Z korespondence veteránů I. - Dunkerque 1944/1945

Výpis z korespondence mezi bývalými příslušníky Československé samostatné obrněné brigády a I. Procházkou z let 1992 až 1995. Texty jsou až na drobné případy ponechány v původní podobě. Jednotlivé vzpomínky jsou z dopisů vyňaty.


 

Z dopisu Jerryho Holece, 25. duben 1992

... víte, šedé vzpomínky časem vyblednou a růžové zrůžovějí. Budete-li několikrát vyprávět určitou událost z Vašeho života, povíte ji slovy, které Vám povědomí přinese na jazyk, pokaždé jinak, podle psyche posluchačů. Každý z nás, bývalých příslušníků zahraniční armády - západ, viděl věci svýma očima a stěží registroval širší okolí. Já jsem byl kluk a prostý vojín, řidič tanku zejména v akcích 1944 kolem Dunkerque a věřte mi, že jsem nevnímal nic jiného, než zatopenou pláň, minová pole, německé miny - šifonéry, kde narazíme na Němce a zda budou kluci dobře mířit. Delší dobu jsem prožil v obvazech... ... v zahraničním vojsku jsem byl od ledna 1940 - a zase- věřte mi, naše mysl byla prodchnuta vlastenectvím, které dnes neexistuje a chutí do boje za to, aby naši spoluobčané mohli jednoho dne žít svobodně... ... musím znovu upozornit, že žádný z vyprávějících, kteří Vám kdy budou moci posloužit autentickými podrobnostmi, se neubrání tomu vyblednutí či zrůžovění vzpomínek - a mnozí budou i šedivé vzpomínky začerňovat! Myslíte si, že odbíhám od tématu. Nikoliv! Existují tři prostitutky věd: právo, ekonomie a dějiny. Právo: každý si je interpretuje po svém, a co vyhovuje vládnoucí klice kdekoliv na světě je uzákoněno, i když hned vedle, v jiné zemi, mají pro stejnou okolnost opačné zákony. Ekonomie: tucet ekonomů Vám dá třináct různých přesných analýz a perspektiv, podle toho kolik zaplatíte. Dějiny: každé generaci jsou překrucovány a servírovány jinak, že dnes už nikdo neví co je pravda a co ne. Dám vám vodítka - čtěte mezi řádky, učiňte si vlastní závěr...

Z dopisu Ludvíka Peterky, 5. duben 1992

...v rámci brigády byly v době obléhání provedeny dvě útočné akce, obě na východě v úseku 2. tankového praporu. První byla provedena v neděli 28. října a druhá hned příští neděli. Podnětem bylo, že to bude nejlepší oslavou národního svátku. Byla proto organizována bojová skupina složená z tanků a doprovázející pěchoty. Útoky byl zahájen časně ráno, ale už za světla a přecházel mu útok dvou letounů vyzbrojených raketami. Úkolem bylo provést násilný průzkum, přivést zajatce a vrátit se zpět. Na velitelství 2. praporu v jehož úseku měl být útok proveden, byl sám velitel brigády se svým štábem, ve kterém jsem byl i já jako styčný důstojník. Útok byl úplným překvapením. Tanky pronikly až na předměstí Dunkerque, kde způsobily velký zmatek a doprovázející pěchota přivedla asi 140 zajatců. Bylo tu mnoho padlých a nosiči raněných přinášeli na praporní obvaziště desítky raněných z řad nepřítele, takže přítomní doktoři nad tím vraštili čelo. Ještě téhož odpoledne nepřítel vystrčil bílý prapor a přišli parlamentáři vedení plukovníkem zdravotnictva a žádali o příměří, aby mohli posbírat raněné a pohřbít mrtvé. Bylo jim vyhověno, vrátili se zpět a po několik hodin byl klid zbraní. Na velitelství brigády bylo nadšení nad úspěchem. Potom někdo navrhl, že by bylo ještě větším překvapením, kdyby byla provedena podobná akce hned příští neděli a na stejném místě, poněvadž to nebude nikdo čekat. Tak došlo k akci 5. listopadu. Bohužel, nebylo to takovým překvapením jak se předpokládalo a Němci byli obezřetnější. Tanky narazily na nové miny a ztráty byly větší. Nevím to určitě, ale útok byl záhy odvolán. Snažil jsem se upamatovat nějaké ty podrobnosti ale už nevím, kde jsem v té době byl. Obě akce byly tak blízko za sebou, že mi mnoho událostí splývá v jednu....

