POLSKÉ TAŽENÍ 1939  

Poslední údobí v jihovýchodním Polsku 12.-18. září 1939 (svědectví účastníka)

 

 Major gšt. M. F. Kašpar

Otištěno v časopise Čs. Obce legionářské v zahraničí v Londýně během října 1988

(Časopis je archivován ve sbírce Knihovny samizdatové a exilové literatury - blíže sekce Literatura)

a v publikaci Na všech frontách - Čechoslováci ve 2. světové válce, New York 1991

 


Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením pana Miloslava Kašpara


 

Časně ráno 12. září po návěští, uvedeném obvyklými strohými a nic dobrého neslibujícími slovy „Uwaga, uwaga!“ táborovým rozhlasem, nastoupil celý československý Legion, pozůstávající tehdy z 850 důstojníků, rotmistrů, mužstva a jedné ženy – doktorky a pod velením pplk. Ludvíka Svobody, na prostranství pod mohutnými borovicemi výcvikového tábora Leszno. Jeho poloha v severovýchodním Polsku, téměř již na Litvě, měla výhodu v zalesněném prostoru mezi písečnými přesypy, velmi výhodnými pro pěchotní výcvik. Nevýhodou byla naopak bezprostřední blízkost východopruských hranic. Jeho solidně vybudovaných 10 až 12 prostorných baráků s trojpatrovými palandami umožnilo dobré ubytování síle jednoho praporu, což odpovídalo početnímu stavu Svobodovy Východní skupiny. Tábor byl umístněn asi 15 km jihozápadně od železničního uzlu Baranoviče (t.č. Baranoviči), známého ze Světové války, kdy tam operovalo Hlavní velitelství carských armád až do porážek u Tannenberku a Mazurských jezer.

 

Svoboda nařídil nástup, s pohotovostí k odchodu do jedné hodiny, se vší výstrojí, výzbrojí a osobními svršky. Výstroj a výzbroj, která nám byla do té doby polským velitelstvím vydána, čítala zhruba 12 těžkých kulometů s podstavci (vhodnými i k protiletadlové obraně), asi 50 pušek, 100 plynových masek v kulatých krabicích a množstvím polních lopatek. Skupina dorazila do Leszna před deseti dny ze shromažďovacího tábora v Malých Bronovicích (předměstí Krakova), vlakem přes Přemyšl – Lvov – Krasne – Dubno – Zdolbunov – Sarny, k urychlenému výcviku s polskými zbraněmi a k výdeji základní polní výstroje a výzbroje.

 

Po tříhodinovém pochodu, v čele s československou a polskou vlajkou, dorazila skupina na nádraží Baranoviče a nastoupila do připravené vlakové soupravy, složené z několika osobních, většiny nákladních a tří plošinových vozů. Jedinou vyzbrojenou jednotkou byla kulometná rota se třemi četami po čtyřech kulometech na protiletadlových podstavcích. Každá kulometná četa zaujala OPL postavení na jednom ze tří plošinových vozů. Kulomety dostaly po 400 nábojích. Veliteli PL čet byli určeni por. Arnošt Valenta, ppor. Pavel Styk a por. Miloslav Kašpar. Vzhledem k nemožnosti velitelského styku za jízdy, jak hlasem tak i zrakem, dostali velitelé PL čet volnost jednání v případě náletu.

 

Vlak se rozjel v poledne 12. září k pomalému postupu směrem na jih. Přednost na ohrožené trati byla dána nemocničním vlakům, zřetelně označeným červeným křižem a přeplněným polskými raněnými, v jejich rychlém odsunu na jih. Soudili jsme, že šlo o ztráty v bojích na hranicích mezi Polskem a Východním Pruskem. Náš vlak byl zadržen několik hodin, než byl propuštěn k přejezdu dlouhého a mohutného železničního mostu přes Pinské močály a řeku Prypec (t.č. Pripjať). Během čekání jsme zaujali PL obranu mostu na jeho severním konci, zatím co celá jeho ocelová konstrukce byla stále střežena proti sabotáži a náletům. Duševní napětí v celém transportu se uvolnilo když jsme konečně most pozdě odpoledne zvolna přejeli. Zastavili jsme na několika nádražích jako Sarny a Zdolbunov, kde místní obyvatelstvo zdravilo projíždějící vojenské vlaky a nabízelo občerstvení. Při jedné zastávce jsme si uvědomili, že projíždíme Volyní s převážně českými starousedlíky z doby koncem minulého století a před první světovou válkou. Někdo rozvinul z vlaku československý prapor, což vedlo k nadšenému přivítání. Bylo dovoleno vystoupit z vlaku, přijmout chléb, koláče, buchty, pivo a slaninu a informovat krajany, kdo vlastně jsme. Podobné pohostinství a delší ubytování bylo připraveno i jiným roztroušeným skupinám našich lidí, procházejících Volyní dlouho po našem odjezdu.

