Nadporučík pěchoty Bohuslav Novotný

 

Tomáš Jakl

otištěno v časopise HaPM (Historie a plastikové modelářství) 8/2008

 


Publikováno se svolením autora.


Poručík Bohuslav Novotný (vpravo) na střelnici v Jaffě. (T. Jambor via J. Rail)


 

 

Válečné působení čs. vojáků na Středním východě za druhé světové války je spojeno zejména s bojovým nasazením čs. jednotek v Tobrúku v letech 1941 a 1943. Může se zdát, že obě bitvy u Alameinu a bitva u Alam Halfy mezi červnem a listopadem 1942 proběhly bez československé účasti, ale není tomu tak. Českoslovenští vojáci se bitvy účastnili jako stážisté u britských jednotek, jako důstojníci, sloužící s povolením prezidenta republiky u jednotek Svobodné Francie, čs. vojákyně jako řidičky u ATS, a do obrany nilské delty byla začleněna i skupina Borský, detašovaná z Čs. výcvikového střediska - Východního. Jedním z účastníků bitvy byl i tehdejší stážista u britského tankového pluku the Royal Scots Greys, nadporučík pěchoty Bohuslav Novotný, řečený Slávek.

 

Z Hranic do Egypta

Narodil se 9. prosince 1914 v Trutnově Antonínu Novotnému a Marii, rozené Sedláčkové. Vystudoval české státní reformní gymnázium s vyučovacím jazykem českým a obchodní akademii v Liberci s vyučovacím jazykem německým, kde složil i maturitu. Odveden byl v březnu 1936 a od 1. října 1936 do 30. září 1937 konal prezenční službu u dragounského pluku 9 ve Vysokém Mýtě. Jako desátník aspirant byl 1. října 1937 přemístěn do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a po jejím absolvování byl 14. srpna hektického roku 1938 vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty. Za mobilizace na podzim 1938 velel četě 9. roty pěšího pluku 25 v Lučenci. Po mnichovské porážce republiky na diplomatickém poli byl 27. února 1939 přemístěn k pěšímu pluku 21 „Maršála Foche“ v Čáslavi, kde krátce sloužil i za následné německé okupace. V likvidované čs. armádě setrval do 15. května 1939, poté nastoupil dovolenou a dne 10. července téhož roku u Hrabůvky na Bohumínsku ilegálně přešel do Polska. U čs. vojenské skupiny v Malých Bronowicích byl prezentován 25. července. Odveden byl 2. září 1939 a s Čs. legionem prodělal celé polské tažení, zakončené 18. září 1939 zajetím Rudou armádou a internací v Sovětském svazu. V internaci prošel tábory v Kamenci-Podolském - Olchovcích, Jarmolincích, Orankách a Suzdale. Poté, co se čs. exilové diplomacii podařilo bývalé příslušníky Čs. legionu ze sovětské internace vyreklamovat, odejel 25. června 1940 přes Istanbul na Střední východ.

U čs. jednotky byl prezentován 6. září 1940 v Gedeře a přidělen k technické rotě čs. pěšího pluku 4. Po reorganizaci čs. jednotek na Středním východě byl dnem 1. listopadu 1940 přemístěn k 1. rotě Čs. pěšího praporu 11 - Východního, kde velel četě. Od 4. do 29. ledna 1941 absolvoval v Káhiře Školu taktiky britských sil na Středním východě. S čs. praporem odešel 31. května 1941 do pole u Baguš v Západní poušti v Egyptě jako velitel 13. čety 1. roty. Dnem 19. června byl hospitalizován a od 21. června téhož roku přemístěn k Čs. výcvikovému středisku - Východnímu. Po vyléčení od 27. července velel četě doprovodných zbraní náhradní roty výcvikového střediska. V téže době od 28. srpna do 6. září absolvoval kurs Velení jednotkám Brencarrierů v Mariupolis a 1. listopadu byl povýšen na nadporučíka s pořadím od 28. října 1941. Od 20. listopadu do 23. prosince absolvoval ve Škole taktiky v Káhiře kurs velitele roty a od 15. března 1942 velel 2. četě Čs. výcvikového střediska - Východního. Na jaře 1942 byl na vlastní žádost odeslán na stáž k britskému pluku Royal Scots Greys.

 

Královští skotští šedáci

Britský pluk the Royal Scots Greys vznikl jako 2. dragounský pluk v sedmnáctém století. Tehdy se ještě jednalo o pěchotu, přesouvanou na koních, vyzbrojenou mečem a krátkou mušketou. Podle této zbraně, nazývané dragon, dostali také dragouni své jméno. Postupem doby se změnili na plnohodnotnou jízdu. Dragouni pluku na charakteristických šedých koních se proslavili zejména v napoleonských válkách. U Waterloo ukořistili prapor francouzského 45. pluku a orel ze žerdi dobytého praporu od tehdy zdobí plukovní odznak.