Z dopisu Ferdinanda Vachutky, 14. prosinec 1992

... prostor továrny Filature a farem Vie Deram a Vanherseck velmi dobře znám. Já jsem byl původně v MPO a v tomto úseku jsme byli nasazeni s tanky Cromwell již v průběhu října 1944, když jsme střídali Angličany. Ti měli tanky Churchill - uvádím to proto, že jejich tanky měly mnohem širší pásy a na zaplavených polních cestách byly pohyblivější, zatím co my jsme měli velké problémy. Právě u továrny, po nočním přepadu Němců, musela naše četa ustoupit a jeden náš tank tam zůstal. Potom jsem byl převelen s MPO do jižního úseku (bez tanků) k městečku Bourburg, kde jsem byl v prostoru Hoymille určen velitelem silnější čety francouzských Maquis. Byli to neukáznění a hlavně nevycvičení vojáci. Celý měsíc co jsem je měl na starosti jsem téměř nespal...  ... po provedeném výcviku a utvoření 3. tankového praporu jsem byl s 3. rotou (výcvik jsme prováděli na předměstí St. Omer) v dubnových dnech nasazen v severozápadním úseku podél silnice Loon Plage - Dunkerque. Měli jsme několik zraněných, kteří se léčili v kanadské nemocnici v St. Omer...

Z dopisu Hanuše Pressburgera, 6. duben 1992

... sloužil jsem u 2. roty 1. tankového praporu. Nejdříve jsme drželi továrnu, kterou později od nás převzali Francouzi. Bylo jich čtyřikrát víc a měli tam i dámský doprovod. Myslím od ledna 1945 jsme působili na levém křídle fronty. V dubnových akcích na jaře 1945 jsem byl ve velitelské četě jako "rear  link", tj. udržoval jsem spojení mezi velitelstvím praporu a velitelem naší roty. Náš tank byl zasažen šrapnely. Když tato palba začala, rychle jsme se schovali uvnitř věže a nic se nám nestalo. Mimo jedné střepiny se nic jiného do věže nedostalo. Zbytek zněl pouze jako krupobití ... ...byl u nás též nějaký nováček, jež k nám přišel jako posila. Když měl jít hlídku, tak jsme mu namluvili, že musí přilbu vyzdobit kamufláží - po delším úsilí vypadala přilba jako klobouk anglické dámy při zahradní párty. Po demobilizaci napsal dobrou knihu o Churchillovi, ovšem po jeho řeči ve Fultonu musel přepsat jeho poslední kapitolu... ... jednou Němci, kteří nás často ostřelovali, přetrhli telefonní linku mezi velitelstvím roty a bunkrem vpředu (pozorovací stanice) a já spolu s kamarádem Milanem Friedlerem jsme ji pod palbou opravili. Za tuto akci jsem dostal medaili Za zásluhy... ... bohužel tyto vzpomínky jsou kusé. Když má člověk udržovat rádiospojení, pozorovat, předávat rozkazy veliteli roty a veliteli tanku, střelci podat náboje, není moc času na dojmy. Člověk dělá vše co se naučil téměř automaticky a tak jak byl vycvičen....