 

Ráno 13. září jsme dorazili na důležitou železniční kři­žovatku Krasne v dojmu, že jedeme stále ve směru na Lvov. Náš vlak zastavil na koleji podél dvou přeplněných nemocničních polských vlaků, které dorazily do nádraží před námi směrem od Lvova a podobně jako my čekaly na další směrnice. Kolem druhé hodiny odpoledne byl náš vlak propuštěn na jihovýchod, směrem na Zločov a Tarnopol (t.č. Těrnopol). Za necelou čtvrt hodinu po opuštění Krasna spatřili pozorovatelé z otevřených PL vozů skupinu devíti Dornierů blížících se podél trati od jihovýchodu. Jeden letoun se náhle oddělil od své bombardovací skupiny a nadletěl nad tratí směrem na náš vlak, zřejmě s úmyslem napadnou tento vhodný a nahodilý cíl, zatím co zbytek skupiny pokračoval v letu na Krasne. Nálož pum, kterou na nás Dornier vysypal, minula trať i vlak a dopadla na násep podél trati bez jakékoliv škody. Pocítil jsem jen rychlé zacloumání vlaku jak strojvůdce okamžik zaváhal, má-li zrychlit či zpomalit v případě zásahu. Obsluha PL kulometů, která se ve stoje snažila udržet kulomety na podstavcích, byla tlakovou vlnou málem smetena. V této labilní poloze sotva mohla pomýšlet na mířenou palbu za mizejícím Dornierem. Po několika minutách nám Němci prozradili skutečný cíl náletu - nádraží v Krasne - nad nímž se vznesl oblak kouře a prachu, doprovázený v několika vteřinách duněním dopadnutých pum, jak nám je vzdálenost se zpožděním donesla.

 

K večeru, po krátké zastávce ve Zločově, jsme ještě za denního světla zastavili ve stanici nesoucí jméno památné pro našeho vojáka - ZBOROV. V den, kdy jsme si všichni uvědomovali, že se blíží neodvratně tragický konec prvního údobí druhé světové války - polské tažení - došlo zde k zjevu nejvýš mravně povzbuzujícímu a posilujícímu. Bylo to při pohledu na ono množství čs. vojáků, vesměs prošlých presenční službou, zatrpklých následky Mnichova, kteří vyskočili spontánně a bez povolení z vlaku a nasbírali z pole podél trati do jídelních misek, kapesníků a kapes několik hrstí zborovské hlíny. Prsti zkropené krví dvou set padlých dobrovolníků československé husitské brigády, která tam před 22 lety vedla nápor Kerenského ofenzívy. Bylo překvapující, jak vžitou byla a zůstala zborovská tradice v armádě Masarykovy republiky. S tímto vzácným a neočekávaným talismanem skákali příslušníci Legionu do zvolna se rozjíždějícího vlaku, který se po krátké jízdě zastavil v Hluboczku Wielkim, poslední zastávce před Tarnopolem. Všechna ta místní jména zněla jaksi povědomě, byli jsme ve Východní Haliči, odkud generace našich otců posílala censurované "feldpostky" v letech 1914…

 

Velitel stanice oznámil pplk. Svobodovi, že žádný vlak nebyl propuštěn až do Tarnopole, protože další trať byla poškozena nálety a situace v Tarnopoli je nejasná. Náš vlak byl přesunut na vedlejší kolej a Svoboda dal rozkaz k opuštění vlaku a k ubytování ve vesnici na návrší severně nádraží. Během příštího dne 14. září, teprve druhého výročí roz­loučení s Masarykem, davy vojenských i civilních uprchlíků, promíšené selskými povozy, procházely vesnicí k jihovýchodu. Varovali jsme je, aby se vyhnuli Tarnopolu. Téhož dne byl pplk. Svoboda požádán polským styčným důstojníkem jemu přiděleným, aby uvolnil a vyslal jednu z našich tří kulometných čet, rozmístněných severně a jižně trati v OPL postavení, k Tarnopolu, nad nímž byla zjištěna německá i sovětská letadla. Uprchlíci, kteří procházeli během dne stanicí Krasne, nám potvrdili co jsme již sami předpokládali z vlastního pozorování. Nádraží se stalo obětí oněch devíti Dornierů a bylo zcela zničeno včet­ně obou nemocničních vlaků, které tam čekaly na další odsun.