Na Středním východě byl pluk nasazen od října 1938. Tehdy se opět zhoršily vztahy mezi arabskými a židovskými obyvateli britského mandátu v Palestině a skotští dragouni měli přinést do horké oblasti uklidnění. Úkolem pluku byly eskorty, prohledávání terénu a spolupráce s policií při uklidňování mezirasových bojů. To se změnilo v roce 1941, kdy byl pluk nasazen do útoku na vichistickou Sýrii v rámci operace EXPORTER. Tehdy Británie naposledy v historii nasadila své jezdectvo do boje na koních. Části 1. jezdecké divize z Palestiny, jíž byl pluk podřízen, postupovaly do Sýrie a Libanonu od jihu. Royal Scots Greys prodělali nejtěžší střetnutí s Francouzi u Mardž Ujúnu.

Proces konverze jezdeckých pluků na jiné zbraně dostihl nakonec také skotské dragouny na Středním východě. Od 19. července 1941 se pluk stal součástí Královského obrněného sboru. 1. jezdecká divize byla 1. srpna 1941 konvertována na 10. obrněnou divizi a dvě z jejích tří brigád - 4. a 6. jezdecká byly konvertovány na 8. a 9. obrněnou brigádu. Zbývající 5. jezdecká brigáda pokračovala v policejní službě v Palestině na koních do roku 1942, kdy byla přeorganizována na 8. pěší divizi. V době návratu pluku Royal Scots Greys ze Sýrie do Palestiny v srpnu 1941 prakticky už všechny jeho koně nahradily americké lehké tanky Stuart. Vyřazené koně užívali mimo jiné i vojáci čs. pěšího praporu 11 - Východního.

 

Od Gazaly k Alam Halfě

K pluku the Royal Scots Greys byl Bohuslav Novotný přidělen 5. května 1942. V této době se Royal Scots Greys v rámci 8. obrněné brigády 10. obrněné divize seznamovali s bojovými podmínkami u Sidi Barani v Egyptě, poblíž Libyjské hranice. Ve výzbroji měl pluk tehdy 24 Grantů a 20 Stuartů.  Krátce na to, 26. května, začal německý útok na spojenecké pozice u Gazaly. Bitva trvala čtyři týdny a skončila zdrcující porážkou 8. armády. Dne 11. června statečně bojující Svobodní Francouzi evakuovali box u Bir Hakeim. O dva dny později britské velení vydalo rozkaz ke všeobecnému ústupu do Egypta. Padl Tobrúk, usilovně hájený v předchozím roce. Nastal hromadný ústup, na který jeho účastníci vzpomínají jako na „Gazalla Gallop“, česky nejspíše „kalup od Gazaly“.

Osmá armáda zaujala novou obrannou pozici u Alameinu, kde se jí, prakticky před branami Nilské delty, podařilo 1. července 1942 Rommela zastavit v první bitvě u Alameinu. Osmá armáda si lízala rány. V té době byl Bohuslav Novotný již trvale přidělen k pluku Royal Scots Greys jako navigační důstojník. Prodělal s plukem celý ústup od Charring Crossu a nejspíše nečinnost v obranných postaveních po první bitvě u Alameinu ho motivovala k tomu, že si 7. srpna 1942 podal žádost o přidělení k čs. letectvu. Osud jeho žádosti není znám, ovšem následující události ji zcela zasunuly do pozadí. Téhož dne, kdy Bohuslav Novotný psal svou žádost, byly všechny zbývající tanky Grant 8. armády soustředěny do 22. obrněné brigády 7. obrněné divize. Royal Scots Greys v ní představovaly jediný kompletní pluk. Ostatní jednotky byly složeny z trosek pluků 5th RTR, 1. roty 6th RTR, Royal Gloucestershire Hussars a 3/4th County of London Yeomanry. Šest Grantů obsluhovaly posádky amerických instruktorů. Dělostřelectvo brigády tvořil 1. pluk Royal Horse Artillery a pěchotu 1st Rifle Brigade.

Na konci srpna se Rommel podruhé pokusil prorazit britskou obrannou linií u Alameinu a jeho útok vyústil v bitvu u Alam Halfy. Obvyklým Rommelovým trikem tehdy bylo vylákat britské tanky k protiútoku, poté své tanky stáhnout pod ochranu vlastních protitankových děl, které protivníka rozstřílely. Německé tanky pak opanovaly bojiště. Nový velitel 8. armády, britský generál Bernard L. Montgomery, se rozhodl u Alam Halfy vést obrannou bitvu, která měla Němce a Italy vyčerpat.

Rommel zaútočil v noci z 30. na 31. srpna 1942. Při postupu do hloubky britské obrany ale Afrikakorps narazil na mohutnější minová pole, než předpokládal. Britům se navíc v předchozích týdnech podařilo Němcům podstrčit mapu, na které byla oblast tekutých písků v proláklině Ragil vyznačena jako sjízdná. To vše vedlo ke zpomalení německého útoku a k vysoké spotřebě drahocenných pohonných hmot. V pozdním odpoledni německé tankové divize zaútočily na britská postavení na hřbetu Alam Halfa.