Z dopisu Otty Granta, 17. duben 1995

... celou dobu jsem sloužil u 2. roty 1. tankového praporu se základnou v Bourbourg, tj. v západní části perimetru. Pouze po lehkém zranění jsem strávil několik dní v kanadské vojenské nemocnici v St. Omer.... ... značné ztráty nám působily nášlapné miny a nástrahy. Nikdy nezapomenu na smrt dvou příslušníků naší roty vojína Apfelbauma a vojína Heřškoviče a na těžké zranění dalších dvou vojáků způsobené tzv. nášlapnou minou. Výbuch nastal v místě, kde jsme se předtím všichni pohybovali...  ....je mi líto, že Vás zklamu. Já si toho na 15. duben 1945 hrozně málo pamatuji. Byl jsem velice mladý a nezkušený. Seděl jsem v tanku a nevěděl jsem co se děje. Jen jsem nabíjel do kanónu do té chvíle, než Jula Stierheim padl vedl mě s malou dírkou ve spánku. Pak jsem převzal velení tanku a na rozkaz velitele roty jsme se vrátili do výchozího postavení. Tam jsme Stierheima vytáhli z věže tanku, což bylo dosti obtížné, protože on vážil skoro sto kilogramů... ...nevím, jestli jsem Vám řekl o vojínu Karlu Kazdovi. Byl to tichý a hodný chlapec, který přišel k Dunkerque mezi nás od vládního vojska z Itálie. Byl zařazen do našeho tanku jako spodní střelec. Když jsme přijeli dne 22. května 1945 domů, měl takovou radost, že seděl na kanónu a mával lidem. Nevím jak k tomu došlo, ale najednou ležel vedle tanku na dlažbě v Klatovech a zemřel. Naše četa mu pak šla na pohřeb do Klatov. To byl poslední padlý z naší roty... 

Z dopisu Roberta Fuhrmanna, 20. leden 1992

... sám jsem sloužil v zázemí u Brigádních tankových dílen několik kilometrů na jih ve vesnici, jejíž jméno jsem již zapomněl. Opravovali jsme tam Cromwelly, nákladní auta a motocykly, a to opravy, na které dílny jednotlivých útvarů nestačily. Nebylo to moc dramatické. Nejživější vzpomínky mám na styky s rodinami českých horníků v revíru uhelných dolů poblíž Lille, Roubaix a Tourcoing. Jezdili jsme tam v sobotu na tancovačky. Snad si dovedete představit naší radost po pěti letech slyšet češtinu z úst civilistů. Jednalo se o starou emigraci z Čech do Francie. Zachovali a pěstovali si češtinu a vychovali děti ve dvou jazycích. Uvítali a pohostili nás vojáky královsky. I oni měli upřímnou radost z našich návštěv. Dlouho tam nově příchozího ze staré vlasti neviděli. Štěstí bylo oboustranné. Měli dokonce vlastní dechovku, která nám hrála...

