Krajané na Dálném východě

Ivan Procházka

Publikováno v časopise Historie a Vojenství 6/96


Ve dnech 7. a 8. prosince 1941, evropského času, zaútočila na několika místech armáda císařského Japonska na britská a americká vojska na Dálném východě. Byla napadena námořní a letecká základna v Pearl Harbor, ostrovy Wake a Guam, Japonci se vylodili v Malajsku, Hongkongu, obsadili Šanghaj a provedli první útok na Filipíny.

V té době žilo na Dálném východě několik stovek Čechoslováků, většinou sdružených do krajanských kroužků v Singapuru, Hongkongu, Šanghaji, Indii a na Filipínách. Většina mužů se podle svých schopností zapojila do různých forem boje proti Japoncům. Od práce ve válečném průmyslu, až po aktivní službu ve vojenských jednotkách britské armády. Během několika měsíců byla většina těchto zemí dobyta Japonskem a činnost kroužků byla ukončena. Teprve po skončení války na Dálném východě, když se na svobodu dostali naši krajané zajatí v počátečních fázích japonského útoku, se k naší veřejnosti dostali první zprávy o osudech Čechoslováků na tomto vzdáleném bojišti 2. světové války.

Singapur

V Malajsku a Singapuru působila druhá největší čs. kolonie na Dálném východě. Čítala téměř 140 osob - mužů, žen a dětí, většinou zaměstnanců firmy Baťa. Z tohoto počtu bylo zhruba 20 mužů schopno vojenské služby a ti sloužili, už od začátku roku 1940, v oddílech domobrany (FMSVS - Federated Malayan States Volunteer Services, a SSVF - Straits Settlements Volunteer Force). Vojenský výcvik vykonávali o sobotách a nedělích. Přes týden normálně pracovali ve svých zaměstnáních a jednou do roka se zúčastnili velkého vojenského cvičení.

1.12.1941 oznámil singapurský rozhlas mobilizaci místní domobrany. Všichni naši krajané v domobraně nastoupili službu a byli rozděleni do střeleckých, kulometných a jiných vojenských jednotek. Okamžitě zahájili intenzivní výcvik. Po ukončení výcviku byli odesláni do obranných pozic, nacházejících se na ostrově Singapur. 8.12.1941 zahájila japonská 25. armáda, pod velením generála Jamašity útok na Malajsko. Menší část jednotek se vylodila v Malajsku u Kota Baharu, a hlavní jádro japonských sil přistálo v Thajsku u Signory a Patani. Během několika týdnů Japonci rozdrtili v pozemních bojích 11. indickou divizi, jádro britských leteckých sil v severním Malajsku a podařilo se jim potopit pýchu britského námořnictva, svaz Z. Generálporučík A. Percival, velitel britských jednotek v Malajsku, po těchto a dalších ztrátách, byl nucen ke konci ledna 1942 postupně stáhnout zbytek ze své 80 tisícové armády až k ostrovu Singapur, kde byla poslední britská obranná linie.

Do 2. února 1942 byly téměř všechny jednotky domobrany odeslány na frontu, aby zastavily japonský postup. V prvních bojových akcích, pod neustálým japonským dělostřeleckým ostřelováním, byli zraněni krajané - Kožišníček, Vítek, Němec. Lehce raněni střepinami byli Vyhnálek, Jedovnický a další. Muži drželi své pozice za velkých osobních obětí. Např. kulometčík Matuš palbou svého kulometu bránil v postupu celé japonské rotě. Když byl na jeho postavení podniknut boční útok, odplazil se se svým kulometem do buše, odkud znovu zahájil přesnou palbu. Brzy byl obklíčen. Nakonec jej z téměř bezvýchodné situace zachránil protiútok provedený jeho rotou. Další dobrovolník, Bohman, držel spolu s Australanem Edwardem jakýsi pahorek, ostřelovaný ze tří stran nepřítelem. Celá řada jeho spolubojovníků byla zraněna střepinami min a granátů. Bez ohledu na palbu, Bohman s Edwardem odvlekli těžce zraněné na ošetřovnu.

