11. Očistná kůra


Je středa večer, chystám se na pravidelné setkání reikistů. Jsem v pohodě, ovšem v okamžiku, kdy vyjdu ven na ulici, přepadne mě silná chuť na sladké. Hned je po náladě. Celý den jsem sladkému odolávala a teď jako bych procházela absťákem. Ovšem ne na drogách, ale na sladkém. Zrovna míjím prodejnu lahůdek, a tak neodolám, abych se nepodívala dovnitř. Hmm, mají dorty, dokonce i punčový dezert, který tak miluji. Veškeré sebeovládání jde stranou a já si kupuji poslední kousek, který tam mají.

Hned za prvním rohem rozbaluji papír a začnu tu dobrotu ukusovat, pěkně kousek po kousku. Cítím, jak se mi sladká chuť rozplývá na jazyku a zalévá mě blaho. Ovšem tohle blaho je vzápětí vystřídáno výčitkama – už zase jsem se neovládla a nacpala se sladkým. A přitom vím, že sladké nesmím. Je mi ze sebe zle.

Přicházím na reiki. Hned u dveří se srazím s Evou. Jsem ze sebe tak otrávená, že jí o své závislosti na sladkém začnu vykládat.

Eva mi řekne, že jak mě vnímá, od téhle závislosti by mi pomohla rýžová očistná kůra. Povídá něco o nerovnováze energií v mém těle, o elementech v souvislosti se stravou a mnoha dalších věcech, o kterých já nemám ani páru.

Nevěřícně na ni zírám, cože mi to říká. Je pro mě záhadou, že se na mě lidi můžou jen tak napojit a hlavně si přečíst tu moje vnitřní orgány, tu energie na meridiánech, tu moji psychiku a další a další. Je to pro mě naprosto nepochopitelné, a hlavně je mi divné, že se mi to teď v poslední době děje tak často.

První moje reakce je zaťukat si na čelo, jestli se snad nezbláznila, když mi doporučuje být týden jen o suché rýži. Jak se znám, nevydržím ani jeden postní den, natož týden!

Ale Eva pokračuje dál. Přidává další informace a já najednou cítím, že se se mnou děje něco zvláštního. Přesně toto už jsem několikrát zažila, opět cítím, že tohle jsou ta správná slova, tohle je návod, jak svému tělu udělat dobře. Jasně, JDU DO TOHO! Dneska večer si uvařím rýži a od zítřka nejím nic jiného!

 

Jak jsem se rozhodla, tak se i stalo. Ke svému překvapení v následujících dnech vůbec netrpím a hlad, který mi svírá útroby, se dá zvládnout. A hlavně, chutě na sladké jsou ty tam. Vůbec se nepoznávám, nejen, že sama sobě musím odolat, ale ještě musím čelit údivu a nepochopení kolegyň v práci, že jsem ochotná něco takového vůbec podstoupit. Moje odhodlání je zřejmě natolik silné, že všechno ostatní přebije.

 

Utíká den za dnem, postupně si na tuto jednostrannou stravu zvykám. Občas si přidám něco málo zeleniny, jak mi Eva poradila, ale ujde to. Přes zdravotní problémy, které mě stále provázejí, mám pocit, že mi jde rýže vyloženě k duhu.

 

Před několika dny mě Honza pozval, abych k němu v sobotu přišla na oběd. Už jsem se těšila, protože kdy naposledy se mi dostalo takového pozvání?  Ovšem moje dieta teď situaci poněkud komplikuje - jak jít na oběd, když mým jídlem je pouze rýže, a to ještě suchá? Ale nakonec se domluvíme na tom, že si svou rýži vezmu s sebou. A alespoň si popovídáme.

 

A dneska je sobota. Přicházím k Honzovi, on přepásán zástěrou, vaří jakési složité jídlo a já jenom okukuji. Abychom neztráceli čas, začínám mu vyprávět o tom, co všechno se v poslední době odehrálo. A že toho je!

Po obědě si spolu sedáme a v povídání pokračujeme. Už předtím si Honza stěžoval na bolest hlavy a teď se za ni každou chvíli chytá.

Nabízím se, že bych mu možná od bolesti pomohla prostřednictvím reiki.

