Boje druhé parabrigády v Karpatech

Poznámky ke knize generála Přikryla

 

Mjr.B. Štefan-Mastný

Publikováno v časopise Osvobození v roce 1978, vydávaném Čs. Obcí legionářskou v Londýně

 


Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením pana M. Kašpara, předsedy Čs. Obce legionářské v zahraničí a pracovníka časopisu Osvobození


 


Vzhledem k tomu, že autor napsal tuto práci téměř před třiceti lety v exilu, pouze na základě osobních prožitků a bez možnosti jejich konfrontace s archívními materiály, některé závěry obecných událostí mohou být zavádějící. Pokud Vás tento článek zaujme a budete hledat další materiály o 2. čs. samostatné paradesantní brigádě v SSSR, doporučují Vám autoři Válečných střípků prostudovat knihu Jiřího Šolce - Padáky nad Slovenskem, která vyčerpávajícím způsobem tuto práci doplňuje a upřesňuje.

Vzhledem k poutavé osobní výpovědi B. Štefana - Mastného, byl článek ponechán v původní a publikované podobě.


 

Před zahájením nástupu Čs. sboru na dukelskou frontu, maršál Koněv, velitel prvé ukrajinské fronty, 8. září 1944 vydal rozkaz k nástupu proti Karpatům ve směru  Krosno, Dukla a dál k Prešovu. Vzhledem k slovenskému povstání, Karpaty měly být překročeny do pěti dnů. Ve skutečnosti to trvalo téměř tři měsíce.

Čs. sbor s druhou parabrigádou byly přičleněny k útvaru 38. sovětské armády pod  velením gen. Moskalenka. Tyto sovětské jednotky byly však již unaveny předešlými boji a pro boje v horách nebyly vůbec vycvičeny ani připraveny. Těžký horský terén s lesy a nepříznivým deštivým a později zimním počasím, byl přirozenou zábranou proti rychlému překročení. Mimo to Němci stáli na Karpatech v předem vybudovaných postaveních s dalšími záchytnými pásmy. Měli tam velký počet zbraní a střeliva, zvláště důležité pro boj v horách těžké minomety, šestihlavňové minomety, kulomety, dělostřelectvo a rozsáhlá minová pole se záludnými kombinacemi, které stěžovaly jejich odstranění.

To vše maršál Koněv věděl, když vydával rozkaz k nástupu a co víc, on též věděl, že dvě plně vyzbrojené slovenské divize, které měly původně obsadit průsmyky Dukelský a Luptovský před Němci, v ten čas již byly odzbrojeny a zajištěny v táborech. Slovenský velitel, gen. Malár, který slíbil přidat se k povstalcům, odejel náhle z Bratislavy a jeho zástupce plukovník Talský, odletěl 31. srpna 1944 do Lvova na velitelství prvé ukrajinské fronty ke Koněvovi. To jsou známá fakta, která byla již částečně zaznamenána v knihách generálů L. Svobody a K. Klapálka. Zamyslí-li se člověk nad touto podivnou šachovou hrou, ujasní si, že to nebyla otázka vojenské strategie, ale spíše strategie politické.

Koněvovi také šlo o rychlost, aby Němci nemohli přisunout posily, proto rozkazy k útokům byly vydávány urychleně, aniž velitelé měli čas k patřičnému průzkumu terénu, hlavně minových polí, aniž měli připravena polní obvaziště a doprovodné zbraně v postavení. U druhé brigády to zaviňovalo velké nervové napjetí, rozčílení a nesmírný tlak jak na velitele pplk. Přikryla, tak i na jeho podřízené. Unáhlené rozkazy byly těžko pochopitelné a byly příčinou velkých ztrát. Je třeba poznamenat, že sovětské jednotky v obou bocích nebyly v lepší situaci a měly za bojů v Karpatech velké ztráty, které později vzrostly do desetitisíců.

Ztráty druhé brigády v jedenácti dnech bojů byly těžké. Z počtu 3.000 mužů padlo asi 200 (z toho 15 důstojníků), asi 500 bylo raněno a snad 100 pohřešováno. Na Slovensko odletělo 2140 mužů a důstojníků. Oporou Přikrylovou byl jeho důstojnický sbor, vedený inteligentním náčelníkem štábu, štábním kapitánem Hlásným. Zástupcem velitele byl pplk. Lichner, který hrál jen podřadnou roli. Přes třicet důstojníků z Anglie s několika Slováky bylo jeho nejzkušenějším a nejspolehlivějším kádrem. Slovenští vojáci a volyňští Češi byli stateční, ale v nejprudších bojích nad všechny vynikali Podkarpatští Rusíni. Naše vztahy k sovětským důstojníkům a vojákům byly zcela přátelské i když někdy došlo k nedorozumění zaviněnému tlakem vyšších velitelů. Měl bych připomenout, že většina z nás, kdo byli v těchto bojích, vzhledem k unáhlenosti a tvrdosti rozkazů i ztrátám, stavěla se k nebezpečí a k smrti lhostejně.

Ve zprávě popisuji události, viděné z mého hlediska. Na příklad vidím rozpor v Přikrylově knize „Odsuďte je k životu“ ve fotografii, kde Přikryl „vydává rozkaz k útoku na Besko“. Vedle Přikryla stojí tam por. Bodák, který byl pouhý poskok a sovětský plukovník. Ve skutečnosti žádný z nich při vydání rozkazu ve dvě hodiny v noci nebyl přítomen. Naivní je věta na stránce 60., kde Přikryl měl říci, že rozkaz  k obsazení Puljavy se rozletěl jako blesk. Rozkazy k útoku byly naprosto tajné a ani  já, jako styčný jsem je nedostal od Přikryla písemně pro případ, že by mne Němci chytili nebo odstřelili. Vše jsem si musel zapamatovat. Skutečnost o Puljavě je popsaná v rozhovoru s kapitánem Uchytilem.

Tento zápis z fronty jsem napsal tak pravdivě, jak jsem ho zažil a viděl. Po třiceti čtyřech letech bych si asi vše nepamatoval, ale mám řadu zápisků z doby poválečné.

 

***

 

V září 1944 kdy naše skupina třiceti důstojníků z Anglie, přijela na nákladním Studebakeru do Přemyšlu, byly krásné sluneční dny. Druhá čs. parabrigáda tam byla již připravena k odchodu na frontu. Po přidělení důstojníků k jednotkám, byl jsem velitelem, pplk. Přikrylem a náčelníkem štábu škpt. Hlásným dotázán, chci-li se dobrovolně hlásit, vzhledem k svému výcviku z Anglie, jako důstojník pro zvláštní úkoly přidělený ke štábu a podléhající přímo veliteli brigády. Po krátkém vysvětlení povinností jsem funkci přijal a tak jsem měl příležitost nejen pozorovat brigádu v bojích, ale též samotného velitele v oněch těžkých, rozčílených nocích i dnech, kdy spojky i důstojníci přibíhali s hlášeními, naléhavými žádostmi o střelivo, stravu a povozky pro raněné, s tragickými hlášeními o celých četách a rotách roztrhaných na minových polích, o jednotkách zmizelých v horách a lesích, když prorazily frontu.

