ATS - Čtyři roky v poušti

Ivan Procházka

Článek publikován v časopise Národní Osvobození 8/97


Během druhé světové války sloužilo v britských uniformách ve Velké Británii a na Středním východě desítky československých žen. Na rozdíl od dobrovolnic na východě, kde ženy přímo sloužily v naší zahraniční armádě, bylo zhruba dvě stě žen ve Velké Británii a na Středním východě přijato do britské armády a vysláno sloužit do mnoha různých vojenských posádek. Snad pro tuto roztříštěnost upadla jejich několikaletá a těžká služba v britské armádě téměř v zapomnění.

Zrod

Na základě zkušeností z nasazení ženských jednotek v některých týlových složkách za první světové války, byly v září 1938 výnosem královského dekretu, zřízeny jednotky ATS (Auxiliary Territorial Service - volně přeloženo - Pomocná služba pozemní armády). Důstojnický sbor a instruktorky pro autoškolu této dobrovolnické organizace poskytly tři největší ženské organizace ve Velké Británii - First Aid Nursing Yeomary, the Womens Legion a Emergency Service. Přes počáteční potíže s výstrojí počet žen neustále narůstal a v září 1939 dosáhl hranice sedmnácti tisíc. Mimo ATS, vznikly pro potřeby britské armády v roce 1939 ještě další dvě ženské organizace - WAAF (ženské pomocné oddíly královského letectva) a WRNS (ženské pomocné oddíly královského námořnictva). Jejich základ tvořily převážně dobrovolnice z ATS. V dubnu 1941 byl ženám v ATS přiznán plný vojenský status se všemi povinnostmi a právy. Koncem roku 1941 byly do ATS odvedeny, na základě zákona o Národní službě, další ženy. Celkem v ATS sloužilo po celém světě během války v osmdesáti odbornostech dvě stě tisíc žen, z toho šest tisíc důstojnic. U WAAF sloužilo sto osmdesát dva tisíc, a u WRNS sto tisíc žen. Z počátku války vykonávaly ženy službu v úřednických službách a jako řidičky. Postupem času přejímaly od mužů důležitější místa v různých automobilových a tankových dílnách, u světlometů a ve mimořádných případech působily i jako obsluhy protiletadlových kulometů Lewis (zejména u WRNS). Přes šest tisíc žen bylo v průběhu invaze v Normandii převeleno k 21. skupině armád a nasazeno ve Francii.

První dobrovolnice

Československé ženy vstupovaly do ATS a dalších britských jednotek většinou v době po příjezdu naší zahraniční armády do Velké Británie a po vzniku československé jednotky na Středním východě. Jednalo se o manželky vojáků, rodinné příslušnice, emigrantky a na Středním východě i o ženy židovského původu, kterým se většinou za velmi dramatických okolností podařilo opustit republiku. Velkou část dobrovolnic tvořily i anglické manželky československých vojáků. Podle záznamů z Vojenského historického archívu sloužilo na území Velké Británie, koncem roku 1944, třicet dobrovolnic u WAAF a padesát pět dobrovolnic u ATS. Z tohoto počtu sloužilo čtyřicet čtyři žen v hodnosti vojínů, devět v hodnosti poddůstojníka a dvě v hodnosti podporučíka. Na Středním východě bylo ve stejné době vedeno v evidenci početní služby britské armády sto devatenáct žen hlásící se k československé státní příslušnosti.

