Stručné seznámení s jeho tvorbou a vilou na Hradčanech

 

František Bílek – sochař, malíř a grafik se narodil 6.11.1872 v Chýnově u Tábora v jižních Čechách. V jeho rodišti se od nepaměti těžila hrnčířská hlína, umělcův otec pak provozoval kolářské řemeslo, prav- děpodobně proto měl umělec k hlíně a dřevu nejužší vztah.

            Po absolvování gymnázia v Táboře studoval v letech 1887-90 na Akademii výtvarných umění v Praze malířství u profesora Maxmiliána Pirnera. Po zjištění zrakové vady, a to částečné barvosleposti, začal studovat sochařství u profesora Josefa Maudra na Umělecko-průmyslové škole v Praze.

            V roce 1890 získal stipendium uměleckého mecenáše rytíře Lanny a odjel do Paříže, kde studoval v letech 1891-92 na akademii Collarosi u profesora Injalberta. Zde se setkal také s Alfonsem Muchou, Zdenkou Braunerovou a mnoha dalšími umělci. Jeho díla vytvořená v Paříži roku 1892 „ Golgota  a Orba jest naší viny trest “ se vyznačovala nezvyklým subjektivistickým pojetím. Jejich výchozí ideou byl pocit viny lidstva, která je vykupována úmornou námahou Krista - Orba, nebo jeho utrpením - Golgota. Členy pražské stipendijní komise, vychované v dosud přetrvávajícím neorenesančním vkusu, pobouřila natolik že Bílkovi další stipendium odňali. Umělec se s trpkostí vrátil do Čech a žil pak v rodném Chýnově, střídavě pak i v Praze. V roce 1895 se prezentoval na výstavě v Rudolfinu dílem „ Zloba času “ která však zůstala prakticky bez povšimnutí. 

Situaci v jaké se Bílek tehdy nacházel líčí v roce 1900 ve svém článku ve Volných směrech Zdenka Braunerová : „ V našem výtvarném světě stojí František Bílek sám. Vyšel jako neznámý rozsévač, vyšel na vyprahlé nezorané pole a vhodil svá první semena na suchou, tvrdou půdu. Na místech kam svá první semena vhodil se símě neujalo ale vítr je zanesl do zahrad laskavějších až konečně vzešla a dnes se již proměnila v podivně vzácný, nadpřirozenou krásou zářící květ. Málo bylo těch jež  s počátku chápali umění Bílkovo a není u nás umělce výtvarného jehož práce přijímány byly s větší nedůvěrou, ba skeptickým úsměvem a pohrdáním od oficielně uznávaných veličin, než jsou dosud práce Bílkovy.“

            Během několika let se však s postupnými změnami uměleckého nazírání a hodnocení jeho díla změnilo a dobová kritika i umělci začali Bílka považovat za předního sochaře mladé generace, odvracející- ho se od oficiálního umění. František Bílek ale přímá spojení s výtvarným prouděním své doby nehledal, názorově i citově vyrůstal téměř v izolaci. Vyjimečný význam pro něho měla přátelství s duchovně spřízně- nými českými básníky Otokarem Březinou a Juliem Zeyerem.

           V roce 1902 uzavřel sňatek s Bertou Nečasovou se kterou měl později syna a dceru. Léta 1902 – 1908 jsou obdobím jeho nejintenzivnější práce. 1908 se uskutečnila souborná výstava v kostele sv. Martina ve zdi. V meziválečných letech pak vystavuje v Obecním domě, Umělecké besedě, i v zahraničí. V roce 1937 obdržel cenu dr. Katze. V roce 1939 se na trvalo přesouvá do rodného Chýnova kde 13.10.1941 umírá. Pohřben je na místním hřbitově a jeho hrob zdobí monumentální plastika Modlitba nad hroby, jeho vlastní práce z roku 1905.

 

Tvorba Františka Bílka                          

Bílkova vila v Praze na Hradčanech -

 

 

 

K vytvoření této stránky mě vedlo zjištění, že o tom to význačném českém umělci je na internetu velice málo informací, a tak se takto snažím přispět ke zlepšení tohoto stavu. Jsem si vědom toho, že toto zpracování není příliš odborné, ale k utvoření alespoň částečné představy o této unikátní osobnosti by to mělo postačit. Případné připomínky a doplňky rád přijmu - e-mail  

 

Seznam použitých zdrojů : článek o Mistrovi - Marie Halířová

                                         Pražské domy vyprávějí  I. - Hrubeš/Hrubešová 1995  

                                         Volné směry - 1900

 

Vypracováno : 20.1.2001                                                                            Lukáš Bruthans