Pluk Royal Scots Greys se svými novými Granty byl v plánu operace GAMEBIRDS - bitvy u Alam Halfy - určen jako pohyblivá záloha 22. obrněné brigády mezi hřbety Ruweisat a Alam Halfa. Čtyři tanky ztratil 30. srpna v důsledku bombardování. Poté, co se všechny ostatní pluky 22. obrněné brigády ocitly v boji, byl večer 31. srpna nasazen do své první bojové akce. Tanky pluku útočily do boku Afrikakorpsu klasickou kavaleristickou taktikou v řadě vedle sebe za nepřetržité palby. Přestože jejich dělostřelci tak pravděpodobně nic netrefili, musel to být impozantní pohled, umocněný zvířenými oblaky prachu. Němečtí tankisté na nic nečekali a ukryli se pod vlastní ochranný deštník 88mm kanónů, do kterého se ovšem Královští skotští šedáci vlákat nenechali. Rommel byl zastaven. V příštích dnech se Němci a Italové stahovali za velkých ztrát minovými poli zpět do výchozích postavení a napříště se mohli už jen bránit.

Bohuslav Novotný psal 19. října 1942 svému příteli Brodovi: „Jsem navigátorem u našeho pluku. Práce velmi zajímavá. Velitele čety jsem dělal jeden měsíc, ale když jsme šli do fronty, vrátili se nám všichni důstojníci z kursů a z přidělených míst a tak jsem četu opustil. Máme nádherné americké tanky a v posledních dnech dostáváme úplně nový materiál. Prožil jsem ústup z Charring Crossu, to bylo šeredné a nedávno bitvu na Ruweisatu a to bylo nádherné. Jinak tu máme hluboký mír až na pár ME 109, které kromě ostřelování shazují také bomby.“ Onen opětovný „hluboký mír“ u Alameinu ale neměl mít dlouhého trvání. Přesněji, trval už jen pouhých pět dní.

 

Bitva u Alameinu

Cílem generála Montgomeryho v nastávající ofenzívě bylo metodicky rozstřílet německé tanky a pobít vojáky Osy v Egyptě jednoho po druhém. Nastávající bitvu rozčlenil na tři fáze. V první fázi bitvy, kódovým označením operaci LIGHTFOOT, která měla začít v noci z 23. na 24. října 1942, měly XXX. sbor na severu a XIII. sbor na jihu prolomit průchody v minových polích. Druhá fáze bitvy měla trvat několik dnů až týdnů. Jejím cílem bylo postupně zlikvidovat jednotky Osy při obraně dosažených průlomů. Ve třetí fázi bitvy měl severním průlomem proniknout X. (de facto tankový) sbor a jednotky Osy u Alameinu dorazit.

Podmínkou úspěchu bylo přesvědčit Rommela, že hlavní útok je plánován na jihu. Za tímto účelem Královští ženisté vystavěli za jižním úsekem fronty tisíce maket tanků, ke kterým vytvářeli tankové stopy též tankisté Royal Scots Greys. Pluk byl v té době zařazen ve 4. lehké obrněné brigádě 7. obrněné divize ve XIII. sboru. V předvečer druhé bitvy u Alameinu, 23. října, celá brigáda disponovala 14 Granty a 67 Stuarty. Úkolem 7. obrněné divize bylo poutat na jihu německé a italské tankové zálohy, včetně německé 21. tankové divize. První noc útoku měla divize spolu s pěchotou projít dvěma nepřátelskými minovými poli, nazývanými kódově JANUARY a FEBRUARY. K tomuto úkolu byla posílena šesti odminovacími Matildami Scorpion ze 4. polní eskadrony Královských ženistů. Mezi jednotkami, určenými k přímé ochraně odminovacích tanků byla i squadrona tanků Royal Scots Greys. Po průchodu minovými poli se britské jednotky měly stočit na jih, spojit se s o něco jižněji postupujícími Svobodnými Francouzi a vytvořit za minovými poli široké předmostí. Poté měly odrážet německé a italské útoky a způsobit vojskům osy co největší ztráty. Montgomery kladl důraz na to, že jakákoliv akce proti nepřátelským tankům může být úspěšná pouze po zničení nepřátelské pěchoty. Spojenecké letectvo také získalo převahu ve vzduchu.

Po dělostřelecké přípravě vyrazily v noci na 24. října 1942 jednotky XIII. sboru do útoku. Odminovací Matildy Scorpion Královských ženistů čistily průchody v minových polích, ale přehřívaly se a často samy průchod zablokovaly. Němci u Alameinu položili přes půl milionu min nejrůznějších typů. Část pluku Royal Scots Greys prošla minovým polem JANUARY a zaujala postavení na jižním křídle průlomu mezi oběma minovými poli. První noc se ovšem útočícím britským jednotkám nepodařilo překonat druhé minové pole, a také útok svobodných Francouzů na horu Himeimat na jihu selhal. Pokus překonat minové pole ve dne se ukázal pro silnou německou palbu jako zcela neproveditelný. Royal Scots Greys kryli průlom od jihu, odkud přicházela nejtěžší a nejpřesnější dělostřelba, řízená z Himeimatu.