"Byl jsem kulometčíkem B Company," uvádí ve svých vzpomínkách Josef Vyhnálek, "a obsluhoval jsem lehký kulomet Lewis, zastaralý typ belgické výroby, kterým se válčilo už za 1. světové války. Naše jednotka bránila důležitý strategický úsek Gab Hill. V noci 12.2.1942 jsme nad našimi pozicemi slyšeli velký hukot leteckých motorů. Jednalo se o velkou japonskou útočnou operaci, což jsme zjistili brzy po rozednění, když jsme byli obklíčeni ze všech stran Japonci. Po čtyřhodinovém těžkém boji, když byl zbytek naší jednotky zahnán na gumovníkovou plantáž, jsme pochopili, že další náš odpor je bezvýznamný. Ztráty na padlých a raněných byly 5O% a munice docházela. Proto se náš velitel roty, kapitán Hunter-Grey, rozhodl vzdát a vydal rozkaz ke kapitulaci. Japonci nás ihned odzbrojili a jednoho po druhém přivázali provazy ke gumovníkům. Takto nás, bez vody a jídla, drželi tři dny, až do kapitulace Singapuru."

V noci z 8. na 9. února 1942 zaútočily dvě japonské divize, 5. a 18., na ostrov Singapur. Během této noci prolomili obrannou linii drženou 22. a 27. australskou brigádou a pronikly do vnitrozemí. 15. února byla situace obránců už beznadějná a krátce po 18. hodině podepsal generálporučík Percival dohodu o kapitulaci s velitelem japonské armády generálporučíkem Jamašitou. Japoncům se vzdalo na 138 tisíc britských, australských, indických a malajských vojáků.

Těsně před pádem Singapuru se podařilo evakuovat z čs. kolonie devadesát krajanů do Indie, Austrálie a Jižní Afriky. Zbylých 37 osob, mužů, žen a dětí, bylo postupně zajato a internováno Japonci. Část z nich, většinou civilisté, se pokusila 10.2.1942 opustit Singapur posledním konvojem devíti lodí. Japonci však konvoj napadli a téměř všechny lodě potopili. Při tomto útoku zahynuli krajané Plhoň, Smržák, Strangfeld, Straussler a Heim. Ostatní byli zajati. Zvlášť krutý byl osud ke krajanu Zelníčkovi, jenž skočil z potápějící se lodi do moře a víc než čtyři hodiny plaval k nejbližší pevnině - na Sumatru. Zde ho ale místo spojeneckých vojáků "přivítali" Japonci.

Krajané, kteří byli zajati ještě před kapitulací, byli odesláni do zajateckých táborů. Zbylým Čechoslovákům, které kapitulace zastihla ještě v domobraně, umožnili britští důstojníci vrátit se zpět do civilu. Toto gesto přineslo krajanům ještě několik měsíců "svobody", než byli odvlečeni do internačního tábora. Během obsazování Singapuru zahynul vojín Silvestr Němec, který byl s dalšími raněnými vojáky a lékařským personálem ubit v Alexandrově nemocnici.