Služba v ATS a WAAF, byla velice obtížná. Nahrazovaly muže, kteří odcházeli do bojových jednotek, v mnoha odvětvích. Podle publikace manželů Kopoldových, o ženách v československé zahraniční armádě, vydané před několika lety v Praze, lze uvést ze služby u WAAF ve Velké Británii i konkrétní příklad M. Rytířové, která se v sedmnácti letech přihlásila do WAAF. Absolvovala kurs pro letecké elektrikáře a byla jako jediná krajanka zařazena na vojenské letiště, kde každý den prohlížela a kontrolovala elektrické obvody letadel. Na rozdíl od Velké Británie, kde mohly nosit na rukávu pásku s nápisem "Czechoslovakia" a sloužily ve velmi malých skupinkách, tak na Středním východě se podařilo vytvořit celou četu československých dobrovolnic. O jejím vzniku a činnosti vypráví jedna z prvních dobrovolnic seržantka Helena Kramerová: " V první polovině roku 1939 jsem s draze zakoupeným povolením německých úřadů odplula lodí do Palestiny. Po téměř pěti měsících putování po mořích, jsem připlula do Sarafandu. Brzy jsem v tomto městě začala pracovat, většinou v různých domácnostech. Také jsem vstoupila do Červeného kříže. Začátkem roku 1942 jsem uviděla plakát k náboru žen do britské armády. Po návštěvě našich úřadů, které mě poslaly rovnou do náborové kanceláře, jsem 15. března 1942, vstoupila do britské armády. Základní šestitýdenní výcvik jsem absolvovala ve vojenském výcvikovém táboře v Sarafandu. Po jejím ukončení jsem byla spolu s ostatními dobrovolnicemi různých národností, naložena do vagonů a odvezena do pouště. Krajina byla velice neutěšená a já jsem nepředpokládala, že místo kam nás odvezly a jmenovalo se Tel-el-Kebir, bude mým domovem na dlouhé čtyři roky".

V roce 1940 se Haně Pavlů a její sestře Lence, podařilo legálně začlenit do židovského transportu a v zaplombovaném vlaku opustit republiku. Přijely jsem do Vídně, " vzpomíná Hana Pavlů, "a tam jsme nastoupily na parníček Melk. V Tulcei jsme přestoupily na nákladní loď Milós, se kterou jsme 2. listopadu dopluly do Haify. Anglické úřady nám však nepovolily vystoupit na břeh, a tak jsme musely ještě na moři, s pomocí velkých námořních provazových žebříků, přestoupit na loď Patria. Tato velká zaoceánská loď nás měla odvést na Mauritius. K odplutí však nedošlo. Dne 25. listopadu 1940 vybuchla v lodi nálož a během několika minut loď se převrátila na bok. Ačkoliv na této lodi zahynulo na 280 lidí, tak já i sestra, jsme vyvázly bez vážnějšího zranění. Po této tragické události nás britské úřady sice přijaly na pevninu, ale poslaly nás rovnou do internačního tábora, kde jsme byly téměř celý rok. Koncem roku 1942 se u nás objevila výzva Československé vojenské mise na Středním východě ke vstupu do ATS. Po zvážení všech okolností jsem se spolu se sestrou do ATS přihlásila."

Četa

V říjnu 1942 požádaly britské úřady Československou vojenskou misi na Středním východě a Balkáně, aby byla provedena mezi československými státními příslušnicemi akce, která by je vyzvala ke vstupu do ATS nebo WAAF. Divizní generál Andrej Gak, který byl v té době velitelem skupiny československé armády na Středním východě, proto podepsal dne 25. října 1942 následující výzvu:

Československé ženy v Palestině

Jsme ve čtvrtém roce nejhroznějšího utrpení našeho lidu v Československé vlasti, kdy denně jsou desítky našich nejlepších lidí vražděny, tisíce mučeny a miliony krvavým usurpátorem surově utlačovány. Jsme však i ve čtvrtém roce jedinečného boje, ve kterém celý národ do posledního muže, ženy i dítěte bojuje ve svém živelném odporu heroický boj za svobodu, jsme ve čtvrtém roce vpravdě světové války, v níž se spojily všechny demokratické národy a státy, aby se bránily proti nacistům a jejím spojencům a vybojovaly vítězství pro svobodu a demokracii. Dnes bojují Vaše sestry doma za nejtěžších podmínek v bídě, hladu a útlaku. Dnes bojují Vaše sestry v Rusku se zbraní v ruce. Dnes je Vaše povinnost, abyste i Vy vstoupily do fronty těchto bojujících žen a pomohly porazit nepřítele. Je to Vaše povinnost tím spíše, že žijete za daleko lepších podmínek, než téměř všechny ostatní československé ženy! Vybízíme Vás proto ke vstupu do ATS, kde budete po jednoměsíčním základním výcviku přiděleny k různým pomocným službám podle Vašich znalostí a schopností.

