Žijeme ještě v Čechách,

       nebo v Topolánkově gubernii?

 

      Nejsem si tím tak docela jist. Názvy obcí na mapě a na cedulích u silnic jsou stále jen v češtině, ale u nápisů na obchodech, nebo některých podnicích má člověk dojem, že žije někde jinde - v zemi, kde nic není jisté, a řada výroků i sdělení je jen klamavou reklamou. Kde politici si nevidí do úst a vykřikují věci, jimž sami nevěří. Zkrátka v zemi, kde už řadu let „je všechno jinak“, než má být. Zkuste si jen zapnout televizi v čase, kdy má začínat váš zvolený program a budete ještě řadu minut poslouchat reklamu, která měla být zvýšením koncesionářských poplatků omezena.. Snad jen zprávy začínají přesně, zato jejich obsah je možno brát vážně jen s velikananánskou rezervou. Dozvíte se třeba, že angličtí důchodci mají nejmenší důchody v EU (téměř 12000 Kč, což je asi jen 30% jejich průměrného platu – ČRO2). Kdo z vás, důchodci, je má? Kdo kromě politiků,  bankéřů a velkopodnikatelů má 36000 Kč měsíčně? Učitelé, tramvajáci, zedníci a jiní zaměstnanci?

    Dozvíte se sice, jak naše ekonomika úžasně prosperuje, ale v zápětí, co všechno se musí zdražit, aby nezkolabovala. Chléb a pečivo musí zdražit pro nedostatek pšenice, kterou ČEZ plánoval před dvěma lety spalovat v elektrárnách. Dokonce měli již hotové testy výhřevnosti. A také se prý musí zdražit pro nedostatek řepkového oleje, který s má přidávat do nafty, i přes velké širé, žluté lány na našich polích. Pamatovat na zadní kolečka vytvořením zásob na chudá léta, nebo pro přechod na obnovitelná paliva je pro naše ministry věc neznámá, ačkoli mnozí z nich znají jistě dobře historii o Josefovi a jeho sedmi letech bohatých a následujících sedmi chudých. Stejně to platí pro nedostatek mléka a masa, když jsme vybili dobytek pro jejich uměle vyvolaný přebytek. Teď nám chybějí a je to důvodem pro zdražování. Jediné, co naši politici a ministři brilantně ovládají je neschopnost, nepředvídavost a svádění nedostatků na své předchůdce. Ale především starost o vlastní prospěch na úkor prospěchu občanů, za jehož vytváření jsou ale placeni.

     Všechny naše poválečné vlády, zejména po roce 1948 tak činily. To proto, že v nich byli stejní, nebo sobě podobní lidé. Obzvláště ty vlády posametové. Když se vyměnily trabanty před tehdejší  Sněmovnou za honosnější auta a politici se přestěhovali do šlechtických paláců, vyměnily se i názory jejich řidičů. Zpychli a bez rozdílu stranické příslušnosti vytvořili třídu oligarchů, domnívajících se, že jejich úkolem je vědět všechno nejlépe a „nenechat maličkých přiblížit se k nim“. Moc toho neuměli a neumějí a tak vedou hospodářství od desíti k pěti. Stále se však vychloubají svými úspěchy. Neúspěchy svedou  na předchůdce, případně prodají kus střechy nad hlavou národa, nebo slepici, snášející zlatá vejce. Těžko říci, zda je to jen jejich nekompetentnost, nebo ochota sloužit těm, kterým se naše prohry hodí do krámu. Dokonce si chtějí zvolit za prezidenta jednoho z těch, kdo teď slouží bance, snažící se na naší republice vysoudit pár miliard. Komu by sloužil jako její prezident?