Na první okamžiky po zajetí vzpomínal Josef Vyhnálek: " Po kapitulaci jsme byli přinuceni k šedesáti kilometrovému pochodu smrti. Smrti proto, že na každé křižovatce Japonci vyvlekli z řady zajatců jednoho muže a před našima očima ho ubodali bodáky. Celý den trval pochod, než jsme konečně dorazili, hladoví a unavení, na místo určení - do tábora Changi, dřívějšího střediska britské armády. První dva měsíce jsme za hrozných podmínek odklízeli trosky města. Potom se mi podařilo zařadit se do skupiny na sekání trávy a sušení sena pro japonské koně. Tuto práci, která byla podstatně lehčí, jsem vykonával jeden rok. Potom jsme se vrátili do Changi, kde nás rozdělili na tři skupiny - první byla určena pro stavbu železnice v Barmě, druhá měla odjet na stavbu letiště na ostrov Labaun u Bornea a třetí měla odplout na práci v dolech do Japonska. Já jsem byl jako jediný krajan vybrán do první skupiny. Ostatní Češi - Janeček, Vítek a Sienkiewicz - byli vybráni do druhé skupiny na Borneo. Po válce jsem se dozvěděl, že všichni tři zahynuli při japonské likvidaci zajateckého tábora v dubnu 1945. Práce na železnici byla velice těžká. Tropické vředy, kožní nemoci, malárie, cholera, těžká práce, to vše vyvolávalo představu pekla. Vzpomínám si na svého přítele Edgara, Australana. Byl mučen Japonci za to, že byl ve styku s domorodci. Rány, které mu způsobili, se změnily na tropické vředy a nastaly komplikace. Nejdříve mu byla amputována jedna noha, potom druhá. Při amputaci druhé nohy zemřel. V polovině roku 1944 se dost prořídlý zbytek naší skupiny vrátil zpět do Changi, abychom vypomohli při stavbě letiště v Singapuru. Po dvou měsících práce, jsme díky zázračnému místnímu podnebí byli vyléčeni z téměř všech kožních chorob, které jsme si přivezli z Barmy. Jednoho jsme se zbavili, druhé přišlo. Nemoc Beri-Beri začala mezi námi řádit a postupně si vyžádala mnoho obětí mezi zajatci. Když bylo letiště již téměř hotovo, přiletěly spojenecké bombardéry. Místo bomb ale shodily letáky, ve kterých nás informovaly, že válka bude brzy ukončena. Zanedlouho na to přišla japonská kapitulace a náš tábor obsadila skupina spojeneckých výsadkářů."

Podobné zážitky měl i Stanislav Jedovnický. " Sloužil jsem v kulometné rotě 1. praporu SSVF od 4.12.1942. Naše obranné postavení bylo umístěno na dohled Singapuru, na přímořské straně. Nepřítele jsme nezahlédli, protože nepřišel z moře, jak se předpokládalo, ale z Malajska. Neviděli jsme ho, ale japonské dělostřelecké granáty nám každou chvíli létaly přes hlavy přímo do města. Několik jich dopadlo do našich postavení a jedna střepinka mě lehce zranila na noze. Před zajetím nás zachránilo britské velení, které si nás, Čechoslováky, těsně před kapitulací, svolalo a sdělilo: není jisté, zda se mezi Japonci nenacházejí němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když Vás zajmou se zbraní v ruce, budete považováni za velezrádce, protože Vaše země je součástí třetí říše a jako takoví budete pověšeni. Proto si vezměte vojenské knížky, běžte domů a převlékněte se do civilu.Po obsazení města Japonci vládl všude zmatek a smrt. Trvalo několik týdnů, než se situace uklidnila a než jsme se vlastně dozvěděli co s námi bude dál. Japonci po nás chtěli, abychom znovu vyráběli boty, ale to nebylo jednoduché, protože válkou bylo zničeno téměř vše. Od strojů až po zásoby materiálu. Tato situace trvala téměř dva roky, potom nás Japonci všechny zatkli, vyslýchali a nakonec zavřeli do civilního internačního tábora v Changi, později do tábora Sima Road. Život v táboře byl velice těžký. Chyběla strava, nemoci zabíjeli desítky zajatců a práce byla velmi těžká. O konci války jsme se dozvěděli až koncem srpna 1945, když se najednou otevřela vrata tábora a nám řekli, že jsme svobodní."

