoru vyjet. Černá Hora už zrušila vízovou povinnost loni a podle zpráv, které jsme měli, tak ani nebyly problémy na hraničním přechodu z Chorvatska do Černé Hory u výběžku Prevlaka. Pak jsem ale usoudil, že jet do Durmitoru, který leží na severozápadě Černé Hory tudy, je strašná zajížďka a začal jsem uvažovat o mnohem kratší cestě přes Bosnu a Hercegovinu. Mluvil jsem o tom s pár lidmi a ti nás od téhle „zkratky“ vesměs zrazovali. Jejich argumenty se mi ale zdály spíš iracionální a tak jsme vyrazili. Ze Znojma jsme vyjížděli v pondělí ráno a v plánu jsme měli dojet do Slavonského Brodu na východě severního cípu Chorvatska na hranicích s Bosnou a Hercegovinou. Tam jsme chtěli přenocovat v kempu, který tam podle map má být. Všechno klapalo, jeli jsme přes Rakousko po dálnicích do Gratzu, do slovinského Mariboru a odtud do Chorvatska do Záhřebu. Už před Záhřebem začínala dálnice, která vedla až do Slavonského Brodu. Mýtné nás nakonec na placeném úseku mezi Záhřebem a Slavonským Brodem přišlo v přepočtu na asi 250 Kč, tedy méně, než jsem si původně myslel. Ve Slavonském Brodu jsme byli kolem páté.

Hledali jsme šipky na autokemp, nakonec se ale objevily jen směrovníky na turistické informace. Ty byly v malé budově v centru, u rozvalin historické pevnosti , která leží blízko břehu hraniční řeky Sávy, takže je to vlastně takové centrum – necentrum. Informace podávala dívčina mluvící německy a anglicky a hoch, který mluvil zřejmě jen srbochorvatsky. Dívka byla evidentně překvapena, že se tam zjevili nějací Češi. Překvapena byla ovšem mile, což ale naopak vzhledem k naší „svěžesti“ po celém dni v autě byl trošku problém, protože nás chtěla informovat skutečně plně, zatímco my jsme potřebovali informaci jedinou, kde je autokemp. Když už jsme měli všechny brožury (většina z nich byla v češtině) dozvěděli jsme se, že nikde. Tuto komplikaci pak řešila dívka s mladíkem a poslali nás asi osm kilometrů po navigaci Sávy proti proudu do Migalovců, kde prý kemp přece jen je. Když jsme přijeli do místa, žádný kemp tam nebyl, jen koupaliště, sportovní areál a restaurace. Šel jsem se ptát do restaurace. Šéf celého komplexu seděl s přáteli u stolu uvnitř: Kemp tu skutečně není, tak si máme zajet na zadní parkoviště, v parčíku u něj můžem postavit stan. Záchody jsou u bazénu.

Pohodu tohoto večera a noci trošku kalila jen strašlivá hejna komárů.

Ráno jsme vyjeli zpátky do Slavonského Brodu. Někde v prostředku cesty jsme míjeli Favorit, zaparkovaný na navigaci a osádku, která vypadala na to, že právě dobalila stan. SPZ jsem neviděl, tak ani nevím, jestli jsme tam ten den byli jediní Češi nebo ne.

Chorvatští celníci nedělali žádné potíže. Na druhé straně mostu si bosenský pasový policista pouze nechal otevřít kufr. Jinak jsme neměli nejmenší problémy. Přes hranici byl poměrně hustý provoz, jak automobilů, tak pěších. Bez ohledu na to, že ti pěší byli zřejmě z velké části pendleři, kteří přenášejí zboží, dost nás to překvapilo. Myslím, že například v řecko – tureckém konfliktu na Kypru bylo méně mrtvých než tady a vše se událo před mnohem delší dobou, ale že by na přechodu v Nicosii přecházeli Řekové do turecké části nebo naopak je prakticky nemyslitelné.