Zatím co brigáda dva dny a téměř dvě noci se v plné polní přesunovala stokilometrovým pochodem na frontu, můj rozkaz byl, jet se štábním kamionem, převzít ve vsi Zarzín ubytování pro štáb a obeznámit se s frontou. Mapu jsem nedostal, poněvadž nebyla. Druhou noc, před příchodem našich jednotek, jsem musel vyhledat sovětské jednotky, které nám předají frontu a přesvědčit se, že jednotky naší brigády budou včas zavedeny sovětskými spojkami do postavení. Po čtvrté hodině ranní jsem hlásil Přikrylovi výsledek. Naše jednotky přišly vyčerpané a rozptýlené. Trvalo to více než dvě hodiny než prošly a byly zavedeny do postavení v určených úsecích, zatím co německé dělostřelectvo, zřejmě připravené pro noční palby na křižovatky nepřestalo ostřelovat. Přikryl mne přerušil otázkou, zda-li vím, kde jsou umístěny velitelství praporů. Upozornil jsem ho, že pásmo brigády je dvanáct kilometrů a že jsem neměl ani mapu a ani auto k disposici. Zdůraznil jsem, že ani naše dělostřelectvo, ani kuchyně ani spojaři zatím nepřijeli. Pokud vím, neměli jsme radiové spojení a telefonní polní linky byly částečně rozvinuty až za  48 hodin, vinou nerozhodnosti velitele spojařů.

Druhý den, asi v devět hodin večer, Přikryl mne opět zavolal s třemi slovenskými důstojníky: „Pánové, váš úkol je co nejrychleji najít velitele druhého praporu, majora Vovse. Telefonní spojení ještě nemáme a spojka nepřišla ani od něho, ani od velitelů cyklistické a kulometné roty!“

Moji slovenští druzi se vrátili asi za tři hodiny s hlášením, že nikoho nenašli. Stál jsem opět před velitelem až v deset hodin ráno. „Slyšel jsem, že vás asi před  hodinou honili palbou těžké minomety,“ začal Přikryl, sedící za stolem zakrytým mapou a papíry. Hlásný seděl vedle za jakýmsi stolem z beden, rovněž obklopen papíry. V rozích stála dvě polní lůžka a na zemi se válely s botami a výstrojí baťohy obou důstojníků. Když jsem přisvědčil na Přikrylovu otázku, předal jsem mu hlášení velitelů cyklistické i kulometné roty s poznámkou, že jsem našel jen jednu ztracenou četu druhého praporu a že všechny okopy, kde měly být roty a stanoviště velitele druhého praporu jsou opuštěné.

„To je hrozné! Kde jsou, kde je Voves? Sovětský přidělenec, mjr X., chce vědět všechny podrobnosti,“ vyhrkl napjatě Přikryl: „nemáte zdání, kde mohou být? pokračoval rozčíleně.

Ukázal jsem na mapu rozloženou před ním: „Prosím, podívejte se. Zde v polokruhu jsou hřbety, na kterých je zakopaná německá obrana a pod nimi dole jsou zákopy druhého praporu. Kdyby tam mjr. Voves byl zůstal, tak mu německé kulomety a minomety budou vytloukat mužstvo v zákopech jako vši ze švů, poněvadž se dívají do nich nejen „ Ale podle sovětského řádu velitel praporu nesmí přemístit svoji jednotku bez svolení velitele brigády.“ Ruský major zuřil, že Voves neposlal hlášení. Až se dozví, že prapor není ani v přidělených okopech, požene majora Vovse k polnímu soudu.

„Pane podplukovníku, Voves, když zjistil nemožné postaveni, stáhl se zřejmě  z vlastní iniciativy, kterou náš polní řád veliteli dovoluje, do postavení někde za vsí a spojka pravděpodobně ztratila cestu.“

Přikryl se zamyslil. Poněvadž se nikdy neptal na podrobnosti, jak jsem prošel a co se mi přihodilo. Nehlásil jsem mu, že jsem málem zastřelil ve tmě vojáka oné ztracené čety, lovícího ve vsi kočky a králíky, protože již  čtyřicet osm hodin neviděli kuchyni. Dále, že díky vystřelené německé osvětlovací raketě, která na poslední chvíli ozářila povalenou výstrahu, nevlezl jsem do minového pole v předpolí zákopů, kde páchly tlející mrtvoly a latríny opuštěných okopů; že jsem se plížil nočním krajem kolem řeky Sanoku, kde mne chránily cáry mlžin, vystupující z řeky před palbou německých kulometů na okolních svazích odkud Němci vystřelovali světlice. Později, že jsem narazil na noční hlídku a poté opět na stráž a byl jsem bez milosti držen na zemi namířenými samopaly, poněvadž brigádní heslo pro noc jim nebylo známo. Konečně, že jsem se dostal k velitelům ztracených rot, poručíkovi Vítkovi a nadporučíku Renčínovi.

Když mne Přikryl propustil, ještě jsem předal Hlásnému jednoho našeho ztraceného samopalníka, který rovněž mne chtěl dále v poli zastřelit, když jsem utíkal z dosahu oné minometné palby. Chlapík, po uklidnění, mne tam přerývaně vysvětlil, že neví kde je. Jeho rota včera po rozkazu provést násilný průzkum, byla z části roztrhána na minovém poli a v palbě německých kulometů se rozprchla.

Spal jsem pak asi dvě hodiny ve stodole, když mne Přikryl opět zavolal. Byl zřejmě rozrušen. Krátce mi vysvětlil, že příští ráno musím zajet na velitelství sboru, na Duklu, kde polní soud složený ze dvou vyšších čs. důstojníků a dvou sovětských bude rozhodovat o případu majora Vovsa. Měl jsem tam jít, jako jediný svědek. Když  jsem odzdravil a odcházel Přikryl mne rukou náhle zadržel. „Pane poručíku, Voves je můj starý přítel z ruských legií. Prosím vás, řekněte jim přesně to, co jste řekl mně, aby se z toho dostal. Víte, Rusové si s nikým nehrají!“ Tak se také stalo a polní soud, s pomocí dvou láhví vodky a mého svědectví, rozhodl kladně a prošedivělý major Voves dál velel druhému praporu.