Šanghaj

Na území Šanghaje působila největší čs. kolonie na Dálném východě. V seznamu jejích příslušníků z roku 1941 lze nalézt jména 343 mužů a žen. Kolonii tvořili především uprchlíci před německým fašismem a krajané, kteří se zde usadili po skončení 1. světové války. V čele kolonie stál Československý kroužek , jehož předsedou byl p. Štembera, majitel největšího tělocvičného ústavu na Dálném východě. Hlavní náplní práce tohoto kroužku byla především kulturní, sportovní a informační činnost. Na popud čs. zahraniční vlády a z iniciativy majora v záloze J. Štěpána a kapitána v záloze V. G. Taussiga, byla vytvořena dobrovolnická jednotka, která byla zařazena do Šanghajského pluku. Důvodem vzniku této jednotky, jak ve své zprávě z července 1941 uváděl kpt. Taussig, byla snaha semknout Čechoslováky žijící v Šanghaji a pro dobrovolníky, kteří se přihlásili pro službu v čs. armádě zajistit předběžný vojenský výcvik v britské armádě.

Šanghajský pluk (Shanghai Volunteer Corps), který na území mezinárodního pásma působil už téměř sedmdesát let, byl složen ze tří praporů, všeobecně nazývané jako britský, americký a ruský. Mimo 3.praporu - ruského, byly všechny jednotky čistě dobrovolnické a celý pluk vykonával především strážní službu na území Šanghaje a spadal pod správu Městské rady Šanghaje (S.M.C.). Skupina prvních našich třiceti dobrovolníků byla včleněna do britského praporu, kde vytvořili jednu československou četu. Brzy byl zahájen vojenský výcvik a čs. četa dosahovala vynikajících výkonů jak při výcviku, tak při strážní službě. Velkým oceněním kvality našich dobrovolníků bylo i získání Poháru zdatnosti za rok 1940-1941, který byl naší jednotce předán velitelem pluku podplukovníkem G. H. Manem.

Již od počátku války se v Šanghaji hlásili dobrovolníci do čs. armády. Vyplňovali množství dotazníků, posílali svoje přihlášky přes kpt. Taussiga a britské velvyslanectví do Anglie, ale dlouhou dobu platil pouze jediný vzkaz od naší vlády ve kterém stálo, aby si dobrovolníci zajistili cestu a výlohy s ní spojené sami. Situace byla nakonec tak zoufalá, že několik krajanů raději odjelo do Kanady, kde se přihlásili do naší armády. Teprve v létě 1941 se tento stav zlepšil, když přišla informace, že čs.vláda v Londýně se uvolila hradit výlohy spojené s cestou pro svobodné do 40 let. Kromě několika mužů se přihlásili všichni členové naší jednotky, jejichž počet mezitím vzrostl na 60 mužů a vykonávali službu na hranicích čínského města, které bylo už obsazeno Japonci. Hlídali především přechody do města a mosty v sektoru B, který byl převzat Šanghajským plukem po odchodu dvou britských praporů do posádek v Singapuru a Hongkongu. V září 1941 byli z vybraných dobrovolníků vytvořeny dva transporty, o počtu 10 a 12 mužů. Dobrovolníci, kteří již předtím sloužili v čs.armádě byli odesláni k naší jednotce na Střední východ a nevojáci do Anglie k základnímu výcviku, kam přijeli začátkem roku 1942.

Mezinárodní správa Šanghaje byla uzavřena 8. prosince 1941, když celé město obsadila japonská vojska. Celé obsazení proběhlo bez vážnějšího vojenského odporu. Japonci se zde chovali k Evropanům, na rozdíl od ostatních obsazených území, kupodivu slušně. Kpt. Taussigovi byl dokonce vystaven čs. pas, na který se mu později podařilo uprchnout do Číny. Československá jednotka v Šanghaji byla zrušena v září 1942.

Hongkong

V tomto velkoměstě začátkem války působilo kolem 30 Čechoslováků, především zaměstnanců firmy Baťa. Vedoucím čs. kroužku byl p.Staněk, ředitel firmy Baťa pro Dálný východ. Všichni krajané museli být členy Volunteer Corpsu, anebo hasičského sboru a od počátku války nemohli opustit Hongkong.