Průjezd první vesnicí ale zase všechno trošku převrátil. Projížděli jsme kolem vypálených domů, vesnice nebyly označené, takže bylo i s mapou obtížné zjistit, kudy právě projíždíme. To ale velký problém nebyl, protože směrové šipky ukazující cestu zůstaly zachovány. Jen byly někdy, stejně jako dopravní značky, nasprejovány srbským znakem – křížem s „céčky". Také bylo zajímavé, že snad u všech směrových šipek, i když ukazovaly jen odbočku do nejbližší vesnice, byla i šipka na Bělehrad. To jsme ale projížděli Republiku Srbskou.

V Bosně a Hercegovině je to totiž velice složité. Je rozdělená na Republiku Srbskou a na Federaci Bosny a Hercegoviny, neboli takzvanou Muslimsko-Chorvatskou federaci. Ta je správně rozdělena na kantony. Tím je zřejmě vyřešeno to, že někde jsou Muslimové, jinde Chorvaté. Je to tedy značně složité a neuvěřitelně asymetrické, ale zdá se, že to funguje celkem dobře.
Pak ještě vím, že Republika Srbská má svého prezidenta, stejně jako má svého prezidenta Federace Bosny a Hercegoviny. Dál už jsem se do spletitostí státního uspořádání Bosny a Hercegoviny nesnažil proniknout. Už jen dodám, že pro nás nejbližší velvyslanectví celého státu je ve Vídni a strátní měnou je takzvaná konvertibilní marka, která je snad k německé marce v poměru 1:1. Normálně máme s Bosnou a Hercegovinou vízový styk, ale právě letos (loni už snad také) byla na letní sezónu pro nás vízová povinnost zrušena.
Aby to bylo úplně jasné, tak ještě připomenu rozdíl mezi Republikou Srbskou a Srbskem. Srbsko, přesněji Srbská republika, je součástí (v tuto chvíli ještě existující) Jugoslávie, neboli Jugoslávské federace, dnes už tvořené jen Srbskem a Černou Horou. Černá Hora je ale na Srbsku čím dál víc nezávislá. Například platidlem v Černé Hoře, na rozdíl od Srbska, je německá marka (DEM).

Po nějaké době jízdy jsme se dostali do údolí řeky Bosny, podél které jsme pak dlouhou dobu projížděli až do Sarajeva. Že už jsme přejeli z Republiky Srbské do muslimsko – chorvatské federace jsme poznali krom jiného i podle mešit ve vesnicích a také podle oděvu některých mladých žen – většinou v zelených barvách, zahalující přeci jen více, než třeba obyčejný kroj. Vypálené domy vymizely vlastně poměrně brzo za chorvatsko-bosenskou hranicí. Silnice byla kvalitní, na většině trasy do Sarajeva byla i mimo obce omezená rychlost na 60 km/hod, která se také dodržovala. Na jednom místě jsme u silnice viděli dopravní policii, která zřejmě kontrolovala dodržování rychlosti.

Do Sarajeva jsme vjeli zničeho nic, do oblasti u letiště. Ještě jsme projeli kolem supermarketu typu našeho Carrefouru. Centrum města jsme viděli vlevo na svazích hor, naše trasa se mu vyhnula. V Sarajevu byla vidět válečná minulost nejmarkantněji. Řada domů byla rozstřílená z děl, mezi nimi nerozstřílené, nebo jen částečně – ty byly obydlené. Po hlavní třídě ale normálně jezdila tramvaj a město evidentně žilo běžným shonem. Ještě v Sarajevu jsme opět přejeli hranici muslimsko-chorvatské federace, kantonu Sarajevo a Republiky Srbské, jak říkaly cedule.

Naše další cesta vedla po silnicích s podstatně slabším provozem, zato v ještě zajímavější krajině. Najednou jsme vyjeli ze zatáčky a uviděli policejní hlídku, která nás stavěla. Z Česka jsme byli připraveni na to, že místní policie údajně často požaduje úplatek, bez kterého nenechá jet dál. Zkusil jsem taktiku mírné ofenzivy a postupně jsem strkal policistovi do ruky řidičák, pas, zelenou kartu, české pojištění, techničák, Martinin pas a nakonec oba mezinárodní řidičáky. Najednou měl ruce plné, odešel s tím ke kolegovi, chvíli se na všechny ty dokumenty dívali a pak mi je zase všechny vrátil a jeli jsme dál.