     Ledaskde to teď u nás vypadá, obrazně řečeno, jako okolí domů páně Čunkových nejlepších přátel. Vybydlené trosky domů, opuštěných kravínů, zlikvidovaných tradičních výrobních závodů a prázdných zastávek vlaků i autobusů. Mezi nimi se trousí lidé na poštu pro sociální dávky, nebo k soudu pro horentní částky, vysouzené za často neadekvátní výroky, nebo jiné záminky. Vrací se údobí, kdy se říkalo: „Se..m na práci, ať dělají Slováci“. Dnes jsou to ovšem ještě i Ukrajinci, Bulhaři a jiné národnosti, které nahrazují naše „zlaté české ručičky“, kterým se pracovat prostě nevyplatí, nebo nechce. Stačí přece něco ukrást, „vem kde vem“. V naší „bohatnoucí společnosti“ je příležitostí dost.  Co na tom, spadne-li někdo do kanálu, z něhož byla ukradena mříž, či vykradou-li vám auto, nebo byt. Hlavně, že všichni jsou svobodní. Nemusí prokazovat způsob své obživy, ani morálku svého života ve společnosti. Spekulanti a vydřiduši jsou bohatýry úspěšnosti. Devastace této morálky se bude muset napravovat desítky let (budeme-li mít k tomu ještě příležitost).

     Jako člověk dříve narozený pamatuji údobí, kdy nás politici ujišťovali, že se národní podniky, považované za „rodinné stříbro“ rozprodávat nebudou. Že se převedou na akciové společnosti s většinou akcií v rukou státu, takže zůstanou společným majetkem lidu. Jaká je skutečnost vidíme sami. Stačí se jen rozhlédnout - Poldovka, ČKD, řada cukrovarů, a jiných zlikvidovaných tradičních českých výrobních závodů. Prodaná Škodovka, pivovary a jiné jsou výsledkem hospodaření našich současných politiků a ministrů. Dělají to hůř, než jejich nomenklaturní předchůdci. Skupují snad zahraniční investoři naše výrobní podniky jako známky do alba, nebo proto, že jim bohatě vydělávají? Proč si tedy nenecháváme výdělky ze závodů, které se mohly modernizovat z vlastních zdrojů doma? Proč prodáváme nekřesťansky vydělávající banky do zahraničí a zveme sem jiné? Vaří se české pivo a chutná snad jinak, když značná část výdělků jde do Afriky? Komu tedy naši politici slouží?.

    Média nás mezi aférami masírují neustálými jobovkami, co všechno musí až několikanásobně zdražit, aby současná garnitura politiků mohla pokračovat v obelhávání občanů a devastaci národního hospodářství. Nebojím se vyslovit svůj názor, že současné vlády nám škodí a měli by co nejdříve skončit. Pilně se starají jen o rozdělení naší společnosti na třídu boháčů a politiků a ožebračených občanů střední třídy. Sílící veřejné protesty  a znehodnocované vklady inflací jsou toho důkazem. Problém ovšem je, že současní politici mezi sebe nikoho schopnějšího nepustí a dělají jen „škatulata, hejbejte se“. A to i s těmi, kteří se už evidentně provinili. Je jejich „úspěch“ snad doporučením? V jistých kruzích zřejmě asi ano. Není tedy naděje, že by například Paroubkova případná vláda fungovala podstatně lépe. Naše politická scéna postrádá osobnosti a odborníky. Je schopna sestavit jen nový odvar původních vlád za jisté účasti lidovců. A to je naše tragédie.

     Stranické oligarchie, honosící se počtem voličů, kteří jim ve snaze zvolit alespoň zdánlivě menší zlo dali ve volbách svůj hlas, teď ovládají politickou scénu. Často ovšem jsou sami vrcholní politici pod silným nátlakem zákulisních mafií, vydírajících je buď pro jejich prohřešky, nebo alespoň hrozbou ztráty lukrativních postů, do kterých je nezřídka i dosadili. Výsledkem je loutková vláda kariéristů, řídících se pokyny rádoby světovládců v demokracii (vládě lidu?), zdegenerované a ztotalizované už téměř jako komunistický socialismus. Jen s velkou výhradou vznešeně nazývané svobodná republika. Ve skutečnosti jde však o banánovou nebo automobily vyrábějící republiku, odevzdávající výsledky práce svých zaměstnávaných lidí jako výpalné zmíněným mafiím (jak nám předpověděl Henry Kissinger),.

     V současné době je zde navrácený liberální kapitalismus, který se přežil a na jistou dobu zachránil globalizmem, rabujícím bezohledně sociálně slabé státy s levnou pracovní silou a ještě existujícími surovinovými zdroji. Potácí se v zákonitě přicházející hospodářské krizi, která se pochopitelně kopíruje i k nám. Ekonomickým příštipkařením a prodáváním střechy nad hlavou roztáčejí inflační spirálu, která se už projevuje drastickým zdražováním životních potřeb a omezováním sociálních výhod, ke slušnému životu potřebných. Jako ve zdravotnictví, dopravě a jinde. Občas na to sice připlatí důchodcům, ale hned jim to odsají přes poplatky u lékaře a na léky do kapes podnikatelů s lidským zdravím. V takovém tunelování státní kasy se pan Julínek vyzná. Protože nemocný člověk je pro své zdraví ledacos ochoten zaplatit.