Dále se pod čarou objevilo upozornění, že pokud některá žena spadající pod naše úřady, neuposlechne tuto výzvu, bude podle dispozic britských úřadů z Palestiny evakuována a zároveň jim bude přezkoumána sociální podpora, což pro některé ženy byl slabý, ale v té době jediný zdroj příjmu. Tyto hrozby zklamaly ideály žen, které ještě před touto výzvou žádaly představitele naší vlády ve Velké Británii, aby byla nalezena vhodná forma jak je zaměstnat v rámci válečného úsilí. Přesto však ženy přihlášku podepsaly. Vstoupily do ATS a zavázaly se, že budou sloužit do té doby pokud bude existovat potřeba jejich služeb a že zůstanou v ATS do řádného propuštění.

Služba v poušti

"V Tel-el-Kebir, který se nacházel necelých čtyřicet kilometrů od Káhiry," vzpomíná dál seržantka Helena Kramerová," byly velké vojenské dílny pro opravu a montáž vojenské techniky pro africké bojiště. Celý tábor, byl zhruba čtyři kilometry dlouhý a pracovalo v něm asi patnáct tisíc mužů a pět set příslušnic ATS. Zpočátku jsem v tomto táboře byla ve společnosti Angličanek, Francouzek, Palestinek, Řekyň a Kypřanek z Československa jediná, ale začátkem roku 1943 přijela ze Sarafandu početná skupinka krajanek. Disciplína v táboře byla velice přísná. Ráno byl nejdříve nástup a potom byl přečten rozkaz, kde se jednotlivé pracovní skupiny dozvěděly svoje úkoly. Po jeho ukončení jsme nasedly na nákladní automobily, které nás odvezly do dílen. Já jsem pracovala jako mechanička a práce bylo stále dost. Neustále nám vozili poškozené nákladní automobily a obrněná vozidla, ze kterých jsme demontovaly ještě použitelné přístroje anebo jsme prováděly různé opravy. Návrat do tábora byl až večer. Práce to byla těžká a zvlášť pro neanglické státní příslušnice. My jsme totiž musely být v poušti pořád, ale Angličanky po dvouleté službě v poušti, posílali zpět do Velké Británie. Kromě neustálé práce byly samozřejmě i chvilky oddechu. Na vycházky, které bohužel nebyly zase tak často, jsme jezdily do Ismailie nebo do Káhiry. I když byl náš vojenský tábor daleko od bojových operací, smutné události se nevyhnuly ani nám. Na Vánoční svátky v roce 1942, když jsem byla ve službě dozorčího, jsem se dozvěděla zprávu o smrti mé kamarádky Kellmanové. Zahynula při dopravní nehodě. Vojenské pohřby v táboře byly sice prosté, ale o to víc působivější a smutné."

" Po příjezdu do tábora na jaře 1943," doplňuje tyto vzpomínky Hana Pavlů, " jsme byly ubytovány ve stanech. Počasí v táboře bylo velmi kruté. Teploty během dne vystupovaly na hranici čtyřiceti stupňů a v zimním období v noci zase klesaly k deseti stupňům. Strava byla vydatná, ale jednotvárná. Téměř každý den bylo maso z konzerv, sušené brambory, rýže a horký čaj, jenž byl pro toto vedro velmi vhodný. I když se člověk při požití zapotil, žízeň přece jenom zahnal. Každý den jsme musely i plnit různá nepopulární opatření pro život v poušti - hodně solit jídlo, každý večer prohlížet stany a hledat tarantule, škorpióni, písečné blechy atd.. Velké vedro mělo občas i svoje drobné výhody, například sušení vypraného prádla jsme téměř neznaly. Velitelem naší devětadvaceti členné čety byla poručice Zuzana Meklerová. Jediné co nám v poušti připomínalo domov, byla páska s nápisem Czechoslovakia, kterou jsme nosily na rukávu. Službu v ATS naše četa ukončila po víc jak třech letech služby v poušti, až na jaře roku 1946. I když válka v Evropě skončila téměř před rokem, bylo stále zapotřebí likvidovat poškozenou vojenskou techniku, která ještě dlouhou dobu po bojích zůstala v poušti." Do jara toho roku byly z ATS propuštěny všechny krajanky - mechaničky, řidičky, administrativní pracovnice a další.


Prameny:


Index Zpět Články