Prakticky až k hranici s Černou Horou jsme projížděli krasovým údolím říčky, která se nakonec vlévala do Driny. Poslední dvacetikilometrový úsek silnice, vedoucí právě údolím Driny k hraničnímu přechodu s Černou Horou se ovšem vymykal všem měřítkům. Silnice se změnila na úzkou cestu jen částečně pokrytou asfaltem, takže doporučená rychlost 30 km/hod by se stejně nedala překročit. Vyhýbání se protijedoucím autům znamenalo vždy zajet na okraj srázu spadajícího někam dolů do řeky. Zavtipkoval jsem, že by tu ještě mohly jezdit náklaďáky a za chvíli se hned jeden v protisměru objevil. Poslední dva kilmetry se objevila napřed z levé a potom z obou stran silnice žlutá páska, která varovala před vstupem do zaminovaného území. Pak už ale následovala bosenská celnice, což byly asi dvě buňky u mostu přes Taru, která se spojuje s Pivou a vzniká Drina. Před jednou bylo zaparkované auto s nizozemskou značkou a u něj seděl na židličce celník a hadicí na auto stříkal vodu. Moc jsem jeho počínání nerozuměl, ale částečného vysvětlení se mi dostalo, když se mě člověk z toho auta přišel srbochorvatsky zeptat, jestli nemáme startovací kabely. Odbavení proběhlo hladce, přejeli jsme most a byli ve Sčepan Polje v Černé Hoře. Tam jsme museli projet bazénkem s dezinfekcí, za což jsme zaplatili 2 DEM. Dalších 30 DEM jsme zaplatili za pojištění zodpovědnosti za škody – Jugoslávie totiž není členem smlouvy, na základě které platí zelená karta. Věděli jsme to už z Česka, takže nás to nijak nepřekvapilo. Silnice už byla v pořádku a projížděli jsme dál malebným údolím Pivy.

Před Plužine se objevila odbočka na Žabljak. Několik kilometrů to byla prašná cesta – tady se jí říká „makadamová“ stoupající poměrně prudce do svahů nad Pivou. Před vesnicí Trsa jsme se vyhoupli na planinu lemující vlastní horský masiv Durmitoru. Z Trsy pak byl krásný pohled na západ do hraničních hor s Bosnou, které mají různá jména podle toho, jak moc chcete jednotlivé hřebeny rozlišit od sebe – Bioč, Volujak, Trnovački Durmitor a Maglič.

Cesta pokračovala po planinách pod Durmitorem a pak se začala zvedat do alpinského stupně hor. Průjezd makadamkou přes jižní okraj pohoří a přes sedlo ve výšce 1908 m n. m. byl dlouhý, museli jsme jet takřka krokem a měli jsme obavu, že na ostrých kamenech zničíme pneumatiky. Nakonec jsme se ale do Žabljaku dostali. Tam, kde měl být podle mapy kemp, jsme žádný neobjevili, bohužel jsme ale (protože jsme jeli z opačného směru) minuli i šipku na nově zřízený mikrokemp, takže jsme nakonec přenocovali v soukromí v domě s restaurací „Magnet" (která ale byla zavřená) kus za Žabljakem. Mělo to výhodu, že jsme tam mohli nechat „pod dozorem" auto.

pohled na Durmitor od spravy NP

Ráno jsme vyrazili už v plné polní, vlastně plné horní. Žabljak se proti tomu, co jsem si pamatoval z 88´ nezměnil. Šokem byl pro nás jen státní obchod s potravinami, který se co do rozsahu sortimentu začínal blížit obchodům z Ceaucescova Rumunska. Později jsme ale objevili i obchody soukromé, ve kterých bylo k dostání všechno, a zdálo se, že v nich místní běžně nakupují.