Po Jobových zprávách o jednotkách obou praporů, rozervaných výbuchy při přecházeni minových polí prořídlých kulometnou palbou, o zbytcích jednotek, které se ve zmatku rozprchli, nervozita štábu, hlavně Přikryla, rychle vzrostla.

Zvláště tragicky působila zpráva o hrdinské akci velitele ženistů, rotného Viktora Nagy, který při čistění průchodu v minovém poli, byl do něho neopatrně strčen přecházejícím vojákem. Výbuch nášlapné miny mu téměř urval nohu nad kolenem, takže visela jen na svalu, kůži a nohavici. Vystřelené světlice přivábily palbu kulometů a tak Nagy, aby se proplížil ven utáhl opaskem stehno a visící nohu odřízl finským nožem. Než se doplížil na obvaziště vykrvácel.

Když mi později v noci Přikryl vydával další rozkazy s vysvětlivky, důtklivě mne upozorňoval na záludnosti minových polí. Jeho tvář byla ztrhaná nervositou a nejistotou, a šmouhy kouře z jeho cigaret naplňovaly prostor odřené chalupy. Zpravodajský a osvětový důstojník běhali se svými pomocníky jako honicí psi. Zpravodajským byl kpt. Marcely, vyšší, asi třicetiletý. Osvětovým byl npor. Gajdoš, menší, mnohem mladší.

„Proboha, co jsem mohl dělat“, řekl mi podplukovník na objasnění, než mi vydal další úkol. „Dostal jsem rozkaz ze štábu, abych nařídil násilný průzkum v rotách. Jak víte, nemohli jsme ještě provést ani průzkum v družstvu, abychom obhlédli terén, ani zjistit ta prokletá minová pole, kulometná a minometná hnízda atd. A teď považte, už tu mám rozkaz k vyražení útoku obou praporů,“ lamentoval rozčíleně Přikryl.

Jeho vysoká, kostnatá postava se nervózně kolébala na židli. Rozkládal široce rukama a již opět ukazoval na mapě.

„Předáte rozkaz veliteli druhého praporu k útoku, který zahájí zítra ráno. Je odpoledne, minomety i dělostřelectvo budou po vás okamžitě pálit jakmile budete v dostřelu. Pojedete obrněným autem a četaři dáte rozkaz, aby na vás čekal, ve stínu kupy, kde je prapor zakopán. Jinak by ho Němci rozstříleli.“

Minomety nás pronásledovaly, jak bylo předvídáno. Major Voves, skrčený v hlubokém zákopu, přijal rozkaz s poznámkami o ztrátách, které již utrpěl ještě před útokem. Předal mně hlášení a již jsem opět skákal od okopu k okopu, až mne náhle zastavil velitel roty samopalníků, por. K., s kterým jsem přijel dvouměsíční cestou přes Střední Východ z Anglie. Vzrušeně a krátce mně vylíčil jak časně ráno s četou samopalníků dostal rozkaz k zničení nepřátelského odporu. Šťastně přelezli drátěné překážky i minové pole a pak, k překvapení Němců, v šílené zteči do pozvolného svahu proběhli v palbě kulometů. Jejich vlastních pětadvacet finských samopalů (měli zásobníky s 72 náboji) [jednalo se o sovětské samopaly PPŠ vz. 1941 - poznámka VS]pálilo téměř bez přestání a znemožnilo Němcům přesně mířit. Na ztečné vzdálenosti většina zásobníků byla již prázdná, došlo na granáty, těžké pažby samopalů a útočné nože.

„Rusíni s noži byli jedineční a statečností Slováků byl jsem nadšen, a člověče, ani bys nevěřil, že jsem neměl takřka ztráty,“ vypravoval vzrušeně poručík a pokračoval: „Slib mi, přijdeš-li ještě jednou, zaskoč ke mně, moje rota je támhle vlevo...“

Můj mladý přítel netušil, že příští ráno povede svou rotu do útoku, v klidném ránu karpatského, teplého podzimu. Že padne jen jedna rána ostrostřelce a prostřelí mu hlavu přesně mezi očima....

O něco dále, když jsem skákal přes poslední zákop, kdosi mne strhnul dolů. „Kryj se, miny!“ zařval můj jiný přítel z Anglie a už výbuchy kolem nás sypaly na nás hrstě hlíny, pokračoval: „ Člověče, to jsem rád, že tě vidím. Prosím tě, mluv na mne, nebo se zblázním!“

Byl menší, obtloustlý, bledší tváře a stále si nervózně posunoval brýle. Byl to doktor a měl tu polní obvaziště. Chytil mne za obě ruce a rozčíleně pokračoval: „Představ si, když jsem nedávno v Anglii dokončil medicínu a udělal jen jednu operaci slepého střeva s pomocí jiného doktora, poslali mne sem. Včera, po tom průšvihu na minách, jsem tu na louce uřezal na zemi dvaadvacet minami rozervaných nohou. Od kotníku, až nahoru po stehno.“ Utřel si rukávem, zpocené čelo a dále pokračoval, jak raněné naložili na slámu, na několik povozů a odvezli je deset kilometrů dál do polní nemocnice. Když jsem mu vysvětlil, že musím rychle zpět s hlášením, ještě na mne volal, abych se v noci vrátil, že budou vařit dvě slepice a že musí s někým hovořit, nebo se zblázní.

Nemohl jsem se k němu vrátit, protože jsem dostal jiný úkol. Bylo to už druhou noc poté, kdy druhý prapor prorazil německou obranu a pokračoval v útoku na hřbety. Když jsem k desáté večer, ukládal svoji třikrát složenou deku na nečistou podlahu štábu, abych se zase jednou vyspal, zavolal mne pobočník velitele do kanceláře. Stáli tam již velitel pomocné roty kpt. G. a velitel spojařů npor. K. Na pokyn podplukovníka jsem se postavil vedle něj.