Jenže Honza na reiki nevěří. Ale to je jeho problém, já vím, že reiki funguje.

Dávám mu ruce na hlavu a okamžitě mnou začne protékat energie. Honza zatím necítí nic. Alespoň on praví.

Nevydržím dlouho stát, a proto navrhuji, že by bylo lepší sednout si vedle sebe. Honza má návrh jiný – lehne si na gauč a hlavu mi dá do klína, tohle bude lepší.

Jasně, že je. Dávám mu ruce na hlavu a okamžitě se spouští další energetický průtok. Teď už ho cítí i Honza. Pochvaluje si, jak je mu to příjemné.

Pokračujeme v povídání, čas pozvolna plyne. Uplyne hodina, dvě a energie stále proudí. Divím se, jak je to možné. Vím totiž, že reiki funguje na principu – dokud přijímající energii potřebuje, ona proudí. V okamžiku nasycení proudit přestane. Jenže jak to tak vypadá Honza je jako bezedná studna.

V jedné chvíli zvedne ruku a v tom momentě se průtok ještě zesílí. Než stačím daný stav okomentovat, Honza říká– cítíš, že to proudí víc?

Souhlasím. Ovšem ta energie neprotéká, ona se přímo lije! Začínám celá pulzovat, mám dojem, že jsem jí celá nabitá.

Oba jsme překvapeni tím, co se děje. Honza říká, že jak to tak vypadá, máme z ní užitek oba dva. Taky že jo.

Směju se a říkám, že je roztomilé, když se něco takového stane takovým dvěma skeptikům jako jsme my dva. Rozumem si nedokážeme vysvětlit proč se děje co se děje, jenom za to oba děkujeme. Tohle není normální a běžné, v téhle intenzitě a hlavně délce se reiki nedává. Skoro to vypadá, že to reiki ani není. Ani nemůže být.

Uplyne třetí hodina a energie stále proudí. Jenže je už pozdě a já musím jet domů.

 

Po cestě mi dochází, jak se věci v posledních dnech dávají správným směrem. Jako by se všechno začalo obracet k lepšímu. Vysílám díky směrem „nahoru“ – děkuji ti bože, děkuji za vše!

 

I následující dny pojídám rýži. Mám dojem, že jsem jí za ten týden snědla tolik jako za celý život ne. Rýže nikdy nebyla mou oblíbenou potravinou, a teď už jí začínám mít až po krk. Těším se, až budu mít tuhle kůru za sebou a pustím se do svých oblíbených jídel.

 

Je další středa, opět jdu na setkání reikistů. Evě hrdě hlásím, že jsem vydržela celý týden být toliko na rýži a ptám se, jak se můžu pozvolna převést na normální stravu, aby moje tělo přechod bez potíží zvládlo. Ovšem to, co Eva odpoví, mi vyrazí dech – jak ona mě vnímá, tahle strava mi jde evidentně k duhu, a když už jsem to vydržela týden, měla bych v dietě pokračovat i nadále. Rýže by se mi měla v budoucnu stát hlavní potravinou, neb je pro mě nejvhodnější.

Úžasem oněmím, zato v mém nitru proběhne úplná bouře. Všechno se ve mně vzpírá, všechno protestuje. Tohle jsme si přece nedomluvily!!! Tohle ne!!! Řeč byla jenom o týdnu, a ne o doživotním omezování potravin! Připadá mi, že na mě byla ušitá bouda. Kdybych to tušila, nikdy bych do toho nešla!

Až po chvíli začnu protestovat nahlas a hlavně se ptát. Zasypu Evu všemi možnými otázkami, až mi nakonec Eva dá kontakt na někoho, kdo mi prý s úpravou jídelníčku pomůže.

Odcházím domů řádně otrávená. Celý život jsem jakémukoli omezování vzdorovala a teď jsem do toho vletěla po hlavě. Nicméně mám pocit, že bych to měla alespoň zkusit.

 

Hned následujícího dne volám na číslo, které mám od Evy.

Paní na druhém konci drátu mi ale dává termín až o tři týdny později, teď prý nemají čas. Když jí ale řeknu, že jsem po rýžové očistě a nevím, co mám jíst, řekne, že mám přijít zítra.

