Kde se vzal, tu se vzal, vyrostl před námi z mlhy.   (2015)
 
    Z jedné z podřipských desek (jak se plochým částem krajiny kolem Řípu říká),  kudy vede silnice od Velvar na sever, jsme viděli jen vršek hory. Úbočí i úpatí zakrývala mlha připomínající páru pod pokličkou prádelního hrnce. Tak byla hustá a neprůhledná.

    Názvy obcí se po cestě docela rychle střídaly, protože se dalo jet, bez sněhu a ledu, také tak rychle.  První zmrazky ležící na silnici přišly až ve Vražkově.
    Hned za vsí, kde se vzal, tu se vzal, vyrostl před námi z mlhy zvon Řípu.
    Než jsme dojeli ke zvířecímu hřbitovu, bylo vidět až na vršek. Pod koly to ale křupalo až do Rovného. Právě tady každoročně parkujeme před výstupem a po něm pak v Rovném hodujeme. "To se nám to hoduje, když nám lidi přinesou loňské pochoutky!" napadlo mě v jednu chvíli parafrázovat hlášku z Dobrého vojáka Švejka.
    Loňské pochoutky jsou defakto vlastnoručně vyrobené chlebíčky, jednohubky, zelňáky a vánoční cukrátka upečená k loňským vánocům s čajem přineseným v termoskách.
 

 
*  *  *

    Nezbytné přípravy maček a hůlek jsme ocenili až při návratu dolů - to je většinou ta namáhavější část novoročního prvovýstupu, která odradí před výstupem leckoho. Kamarád mi sdělil: "Nahoru bych vylez, ale dolů? ó moje kolena, kvůli nim s tebou na Říp nepudu" a také nepřišel.

    Novoroční rituál výstupu začíná už cestou vzhůru, kdy rozdávám po cestě čerstvou sérii novoročních řipských sirek. Kdo by to byl řekl, že letos právě s datem o rok starším oproti loňským. Lidé se podivují, že jim cizí člověk přeje dobré zdraví, někteří mile odpovídají, někdo sundá i rukavici a podá ruku, jiný je zaražen, co mu to vnucuji, když není kuřák a tudíž sirky vlastně ani nepotřebuje. Je ale potkávám cestou vzhůru dost přátel, kteří už vědí, co ode mne mohou očekávat a sami mě s úsměvem zdraví.
    Letos se navíc objevili i dva turisté, co mi hned ukazovali svoje, za ta léta nastřádané, novoroční řipské krabičky.  Je to vítaná chvíle odpočinku, kdy se řeč svede na stará vydání krabiček s různými motivy. Tak z těch jsem měl radost největší.  I já si v té chvíli připomenul dva angličany, kteří na Říp svého času přišli v doprovodau svých bližních.
    Ještě však větší radost bych býval měl, kdyby se rozdávání drobností všeobecně rozšířilo a mohli se obdarovávat na Nový rok na Řípu daleko více - méně známí lidé, než jen přátelé, se kterými se známe už léta. Třeba jako s cyklisty z Mělníka, nebo s turisty z Děčína.
 

 
    Na úpatí jsme vyslechli "Čechy krásné", krásně na křídlovku zahrané panem Josefem Heřmanem z Velvar. Před léty dobrovolně převzal štafetu po panu Voráčkovi, jenž už mezi námi dnes není.
    Ti co dokážou takové písně veřejně produkovat, jsou vlastně vlastenci. Jenomže Čechy krásné se někdy veřejně ani zpívat nesměly. Když s námi ještě chodívala na Říp moje maminka (do svých 78 let), tak po vyslechnutí a zazpívání písně neopomněla přidat vzpomínku, jak si jí v lágru zpívaly potají.

    Skladatel melodie Josef Leopold Zvonař se narodil před 190 lety a Václav Jaromír Picek, autor textu, byl ještě o dvanáct let starší. Oba to byli už ve své době velcí vlastenci.
    Konečně uvážíme-li všechny okolnosti, tak všichni, kdož na Nový rok na Říp dojdou, jsou také tak trochu vlastenci, možná v dnešní době i velcí, když se na vlastenectví začíná tak trochu zapomínat. Vlastenectví se už moc  nepěstuje, protože je postupně vytěsňováno ekonomickými zájmy, bohužel nejen cizími.

    Omítka rotundy svatého Jiří začíná dozrávat a restituce nerestituce začíná vypadat prachmizerně, což se konečně dalo očekávat hned když rotunda dostala nový kabát v roce 2009. Dlouho jí však nevydržel, když už je po pěti letech samá díra. No a v děravých dosud nezáplatovaných místech se objevují nové nápisy a malůvky.

    Po chvatném sestupu dolů do Rovného, byli jsme přizváni k podřipským hodům. A kdo tam nebyl, neví o co přišel.

    Přátelé buďme hlavně zdrávi a napřesrok na Nový rok na Poledne na Řípu!

    P.S. Po rozloučení s příteli jsme domů ještě nejeli. Pod vysokými oblaky prosluněný podvečer nabízel kouzelná panoramata, která se kvůli opárnu přes den dala jen tušit. Projeli jsme napříč Českým středohořím a až už byla tma, tak nás přivítaly Teplice. Do našeho rodiště nás to s mojí ženou Pavlou přitáhlo. Cestou jsme se zastavili tam, kde už se téměř nikdo nezastaví - u Žižkova dubu.



Fotografie najdete zde:
https://picasaweb.google.com/lh/sredir?uname=111753626434012417018&target=ALBUM&id=6099680901597925281&authkey=Gv1sRgCITXnoG5nJSWkAE&feat=email
 
 Cestou Českým středohořím.
Žižkův dub