Crno jezero

Kolem Černého jezera, vzdáleného od Žabljaku asi kilometr, se procházelo pár rekreantů. Nad jehličnatými lesy, které je lemují, vykukovaly okraje holého hřebene. My jsme se vydali nahoru cestou do údolí Lokvic, mezi stromy s větvemi obrostlými závoji lišejníků provazovek (Usnea). Cesta lesem vedla střídavě do kopce a místy trošku po rovině , ale vlastně pořád stoupáme, až těsně před cílem začala cesta mírně houpat. Odpoledne už jsme byli v cíli, mezi několika domky – salašemi v Lokvicích. Objevil se mladík, v první moment jsme mysleli, že patří k pastevcům, ale pak se ukázalo, že je to „backpacker", neboli krosňák jako my. Ukázal nám, která salaš je vyhrazená jako bivak. Uvnitř byly podél celé stěny proti vchodu dřevěné pryčny. Náš nový známý se jmenoval Alexandr, byl Srb a jak se sám svěřil, do Durmitoru odjel krom jiného odpočinout si od lidí. To se mu úplně nesplnilo, protože místní pastevci, kteří salaše obývali, se zřejmě mentalitou vůbec nelišili od společnosti, ze které odjel. Naplno jsme to pochopili večer u ohně, když přišel pastevec se svým synem. Vyptávali se a Alexandr překládal. Když se to stočilo na to, kolik jsme zaplatili za nocleh v Žabljaku, už se mu moc překládat nechtělo. My jsme rozuměli i v srbochorvatštině a odpověděli. Následovala otázka, jak se jmenovali ti lidé, co jsme u nich nocovali. Pak se pastevec ještě ptal, jestli jsme zaplatili vstupné do národního parku. My jsme procházeli kolem správy parku, dokonce jsem se byl podívat uvnitř, jaké prodávají pohledy. Pak jsme ještě u vjezdu k Černému jezeru potkali uniformovaného strážce a nikdo po nás nic nechtěl. Tahle odpověď ale pastevce moc neuspokojila. Alexandr mi říkal, že on nic neplatil, že potkal několik lidí s krosnami a že si je jistý, že nikomu také nic neplatili. Pak ukazoval nějaké místo na mapě poblíž Nikšiče a říkal, že už je v Durmitoru sedmý den, a že by měl popojet dál. Na tom místě u Nikšiče je prý klášter a tam by se chtěl podívat.

Legrační bylo, když nás nabádal, abychom si všechny potraviny pověsili na hřebíky u stropu, protože je v salaši myš. Když to neuděláme, může nám prokousat i baťohy. Chtěl jsem naznačit, že se myši zas tak nebojíme a prozradil jsem, že jsme přírodovědci. Pak jsem musel vysvětlovat program sekvenování lidského genomu. Alexandr před rokem vystudoval počítače a zatím nesehnal a ani nesháněl práci. Na to, že měl technické vzdělání mě překvapoval svými dotazy z biologie. Zeptal se na nemoc šílených krav a hned namítl – ale to není virus. Zklamal jsem ho, když jsem neznal, jak se kterou horskou rostlinou dá vyléčit která nemoc. Sám na to měl příručku.

Obavy, jak se povídání dál vyvine, jsem měl trošku v momentu, kdy začal mluvit o rozbombardování mostů přes Dunaj a také když mi řekl, že my stejně budem v roce 2004 v Evropské unii.