8. prosince zahájila japonská 23. armáda o počtu zhruba 60 tisíc mužů útok na pětkrát menší britskou posádku v Hongkongu, jejímž velitelem byl generál Maltby. Útok byl veden přes severní hranice Hongkongu směrem k moři na Kowloon, kam se Japonci dostali po čtyřech dnech těžkých bojů. V noci z 18. na 19. prosince se Japonci vylodili na ostrově Hongkong. Po neúspěšných britských protiútocích 20. prosince, Japonci zpevnili předmostí a provedli rozhodující útok. Ve čtvrtek dne 25.12.1941 britská posádka kapitulovala.

"V lednu 1940 jsem byl já a další čtyři Čechoslováci od firmy Baťa přijati do Hongkong Volunteer Defence Corps (H.K.V.D.C)," vzpomínal Ladislav Březný. "Zařadili nás k motorizované jednotce. V pondělí a v pátek po práci jsme měli výcvik s lehkými i těžkými kulomety a také s brencarriery. Dvakrát do roka měla naše jednotka, sestávající se z mužů 17 národností, velké týdenní cvičení. Koncem listopadu 1941 byla naše motorizovaná jednotka zrušena a nás pět přeřadili ke 2.Skotské kulometné rotě. V neděli 7.prosince byla v rozhlasových zprávách vyhlášena mobilizace pro všechny vojáky a dobrovolníky H.K.V.D.C.. Druhý den jsme se hlásili na velitelství, kde nás vyzbrojili a odveleli na jižní stranu Hongkongského ostrova mezi Pottinger Gap a Big Wave Bay. V tu dobu jsme se ještě stále domnívali, že se jedná pouze o další větší cvičení, ale ranní nálet asi šedesáti japonských letadel na Kowloonské letiště nás vyvedl z omylu. 18. prosince se Japoncům podařilo vylodit na Hongkongském ostrově a během několika dnů se jim podařilo britské jednotky rozdělit na dvě části. Naše rota se bránila na Stanleyově poloostrově poblíž Stanleyovy pevnosti. Na Štědrý den byla celá rota, rozdělená na dvě části, vyslána na průzkum. Postupovali jsme do kopce po velmi neschůdném terénu a kolem půlnoci jsme nevědomky přešli japonské linie. Japonci nás nechali projít a potom na nás začali zezadu střílet. Měli jsme velké ztráty. Z přední hlídky, kde byl krajan Alois Pospíšil, se nikdo nevrátil. Před zkázou zachránil celou jednotku pouze rychlý ústup zpět do pevnosti, na kterou byla zahájena dělostřelecká palba a ztráty roty byly do rána veliké. Hongkong kapituloval druhý den 25.12.1941. Museli jsme odevzdat zbraně a potom nás pod bodáky dovedli do našeho prvního zajateckého tábora v North Point. První dny zajetí nevypadaly tak špatně, ale už 8.ledna 1942 jsme museli pochodovat dál, do tábora v Sham Shui Po, kde nás bylo celkem pět tisíc. Tam přišlo velké rozčarování. Brzy byl hlad a bída. Dvakrát denně jsme dostávali hrnek neslané rýže uvařené tak, že se nedala ani polknout. Spali jsme na betonové podlaze a zhruba po měsíci zajetí jsme začali chodit na práce na letiště. Nedlouho potom se začali projevovat první následky tohoto zacházení. Tábor decimovali nemoci např. Beri-Beri, úplavice, záškrt. V červenci 1942 umíralo v táboře na nemoci denně sedm lidí. Já jsem za prvních deset měsíců ztratil na váze 45 kilo. První dva roky zajetí byly strašné,ale pak jsem si zvykl. V druhé polovině roku 1944 byli japonští strážní vystřídáni vojáky z Formozy, kteří nebyli tak suroví jako Japonci. Jednou v srpnu 1945 jsme zaslechli, že Japonci kapitulovali. Nechtěli jsme tomu věřit, ale 15.srpna byly zastaveny veškeré práce a druhý den nám byly shozeny letáky, které nám kapitulaci potvrdily. Stráže byly odvolané a koncem srpna přijely do Hongkongu britské jednotky. Kromě mne se osvobození dočkali i moji kamarádi A. Jiříček, J. Krofta, F. Staněk, J. Tausz a K. Tomeš syn bývalého brněnského starosty".