„Pánové, budu stručný. Jak víte, oba prapory vyhnaly nepřítele z obranných  postavení. Jen tuhle na pravém křídle pivot německé obrany, opevněná vesnice Besko, stále vzdoruje. Dostal jsem rozkaz, že zítra musí být Besko za každou cenu dobyto. Mimo pomocnou rotu, žádné zálohy nemám. Tři nákladní auta jsou pro vaše mužstvo připravena. Přesuňte se ihned do tohoto prostoru - ukázal na mapě - a proveďte noční průzkum směrem k Besku, abyste se obeznámili s terénem. Ráno tam zaútočíte zároveň s kulometnou rotou vlevo a na druhé straně řeky s půlrotou.“

„A co já tam budu dělat se spojaři?“ vyhrkl  nadporučík. „Budete tam dělat to, co jste dosud neudělal,“ rozkřikl se Přikryl, „víte dobře, že dodnes nemám spojení s žádným praporem. Vymlouváte se, že neznáte terén, že jsou tam miny a ve dne po vás pálí baterie. Teď se tedy na to podíváte v noci a zítra vaši spojaři a vy s nimi budete postupovat hned za útočným sledem!“

„Pane podplukovníku,“ ozval se kapitán pomocné roty, „prosím, uvažte...“ „Nic neuvážím, vaši vojáci umí střílet a to je vše, co potřebují. Já zítra ráno musím hlásit, že Besko je dobyto - rozumíte?“ rozkřikl se rozčíleně Přikryl a udeřil pěstí na mapu. Po vteřinách napjatého ticha se obrátil ke mně: „Pane poručíku, půjdete s nimi jako pozorovatel, musím dostat nějaké zprávy o terénu a síle nepřítele v tomto prostoru.“

Předstoupil škpt. Hlásný: „Chci jen pánové upozornit, abyste ještě před odjezdem vydali rozkaz, aby mužstvo po vystoupení nemluvilo a nekouřilo. Budete postupovat polní cestou, kde jsou naše dvě minová pole, průchody v nich uvolní ruský ženista. Dále vás musím upozornit, že zítra při útoku narazíte před vesnicí na německá minová pole. Budou s vámi naši ženisté. Nezapomeňte však, že Němci užívají každý trik, aby ztížili odstranění min. Kladou dvě až tři miny často pod sebe a spojují je tenkými dráty, rovněž tak miny na stranách mohou být spojeny. Miny musí být opatrně odhrabány ze všech stran. Pozor také na dráty natažené těsně nad zemí, napojené buď na miny nebo granáty. Musíte varovat mužstvo, že při vpadnutí do vesnice musí jen opatrně vstupovat do chalup, kde určitě budou nástrahy, buď za dveřmi nebo pod podlahou.“

Odjeli jsme a za půl hodiny po vystoupení v dolince v polích nastalo rozpačité ticho a oba důstojníci se začali dohadovat, co udělat. Připomněl jsem jim, že čas letí a navrhl jsem, že utvořím průzkumnou hlídku a sám jí povedu. Souhlasili. Měl jsem v okamžiku řadu dobrovolníků, ale vybral jsem jen jednoho četaře a osm vojáků. Vydal jsem tlumeně rozkaz nabít, zajistit, bodáky k usnadnění plížení nevztyčovat, utáhnout těsně opasky a veškerou výstroj. Střílet nikdo nesmí, jen v sebeobraně. Postupovat za mnou tiše v zástupu, při překračování minového pole, dostaneme-li palbu, zachovat klid, krýt se, ale nevybočovat ze zástupu.

Vyrazili jsme. Kraj mezi brambořišti, poli s cukrovkou a kukuřicí byl temný a tichý. Jen z dáli bylo občas slyšet ojedinělou palbu a vlevo v kopcích v intervalech vylétaly světelné rakety. „Stoj!“ – „My svoji - svoji!“ zavolal jsem tlumeně a starší ruský ženista všem vysvětlil jak procházet polem protitankových min a asi dvě stě metrů dál pásem nášlapných min.

„Vypadají nevinně, ale jsou to potvory,“ šeptal mi ženista: „utrhnou vám nohu, jako nic“. Ještě pošeptal, že vesnice je asi 400 metrů dál a Němci budou někde na poloviční cestě. Dál jsme již postupovali sehnutě příkopem a když jsme se přiblížili ke kukuřičnému poli, lezli jsme již po kolenou. Často jsem se zastavil a naslouchal. Pach fronty, který jsem již znal z předešlých nocí se znásobil a konečně změnil v strašný hnilobní zápach. Četař se připlížil vedle mne a zašeptal: „Sú to mrtvole.“

Ve tmě bylo nesnadno rozeznat jakési temné předměty, tři mrtvoly Němců. Málem bych byl zaklel když jsem onomu ležícímu na okraji příkopu náhodou strčil ve tmě ruku do blízkosti břicha a nahmatal slizkou, strašně páchnoucí tekutinu. O něco dál jsem již rozeznal ve tmě bělavé štíty vesnice. Jakési napjetí vyselo ve vzduchu. Četař mne zatahal za šos, aby mne zastavil jinak, že to prý dostanu mezi oči. Pošeptal jsem mu, aby se s jedním vojákem se mnou přesunul do druhého příkopu a vyslal pátrače plížením asi pět metrů vpřed. Sám jsem se vysunul na zvýšenou mez a zalehl mezi kukuřicí. Na okraji pole jsem měl jakýsi výhled a zastavil jsem se, zatím co pátrač se posunul vpřed.

Náhle přímo proti nám, švihla dávka z německého samopalu a další pušky a samopaly se v zápětí přidaly. Střely svištěly kolem v kukuřici a viděl jsem zášlehy asi třicet metrů před námi. Pak se ozval kulomet, poněkud zprava od řeky se přidal další kulomet a pušky a dál vpravo třetí z druhé strany řeky. Leželi jsme bez hnutí. Rozkaz byl nestřílet. Raketa k poplachu nevyletěla. Usoudil jsem, že máme proti sobě tři družstva, tedy četa jako polní na okraji vsi v tomto prostoru, rota v obraně. Tudíž bráněno praporem. Německé roty vzdor převaze zbraní, měly tehdy průměrně stav asi padesát mužů. Vlevo ležela rovná pole vhodná k útoku na vesnici. Můj úkol byl skončen.

Převalil jsem se do příkopu k četaři a dal tiše rozkaz k opatrnému stažení. Na zpáteční cestě, procházejíce prvé minové pole dostali jsme náhle palbu. Jeden voják šlápl neopatrně stranou - výbuch a již ležel s utrženou botou a částí chodidla, utěšován chlapci, jaké má štěstí, že zítra nemusí do útoku a pravděpodobně válka pro něho již skončila. Oba důstojníci když slyšeli palbu, na mne již nečekali a vrátili se i s mužstvem nazpět. Když jsem se vrátil na štáb mluvil tam již jeden přes druhého. Vedle Přikryla stál ruský major a když slyšel moje hlášení okřikl oba důstojníky s poukazem, že když nebyli na průzkumu nic neví.