Od Alexandra jsme také dostali výklad, jak je to se vztahem Černohorců a Srbů. Černá Hora je někde na půlce cesty k osamostatnění od Srbska (i když kdo ví, jestli k úplnému odtržení někdy dojde). Černohorců je jen půl milionu a mluví dialektem srbochorvatštiny. Jejich rozdílnost od Srbů je podle Alexandrova vysvětlení asi srovnatelná s rozdílem mezi Čechy a Moravany. Jen prý jsou Černohorci velmi hrdí.

salase v Lokvicich

Další den jsme se vydali směrem na jeskyni Ledena pecina přes Biljegov do (do zřejmě znamená „důl"). Když jsme se zastavili u pramene, který je ve svahu asi sto metrů od salaší, kousek od nás se posadil do trávy sytě červeně vybarvený samec křivky. Další naše cesta vede opět do kopce, ke konci houpá nahoru a dolů. Poprvé se objevily žluté květy lilie albánské.

lilie albanska

Ledena pecina má ve vchodu sněhový splaz, takový sešup, takže jsme jenom nakoukli dolů na ledové krápníky, které jsou vyšší než dospělý člověk. Po chvíli, co jsme seděli před jeskyní, se objevila dvojice Čechů, pár, který přišel jen nalehko ze Žabljaku, kde jsou ubytováni. Chvíli povídáme, na nich je vidět, jak si prožívají tu „cizost“ Černé Hory (my ostatně také) a to, že jsou v horách, a že to vyšplhali i se sedřenou kůží na noze, což si uhnali na pobřeží. Během tohohle sympatického rozhovoru se najednou na skále nad Ledena pečinou objevil zedníček skalní – velice vzácný pták příbuzný brhlíkům. Popoletoval na skále docela dlouho a roztahoval červená křídla, občas se schoval do otvoru ve skále.

Od Pečiny pokračujem směrem na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov kuk, cestou přes Valoviti do. Pěšina zase houpá nahoru a dolů, Mračí se, padá pár kapek, ale nakonec se naplno nerozpršelo, takže se naše obavy, že poslední dlouhé a prudké stoupání před sedlem pod Bobotov kukem půjdem v dešti, naštěstí nenaplnily. V závěru stoupání jsme ještě museli přejít několik sněhových splazů a několik suťovisek. Pod sedlem je ve svahu silný pramen vody. V sedle jsme si pár minut odpočinuli. Kvůli únavě a taky trošku kvůli počasí jsme vypustili výstup na Bobotov kuk a vydali se cestou dolů k jezírku Zeleni vir, kde chceme přespat. Sestup je opět prudce dolů, po chvíli už je Zeleni vir vidět, ale ještě to trvá, než se k němu dostaneme. Hledáme místo pro stan – kousek od cesty, ještě před jezerem, jsou poměrně rovné plácky. Martina se šla na jeden podívat a objevila perfektní převis, vlastně vchod do jeskyně – plazivky. V něm jsme se ubytovali. Chvíli jsme i uvažovali, že bychom v něm postavili stan, ale nakonec jsme jen roztáhli karimatky. Pramen s pitnou vodou je u jezera, vlastně se bere voda jakoby už z jezera v místě, kde jeden z obrovských balvanů přesahuje přes hladinu. Zpod převisu je také krásný výhled na protější stěnu s několika skalními jehlami, pojmenovanými Zupci.

Zupci

Ráno potichu balíme (někde nad námi se ozývají hlasy, snad pastevců) a vaříme. Pak jsme vyšli na cestu a uviděli u jezera několik postav v plavkách. Překvapeně se na nás dívali a jeden z nich se začal oblékat do kalhot. My jsme se vydali naším směrem na Škrčko jezero a do sedla Šareni pasovi. Když jsme se po chvíli ohlédli, ten člověk byl kus za námi a šel také naším směrem. Po dalším úseku cesty už jsme ho ale neviděli. Cesta vedla nejdřív traverzem, pak se lezlo na skálu až do sedla Šareni pasovi.

Sareni pasovi

Odtud už byl nádherný výhled na Škrčko jezero a Škrčki do. Sestup byl dost prudký, místy se lezlo přes skálu, ale proti tomu, co jsem si pamatoval z roku 88´ byla cesta snazší, takže jsem usoudil, že ji mezitím posunuli a přeznačkovali. Jakmile se sejde z tohoto prudkého svahu, cesta už vede k jezeru po rovině jen s mírným houpáním. U jezera je horská chata s pramenem. Před vchodem stál chatař a potřásl si s námi pravicí. Pak jsme sešli dolů k jezeru, které je z této strany lemované lesem a chvíli odpočívali na břehu.