Z dopisu Cyrila Zavadila, 13. leden 1993

... sloužil jsem u 1. roty 3. tankového praporu. Ze zúčastněných důstojníků útoku na Filature sice ještě někteří žijí, např. plukovník Ota Procházka v Praze, Josef Pončík v Otrokovicích a Otík Neumann v Londýně, ale asi žádný z nich by už dnes nebyl schopen sdělit Vám tolik co já, neboť popis průběhu akce z 11. dubna 1945, čerpám ze svých vzpomínek napsaných v letech 1979 - 1980, které mají vyjít koncem tohoto roku v Brně pod názvem "Nebyli jsme svatí" [kniha nakonec vyšla v roce 1996 u nakladatelství Jota v Brně pozn. I.P.]....... krátce po svém přemístění od 2. roty 1. tankového praporu ke 3. tankovému praporu, došlo ke změnám v obsazení úseků na našem perimetru. Údajně si sami Francouzi vynutili na veliteli celého prostoru, kterým byl náš generál Alois Liška, aby jim byl svěřen dosavadní úsek 1. praporu, neboť je pokládali za mnohem bezpečnější než svůj stávající. Tam totiž museli čelit častějším přepadům Němců. Zatímco náš 1. prapor obsazoval prostor továrny Filature pouze jednou rotou, umístili zde Francouzi celý prapor, tedy asi trojnásobný počet. Přesto netrvalo dlouho a celý prapor při prvém přepadu mnohem slabší skupinou Němců z tohoto úseku ustoupil. Jelikož se jednalo o klíčové postavení, bylo rozhodnuto získat útokem továrnu zpět. Provedení bylo svěřeno francouzskému praporu, zesíleného o 1. rotu 3. tankového praporu, tj. právě mojí rotu. Tak tedy došlo k tomu, že jsem se dne 11. dubna 1945, tedy měsíc před koncem války, zúčastnil této akce jako velitel čety. Naše rota byla umístěna mezi dvěma francouzskými s úkolem zmocnit se obranných valů, vlevo od vlastního objektu továrny. Pravá rota měla obsadit továrnu, zatím co levá, která právě navazovala na mojí četu, měla zničit německou obranu na farmě vlevo od valů a obsadit ji. Když krátce po dělostřelecké přípravě byl dán signál k útoku, vyrazily z východiště pouze dvě roty, zatím co můj levý soused zahájil palbu z pěších zbraní, ale zůstal ve východišti. Po několika přískocích jsem si uvědomil, že je moje četa napadena boční palbou z farmy, na kterou měla útočit a tím také poutat pozornost levá rota. Naštěstí jsem měl přiděleny dva těžké kulomety, kterým jsem okamžitě nařídil zůstat na místě a palbou se snažit umlčet pro nás velmi nepříjemnou, téměř boční, palbu z farmy. Ještě jsem se stačil přískoky dostat do čela své čety, když jsem měl pocit, že značná část palby se soustředí přímo na mojí osobu. Skočil jsem tedy do nejbližšího kanálku a měl jsem vyloženou hrůzu vystrčit hlavu v přesvědčení, že bude okamžitě zasažena několika střelami. Dodnes si netroufám říci, zda to byla moje utkvělá představa, či zda to skutečně neovlivnilo moje časté mávání rukama při řízení pohybu svých tří družstev. Přitom jsem byl ještě nápadný tím, že jako jediný z celé čety jsem neměl na hlavě přilbu, ale černý baret. Nedovedu vůbec odhadnout kolik vteřin to trvalo, než jsem si uvědomil, že kolem mne postupují moji kluci, kterým bych se už asi nikdy nedokázal podívat do očí. To mě přinutilo znovu vyskočit a běžet dále. Po několika skocích vidím, že vedle mne padá kluk s výkřikem "dostal jsem ji zezadu" a  pouhých několik vteřin poté se mně téměř před očima ztratil jeden z mých velitelů družstva, po přímém zásahu dělostřeleckým granátem. Když se nám konečně podařilo dostat se přímo pod valy a tím i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mi chybí málem poloviny čety. To již ke mě přiběhl Lojza Wollman se zprávou, že mu právě zemřel v náručí Adam Adamovič se slovy: " Pozdravuj mamku!". I když jsem slýchával, že k podobným výrokům dochází častěji, do této doby jsem tomu příliš nevěřil. Natolik dobře jsem znal jak Adama, tak Lojzu, že jsem o pravdivosti Lojzova sdělení ani moment nepochyboval. Adama jsem znal již od 1. praporu, blíže jsme se však poznali až jako velitelé čet u jedné roty. Byl to skutečně výborný kamarád, kterého si bez jeho věčně rozesmáté tváře snad nedovedu ani představit. Lojza byl v podstatě dobrácký a flegmatický hromotluk, který však byl na samém pokraji zhroucení. Když se po chvíli dostal z toho nejhoršího a mě se zatím podařilo spojit s dalším velitelem čety Otou Neumannem (shodou okolností jsem byl v roce 1980 jeho hostem v Londýně), který mě informoval o zranění a odsunutí velitele roty štábního kapitána Oty Procházky. Po zvážení stávající situace jsme došli k rozhodnutí ustoupit. Dalšího cíle by jsme sice dosáhli, ale nebyli bychom jej schopni za stávajících ztrát dlouho udržet, protože náš levý soused vůbec neútočil a nepřátelská postavení nám zůstaly téměř v zádech. Když nás ještě informovalo několik příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, která sousedila s pravou francouzskou rotou, že také tato rota po několika přískocích dál v útoku nepokračovala a o svém veliteli Pončíkovi že nevědí, začali jsem už bez jakýchkoliv průtahů naše rozhodnutí realizovat. Podařilo se nám téměř už beze ztrát stáhnout se zpět do východiště k útoku. Alespoň v tomto kroku nám pomohly obě krajní roty tím, že že přeci jen svojí palbou vázaly nepřítele a usnadnily nám tím velmi nepříjemný ústup. Výsledek této nepodařené akce byl pro nás otřesný. Tuším, že kolem dvaceti našich příslušníků bylo těžce nebo lehce zraněno a skoro stejný počet mezi námi chybělo. Na štěstí, se krátce po setmění vrátil s několika kluky Josef Pončík, který se také dostal až k valům, ale o našem rozhodnutí nevěděl a byl navíc v takové situaci, že ústup za denního světla byl pro ně příliš riskantní. Jejich příchodem se sice počet chybějících poněkud zredukoval, přesto ztráty na padlých a raněných činily téměř třetinu původního stavu roty. Když jsme pak byli staženi zpět z fronty a já měl možnost v klidu se zamyslet nad svým chováním během útoku, došel jsem ke zjištění, že mé odhodlání vyskočit z příkopu a pokračovat v útoku, bylo snad mým prvním projevem statečnosti přímo závislé na velikosti překonávaného strachu. Čím víc strachu pociťuješ, tím víc odvahy potřebuješ k jeho překonání. Proto také zdánlivě shodné činy několika osob jsou z hlediska jejich statečnosti nesouměřitelné, neboť zatím co si někdo nebezpečí téměř neuvědomuje, může být druhý v téže situaci přesvědčen, že to jsou poslední okamžiky jeho života a musí k provedení téhož činu zmobilizovat veškerou svojí odvahu. Plným právem si tedy zaslouží větší obdiv právě ten, co se vlastně bál. K tomuto tvrzení se cítím být plně oprávněn, neboť jsem za svého působení u 2. roty 1. tankového praporu provedl dobrovolně mnoho nočních, ale později více denních průzkumů, takže mně kluci přesvědčovali, že jsem sebevrah. Já si však tehdy nebezpečí téměř neuvědomoval, snad až do poslední akce tohoto druhu, která se uskutečnila 17. listopadu 1944 a skončila těžkým zraněním mého kamaráda Květy Sychry a mě...