Pod neustávající palbou se pěším ženistům už bez odminovacích Matild Scorpion podařilo následující noc překonat minové pole FEBRUARY. Montgomery poté odvolal všechny další útočné akce 7. obrněné divize v tomto prostoru a další boj ponechal na pěchotě, dělostřelectvu a letectvu. Divize měla teď na Němce působit pouze svou přítomností na jižním úseku fronty jako potenciální hrozba a 28. října 1942 se téměř celá vrátila do zálohy východně od minového pole JANUARY. Její účast v operaci LIGHTFOOD tím skončila. Přes citelné ztráty hlavně v řadách ženistů, pěchoty ale i tanků svůj úkol vázat nepřátelské tankové síly na jihu splnila. V noci z 28. na 29. se ještě účastnila příprav klamného útoku na jihu a hned následující den se přesunula na sever do zálohy hlavního úderu.

Operace SUPERCHARGE, nasazení tanků do severního průlomu, začala jednu hodinu po půlnoci 2. listopadu 1942. Následovala třídenní tanková bitva u Tel el Aqqaqiru, ve které byla prakticky zničena britská 9. obrněná brigáda, ale také většina zbývajících tanků Osy. Ráno 4. listopadu byla do průlomu nasazena i 7. obrněná divize. Projela bojištěm u Tel el Aqqaqiru, pokrytém obrazem zkázy, a zamířila na západ, do volné pouště u El Daby. Zde se střetla s italskou tankovou divizí Ariete, ale italské tanky M-13 a několik německých strojů se staly snadnou kořistí Grantů, Shermanů, Crusaderů a Stuartů divize. Tímto střetnutím se Pouštní krysy včetně Royal Scots Gerys rozloučily s bitvou u Alameinu.

 

Od Alameinu k Marethské linii

Následovalo pronásledování ustupujících zbytků německých a italských vojsk. Od El Daby postupovala 7. obrněná divize 5. listopadu pouští ve vnitrozemí na jihozápad. Němci se pokusili zachytit jižně od Fuky, ale byli smeteni. Další den se 7. obrněná divize stočila na severozápad a večer 6. listopadu se nacházela jižně od Sidi Hanajš. Další zdržení způsobila rozsáhlá minová pole v okolí Mersa Matrúh. Ve dnech 10. a 11. listopadu 1942 pomáhala 4. obrněná brigáda Novozélanďanům obsadit průsmyk Halfája. Od 15. listopadu brigáda útočila spolu s britskou pěchotou podél pobřeží ve směru na Benghází, 20. listopadu zaútočila na Benghází od severu a 23. listopadu město dobyla. Dne 6. prosince obdržel pluk Royal Scots Greys své první Shermany. Byly mezi nimi jak vozidla od jiných pluků, například od pluku 4/8 Hussars nebo od 5th RTR, tak i nové stroje, které vyžadovaly kalibraci zbraní a úpravu na pouštní podmínky.

Královští skotští šedáci byli 9. prosince 1942 spolu s celou 4. lehkou obrněnou brigádou přiděleni 2. novozélandské divizi. Dne 12. prosince 1942 měl pluk ve stavu 17 Shermanů, 4 Granty a 15 Stuartů. V tentýž den pluk posílila squadrona A pluku Staffordshire Yeomanry s devíti Shermany. Kvůli seznamování se s novou technikou pluk zůstal v El Haseiatu zatímco 4. obrněná brigáda postupovala spolu s 2. novozélandskou divizí jižně od El Aghejly. „Levý hák“, postup vnitrozemím do týlu německých pozic, slavil úspěch a jednotky Osy Aghejlu vyklidily. Od 16. prosince 1942 podporovala již kompletní 4. obrněná brigáda Novozélanďany u Nofilie. Dne 17. prosince 1942 tam svedla celodenní bitvu se zadním vojem německé 15. tankové divize. O čtyři dny později, 21. prosince 1942, se 4. obrněná brigáda vrátila k 7. obrněné divizi - s výjimkou Královských skotských šedáků. Pluk byl 29. prosince takticky podřízen 2. novozélandské divizi. V té době mu velel A. G. J. Readman a ve stavu měl 25 Shermanů, 4 Granty a 20 Stuartů. Montgomery v těchto dnech dokončoval plán operace FIRE-EATER, která měla za cíl dobytí Tripolisu. Útok „levým hákem“ měly vést 7. obrněná a 2. novozélandská divize, zatímco 51. pěší divize měla vést frontální útok.

Novozélandská divize opustila 9. ledna 1943 Nofílii a za tři dny dosáhla vádí Tamet. Divizní jezdectvo na obrněných automobilech navázalo kontakt s nepřítelem 15. ledna. Nepřátelský zadní voj u Sedady a jižně od Azízie zničil divizi několik tanků. Pohyb ve dne se kvůli přítomnosti 88mm kanónů stal extrémně nebezpečný a divize musela vyčkat na noční tmu. Ráno 23. ledna bylo zřejmé, že nepřítel vesnici opustil. Tentýž den brzy ráno vstoupila 7. obrněná a 51. pěší divize do Tripolisu. Po průjezdu Azízií se 2. novozélandská divize soustředila v prostoru 12 mil jižně od Tripolisu. Po dobytí Tripolisu přijel vojákům osobně poděkovat britský ministerský předseda Winston Churchill. Z jeho projevu na přehlídce 4. února 1943 se stala slavná především věta: „Až se někoho z vás po válce budou ptát, co jste dělal, stačí když řeknete ‘Pochodoval jsem a bojoval s armádou v poušti’.“

