Nahoře jsme se nakonec sešli  (2014)

   Bez známek sněhu, jen jinovatka na konci větviček mohutných lip nás doprovázela až pod horu. Když majitel Řípu Lobkowitz nechal zalesnit před stoletím skalnatou horu, do té doby holou jako step, nadšenci, co tu  stromy tehdy vysazovali si asi ani nevšimli, že český strom není ani buk, ani habr, ani akát, ale lípa (možná že tu ani ta lipová alej z Rovného tenkrát nestála, aby se jim připomněla).

    Časem se dřevnaté chmýří stalo mužným plnovousem, jenž zakryl dnes nejen téměř všechny vyhlídky, ale hlavně do té doby zdaleka odevšad viditelný běloskvoucí kostelíček, hlásající do kraje, že byl Lothar na hlavu poražen a svolával poutníky k bohoslužbám.

    Našincům je tento stav věci dost lhostejný. Neslyšel jsem za ty roky co horu slézám ani jeden povzdech. Člověk si ani nevšimne, že z výhledu na Mělník je vidět jen torzo toho, co bylo po věky vidět i od rotundy, protože to už nikdy nepamatuje.
Od dveří rotundy sv. Jiří a Vojtěcha bývalo vidět až do Prahy a vůbec z vrcholu byl výhled na všechny strany, ale to je dnes už asi pasé.  Konečně posledních pár let na Nový rok není ani to pravé vyfoukané prosluněné počasí, aby stálo za to navštívit všechny řipské vyhlídky.
    Všudypřítomné mlhavo nedovolilo ani popoledni sluníčku sem dohlédnout. 

    Každoroční prvovýstup mám posledních dvanáct let spojený s rozdáváním krabiček zápalek s polepem přátelských nálepek. Konečně jednotlivé série jsou znázorněny v kapitole "Nálepky", kterou najdete nově v záhlaví této stránky. Přátelskými nálepkami je nazývám proto, že si myslím, že je rozdávám s vinšem do nového roku protijdoucím, kteří se mi jeví přátelsky a které následně dělím do tří kategorií.

    Tu první v níž jsou opravdu přátelé mám nejraději. S těmi se znám téměř se všemi jménem a i oni mě jménem zdraví a přátelsky si potřeseme a poplácáme po ramenou a povídáme, protože máme o čem a je obapolnou radostí, že se s některými vidíme opět po roce.

    Do druhé kategorie řadím ty, kteří mě také popřejí, ale vlastně se mi nikdy před tím nepředstavili. Mnohdy přidají k přání i poznámku, že už mají sirky od loňska, nebo že už mají doma z mých sirek sbírku, což je docela možné, jelikož letošní série je od roku 2000, kdy jsem se sirkami začal, už patnáctá v pořadí. Druháci většinou i poděkují, ale jelikož jdou už ze Řípu dolů, ani není místo pro delší zdravice, to abychom na betónce nezdržovali provoz. I úsměvy se najdou a jednou, či dvakrát si mě kdosi nadšeně vyfotografoval.

    Třetí kategorii, která je zaplaťpánbůh nejméně zastoupena, bych po zralé úvaze vlastně ani řipské krabičky dávat nemusel. Bez zájmu o podstatu, ani nepoděkují, ba naopak když jim přeji do nového roku zdraví, dívají se na mě jako na blázna, nebo spíš podvodníka, co jim chce určitě něco nekalého provést, v lepším případě prodat. Ale i takoví jsou. Tedy, že nabízenou krabičku s přáním všeho dobrého v novém roce, prostě nepřijmou a neodpoví, protože asi zřejmě nepochopili. Je ale fakt, že je vhodné se řídit v takové situaci heslem: "Když od člověka někdo nic nechce, má být ochoten mu také nic nedat."   Ale jak jsem předeslal, takových postav moc není. 

    Letos jsme šli s kamarádem, rovněž se léčícím s tlakem, tak pomalu, že nás předcházeli, nejen psovodi a horští cyklisté, ale i docela malé děti. Moc nám to nevadilo, protože jsme si alespoň cestou všechno dopodrobna vypověděli a hlavně nezadýcháni dorazili až nahoru.

    Zbytek už všichni, kteří korzovali kolem poškrábaných zdí rotundy, známe. Prohlédneme si nové "vtipy a moudrosti", které na zdech od loňska přibyly, třikrát dokolečka dokola a tak když jsou u rotundy dveře zamčené, můžeme jít zase dolů. Je fakt, že právě zde se sejde nejvíc členů první kategorie - jak předesílá už název - těch nejlepších z nejlepších přátel i kamarádů.

    Na vrcholu ještě stačíme připít a pojíst trochu čočky a také tradiční vajíčka vařená v čaji. Nevím sice, kdo na to přišel, že to patří k novoroční tradici, ale příští Nový rok se už zaručeně  zeptám, zda-li to je východokulturní pozůstatek, který měli ještě prabratři Lech a Rus a Čech v krvi po svých ještě východnějších předcích. 

    Dolů to šlo s velkým sebezapřením. Na tomto místě jsem už jednou, snad vloni, citoval klasika "Ó kolena, ó kolena ...". A letos to bylo stejné proklínání. Tak vypadal můj přesun na místo podřipského hodování. V Rovném pod Řípem, jak se vesnice jmenuje, na placeném paloučku mezi vozidly, rozbalíme loňské pamlsky a dorážíme chlebíčky od Silvestra a celé to proléváme čajem. Čajem, jelikož tu málokdo není autem a návrat domů se neodkladně blíží.

    Ani po slavnostním zvonění po mši doléhajícím z rotundy, se sluníčko nízkou oblačností neprokousalo, a tak můžeme klidně napsat, že letošní Nový rok sice nemrzlo, ale počasí výhledům do krajiny nepřálo.

    Přátelé buďme hlavně zdrávi! 


Fotografie najdete na Picasa WEB zde
https://picasaweb.google.com/lh/sredir?uname=111753626434012417018&target=ALBUM&id=5970699289774369985&authkey=Gv1sRgCI_9npSUzb6QRQ&feat=email