Z dopisu Jaroslava Martiše, 29. prosinec 1992

... u Dunkerque jsem byl velitelem vyprošťovacího tanku Cromwell 2. roty 1. tankového praporu, myslím v hodnosti četaře. Pokud se týká útoku na továrnu Filature, tak si nejsem zcela jist, ale myslím si, že se jedná o lihovar, který jsme předali i s celým úsekem praporu Svobodných Francouzů. Tam se také stalo, že je Němci přepadli - dělali vždy nějakou akci na ukončení kursu commandos - a o tom jak ho dobyli, se nechci zmiňovat. Kolovaly o tom mezi námi jen nějaké pověsti. Protože lihovar měl klíčový význam pro celý úsek, bylo nutno jej znovu obsadit. Dostali jsme za úkol podporovat útok francouzské pěchoty. Naše tanky už jezdily po nádvoří lihovaru, ale Francouzi se nedostali přes kanál široký asi 4 metry. Říkalo se, že se jim nechtělo vlézt do vody a přebrodit celkem plytký zavodňovací kanál. Protože Francouzi nepostoupili dál, musely se naše tanky vrátit zpět. Na druhý den jsme znovu podporovali útok, ale jako pěšáci. V našem úseku nastoupili naši tankisté z 3. tankového praporu. Já sám jsem tam byl jako velitel vyprošťovacího tanku. Jeden tank najel při akci jedním pásem do kanálu a druhým zůstal na cestě, která vedla ke kanálu. Protože po této cestě měl fungovat odvoz raněných, musela být cesta rychle uvolněna. Byla na nás soustředěna dělostřelecká palba a při této, když si nás Němci rámovali protože zjistili, že se tam cosi děje, se pás vyvlekl z pojezdových kol. Tak jsme tank vytáhli, odtáhli na chráněný prostor, pás nasadili a tank mohl pokračovat ve svém úkolu. V útoku tenkrát měli pěšáci značné ztráty. Značné proto, že Němci díky veliké převaze dělostřelectva soustředili silnou palebnou přehradu. Našim tankistům - pěšákům se nepodařilo lihovar znovu dobýt. Na další den měli do úseku nastoupit angličtí pěšáci - ale to nevím tak jistě, jen se to mezi námi povídalo...