Válka ale pokračovala dál. Velitel pluku Royal Scots Greys napsal 17. února pro velitelství 7. obrněné divize o Bohuslavu Novotném následující posudek: „Tento důstojník je jedním ze skupiny českých důstojníků, kteří pluk navštívili loni na jaře v Khatabě. Později byl na vlastní žádost k pluku přidělen na dobu neurčitou, první svolení k tomuto přidělení dalo velitelství 10. obrněné divize. Když poručík Novotný k pluku přišel, nevládl příliš anglickým jazykem, ale jeho nepochybná inteligence mu velmi rychle umožnila převzít jak výrazy, tak zvyky britských důstojníků. Nyní již mluví takřka perfektně, až na nepatrný akcent a rozdíly spíše ve způsobu konverzace, než v její formě. Poručík Novotný byl zprvu přidělen k jedné z lehkých rot, se kterou cvičil dokud pluk neodešel loni v červnu na frontu. Jakmile bylo zřejmé, že pluk čekají aktivní bojové operace, byl přeřazen do týlového B-sledu, kde byl, přes své časté žádosti o nasazení blíže frontě, využíván až do dobytí Tripolisu. Od té doby cvičí v rámci jedné z rot středních tanků. Po celou dobu, co je s námi, podává poručík Novotný zcela uspokojivé výkony. Projevil o svou práci velký zájem a spolehlivost, široké znalosti kontinentálních zbraní a metod vedení války, rychlou přizpůsobivost a živou inteligenci, což mu umožní maximálně využít výcvik, kterého se mu dostalo. Kromě svých dalších předností je talentovaný navigátor. Extrémně dobře se mu dařilo s mužstvem a vypadá naprosto nezasažen extrémy počasí a obvyklou tvrdostí války. Jeho smysl pro humor a optimistická povaha mu zajišťují popularitu napříč hodnostmi.“

Dne 25. února 1943 byl pluk Royal Scots Greys vyjmut z taktické podřízenosti 2. novozélandské divize. Část svých Stuartů předal jejímu diviznímu jezdectvu. Devatenáctého února 1943 dobyli Britové Medenín v Tunisku, město ležící v předpolí Marethské linie. Marethskou linii vybudovali před válkou Francouzi proti hrozbě případného italského vpádu z Libye do Tuniska. Tvořila ji souvislá linie železobetonových pěchotních srubů, vzájemně se kryjících palbou, stejných, jako na Maginotově linii. Rommel pod ochranou Marethské linie uspořádal své jednotky a 6. března se pokusil Medenín dobýt zpět soustředěným útokem 10., 15. a 21. tankové divize. Před městem narazil na největší soustředění britských protitankových děl, k jakému zatím za války došlo a byl odražen. Tato porážka znamenala také konec jeho velení v Severní Africe. Nemocný Rommel odletěl 9. března 1943 do Německa a v Africe ho nahradil generál von Arnim.

O deset dní na to skončilo africké tažení také pro Bohuslava Novotného, který si 19. března 1943 při banální autonehodě u Tripolisu zlomil holenní kost levé nohy. Následující den byl přijat v nemocnici 15 Scotch General Hospital u Kantary. O jeho pobytu v nemocnici se 1. dubna 1943 dozvěděli českoslovenští vojenští novináři z redakce čs. rozhlasového vysílání v Káhiře. Z nemocnice byl nadporučík Novotný propuštěn 24. května 1943 a zároveň nastoupil zdravotní dovolenou. Ve vyhlášené cukrárně Groppi v Káhiře se pravděpodobně ještě týž den setkal s Jiřím Muchou, synem známého malíře Alfonse Muchy a pozdějším spisovatelem, tehdy poručíkem čs. exilové armády a čs. válečným dopisovatelem. Na setkání Mucha po válce vzpomínal: „Měl jsem příležitost pozorovat, jak milí dovedou být naši chlapci, když je obrousil každodenní styk s anglosaským živlem.“ Jiří Mucha též s Bohuslavem Novotným natočil 25. května v redakci čs. vojenského rozhlasového vysílání v Káhiře rozhovor, který pod názvem „Čs. důstojník v tanku od El Alameinu po Tripolis“ vysílalo 17. června 1943 československé vysílání BBC a ve dnech 3. a 9. července 1943 jej opakovalo čs. vojenské rozhlasové vysílání z Káhiry.

Dnem 20. června 1943 skončilo Bohuslavu Novotnému přidělení k pluku Royal Scots Greys a 1. července 1943 byl ustanoven styčným důstojníkem u Československého lehkého protiletadlového pluku 200 - Východního. Ze Středního východu odplul s plukem 5. července 1943 lodí Mauretania.