Indie a Barma

Válka v Barmě začala 13. 12. 1941 vyloděním vyčleněné jednotky 15. japonské armády v jižní Barmě a obsazením Point Victoria. V lednu 1942 byl hlavní částí této armády, umístěné v Thajsku, zahájen rozhodující útok na Barmu. Za čtyři měsíce Japonci zatlačili Barmskou armádu a britské divize na sever Barmy k horskému masívu tvořícímu hranici mezi Indií a Barmou, a obsadili velmi důležitou Barmskou silnici. V březnu 1942 převzal velení nad Barmským sborem generál Slim a začal organizovat obranu. V listopadu 1942 Britové poprvé udeřili a zahájili útok v Arakanu. Zde se rozpoutaly tvrdé boje a se střídavými úspěchy pro obě strany pokračovaly až do konce roku 1944. V březnu 1944 zahájila 15. japonská armáda pod velením generála Mutagačiho ofenzívu do Indie a po těžkých bojích přeťala životně důležitou silnici mezi Kohimou a Imphálem. Britové ale nasadili do boje veškeré zálohy a Japonce u Kohimy a Imphálu porazili. Britská 14. armáda, po tomto vítězství dál pokračovala v boji a do srpna 1944 zatlačila Japonce zpět do Barmy. V lednu 1945 byla 14. britskou armádou zahájena ofenzíva s cílem dobýt zpět celou Barmu. Po prvních útocích byla uvolněna důležitá Barmská silnice a v březnu byla Brity vybojována vítězná bitva u Mandalaje a Meiktilu, která definitivně zlomila odpor japonské armády v Barmě. 3. května byl obsazen Rangún a do konce měsíce Britové obsadili téměř celou Barmu.

Na území Indie žilo začátkem války několik desítek Čechoslováků, především zaměstnanců firmy Baťa, kteří projevovali svoji aktivitu v Batanagaru (dnes Bhátpára), ležícímu asi 2O kilometrů od Kalkaty u řeky Huglí. Téměř všichni krajané zde byli zaměstnáni ve válečném průmyslu. Z tohoto důvodu nemohli sloužit v pravidelné armádě, a tak aspoň vykonávali, v počtu zhruba dvaceti mužů, službu u Bengálských policejních jednotek.

Určitou posilou naší kolonie byl příjezd uprchlých krajanů ze Singapuru, kteří se usadili právě v Batanagaru. Většina z nich vstoupila do služeb válečného průmyslu. Jeden z mála, který dal přednost službě přímo v britské armádě byl František Vackermann. Sloužil už v dobrovolnických jednotkách v Singapuru, odkud se mu podařilo na poslední chvíli odplout do Indie. V Britské armádě byl zařazen jako vojín a odeslán na bojiště do Barmy. Zde se na jedné průzkumné hlídce vyznamenal a za odměnu byl poslán do důstojnické školy.Válku ukončil v hodnosti majora. Mezi dalšími krajany sloužícími v armádě byl např. K. Glasner, ing. H. Smola, npor. děl. Ing. F. Hanuš, K. Lowenrosen, ing. Z. Soyka, v hodnosti poručíka britské armády F. Sammer, v hodnosti kapitána Dr. O. Ziegler, u Indického letectva sloužil J. Jořen, jako velitel roty v Barmě kapitán Lubík a další.