Z dopisu Petra Ehrmana, 25. říjen 1992

... byl jsem velitelem tanku štábního kapitána Procházky, tedy ve velitelské četě 1. roty 3. tankového praporu a nevzpomínám si při nejlepší vůli, ke které četě jsem byl při útoku 11. dubna přidělen. Vzpomínám si, že nás odvedli na malou farmu, kde jsme leželi před plůtkem připraveni vyrazit a s námi Francouzi z FFI. Ještě než jsme dostali rozkaz k útoku, byl postřelen vojín Wavra (do armády přišel z Kanady) Francouzem, který ležel za ním, do nohy. Pokud si dobře pamatuji, před monstrum, které leželo před námi (zřejmě Filature) byla spuštěna dělostřelecká kouřová palba a celý prostor před továrnu byl zamlžen. Potom jsme se zvedli a postupovali kupředu. Pravděpodobně jsem byl v četě nebo družstvu, které bylo v záloze, protože jsme se do bezprostřední blízkosti továrny nedostali. Zůstali jsme ležet snad několik desítek, či set metrů před farmou a bezmocně jsme pozorovali, rychle rozptylující se mlhu, a míhající se a padající postavičky na otevřeném prostranství před valem továrny. Před námi vybuchovaly neustále miny či granáty. Jak dlouho to mohlo trvat Vám dnes neřeknu. Možná půl hodiny, snad tři. Slyšeli jsme volání a nářek před příkopem v němž jsme byli zalehlí. Když jsem zjistil, že několik desítek metrů před námi se kdosi svíjí, vyběhl jsem z příkopu a přískokem jsem dorazil k raněnému. Naložil si ho na záda a nepříliš šetrně ho dotáhl do příkopu. Byl to myslím vojín Broda. Mezitím, co jsem raněného vlekl, ostatní zřejmě ustoupili a příkop byl opuštěný. Střelba se stala sporadickou a tak jsem dovlekl raněného do farmy, ze které jsme vyrazili k útoku. Jelikož farma byla opuštěná a já na pokraji sil, uložil jsem raněného do jakési kůlny, ovázal ránu v podbřišku a utíkal asi kilometr zpět přes louku k silnici, po které se projížděly Cromwelly. Tu a tam dopadla mina. Pamatuji si, že před silnicí jsem musel přebrodit jakýsi příkop plný vody. Mezitím tanky odjely a já jsem se s obavami plížil do blízké farmy, kde jsem po chvilce hledání objevil ve sklepě naše vojáky a anglické dělostřelce. Vzali jsme nosítka a přinesli raněného, kterého naložili do džípu a odvezli. Potom si jen matně vzpomínám, že jsem v noci a snad ještě následující den zajišťoval tanky. Už vůbec si však nepamatuji, jak jsem se dostal zpátky k zdecimované rotě do Wizernes. Pamatuji jen, že mě kamarádi měli za mrtvého a rozebrali si mé osobní potřeby, včetně holícího strojku....