Pluk the Royal Scots Greys byl po skončení afrického tažení nasazen 9. září 1943 do spojeneckého vylodění u Salerna v Itálii. V bojích pod Vesuvem byl přidělen britské 56. (Londýnské) divizi a byl první spojeneckou jednotkou, která vstoupila do Neapole. Po bojích na řekách Volturno a Garigliano byl přesunut do Velké Británie. V roce 1944 byl nasazen do vylodění a bojů v Normandii a jako součást 4. obrněné brigády prošel Francií, Belgií, Holandskem a boji na Rýně. Spolu s britskou 52. divizí dobyl 24. dubna 1945 Brémy. Od 1. května 1945 byl přidělen britské 6. výsadkové divizi, jejíž parašutisty na svých tancích provezl do Wismaru, kde své válečné tažení zakončil 2. května 1945 setkáním se sovětskými vojáky.

 

Z Velké Británie na Duklu

Bohuslav Novotný připlul 12. srpna 1943 do Liverpoolu a po reorganizaci čs. pozemních jednotek ve Velké Británii k 1. září 1943 byl přidělen k tankovému praporu 1, v jehož třetí rotě velel tankové četě. V době svého pobytu v Británii absolvoval jednotýdenní zpravodajský kurs „Know Your Enemy“ o německé armádě a tankový kurs. Dne 12. dubna 1944 byl určen k lodnímu transportu do SSSR. Z tohoto důvodu byl 25. dubna 1944 přidělen k Náhradnímu tělesu a od 1. června 1944 de iure k čs. armádnímu sboru v SSSR. Tentýž den se vydal na cestu. Ve skupině dalších čs. důstojníků pro východní frontu pod velením škpt. J. Štěrby odplul ze skotského přístavu Greencock 18. července 1944 na lodi Capetown Castle do Port Saidu, odtud pokračoval vlakem přes Haifu a Damašek do Teheránu. Následovala cesta Studebakery do Pahlaví na břehu Kaspického moře a odtud plavba sovětskou lodí Centrosojuz do Baku. Koncem srpna pokračoval Dakotou přes Rostov do Černovic. K Československému armádnímu sboru v SSSR dorazil 2. září 1944 s určením velitel čety středních tanků v 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR.

Podle hodnocení svých nadřízených měl osobitou povahu a byl značně sebevědomý. Generál v. v. Tomáš Sedláček, který spolu s Novotným cestoval do Sovětského svazu ve stejném lodním transportu, vzpomíná, že se na lodi o cosi zásadně přeli.

 

Od Dukly k Liptovskému Mikuláši

V probíhající Karpatské ofenzívě, jak se Karpatsko-dukelská operace nazývá v čs. úředních spisech, byl nadporučík Novotný hned 9. září 1944 zařazen k 1. československé samostatné tankové brigádě v SSSR. Dne 13. září se stal náčelníkem štábu tankového praporu 1. Po zranění kpt. A. Bílka převzal dočasně velení praporu a sám byl také 22. září u kóty 694, jižně od města Dukla, raněn. Dne 1. října byl povýšen na kapitána pěchoty a 12. října byl ustanoven velitelem tankového praporu 1. Na frontu se vrátil po vyléčení 25. října 1944, od dočasného velitele, poručíka J. Hechta převzal velení praporu a 28. října obdržel Československý válečný kříž 1939. Jak ve svých pamětech vzpomíná plukovník v.v. Vladimír Palička, byl Bohuslav Novotný mezi mužstvem oblíben jak pro své odborné znalosti, tak pro svůj přístup k podřízeným.

Sovětským velením zpravodajsky a strategicky zpackaná Karpatsko-dukelská operace v té době končila. Ani hrdinství a sebeobětování československých a sovětských vojáků na karpatských hřbetech nedokázalo zázraky a koridor k bojující 1. československé armádě na Slovensku nikdy nevznikl. Šance na vyřazení Maďarska z války ještě na podzim 1944 vstřícnými údery ze Slovenska a z Rumunska se rozplynula a Rudou armádu čekaly těžké boje v maďarské pustě a o Budapešť.

Stalin však mohl být spokojen. V Dukelském průsmyku padlo několik tisíc československých Rusínů, nepohodlných svědků, kteří si dovolili přežít nelidské podmínky v táborech GULAGu. Samotné strategicky důležité území Podkarpatské Rusi bylo pevně v rukou Rudé armády a její obyvatelstvo pod hrozbou přerušení dodávek potravin přinuceno souhlasit se vším, co Moskva přikázala. První československá armáda na Slovensku, o jejímž pročeskoslovenském postoji nebylo pochyb, byla Němci rozprášena, a také v 1. čs. armádním sboru v SSSR byli probenešovsky orientovaní velitelé pod záminkou hledání viníků za porážku v Karpatech nahrazováni kádry s vazbami na komunistickou stranu.