Zajímavou cestu do Indie měl Ing.Václav Kristen. Jako nadporučík čs. legií odešel v roce 1939 z republiky a ihned se hlásil do armády. Do ní byl přijat až po podání třetí přihlášky, a jako "nadbytečný" důstojník byl vzápětí přeložen do zálohy. V létě 1941 byl převelen do britské armády k jednotkám REME (Royal Elektrical and Mechanical Engineers) jako specialista pro vývoj bojových vozidel a přeložen na území Austrálie a jihozápadního Pacifiku, kde konal službu téměř dva roky. V roce 1943 byl v hodnosti kapitána převelen do Indie. Cestou z Austrálie byla však jeho loď torpédována a kapitán Kristen se jen se štěstím zachránil. Do Indie dorazil 29. července 1943 a byl zařazen do sboru REME. Sloužil u městě Chaklale v Paňdžábu.

Velmi početná skupina krajanů sloužila v britské armádě v Indii u RAMC (Royal Army Medical Corps). V roce 1943 vstoupila s povolením prezidenta republiky skupina lékařů do britské armády a část z nich, např. MUDr. V. Macharáček, MUDr. G. Jelínek, MUDr. H. Keszler, MUDr. Z. Lefkovič , MUDr. Z. Polák a MUDr. V. Pekárek byla postupně převelena do Indie a Barmy.

MUDr. V. Pekárek vzpomíná na svoji službu takto: " Já jsem do Indie přijel na přelomu roku 1944-1945. Moje první stáž proběhla na severu Indie v Laknau, kde jsem se seznamoval s lékařskou praxí v indickém vojsku. Po zhruba 14 dnech jsem byl převelen k 21. Indien Casualty Clering Station, sídlící poblíž indického Madrasu. Na tomto místě, za vražedného horka jsme prodělávali nácvik pro vylodění v Malajsku. V táboře jsem hned po nástupu dostal přiděleno 150 lůžek s pacienty a mimo to jsem měl na starosti jeden pracovní útvar Indických pomocných sil. Během výcviku jsem byl povolán i k třítýdennímu kursu pro boj v džungli, který byl velice namáhavý a náročný. V srpnu 1945 jsme byli přesunuti do Kalkaty, kde probíhaly závěrečné fáze přípravy k vylodění. Naše indická divize, Black Panther Division, se měla vylodit poblíž Kuala Lumpur. K bojovému vylodění však naštěstí nedošlo. Američané svrhli na Japonsko atomové bomby, to kapitulovalo a my jsme se mohli vylodit v Malajsku celkem bez problémů. Stejně jsme ale při vylodění ztratili veškeré vybavení nemocnice a osobní věci. Divize pak měla celkem přes čtyřicet padlých, převážně utopených nebo zabitých při výbuchu min, kterých bylo na pobřeží mnoho. Zpátky do vlasti jsem odjel jako kapitán britské armády až koncem roku 1945."

 V americké armádě v Tichomoří

Výčet činnost našich krajanů by byl asi neúplný, pokud bych se aspoň stručně nezmínil o působení krajanů a Američanů českého původu v armádě USA. Podle časopisu Čechoslovák vycházející za války v Anglii sloužilo v armádě USA v roce 1942 na šedesát tisíc vojáků československého původu. Mezi ty nejznámější patřil např. kpt. Robert Brouk, svého času příslušník dobrovolnické jednotky "Létajících tygrů" v Číně (zahynul 20.12.1942 při letecké havárii), námořník R. Hilský, který byl za statečnost projevenou v bojích u Šalamounových ostrovů vyznamenán Námořním křížem, plukovník zdravotnictva N. Pazdral, jenž byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou za statečnost a neohroženost při ošetřování raněných na Jávě, námořník Š. Galloš, který byl jako první americký voják pochvalně citován v rozkaze za statečnost při japonském útoku na Pearl Harbor, námořník z lodi Arizona E. Hanzel, jenž při tomto útoku zahynul, bratři námořníci V. a E. Brinckové, kteří statečně přečkali jedenáct dní v otevřeném člunu na moři, když byla jejich loď potopena u Šalamounových ostrovů, seržant námořní pěchoty Michal Longazel, jenž byl vyznamenán vysokým americkým řádem DSC za udatnost projevenou při obraně Guadalcanalu, seržant M. Strank který padl při bojích na ostrově Iwodžima a další desítky mužů.