    Omezování životních jistot tak podstatně zhoršuje životní úroveň střední třídy a rozevírá sociální nůžky. Stále bohatnoucí spekulanti, kteří nevědí co s lehce nabytým bohatstvím, rozhazujícím jej za hodinky, či mobily s diamanty, žraloky v bytě, nebo auta za miliony a rezidence za téměř miliardy, vlastní spolu se zahraničními investory a bankami stále větší část celkového jmění státu. Střední třída, tedy zaměstnávaní občané, malí a střední podnikatelé chudnou a jsou ekonomicky likvidováni dováženým lacinějším zbožím v supermarketech. Propadají se do života na nesplatitelné půjčky, nezaměstnanosti a bezdomovectví. Roste rychle kriminalita, odvykání pravidelné práci i sebevraždy pro ztráty životních jistot. A to nejen u nás.

     Svět stojí před kolapsem, nebo alespoň krizí života společnosti, způsobené chamtivostí a bezohledností současných vládnoucích vrstev. Už i proto, že tento stav je téměř nezvratitelný. Došel tak daleko, že mafie, ovládající téměř celosvětovou společnost má díky svým majetkovým možnostem dokonalé prostředky na ovládání lidí a otupení jejich odporu. Dnes už není možné vyvolat novou „proletářskou“ revoluci, protože existují psychologické i technické způsoby, jak zlomit vůli nespokojených lidí k odporu. Nelze asi, než čekat, až se mafiáni zalknou sami svou chamtivostí po moci a majetku.

    Tento stav bohužel pro nás může ale nastat také až tehdy, až už nebudou mít komu vládnout. Tedy až my nebudeme. A to není pro nás příliš povzbudivé. Je ale dost nereálné snažit se o organizovaný odpor. Organizovaný zločin, prorůstající do státní správy dokáže obrátit jakoukoli snahu o odpor, když už ne v osobní likvidaci, tedy alespoň v likvidaci společenskou, jako v případě Kubiceho a jiných. Dokáží každý útok na ně zbagatelizovat a zamést pod koberec, nebo obrátit dokonce proti autorovi. Není nutné jistě připomínat případ Jiřího Čunka a jiných. Hroší kůže a vzájemná soudržnost těch vyvolených je neprůstřelná. A dokud budou do rozhodujících funkcí účelově dosazováni lidé, řídící se „svými pocity“, nebude to jiné.

 Jsem si plně vědom beznaděje, která čiší z těchto řádků, ale východ z této situace neznám. Už i proto, že mnoho postižených touto politikou jsou již tak zpracováni, že si v tomto stavu „hoví“ a kladou jakémukoli odporu odpor. Těm ostatním se postaví do cesty těžkooděnci (kolik nás asi stálo toto jejich vybavení proti nám?), nebo politici „vlastním tělem“(kolik jich tam bylo?). Je třeba ale zdůraznit, že silně nesouhlasíme s neonacismem a návratem k hitlerismu, do kterého tyto extrémní aktivity občas vyústí. S nimi aktivity za ochranu národního sebevědomí nemají nic společného. Jsou s nimi ale často  spojovány!

    S tím souvisí i otázka v nadpisu tohoto článku. Ta Boží muka, která se tak nelíbila Václavu Havlovi ještě ledakdes jsou, nevětraný pelech se mu také za přispění jeho přátel daří zde úspěšně vytvářet. Bojím se, že už nežijeme v Čechách, jako v naší zemi, ale v něčem jako v novém Protektorátu  Čech a Moravy, drancovaném globální neviditelnou rukou trhu a jejími přisluhovači a zneužívaném pro zájmy jiné mocnosti. Krach komunismu bylo Pyrhovo vítězství, protože jsme se dostali z bláta do louže. Zejména rok Topolánkovy vlády, stejně jako jeho „příkladný“ způsob osobního života se „ukázal býti nevhodným“.

 

14.11.2007

Vladimír Veselý