Jdu tam a vůbec netuším kam jdu, a oč jde. O těchhle věcech nevím vůbec nic.

Zřejmě jde o nějaké konzultační středisko, nebo poradnu. Nevím, čím vším se tu zabývají, ale jejich hlavní náplní je asi stravování. Vítají mě dvě ženy. Jak už bývá v poslední době zvykem, nějak záhadně se na mě naladí a už mi říkají, co mi je, co mi schází, v jakém stavu jsou moje orgány, proč mi je tak zle a další a další. Nevěřím vlastním uším jak mě mají přečtenou. Jako bych měla svoje orgány vyložené ve skleněné vitríně. Jak je možné, že se teď každou chvíli potkávám s lidmi takového ražení? Ale co je horší, každý mi teď říká, jak jsem na tom zle. Sakra, už zase!!! Ovšem tady vzápětí padnou krásná slova, jak se pomocí jídelníčku, který mi napasují přímo na tělo, můžu uzdravit. Odcházím nadšená, že všechno dobře dopadne.

Až doma mi dojde, že má radost nebyla na místě. Jestli mi v minulosti byly zakázány jen nějaké potraviny, teď mám až na několik málo výjimek zakázáno snad téměř všechno. I takové nevinné potraviny jako jsou brambory, rajčata, okurky a mnohé ovoce. A dochází mi další věc – nikdy v minulosti jsem nebyla ochotná se jakkoli omezovat, a teď za takovýchhle nekřesťanských podmínek jsem ochotná do toho jít?

Nevěřícně nad sebou zakroutím hlavou. Zdá se, že jejich slova mě zasáhla přímo do srdce. Jakoby ve mně zazněly varovné zvonky, že je za 5 minut 12. Opět mi byla nabídnuta pomoc, a jen na mě záleží, jestli si dál budu stát za svým, a sice že omezovat se co se týká stravy nenechám, nebo už konečně do toho šlápnu a začnu sekat dobrotu. Ovšem, teď to pro mě bude hodně bolavé. Kdybych se radami mně poskytovanými řídila někdy před dvaceti lety, nemusela jsem to dotáhnout až do tohohle dezolátního zdravotního stavu. …No jo, to jsem celá já. Po dobrém se mnou nic nejde, až teprve když je nejhůř, jsem ochotná se sebou něco udělat.

Na vteřinku mě zalije pocit lítosti, jak jsem v minulosti zase něco nepochopila a díky tomu jsem si ublížila, a že kdyby…. tak by….., ale vzápětí je lítost pryč. Vím, že tímhle se deptat nesmím, dneska s tím už nic neudělám. Pro mě je důležitá přítomnost, a sice, jestli tato drastická doporučení vydržím. A to záleží jenom na mně!

 

Po několika dnech mnou ale začnou zmítat pochybnosti. Začíná mi být totiž pořádně zle. Astma se zhoršuje den ode dne. Opět si začínám zoufat. Moje euforické rozpoložení, že se věci dávají tím správným směrem, je najednou pryč a místo něj se dostavuje strach – zvládnu to? Udýchám to? Uvědomuji si, že se situace opět opakuje. Na jednu stranu jsem zvláštními souhrami náhod dostrkaná k lidem, kteří mi poskytnou informace, jak svému zhuntovanému tělu konečně od všech zátěží, balastů pomoct, a já ve svém srdci cítím, že tohle je to správné, na stranu druhou mou myslí probleskují pochybnosti a strach, jestli si neubližuji. Na jednu stranu jsem se po hlavě vrhla do razantní změny svého jídelníčku, na stranu druhou změny, které podnikám na úrovni fyzické možná neguji psychikou – a sice pochybnostmi, jak všechno dopadne. Ano, uvědomuji si, že se v určitých situacích chovám pořád stejně…. A proč to tak je?….protože je mi zle, a tak se bojím, co se mnou bude dál.

 

Setkávám se s kamarádkou. Líčím ji své stravovací peripetie a stěžuji si, jaké mi dělá problémy všechna ta nařízení dodržovat. Nejen, že můžu jíst jenom určité potraviny, ale ani si je nemůžu připravit podle svých představ. Důležitý je jejich vzájemný poměr, způsob, jak se připravují…no prostě hotová věda! Tohle se snad ani nedá dodržet!