Filipíny

Na Filipínách působilo asi 25 až 30 krajanů schopných vojenské služby. Československou kolonii vedl do června 1941 pan R. Hermann a potom ho ve funkci vystřídal baťovec A. Morávek. Dne 8. prosince se vylodily na ostrově Batan, ležící zhruba 250  kilometrů od ostrova Luzon první japonské jednotky a současně byly na ostrovy zahájeny letecké útoky. Desátého a dvanáctého prosince se menší japonské jednotky 14. armády generála Hommy,  vylodily na obou koncích ostrova Luzon. Hlavní útok na Luzon se uskutečnil 22. prosince v zátoce Lingayen, kde se vylodila 48. pěší divize, pod velením generála Cučibašiho. Během jednoho měsíce Japonci obsadili Manilu a zatlačili početnější americko-filipínské jednotky amerického generála MacArthura až na poloostrov Bataan, kde se 9. dubna vzdalo, po dalších čtyřech měsících tvrdých bojů, 75 tisíc vojáků. Zbylé spojenecké oddíly vedly svůj marný boj ještě měsíc, než kapitulovaly 6. května v  pevnosti Corregidor. Už začátkem japonské invaze na Filipíny, vstupovali naši krajané do americké armády. Mezi prvními dobrovolníky byli Aster, Hrdina, Veřák, Dančák, Volný a další. Během bojů byli Aster, Hrdina a Morávek, všichni zaměstnanci firmy Baťa, zajati a uvězněni v zajateckém táboře Ô Donell v Capas, provincii Tarlac P.I.. Pan. N. Schmelkas, úřadující náměstek československého konzula v Manile, se též dal dobrovolně k dispozici jako civilní zaměstnanec americké armádě a byl na Bataanu také zajat. Jemu se však podařilo uprchnout ze zajetí a později se dlouhou dobu skrýval u známého v Manile. Nejkompletnější zprávu o tragickém osudu krajanů však podal syn výše zmíněného p. Hermana, Bedřich Pavel, dopisem napsaným 27. února 1945. " Dne 30. prosince 1941 jsem se přidal k americké armádě a zúčastnil jsem se bitvy na poloostrově Bataan. Zajat jsem byl 9. dubna 1942. Prodělal jsem pochod smrti a později snad všechny hrůzy, které potkaly zajatce Japonců. Můj mladší bratr Josef, který byl leteckým mechanikem Pan American Airways, již dva roky před válkou a nebyl vojenským zajatcem, byl v únoru 1944 zajat Japonci, protože byl ve styku s filipínskými partyzány. Zemřel v zajetí hladem 18. září 1944. Já jsem byl v lednu 1945 osvobozen ze zajateckého tábora americkou armádou. Začátkem února jsem se vrátil do Manily. Celé město hořelo a trvalo mi téměř tři týdny, než jsem našel svoji ženu, která byla naprosto bez prostředků a několik dní bez jídla. Pan Morávek, předseda národní rady, přežil zajetí a je se mnou v táboře bývalých zajatců. Pořád hledá svojí ženu. Další krajané neměli tolik štěstí - Lenk a Dr.Fuchs jsou mrtvi, Bžoch, Hrdina, Volný a Veřák jsou pravděpodobně mrtvi, protože jejich loď která je vezla do Japonska byla potopena a téměř nikdo se nezachránil, a Aster, Hirsch a L. Hermann jsou vojenskými zajatci v Japonsku."


Prameny:


Index Zpět Články