Po mém hlášení major se podíval na Přikryla. „Gospodin polkovnik, nesmíme ztrácet čas. Poručík tu zná nyní všechny podmínky, ať tedy vydá rozkaz k útoku na Besko.“

Když velitel souhlasil, vyložil jsem situaci. Předpokládal jsem, že jak cyklistická tak kulometná rota zaútočí současně zleva na Besko. Zatímco zprava půlrota na křídle, po zničení dvou protitankových kanónů, zaútočí za doprovodu šesti lehkých sovětských tanků. „Dělostřelecká příprava a čas vyražení?“ otázal se krátce Přikryl. „V pět hodin ráno děl. palba 5 minut na okraj vesnice a pak přenést na patnáct minut do středu a vzdálenou stranu Beska. Vyražení k útoku všech rot rovněž v pět hodin. Východiště asi 500 metrů před vesnicí. V pět bude ještě tma, povedou je bílé štíty a stěny chalup. Nežli děl. palba vzbudí posádku do pohotovosti, bude již mít naše roty na krku. Německé dělostřelectvo a minomety pro tmu a rychlost akce nebudou moci zasáhnout.“

„Nu, etot charašo" prohlásil ruský přidělenec a Přikryl po několika úsečných otázkách přikývl. „Pane štábní kapitáne!“ zavolal na Hlásného „napište rozkazy a hned pošlete velitelům. Ovšem jeden problém, kdo pojede a najde velitele tankové čety a naší půlroty?“

„Tankisté spí někde ve vsi asi tři kilometry od Beska a S.V. půlroty je na samotě nedaleko mezi dvěma vesnicemi. Silnička, která tam vede jde těsně podél fronty, je tedy pod ostřelem a navíc je zaminována. Dále upozorňuji, že jsou již téměř tři hodiny a já tu nemám žádného štábního důstojníka,“ poznamenal Hlásný.

„Pane podplukovniku, jestli mi pan major půjčí jako obvykle svůj jeep pojedu ihned s rozkazem,“ nabídl jsem se. Major ihned přikývl a Přikryl souhlasil. Svobodník Slovák, který mne vezl, byl osobní řidič majorův a byl jediný, který se dobrovolně hlásil na tyto noční jízdy, poněvadž bylo známo, že všechny cesty a silnice na frontě a kolem byly oběma stranami zaminovány. Mimo to jsme museli jezdit bez světel abychom nepřilákali palbu. Po dvaceti minutách jízdy na rozbité silnici jsme potkali povozy vezoucí několik sténajících vojáků naší půlroty, kteří byli odpoledne zraněni. Jel s nimi svobodník volyňský Čech. Když mi vysvětlil situaci zjistil jsem, že nejen ví kde spí velitel tankové čety, ale i velitel půlroty, dal jsem mu rozkaz, aby jel se mnou. Před vesnicí nás dohnalo obrněné auto s četařem, který mne před dvěma dny vezl na frontu. Když slyšel, že jedu na frontu navrhl, abych jel s ním, protože jede na obhlídku a budu s ním v bezpečí před možnými přepady pěší palbou. Byla to lákavá nabídka, ale věděl jsem, že tankisté se musí ihned připravit.

Za deset minut jejich velitel již stál přede mnou. Starší leftěnent Ivan byl asi třiadvacetiletý usměvavý blondýn. Rozkaz byl stručný, major nařizoval, aby velitel osobně vedl útok na Besko. V okamžiku když jsme se odzdravili a stiskli si ruce, z dáli zaduněl výbuch. „Etot mina!“ řekl stručně Ivan a volyňský Čech to potvrdil. Vyjeli jsme. Po opuštění vsi prašná silnička se otočila vlevo přímo k frontě. „Dobře, že O.A. jede před námi. Jistě ví, kde jsou minová pole a bude je objíždět polem. Budeme mít cestu vyšlapanou,“ uvažoval nahlas můj řidič. Ale netrvalo ani pět minut, když ve tmě a šmouhách oparu jsem spatřil před námi tmavý obrys. Zvolna jsme se přiblížili a zastavili. Mé zlé tušení se vyplnilo. Když jsem se přiblížil bylo zřejmé, že O.A. najelo na minu. Pod silně nakloněným vozem byl menší kráter a pneumatika byla prasklá. Dvě další miny, výbuchem odhalené, ležely na straně. Stoupl jsem nahoru na obrněný vůz. Příklop byl otevřen a pod ním pokleslá hlava mého četaře. I ve tmě jsem rozeznal krev kanoucí z úst, uší i nosu. On i jeho řidič  byli mrtví.

Měl jsem vždy sebou dlouhý ruský bodák, abych při objíždění minového pole mohl zkoušet bodáním půdy, jak daleko je položeno. Byla to vždy pomalá práce plížit se každých 15cm zkoušet bodáním nenarazím-1i na ocelový předmět. Byla též možnost přepadu nepřátelskou hlídkou a tak když zajíc náhle vyskočil ztřeštěně nedaleko z meze a pádil do tmy, já neméně ztřeštěně namířil jsem svůj samopal do směru zadupání. Toto zkoumání terénu a objíždění často trvalo až hodinu a bylo nervově vyčerpávající, ale vyplácelo se.

Šlo také o to, jak rozeznat ve tmě na silnici, kde jsou miny položeny. Museli jsme jet v nebezpečném úseku krokem, se skloněným předním sklem s očima napjatýma na povrch silnice. Tam kde byly miny položeny, povrch prašné silnice byl přirozeně rozryt a i když zastřen nasypaným prachem, byl z blízka přece jen rozeznatelný; ovšem nikoliv pro řidiče nákladního auta, tanku nebo obrněného auta. Někdy když viditelnost byla zvlášť špatná musel jsem běžet před autem, abych včas rozeznal nástrahu.

Jednou v noci, když jsme se zastavili můj řidič vytrhl můj bodák dříve, než jsem se ho mohl sám chopit. Vyskočil z vozu a prohlásil, zpola zlostně, zpola rozčíleně, že je řada na něho, že nebude vždy čekat, až to se mnou vybouchne. Řekl, že ví, že jsem ženatý, že mám dítě a on prý má jen starou matku - chce mít čisté svědomí. Když jsme konečně objeli nešťastný obrněný automobil, zakrátko zatočili polní cestou ke skupině několika chalup, Volyňák prohlásil s oddechem, že jsme již mimo nebezpečí. Trvalo ještě chvíli, než našel v chalupě svého velitele. Když rozespalý podporučík vylezl, rychle jsem mu předal rozkaz k rannímu útoku a ke zničení dvou protitankových kanónů, určil hodinu vyražení a další podrobnosti.

Byly již čtyři hodiny ráno a vraceli jsme se rychle, neboť viditelnost již byla lepší a věděli jsme, že německé kulomety číhají několik set metrů vlevo na svahu. V příští vesnici Rusové již nahazovali motory tanků a za další půl hodiny hrkotavé jízdy zahřměla náhle dělostřelba. Bylo pět hodin - palebná přehrada a vyražení k útoku.