To co mi kamarádka odpoví, mi vezme dech: „Co chceš, vždyť je to normální makrobiotika!“

„To snad ne! Tak já se stravuju makrobioticky? To kdybych věděla, nikdy bych na to nepřistoupila. A když mi to má pomoct, jak je možné, že je mi naopak hůř?“

 

Následující den hned volám do poradny a dožaduji se vysvětlení. Ale odpověď se mi vůbec nelíbí. Musím se očistit od všeho špatného, co se ve mně za ta léta nastřádalo. Mám se obrnit trpělivostí a hlavně vírou. Tohle nelehké období může trvat půl roku, možná déle. Pak teprve může dojít ke zvratu. Ale podmínkou je, že musím vydržet.

 

Nevím, nevím, jestli tenhle nápor vydržím. Je mi totiž čím dál hůř. Ani se mi nechce sedat si k počítači, nechce se mi nic. A hlavně nemůžu nic. Jsem schopná jen dojít do práce a pak nejkratší cestou domů a ulehnout na gauč. Jsem absolutně bez energie, je mi pořád děsná zima a v hlavě mám jedinou myšlenku – jak dneska proběhne den, udýchám to, nebo se zase budu dusit? A když jo, jak to zvládnu – jak fyzicky, tak i psychicky? Vím, jak moc si ubližuji, vím, že bych měla v myšlení přešaltovat. Občas vyvinu i jakousi aktivitu, ale pořád mám někde vzadu v hlavě stále tu samou myšlenku – jak se mi bude dneska dýchat?

 

Dneska jdu na Minervu, která zrovna probíhá. Na podzim jsem na ní byla poprvé a teď mě tam zase něco táhne. Krom jiného se tam chci opět sejít s Irinou, která tam má být.

Ale než se k ní dostanu, objevím kamaráda, kterého jsem tu poznala minule. Vítá mě jako ztracenou dceru. Je rád, že mě vidí, i já ho vidím ráda. Říkám mu, že bych si s ním ráda popovídala. On na to, že si se mnou chce taky popovídat. Začnu mu vykládat, jak jsem na tom zle. Jeho slova mi vyrazí dech – prý to ví, neb ho ze mě bolí celé tělo. Ježíšmarjá, jak je to možné? Další člověk, který se na mě naladil!

Pobídne mě, abych mu všechno pověděla. Začnu mu vyprávět celou story o zdravé výživě, jak mě dostává nejen to složité vaření, ale hlavně zdravotní problémy které díky ní gradují. Kamarád mi dává ruce na krk a já hned cítím energii, která z nich sálá. Okamžitě se rozbrečím. Jeho doteky jsou uklidňující a ze mě se začne uvolňovat všechno to napětí, bolest a strach, které se ve mně za poslední týdny, měsíce nahromadily. Teprve v téhle chvíli mi dochází, kolik toho ve mně je a jak moc mi to všechno ubližovalo. Kamarád mě hladí po hlavě a já brečím a brečím. Na jednu stranu je dobře, že se uvolnily ventily a já můžu emoce ve mně nastřádané konečně ze sebe dostat, jenže mám problém - opět se za své slzy stydím a nejraději bych je stopla. Průšvih je, že mi to nejde. Takže brečím dál.

Kamarád mi začne povídat, že se potřebuji dát do kupy jak zdravotně, tak psychicky, abych mohla fungovat dál.

Jo, to jsou moje slova! Ale jak na to?

A on praví, že mi v tom pomůže. Taky mi říká, že způsob léčby stravou, který jsem zvolila, je moc razantní, a pro mě nevhodný. A navíc probíhá v době pro mě nejhorší– z hlediska numerologie jsem v nejkritičtějších měsících roku, kdy bych neměla podnikat nic než odpočívat a sbírat síly až do období svých narozenin – což je začátek června.

No jo, na tohle jsem zapomněla! Respektive, tyhle numerologické výpočty moc neuznávám, ale třeba na nich opravdu něco je.