 

V dopoledních hodinách 15. září bylo nádraží Hluboczek Wielki napadeno třemi Dorniery. Ze stanoviště mé PL čety na návrší jižně od vesnice a trati bylo vidět, že sama staniční budova a náš prázdný vlak na vedlejší koleji nebyly poškozeny. Pumy zasáhly rozsáhlý sklad železničních pražců před stanicí. Jejich stohy byly rozmetány do vzduchu jako třísky a sirky. Kulometná PL četa na protějším svahu nad vesnicí utrpěla první ztráty. Četař aspirant JUDr. Grünbaum, sympatický štíhlý chlapec, byl smrtelně zraněn střepinou do břicha a ani okamžitá pomoc a improvizovaná operace našich lékařů (MUDr. Mahler, MUDr. Kodíček, MUDr. Blitz) ho nezachránila. Po zranění a převozu do Tarnopolské nemocnice zemřel svobodník Josef Peipler. Poručík Otta Procházka byl lehce zraněn střepinou do lýtka.

 

Dne 16. září v poledne svolal velitel skupiny důstojníky, aby je informoval o všeobecné situaci a o svých úmyslech pro příští dny. Podle vývoje situace chtěl: 

1. pokračovat pěším pochodem ve směru Tarnopol - Czortkow tak, aby­chom zůstali na území Polska co nejdéle. V případě zhroucení polského branného odporu, překročit hranice do Rumunska;

2. v případě, že by se německý postup zrychlil a ohrozil proklouznutí do Rumunska, Legion se pokusí překročit sovětskou hranici v prostoru Husiatyn;

3. pronikl by-li německý rychlý předvoj tak, že by znemožnil postup na jih a jihovýchod, Legion vyrazí přímo na východ k sovětské hranici do prostoru Podvoločiska a Voločisk;

4. jakýkoliv pochod bude zahájen v souhlase s polským velitelem sboru, jehož SV bylo v Tarnopolu.

Po důstojnickém shromáždění odjel Svoboda se styčným důstojníkem do Tarnopolu, ale vrátil se brzy, protože velitele sboru nezastihl v jeho sídle velitelství.

 

Po Svobodově návratu dorazil pozdě odpoledne do Hluboczeku Wielki generál Lev Prchala, jehož jmenování vrchním velitelem čs. jednotek v Polsku mu bylo oznámeno z Londýna dr. Benešem krátce po napadení Polska, prostřednictvím našeho velvyslance ve Varšavě dr. Juraje Slávika. Prchala přijel z Varšavy se štábem deseti až dvanácti  důstojníků a diplomatů v sedmi Pragovkách. Předtím jsme ho naposledy viděli 3. září v  generálské uniformě před nastoupeným Legionem v táboře Leszno, kde nám slavnostně a radostně ohlásil vyhlášení války Německu Francií a Velkou Britanií. Tentokrát byl oblečen v civilu, unaven po dlouhé a jak prohlásil „dobrodružné cestě“. Požádal Svobodu, aby svolal důstojníky pod košatou lípu na návsi. Nastínil celkovou nepříjemnou situaci polské armády, bránící se v onom okamžiku nejenom na severu, západě a jihu, ale i v obležené Varšavě, Modlinu a Poznani. Oznámil nám svoje rozhodnutí odjeti se svým štábem, s výjimkou škpt. gšt.Jana Krčka a kpt. gšt. Františka Bauera s jeho manželkou - doktorkou, k rumunské hranici vzdálené asi 100 km na jihovýchod. Měl v úmyslu najít a umožnit přechod Legionu do nám přátelského Rumunska, až do rozsápání republiky jednoho ze tří států Malé Dohody. Když byl jedním z přítomných důstojníků dotázán, proč nemůže jako velitel čs. jednotek v Polsku bezprostředně ohrožených nepřítelem, vyslat k rumunské hranici místo sebe několik důstojníků svého štábu, odpověděl, že jeho jméno, osobní věhlas a styky v Rumunsku (kam ustoupil jako zemský velitel Podkarpatské Rusi s několika jednotkami po Vídeńské arbitráži, dne 2.listopadu 1938) mu umožní a zajistí přechod 850 příslušníků Legionu do země. Ujistil přítomné důstojníky, že se určitě vrátí k Legionu na jeho předvídané pochodové ose a zařídí jeho přechod do Rumunska. Ustanovil škpt. gšt. Krčka zástupcem Svobodovým a nakonec, před odjezdem s celým štábem, nařídil Svobodovi, aby podle vývoje situace vyrazil po setmění s Legionem na pochod k rumunské hra­nici podél osy Czortkow - Skala - Zalescziky. Od té chvíle jsme generála Prchalu nespatřili, ani žádnou zprávu od něho nedostali.