K jedenácté dopoledne po vyspání ve stodole dostavil jsem se na štáb. Hlásný mi oznámil, že Besko padlo a rovněž tak další opevněné postavení nahoře na hřbetě. Oba prapory prý postupují a my se přesunujeme do nového S.V., abych tedy použil čekající vůz pro přemístění štábních beden. Když jsme projížděli jen málo poškozeným Beskem, zavolal jsem na přítele z Anglie, dlouhána, poručíka Pavézku. Na dotaz co tam dělá odpověděl, že právě převzal velení kulometné roty protože její velitel, nadporučík Renčín, po dobytí vesnice uskočil před náhlou palbou do dřevěného záchodku u hnojiště a byl roztrhán nástražnou minou.

O kus dál vězel v příkopě ruský tank s  rozstřelenou věží a z otevřeného příklopu viselo ohořelé tělo velitele čety, staršího leftěnenta Ivana. Nahoře, po příchodu na štáb, Přikryl jen suše poznamenal: „To víte, že postupujeme, jen od prvého praporu ještě nemám žádné hlášení...“ Tušil jsem co bude následovat. K jedenácté v noci, jak jsem očekával, byl jsem opět zavolán k veliteli. Byli tam již vedle Hlásného, zpravodajský důstojník kpt. Marcely, osvětový důstojník npor. Gajdoš, další zpravodajský a četař N., velitel polních četníků. Přikryl s ním právě hovořil a bylo zřejmé, že četař je velmi rozrušen. Jeho uniforma byla zakrvácená a rovněž jeho obvaz na hlavě. Vyrozuměl jsem, že nákladní Studebaker četníků, ve snaze projet pozdě odpoledne k Uchytilovi, najel na minu. Jeden muž byl zabit, tři zraněni a téměř všichni otřeseni výbuchem. Když Přikryl skončil výslech, otočil se ke mně: „Kapitán Uchytil s prvým praporem prorazil německou obranu a tu přes hřbety“ ukazoval na mapě, „prorazilo též šest ruských těžkých tanků s naší baterií, která však byla krátce poté přímým zásahem děl. palby zničena. Dva důstojníci mrtví a obsluha zraněna. Němci po proražení, uzavřeli obě silnice palebným soustředěním. Veškeré naše snahy prorazit zatím byly bezvýsledné. Nemám spojení a je tu opět rozkaz, že prvý prapor musí zítra ráno prorazit a postoupit dvanáct kilometrů do týlu nepřítele do vsi Puljavy.“ Přikryl mezitím nervózně kouřil a utíral si vlasy visící do zpoceného čela. S jakýmsi dramatickým gestem rozpřáhnutých paží pokračoval: „pane poručíku, musíte proniknout a doručit kapitánu Uchytilovi rozkaz. Dám vám deset četníků a tuhle četař se přihlásil, že půjde opět s vámi. Sám neprojdete.“ Rozpravy, která se rozpoutala, se zúčastnili všichni přítomní. Kpt. Marcely tvrdil, že když se více než před hodinou vrátil z posledního průzkumu, německé kulomety stále ještě uzavíraly palbou obě silnice. Npor. Gajdoš, četař a jiný zpravodajský dali mi další podrobnosti o situaci a terénu. Rovněž pravděpodobná místa minových polí a postavení německých kulometů. Budou-li připraveny pro noční palbu do minových polí a sedla, kterým úzká silnička mezi vrchy procházela, budou vážnou překážkou.

Odmítl jsem půlčetu četníků s odůvodněním, že byli odpoledním výbuchem příliš otřeseni a dále, že větší skupina postupující v noci se prozradí hlukem. Přikryl nesouhlasil, připomněl, že denně ztrácí dva důstojníky a že musím mít sebou ochranu. Bylo zřejmé, že je velmi unaven, nervově vyčerpán a trpěl nedostatkem spánku. Jeho hlava podepřená dlaní stále poklesávala a oči se mu zavíraly. Hlásný mne zatahal za rukáv, abych ho nechal usnout a tak za chvíli Přikrylova hlava těžce dolehla na podložený loket na stole.

„Chcete tedy jet jako obyčejně sám se svým řidičem?“ zeptal se tiše Hlásný: „Konečně jde o váš krk, víte co je pro vás lepší. Znáte důležitost rozkazu, řekněte též Uchytilovi, když ovšem projdete, že kuchaři, střelivo i povozy pro raněné budou následovat. Mimo to bude mít též podporu ruských tanků.“

Jeli jsme jen velmi pomalu a ztráceli jsme čas častým zastavováním tam, kde povrch prašné silnice byl rozrušen výbuchy v předešlých bojích. V polích stály tři ponuré obrysy rozstřílených tanků, v příkopech ležely rozbité povozy a páchnoucí mršiny koní. Zprava se temnota lesů přiblížila až na nějakých 300 metrů k silnici. Uvědomil jsem si, že to bylo asi pásmo, kde včera Uchytilův prapor pronikl do boku německé obrany. Vyhnal obránce z kulometných hnízd kolem průsmyku a pronikl hluboko do týlu nepřítele. Přede mnou číhaly miny a nejistota. Byl bych býval raději vzal samopal a granáty a pokusil se projít lesy. Věděl jsem, že bych neměl čas k splnění úkolu, protože jsem se měl rovněž rychle vrátit s hlášením o situaci k veliteli.

Nezbývalo než riskovat. Dal jsem řidiči rozkaz rozsvítit světla vozu, abychom na dálku rozpoznali kde je minové pole. Bylo to asi 150 metrů před námi, kde mírná prašná vlna ležela napříč přes silnici. Následovala horečná akce rýpání bodákem v poli a konečně jsme projeli velikým obloukem. Byla to kritická chvíle.

Vpravo se již objevilo sedlo s úzkou silničkou vinoucí se vzhůru. Kolem se strnule tyčilo v temnotě asi šest mrtvých stínů tanků, obrněných vozů, vyřazených po zuřivém náporu předcházející sovětské divize, která se tu pokoušela prorazit. Mrtvolný pach se opět zvýšil, neboť zřejmě v některém z rozstřílených tanků zůstaly mrtvoly.

Drží Němci sedlo nebo ne? Jet dál či nejet? Jeli jsme pomalu dál a náhle zázrak. Zleva se k nám táhly koleje povozů vyryté ve strništi a mířící přímo k sedlu. Byli to zřejmě naši kuchaři, kteří díky koním jezdili většinou bezpečně napříč poli. Němci se na noc stáhli a cesta k prvému praporu byla volná. Jen rychle!

Při vjezdu do vesnice nás zastavila stráž a rotmistr, velitel stráže, se rozeřval, jaká to byla blbost rozsvítit dole na silnici reflektory. Můj svobodník mu dal přiměřenou nepěknou odpověď a na moji stručnou otázku, kde je velitelství praporu rotmistr již ochotně ukázal cestu. Projeli jsme opuštěnou vsí s pachem vyhořelých chalup, lesem, minuli jsme onu vyřízenou baterii a zastavili jsme konečně před zámečkem zpola skrytým za vysokými stromy parku.