Povídáme si dál, on mi každou chvíli dává ruce na hlavu a na krk, a vždy z jeho rukou cítím takovou úlevu a pohodu, že se pozvolna sbírám a vracím do jakž takž vyrovnaného stavu.

Strávím tady několik hodin a domů odcházím v podstatně lepším stavu než v jakém jsem sem přišla. Ovšem průšvih je, že mnou opět zmítají pochybnosti.

Jak je možné, že se situace stále opakuje? Stále se vše odehrává podle stejného scénáře - shodou okolností se dostanu k někomu, kdo mi nabídne, že mě uzdraví. Já cítím, že je to to pravé, a vydám se za tím. Jenže pak dojde k obratu – buď to sama od sebe vzdám, neb je to pro mě neúnosné či nepřijatelné, nebo mi někdo tuhle pomoc pošlape, řkouc, že je to blbost. Ano, znovu se stalo přesně tohle. Konečně jsem se rozhodla, že budu sekat dobrotu a budu jíst jenom jídla mně doporučená, nadchla jsem se pro to a dělala co je téměř nad mé síly. A jak to dopadlo? Rapidně se zhoršil můj zdravotní stav, a tak moje víra a důvěra jsou najednou ty tam. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v téhle chvíli přijde člověk, který mi řekne, že tohle je špatná cesta a že má pro mě cestu jinou. Ježíšmarjá, jak je možné, že se to stále opakuje? Když si to proberu za posledního půl roku – kolikrát za tuhle dobu mi bylo řečeno, že jsem na tom zdravotně špatně, daleko hůř, než je na první pohled patrné, a kolikrát mi byla vzápětí nabídnutá pomoc? ….Zamyslím se – minimálně čtyřikrát. A jak to dopadlo? V prvním případě jsem neměla dost odvahy, chutě a vůle se do toho dát, v druhém případě jsem do toho šla, protože se ode mě nechtělo nic jiného, než vzít si homeopatický lék, ve třetím případě jsem do toho vletěla po hlavě, a jak to dopadlo? Jsem na tom zdravotně a psychicky daleko hůř než kdy předtím. A teď se přede mnou otevírá další možnost. Opět je mi nabídnuta pomoc, úplně jiná. A to nepočítám nabídky, které ke mně jen tak zčistajasna přiletěly – vždy mi byl doporučen někdo, kdo by mi pomohl, ale já jich nevyužila. A co mám dělat teď? …… Skoro mi to připomíná podobnou situaci, kterou prožívala moje bývalá kamarádka – taky se pořád obracela na druhé s prosbou o pomoc, a přitom si měla pomoct sama. Jenže já se na nikoho neobracím, ale ti lidé ke mně přicházejí sami. A já mám jejich pomoc odmítnout? …..Jak to teda je?

Dochází mi ještě jedna věc. Už dlouho, někdy od loňského roku, kdy mi bylo poprvé řečeno, že jsem na tom zle, tuto myšlenku jsem vzala do svého podvědomí jako realitu, a zřejmě se mi tam usadila jako program – moje tělo je vážně nemocné. Ano, ono je, ale teď je touto myšlenkou stále přikrmováno. Po několika měsících se ke mně znovu dostává ta samá informace, a opět se v mém podvědomí dotyčný program posílí – ano, jsem na tom zle. A znovu a znovu se situace opakuje, pořád ta stejná informace a já si své podvědomí zanáším víc a víc jedem – jsem na tom zle. No, jaký asi může být výsledek? Že je mi čím dál hůř a moje tělo chřadne čím dál víc! Ale s tím už musí být konec!......Ale jak na to? Musím si říkat – jsem zdravá, uzdravuji se…….Ale tohle si přece říkám, tak jak je možné, že se neuzdravuji? Naopak, je mi čím dál hůř. Protože ten program jsem nezrušila, stále ho přikrmuji. Třeba jenom tím, že když si s někým povídám, tak tuhle větu často pronáším. A to stačí, aby to přebilo všechny afirmace, kterými se v posledních měsících rvu. Co teda mám dělat? Nevím.

Nořím se do sebe, ptám se všude možně, vysílám dotazy i „nahoru“, ale nic. Sakra, jak si s touhle situací poradit?

 


© Kateřina Zitová 2005