 

Po jednodenním zdržení, využitém k odpočinku, se proviantní důstojníci  kpt. Ruppricht, npor. Jonák, por. Slabý a rtm. Bláha rozešli s malými skupinkami po okolních usedlostech, aby za celkem bezcenné zloté nakoupili či „zrekvírovali“ cokoliv vhodného k částečnému nasycení Legionu. Vrátili se s chlebem, vejci, tvarohem, několika slepicemi a kusy uzeného a slaniny, takže došlo ještě před setměním k výdeji stravy.

Za jasné, hvězdnaté a teplé noci opustila celá skupina Hluboczek Wielki a bez možnosti použití jakékoliv mapy byla ve svém pochodu na jih odkázána doslova na jakousi "astronavigaci" až do rána 17. září. Od polských důstojníků ustupujících se zbytky jednotek na jih do Karpat k nové maďarské hranici, nebo na jihovýchod k rumunské hranici, jsme se dozvěděli, že přezvědné jednotky Reichswehru postupují též směrem jihovýchodním, podél úpatí Karpat. Abychom se vyhnuli, vzhledem k naši chabé výzbroji, střetnutí s nimi, rozhodl se Svoboda postupovat rovněž na jihovýchod. Došlo ke skutečně usilovnému pochodu, který pokračoval i po setmění.

 

Kolem půlnoci se na východní obloze objevily stuhy světlometů a téměř současně byl slyšet vzdálený hřmot motorů tanků a jiné mechanizované vozby blížící se od sovětských hranic. Byli jsme několik kilometrů západně vesnice Horodiscze. Pochodový proud skupiny byl asi kilometr dlouhý a postupoval s třemi ruštinu ovládajícími důstojníky na  čele. Jednalo se o pplk. Svobodu, škpt. Fantu a škpt. Nováka, příslušníky legií na Rusi za Světové války. Bylo to včasné a rozumné opatření, protože jsme očekávali střetnutí s předvojem Rudé Armády každým okamžikem.

Na ten jsme nečekali dlouho. Několik dlouhých kulometných dávek nám zapraskalo nad hlavou, jako kdysi při obsluze terčů na střelnicích, a jejich směr byl potvrzen svítícím střelivem. Čele našeho proudu bylo zastaveno před větší silnicí, směřující od východu k západu, po níž a souběžně s ní, bez ohledu na drobné překážky, ploty, příkopy, opuštěné uprchlické vozy a dřevěné kůlny, se hnala Rudá Armáda. Kdekoliv se pásové či kolové vozidlo zastavilo, bylo okamžitě objeto stranou do polí. Pojem silnice se ztrácel a šlo spíše o „všeobecný směr“.

Jakmile sovětští důstojníci zjistili o koho jde v tomto ukázněném proudu, tvořeným lehce oblečenými a částečně ozbrojenými civilisty, přišel rozkaz složit zbraně a jakoukoliv vojenskou výzbroj po levé straně. Po ohlášení počtu osob v proudu, několikrát Rusy přepočítaném, dostal Svoboda rozkaz vést nás pod eskortou polem opodál silnice, abychom nepřekáželi postupující Rudé Armádě, do nejbližší vesnice Horodiscze, ubytovat se po stodolách a čekat na další pochod za úsvitu. Svoboda sice vydal rozkaz neobtěžovat místní obyvatelstvo, ale došlo k pravému opaku. Místní ženy a děti jakmile zjistily, že nejsme rudoarmějci, přišly za námi a žebraly o sirky a svíčky. Došlo k směnnému obchodu a za drahocenné zdroje světla jsme sehnali chléb, tvaroh a kyselé mléko. Den končil nezapomenutelným hlasem odněkud z kouta stodoly, který zanotoval starou Hašlerovu písničku z doby Světové války „Náš Matěj je v Rusku zajatej...“