Z dopisu Bohumila Nováka, 16. březen 1992

... útoku 15. dubna na Dunkerque jsem se osobně zúčastnil jako voják dělostřeleckého pluku. Moje práce byla udržovat přímé spojení mezi palebným postavením a pozorovatelnou. K dispozici jsem měl jednak mužstvo, které se se mnou vylodilo při invazi do Francie a pak mužstvo, jež později přijelo z Anglie. Bylo to asi sto mužů, kteří byli posláni Hitlerem do Francie k údržbě opevnění, padli do zajetí a později se v Anglii přihlásili do československé armády. Já a další dva instruktoři jsme byli od Dunkerque posláni zpět do Anglie, abychom je přecvičili a přivezli k dělostřeleckému pluku. Měl jsem na starosti asi třicet pět mužů vybraných pro třetí oddíl. Byli mezi nimi tři délesloužící četaři, zbytek pak mladí muži kolem 18 - 25 let. Ubytování bylo v Gravelines, kde jsme je připravovali k dalšímu výcviku. Jelikož jsme potřebovali místo kde bychom dál cvičili, přidělili nám učebnu bez židlí. Jedna naše hlídka zjistila, že židle můžeme obstarat po Němcích z nedávno okupovaných "bunkrů". Četař Nedvěd (bydlel se mnou na pokoji) a skupina vojáků z "Todtovy organizace" zajeli pro židle s těžkým autem. Když měli všechno připraveno četař Nedvěd a vojín Pščolka šli pro auto zanechané asi 300 metrů od bunkru. Bohužel, při přejíždění malého potoka najeli na minu a auto podle svědků  vyletělo několik desítek metrů do výšky, a oba vojáci byli okamžitě mrtvi.... ... k tomu útoku z 15. dubna. Den před útokem jsem byl informován mým velitelem baterie, že příští den bude podniknut útok na Dunkerque. Začne to palbou dělostřelectva brzy ráno a v 11 hodin bude továrna v našich rukou. Velitel mě požádal, abych provedl telefonní spojení s touto továrnou. Na poloviční cestě k továrně se však rozpoutala hrozná střelba, že se nedalo dál pokračovat. Já a dva vojáci z Todtovy organizace", kteří rozvinovali telefonní drát, jsme zaujali kryt v hlubokých kolejí na cestě podél kanálu. Potom jsem se napojil do vedení a během rozhovoru mě velitel požádal, abychom se vrátili. Jelikož prostor ve kterém jsme se nacházeli byl dobře viditelný z Dunkerque a kolem továrny, rozhodl jsem se počkat až tato palba přestane. Po chvíli se nad Dunkerque objevilo letadlo a palba ustala. Tak jsme se vrátili zpět k pozorovatelně. Velitel mi nařídil, aby jsme se pokusili ještě jednou udělat telefonní spojení do továrny, neboť náš důstojník v továrně potřebuje spojení s palebným postavením (děly). Tak já a další dva jsme dokončili linku, kterou požadovali v továrně. Když jsem se vrátil na pozorovatelnu dostal jsem nový úkol. Měl jsem najít náš tank, kde byli moji dva radiotelefonisti a jeden prý utrpěl úraz. Bohužel tank na určeném místě už nebyl. Později jsem se dozvěděl velmi smutnou zprávu. Tank se účastnil útoku. V průběhu ostřelování chtěl desátník Bohumil Vítámvás (můj nejlepší kamarád) vypustit kouř z tanku, otevřel poklop a šrapnel mu usekl spodní čelist. Přitom také rozbil jednu radiostanici. Druhý telegrafista, svobodník Karel Jabor, pak požádal Vítámváse, aby mu dal číslo vlny na kterém měl spojení s velitelem. Přesto, že tento neztratil vědomí napsal mu číslo a také, že polyká hodně krve. Jabor pak navázal spojení na rezervní radiostanici. Vítámvás během noci zemřel v nemocnici. Poblíž, kde jsem měl najít náš tank, byla farma. Zde jsem viděl jak byl zastřelen vojín, který šel na tuto farmu ukrytým Němcem...

Zpět