Skrcko jezero

Další cesta vedla už lesy, ve kterých jsme, jak před lety, tak teď potkali zmije růžkaté, kaňonem Sušice, kolem vodopádů Skakala a pak ještě dlouho lesem podél většinou vyschlého, jen občas tekoucího, potoka až k Sušicko jezeru. To je svým jménem přesně charakterizováno, protože na léto vysychá a dno je porostlé trávou. (Po návratu domů jsem měl chuť nad fotkami vyprávět, že tam místní rybáři nasadili dvojdyšné ryby - africké bahníky, kteří to období sucha hravě přečkávají zahrabáni hluboko v bahně a tu a tam si dodýchnou trochu vzduchu plicním vakem.)

Susicko jezero

Od spodního konce jezera jsme se po makadamové cestě vydali serpentinami a nekonečným stoupáním na plošinu nad kaňonem, směrem na vesnici Crna Gora. Pořád ještě v lese se jako první poslové civilizace objevily krávy pasoucí se u cesty. Pak jsme ve svahu pod cestou uviděli koryta s vodou pro dobytek. Podle mapy měl být někde v těch místech pramen, ale stejně jsme dolů nescházeli, protože jsme doufali, že ten skutečný pramen bude ještě dál. Krom toho jsme měli vody ještě dost. Druhý den jsem se musel s lahvemi k tomuhle prameni vrátit, protože jiný v okolí nebyl. Z lesa jsme vyšli na planinu s loukami široko daleko. Při pohledu zpátky jsme za lesem viděli pár domů malé osady. Stan jsme postavili u cesty.

planiny nad Susici a Tarou

Ráno na loukách poletovali žlutočerní ploskorohové – hmyz ze skupiny síťokřídlých. Napřed jsme se vydali cestou na sever do cípu planin nad spojením kaňonů Sušice a Tary. V těch místech také roztroušené domy tvoří vesnici Crna Gora.

 ves Crna Gora

Odtud jsme se vydali na východ směrem na Žabljak. Silnice se brzo změnila na asfaltovou a začala zvedat do hřebene, který končil nad kaňonem Tary. Po jeho přejití jsme už začali sestupovat do Žabljaku. Ještě před tím, než do něj silnice úplně vyústila, jsme odbočili na cesty mezi loukami a domy, dostali se do lesů nad Černým jezerem a nakonec sešli do skupinky chat těsně nad ním. Tudy jsme procházeli už cestou do hor a hledali kemp. Tentokrát jsme jej našli – na loučce u jedné chaty totiž byly dva stany.

kemp v chatove osade nad Cernym j.

Večer jsme ještě obešli Černé jezero. Úžina je dělí na dvě nestejně velké části, takže se tvarem přibližuje tvaru osmičky. Další den jsme si už jen vyzvedli auto a pak se vydali směrem na Skadarské jezero a dál na Ulcinj.

S použitím poznámek Martiny napsal P. H., fotografie M. H., P.H.

Další stránky o Černé Hoře a Durmitoru

repcik

Náš další biologicko - geografický článek : Gorski Kotar - podivuhodná oblast zalesněných hor na středozápadě Chorvatska a jihu Slovinska

Naše biologické články:

 

evo-devo - osobní WeBlog Petra Hanáka

Pokud byly tyto stránky pro Vás užitečné např. i jako průvodce a chtěli byste podpořit vznik dalších podobných, můžete použít

pošlete nám e-mail: gratidia@volny.cz

Petice Zrušme komunisty

Jako alternativa dopravy do Durmitoru se bude pro sezonu 2003 nabízet přesun i s autem přes noc z Prahy do Splitu (a obdobně zpět) autovlakem Českých drah. Posádka auta cestuje v lehátkovém kupé, auto je naloženo na speciálním vagonu.