Strážní nás již stavěli s napřaženými samopaly a po obvyklé výměně různých hesel, které zřídka souhlasily, přišel velitel stráže a vedl mne schodištěm, pak temným sálem, kde mezi blikotem několika svíček a červenými body cigaret sténala řada ležících raněných a dlouhé řady spících vojáků, vyčerpaných dvoudenním bojem, dolů do sklepa a tam v blikotu svíček poloseděl, pololežel kpt. Uchytil na rozbitém křesle. Na židli se skláněl nad deskou a mapou a papíry náčelník štábu, npor. Kováč. Uchytil sedící v zaprášeném battledressu, černé rozcuchané vlasy visící do čela, řadu dní neholená tvář, měl zkříženy své velké chlupaté ruce přes prsa a podřimoval. Kováč mne po několika slovech v přítmí poznal a zatřepal Uchytilem, s nímž jsem přijel z Anglie. Myslím, že v civilu byl učitelem, ale zde na frontě byl pokládán za nejprůbojnějšího velitele. Když se za moment probral a já mu předal stručný rozkaz, prohlásil, že se na velitelství všichni zbláznili. „Copak sakra neví, že jsme k smrti vyčerpáni, zkrvaveni, žrádlo s bídou jednou za den, munice dochází, baterie rozstřílena a ruští tankisté s námi nechtějí postupovat,“ vychrlil ze sebe. V duchu jsem s ním souhlasil, neboť jsem věděl, že Přikryl přijímal všechny rozkazy bez námitek a nesnažil se vysvětlit naše těžkosti nadřízenému velení. Zdůraznil jsem tedy důležitost rozkazu a připomenul, že přirozeně dostaneme ihned střelivo a podporu tanků budeme mít zaručenu.

„Jak zaručenu?“ vyrazil ze sebe Kováč. Vysvětlil jsem mu, že sovětský generál, kterému jsou tankové jednotky podřízeny to nařídí. Žádá jen, aby prapor před jejich vyražením zničil protitankové kanóny, chránící s kulometnými hnízdy průsmyk vedoucí k vzdálené Puljavě. Uchytilovi již opět únavou klesla hlava a tak Kováč mne přitáhl k mapě. „Ráno máme útočit, jak bys na to šel?“

„Člověče, generále“, ušklíbl se Uchytil (byl jsem s nim a s Hlásným stejného stáří asi 34 let), „vidím, že jsi posbíral řadu moudrostí z anglických útočných kursů. Konečně, Kováči, nám nic jiného nezbývá a od tebe,“ obrátil se ke mně s napřaženou chlupatou rukou, „chci slib, že půjdeš s Přikrylem k ruskému generálovi a vymáčkneš na něm bumážku s rozkazem tankovému veliteli podporovat mne v útoku až do Puljavy!“

Stisk rukou a už jsem se opět chvatně vracel, abych včas předal žádost, neboť již táhlo na třetí hodinu ranní. Návštěva u sovětského generála dopadla dobře. Když Přikryl skončil své hlášení a žádost o tankovou podporu, předstoupil jsem náhle před generála a požádal ho o písemný rozkaz veliteli tankové jednotky. Podivil se proč, když přece bude ihned před námi vydávat rozkaz radiem. Vysvětlil jsem mu, že jsem slíbil osobně doručit rozkaz veliteli praporu, což bude pro vyčerpanou jednotku velikou morální posilou, budou-li naprosto ujištěni o tankové podpoře. Při rozhovoru jsem dostal zezadu od Přikryla dva nepříjemné kopance do kotníku, ale bumážku jsem dostal.

Když jsme vystoupili do tmy a došli k silnici, drala se tam dvěma proudy rychle vpřed sovětská divize se svými kanóny, Studebakery, řadami pádících povozů, obrněnými auty a rotami vojáků. Chtěli zřejmě zajistit úspěch naší brigády a pokračovat v postupu.

„Tak, máte rozkaz v kapse, a jak myslíte, že se dostanete k Uchytilovi?“ prohodil Přikryl a měl pravdu, neboť o deset minut později, když jsem se pokoušel projet sidecarem proti valícímu se proudu, byl jsem sražen do příkopu. Ale můj den ještě neskončil, musel jsem ještě předat další podrobnosti náčelníkovi štábu. Když jsem konečně vyšel z kanceláře, cítil jsem hroznou únavu a chtěl jsem se jen někde dvě nebo tři hodiny v klidu vyspat. Zastavil mne náhle kapitán L., velitel štábní kanceláře, a připomněl mi s přísnou tváří, že jsem již po dva dny nic nenapsal do brigádního deníku. Byl to jeden z mých vedlejších úkolů. Dostal jsem vztek na toho malého, zrzavého chlapa s nepříjemným dechem.

„Pane kapitáne,“ postavil jsem se do pozoru, abych zdůraznil důležitost, „mám rozkaz okamžitě se vrátit k Uchytilovi a doručit mu dopis od sovětského generála!“. S těmito slovy jsem mu ukázal dopis a dodal: „Musím mít s sebou štábního důstojníka - dobrovolníka. Hlásíte se?“ Kapitán jen zakoktal, že má důležitou práci a zmizel. Později na Slovensku jsem si vzpomněl na tento svůj „vtip“ když jsem slyšel, že poslední letoun z Krosna se čtrnácti našimi štábními důstojníky narazil v Tatrách do horského štítu. Byli pochováni na malém hřbitůvku u Lipt. Sv. Martina. Byl tam mezi nimi i kapitán L..

Odpoledne mne nechal velitel brigády sedět samotného, jen s písařem, v kanceláři u telefonu s rozkazem, že se odtud nesmím hnout a odešel s Hlásným na frontu. Zanedlouho mně strážný hlásil příchod ruského plukovníka a majora, kteří prohlásili, že musí okamžitě mluvit s velitelem brigády. Vysvětlil jsem jim, že Přikryl je na frontě. Plukovník vyštěkl, že velitel tam nemá co dělat a abych ho ihned přivedl. Řekl jsem mu, že mám přísný rozkaz nehnout se od telefonu a neudá-li vážný důvod, nepůjdu podplukovníka hledat. Po krátké výměně slov vykázal sovětský plukovník písaře z kanceláře a řekl, že důvod je více než vážný: „Ještě dnes stáhnete celou brigádu s fronty a v noci odletíte za frontu na pomoc slovenským povstalcům!“

Jako by do mne uhodil hrom! Požádal jsem plukovníka, aby počkal u telefonu a vyrazil jsem s majorem hledat Přikryla. Očekával jsem, že ho najdu ve vsi, kde bylo velitelství roty poručíka Sochovského. Přikryl byl s Hlásným v prázdné chalupě a po předání rozkazu majorem neviděl jsem ho nikdy tak rozčíleného, téměř ztrácejícího sebekontrolu.