 

Za svítání 18.září nařídil Svoboda nástup celého proudu na návsi a v přítomnosti ruského důstojníka přepočítal stav a předal mu hlášení. Rus předal velení nad tímto proudem "vojenoplennych Čechoslovakov" staršinovi, který spolu se šesti samopaly ozbrojenými rudoarmějci po obou stranách a s odstupem asi deseti kroků, vyrazil spolu se Svobodou v čele, na východ k sovětské hranici. Kdesi na půl cestě mezi Horodisczem a polským Husiatynem, v prostoru označeném polskými tabulkami „Strefa graniczna!“ (pohraniční pásmo), někdo vpředu spíše upozornil než zavelel „vpravo hleď! pošli dál!“. Na jih od silnice na terénní vlně pod statkem, jenž svým uspořádáním hospodářských budov do čtverce vypadal jako dobře hájitelná zemanská tvrz, bylo rozloženo ve dvou téměř vyřízených řadách asi 150-200 bosých mrtvol, oblečených v částečně bílých, částečně v olivově zelených košilích a jezdeckých kalhotách vojenské barvy. Toto zrakové setkání s naším prvním válečným masakrem se událo na vzdálenost asi 100m od proudu. Několik zvědavých smělců se rozběhlo k tomuto drásajícímu divadlu, ale byli okamžitě zahnáni zpět. Stálá vyhrůžka „Dávaj bystro nazad a vprjod!“ doprovázená výmluvným zaměřením samopalu znemožnila jakýkoliv pokus přiblížit se k mrtvým. Naši přirozenou zvědavost a dotazy uspokojil jeden z vojáků eskorty. S jakýmsi hrdým uspokojením prohlásil, že šlo o polské kadety, kteří se den před tím postavili na odpor Rudé Armádě ženoucí se na západ.

Večer 18. září jsme dorazili k sovětské hranici mezi pol­ským a ukrajinským Husiatynem. Odpočívali jsme v trávě mezi pojízdnými cisternami a nákladními auty, a čekali co bude dál. Prohlíželi jsme si zvědavě jakousi vstupní slavobránu do Sovětského svazu, primitivně vybudovanou z trámů. Pod velkou rudou hvězdou ono základní revoluční heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“ V bráně stála pohraniční stráž se psy a na obě strany, kam až oko dohlédlo, několikanásobná řada drátěných překážek podél kalné bahnité říčky, jejíž jméno jsme neznali. Sympatie či antipatie příslušníků skupiny k tomuto pohraničnímu vstupu do „ráje utlačených a pracujících“ byly vyjádřeny asi takto: „Chlapci, máte poslední možnost zdrhnout!“ .

Před setměním se objevila na druhé straně ostnatých drátů kolona otevřených nákladních aut. Nalezli jsme do nich ve předem odpočítaných skupinách po padesáti  a po mizerné, tanky zcela rozježděné silnici, jsme dorazili večer do Kamence Podolského v jihozápadním koutě Ukrajiny. K našemu příjemnému překvapení jsme byli ubytováni v kasárnách, v nichž mobilizoval a odkud před několika dny odjel pluk do východního Polska. Došlo tehdy ke splnění tajné doložky paktu Ribbentrop - Molotov z 23. srpna 1939 o neútočení a vzájemné pomoci mezi Třetí Říši a Sovětským Svazem, podepsaném jen o necelý měsíc předtím.

Kdykoliv jsem později viděl snímky zavražděných mužských obyvatel Lidic, vyrovnaných jakoby k nějaké ďábelské přehlídce a identifikaci před Horákovým statkem, vzpomněl jsem si na tu první válečnou hekatombu mezi Horodisczem a Husiatynem, která se stala tragickou oponou za nešťastným polským tažením v září 1939. Netušili jsme tehdy, že Stalin do několika měsíců překoná sám sebe a vydá NKVD rozkaz k vyhlazení 14 500 zajatých polských důstojníků z táborů v Ostaškově, Kozielsku a Starobielsku. Při samém pronesení slova Katyň přejde bývalým příslušníkům oné Svobodovy východní skupiny z Polska mráz po zádech. Vždyť jsme sami později prošli některými lágry, v nichž byli před námi do jara 1940 ubytováni katynští mučedníci.

 


Index Zpět Články