Taktéž kapitána Novotného v první polovině listopadu 1944, po dohodě s poručíkem Richardem Fišlem a podporučicí Adélou Fišlovou, udal poručík Jaromír Hecht osvětovému důstojníku poručíku Čeňku Hruškovi, že koncem října se v Zyndranové měl vyjádřit o Rudé armádě ironickým výrazem „Bratři“, v souvislosti s Podkarpatskou Rusí, že „bratři to s námi pěkně zkoulili“, o sovětském režimu „černo, tma, podvod, pryč od nich!“ a se zřetelem na Rudou armádu se měl vyjádřit, že si to vedeme pěkné svině domů. Dále, že mluvil o štábním kapitánu Jankovi jako o kariéristovi, který žene lidi na smrt pro svou kariéru, nazýval ho šplhounem, blbem, tvrdil o něm, že už v akademii s ním nikdo nemluvil, a že co nenabifloval, to neznal. O veliteli sboru generálu Svobodovi měl prohlásit, že si neumí vybrat lidi kolem sebe a podle toho bojová činnost vypadá. Navíc měl prohlásit, že čs. válečný kříž je nejhnusnější vyznamenání, že ho nosit nebude, že si více váží britského vyznamenání Africa Star, a že fašismus je dobrý ideál.

Jestli Jaromíra Hechta a Richarda a Adélu Fišlovi vedlo k udání přesvědčení, že Bohuslav Novotný je skutečně fašista, případně se snažili intrikou uvolnit Jaromíru Hechtovi cestu zpět na místo velitele tankového praporu, či dostali odstranění „zápaďáka“ z velitelské funkce jako stranický úkol, nebo byly jejich důvody zcela jiné, je dnes těžké jednoznačně tvrdit. Věra Tichá, tehdejší příslušnice sboru a sestra J. Hechta po letech vzpomínala na tehdejší duševní rozpoložení levicově smýšlejících příslušníků sboru. Ti, kteří prožili krutá léta ve stalinských lágrech si na ně dávali pozor. Její přítelkyně Jiřina Švermová, tehdy také levicového smýšlení, měla náhodný rozhovor s kolegou spojařem, který jí o pobytu v lágru zcela důvěřivě vpravoval. Tehdy mu prostě nevěřila a jeho vyprávění považovala za absurdní.

Tankisty oblíbený velitel kpt. Novotný byl ve Stropkově 15. prosince 1944 z velení tankového praporu 1 odvolán. Velení po něm převzal npor. Imrich Gaš. U soudu se kapitán Novotný hájil tím, že svědci jsou zaujatí, protože poručíku Fišlovi několikrát vytýkal liknavost ve službě, zejména chyby při vedení válečného deníku, a poručíku Hechtovi vytýkal chování v boji. O obvinění z vychvalování fašismu uvedl, že hovořil o programech politických stran obecně, že tak, jak jsou na papíře se všechny zdají být dobrou věcí, že i program německých nacistů slibuje lidem dobro.

Po veřejném hlavním líčení, které se konalo 22. února 1945 v Dovalově, nicméně Čs. polní soud I. stolice v SSSR za předsednictví kpt.just. JUDr. Otto Wintersteina jeho obhajobu odmítl. Uznal jej naopak vinným ze spáchání porušení subordinace tím, že o veliteli brigády pronesl několik nadávek a o veliteli sboru pronesl, že si neumí vybrat lidi kolem sebe, a ze spáchání kázeňského přestupku tím, že se vyjádřil urážlivým způsobem o Rudé armádě a Sovětském svazu, a o čs. válečném kříži pronesl, že je to nejhnusnější vyznamenání. Odsoudil jej proto na šest týdnů tuhého vězení. Absurdního obvinění z propagace fašismu byl kapitán Novotný zproštěn jen proto, že se soudu nepodařilo prokázat, že jej pronesl před více než dvěma lidmi současně, čímž nebyla naplněna skutková podstata přečinu rušení míru. Po odsouzení v jednom z prvních politických procesů nastupujícího komunismu se tankista Novotný stal zatímním velitelem praporu samopalníků.

 

Od Liptovského Mikuláše do konce války

1. prapor automatčíků byl zřízen 22. března 1944 v rámci tehdejšího tankového pluku 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Dne 26. července stanovilo čs. ministerstvo národní obrany v exilu jeho oficielní název na 4. čs. pěší prapor (úderný). V bojích na Dukle byl prapor zcela zničen a jeho zbytky byly přiděleny k ostatním jednotkám. Znovu byl zřízen rozkazem velitele 1. pěší brigády 8. prosince. Od 15. ledna 1945 mu velel kapitán pěchoty Emanuel Šrámek, kapitán Bohuslav Novotný převzal velení praporu 25. února 1945. Prapor zpočátku existoval pouze v síle roty a teprve od 3. března byl díky příchodu nových posil znovu rozšířen na sílu praporu.

Fronta 1. československého armádního sboru v SSSR tehdy stála u Liptovského Svätého Mikuláše. Město osvobodila 3. března 1945 sovětská 24. střelecká divize, na jejímž pravém křídle postupoval čs. sbor. Dalšímu postupu zabránily četné německé protiútoky. Československé a sovětské jednotky 18. armády proto přešly 9. března u Liptovského Svätého Mikuláše do obrany. V noci z 9. na 10. března měl čs. sbor vystřídat v obraně města 24. střeleckou divizi. Do střídání, probíhajícího v hustém sněžení a za přítomnosti alkoholu mezi vojáky, zaútočili na Liptovský Svätý Mikuláš Němci a do 11. března československé a sovětské jednotky z města zcela vytlačili.