„Jak mohu za dne stáhnout roty, zakousnuté v boji a přibité palbami k zemi. Je časově nemožné, abych jednotky shromáždil a je naprosto nemožné, aby roztrhaní, zablácení, uřícení a zkrvavení bojem, bez dalšího vyzbrojení a odpočinku letěli ještě této noci do týlu nepřítele. To je šílenství!“ zařval. Po další divoké argumentaci s křičícím majorem nám bylo zřejmé, že ztrácí nervy a jeho ruka se nebezpečně pokládala na těžký Nagan (ruský revolver) v pouzdře na opasku. Hlásný požádal energicky majora, aby nás na deset minut opustil a pak jsme všemožně Přikryla uklidňovali, při čemž se stále tázal, co uděláme. „S majorem víc nehovořte,“ řekl Hlásný. „Plukovníkovi řekněte, že žádáte čas na odpočinek a organizaci. Vaše hlášení musí předat na sovětský hlavní štáb, on sám o tom nemá co rozhodovat. Zatím telegrafujte do Moskvy našim reprezentantům, aby podpořili naše požadavky.“

Částečně uklidněný Přikryl vyňal z mapové brašny papír a tužku a poněkud nejistou rukou začal dělat poznámky. Bylo dohodnuto, že budeme žádat o tři dny vyčkání, že brigáda musí dostat části ztracené výstroje i výzbroje a trojnásobnou dotaci střeliva pro všechny zbraně. Rozhodnuto. Opět klidný podplukovník, po vykročení přes pole, se nás dotazoval co tomu obratu říkáme. Hlásný se ušklíbl a poznamenal, že to horší než zde být nemůže. Já jsem prohlásil, že jsem strašně rád, že víc než po pěti letech poletíme domů. Náš velitel s námi živě souhlasil a dodal, že na Slovensku mu nebude nikdo dávat nemožné rozkazy.

Tak přišel večer, kdy druhá brigáda stála nastoupena, zatím však bez prvého praporu, na louce u Krosčenka. Někteří s bílými obvazy a krvavými skvrnami, někteří v roztrhaných nebo propálených uniformách. Přikryl, nyní už plukovník, stál vzpřímen, v brigadýrce, bradu poněkud vystrčenou, klidný, ruce charakteristicky složené za zády držely pár kožených rukavic.

Temnilo se. Šedé kulisy hor se vytáhly, od Dukly brumlala děla. Kdo ví jaké myšlenky táhly vztyčenou hlavou velitele druhé československé parabrigády.

 

***

 

Při přeletu druhé parabrigády bylo sestřeleno dvacet letounů a na dvě stě důstojníků a mužů zahynulo. Celkové ztráty na Slovensku za povstání a v horách nebyly nikdy zjištěny.

Nejkladnější akce Přikrylova na Slovensku, bylo přeorganizování praporů brigády (posílené osmi sty slovenskými vojáky) na skupiny. Když koncem povstání slovenské jednotky ustupovaly bez boje pod tlakem sedmi německých divizí, tyto skupiny bojovaly až do konce.

Nejzápornější - osudové rozhodnutí Přikrylovo - v přítomnosti škpt. Hlásného, kpt. Marcelyho, kpt. Obdržálka a mne, se Přikryl ptal na naše mínění v kritické situaci.  Všichni jsme souhlasili, že pokud je brigáda ještě při síle, měla by se stáhnout do hor a zahájit partizánské boje. Připomněl jsem Přikrylovi, že před několika dny jsem mu doručil vzkaz sovětského plukovníka Asmolova, vrchního velitele všech partyzánských skupin na Slovensku, aby druhá brigáda přikročila k partyzánským bojům. Plukovník Přikryl odpověděl, že je samostatným velitelem a že se nepodřídí Asmolovovi. Ví, že bychom se měli stát partyzány, ale že Londýn chce, abychom se drželi až do konce a že tedy poslechneme Londýn.

Podle soudu mnoha důstojníků toto záporné rozhodnutí Přikrylovo nakonec rozložilo vyčerpanou brigádu v horách.

Dramatický osud Přikrylův byl spjat s neméně dramatickým osudem celé brigády. Této nebylo ani dovoleno pochodovat v Praze, jako ostatním zahraničním jednotkám. Byla změněna na druhou divizi, aby zmizela z paměti lidí.

Proč? Nebylo známo, že Přikryl ještě v horách poslal kapitána Marcelyho s dvanácti brigádníky, z nichž jeden si ovinul prapor brigády kolem těla, s rozkazem překročit frontu (znamenalo to asi 100 km pochodu) a dopravit jej do bezpečí. Skupina narazila na Němce, byla postřílena a kpt. Marcely byl těžce zraněn. Mrtvý brigádník i s praporem byl Němci pohřben neznámo kde. Později v Praze, byl velitel brigády se všemi důstojníky obviněn ze ztráty praporu s odůvodněním, že podle sovětského vojenského řádu musí být jednotka, která ztratí svůj prapor, rozpuštěna a velitelé postaveni před soud. Proto všichni příslušníci brigády ztratili hodnosti i vyznamenání. Byly jim vráceny až v polovině šedesátých let. Jak to bylo možné? Vždyť brigáda byla československou jednotkou na čs. území a čs. vojenský řád o ztrátě praporu nikdy nic neříkal!

Důvody a stopy této akce nevedou k Slánskému, kterého Přikryl obviňoval a který s brigádou neměl žádné spojení. Vedou však k Reicinovi. Zástupce náčelníka HSVO, mjr. Gajdoš, mi důvěrně sdělil, že Reicin nenáviděl druhou brigádu, postavenou většinou ze Slováků rychlé divize, která přešla k Rusům na Krymu. Vyslovil se o brigádě, že byla prodchnuta luďácko-fašistickým duchem a antisemitismem.

Já sám, po vydání mé knihy "Chlapci od brigády" v roce 1945, jsem byl k svému překvapení napaden Reicinem a obviněn z popisování masakrů. Hrozil mi stažením knihy a jejím zabavením. Zákrokem náčelníka hlavního štábu generála Bočka tomu bylo zabráněno.

Není pochyby o tom, že toto neuvěřitelné obvinění, které mělo zničit nejen pověst brigády, ale také uvěznit jejího velitele s řadou jiných důstojníků, se mohlo zrodit jen v proradném mozku Reicina, jenž však nakonec skončil na šibenici režimu, kterému tak horlivě pomáhal k moci.

 

 


Index Zpět Články