Československý protiútok do Liptovského Svätého Mikuláše v noci z 9. na 10. března vedl pouze samopalný prapor pod velením kapitána Bohuslava Novotného, který při něm byl raněn potřetí. Velení praporu poté převzal dosavadní náčelník štábu praporu, nadporučík pěchoty Sergej Petras. Kapitán Novotný se po vyléčení vrátil do funkce až po skončení války, 22. května. Do válečné vložky ke kvalifikační listině mu v září 1945 pplk.pěch. Vladimír Janko nakonec zapsal: „Osvědčil se dobře.“

 

Po válce

Od 15. srpna 1945 byl vzhledem ke svým rozsáhlým válečným zkušenostem přeložen ke Hlavnímu štábu tankových vojsk na Ministerstvu národní obrany. Prvního října mu byla také dosavadní stavovská skupina změněna z pěchoty na takové vojsko. Prvního listopadu 1945 nastoupil na Vysokou školu válečnou a 17. listopadu 1945 byl povýšen do hodnosti štábní kapitán tankového vojska. Další povýšení do hodnosti majora tankového vojska následovalo 6. února 1947 s pořadím od 1. dubna 1946. Vysokou školu válečnou dokončil 15. července 1947. Od následujícího dne byl přidělen k velitelství 10. pěší divize v Košicích, kde od 1. října téhož roku působil jako přednosta 1. oddělení štábu divize. V době od 15. ledna do 15. května 1948 byl dočasně přidělen opět ke Hlavnímu štábu tankových vojsk na Ministerstvu národní obrany, poté se vrátil ke své funkci do Košic. Od 1. července 1948 mu byla znovu změněna stavovská skupina a stal se majorem generálního štábu. 20. listopadu téhož roku se stal velitelem týlu 10. pěší divize, od 10. ledna 1949 přednostou 4. oddělení štábu téže divize a od 27. června přednostou operačního oddělení jejího štábu. To už se nad ním, jako nad bývalým „zápaďákem“ začaly stahovat mraky třídní očisty velitelského sboru. Prvního října 1949 byl dán na zvláštní dovolenou a od 1. listopadu na dovolenou s čekaným.

Mezitím se na Slovensko přiženil. Jeho tchán vlastnil hotel v Tatrách a vilu v Popradu. Po únoru 1948 rodina o vše přišla. Bohuslav Novotný strávil dva roky v pracovním táboře na Slovensku čímž jeho rodina trpěla ještě více. Po návratu pracoval jako svářeč ve vagónce v Popradu a se ženou a dvěma dcerami bydleli v Popradu v panelovém domě. V šedesátých letech se zúčastnil natáčení dokumentárního filmu Tibora Podhorce o bojích čs. vojáků v severní Africe „Krysy pouště“. Ve filmu bohužel B. Novotný mluvil pouze obecně o druhé bitvě u Alameinu a vlastní zážitky zmínil jen letmo. Datum úmrtí majora generálního štábu Bohuslava Novotného, českého tankisty, raněného v Libyi, na Dukle a u Liptovského Svätého Mikuláše, se autorovi, přes veškeré úsilí zjistit nepodařilo.

 

Kamufláže tanků Royal Scots Greys

 


Prameny: Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra; Archiv České televize; Archiv J. Raila; Národní archiv; Rozhovor s gen. v.v. T. Sedláčkem; Vojenský historický ústav Praha; Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv.


Literatura:

V. P. Borovička: Přísně tajné šifry. Praha 1982.

P. Brown: Desert Grant. Military Modelling Magazine 12/2001.

P. Delaforce: Churchill’s Desert Rats 2. London 2002.

M. Kopecký: 1. čs. samostatná tanková brigáda v SSSR. Praha 2001.

E. Kulka: Židé v čs. Svobodově armádě. Praha 1990.

J. Mucha: Oheň proti ohni. Praha 1947 (1. vydání), Praha 1970 (3. pozměněné vydání).

V. Palička: Nezaváté časem. Praha 1995.

T. Podhorec - I. Šťovíček - J. Svoboda: Krysy pouště. Praha, televizní film, bez data.

T. Rowe: Steve Weir - New Zealand's Master Gunner. Palmerston North 2003.

E. Rulf: Volá Káhira. Praha 2000.

V. Sacher: Krvavé velikonoce. Praha 1990.

W. G. Stevens: Bardia to Enfidaville. Wellington 1962.

V. Tichá: Balada o českém vojákovi. Praha 1986.

V. Tichá: Cesty k domovu 1939-1945. Brno 2003.

Z. Vališ: Československá vojenská jednotka v SSSR. Nepublikovaný rukopis.

Z. Vališ - J. Dvořák: Generál Jaroslav Vedral-Sázavský. Praha 1994.

J. Velfl: Grand - generál Josef Kholl ve světle vzpomínek. Praha 1999.

 


Poděkování

Děkuji Tomáši Jamborovi za poskytnutí fotografie B. Novotného, Jiřímu Railovi za  zpřístupnění informací o B. Novotném ze svého soukromého archivu a v neposlední řadě Michaelu Starmerovi za konzultaci kamufláží tanků Royal Scots Greys.

 


Index Zpět Články