HINDUISMUS – 3. největší náboženství světa

 

Úvod

Převtělování – koloběh života a spása (brahma, átman, samsára, karma, mókša)

Zásady správného a plného života (káma, artha, dharma, mókša, ahimsa)

Zásady náboženského zdokonalení (jóga – bhakti j., karma j., rádža j., džnána j.)

Společenské třídy (kasty – varny a džáti) – bráhmáni, kšatriové, vaišjové, šúdrové; páriové)

Svatá písma („šruti“: Védy: Sanhity: Rigv., Samav., Atharvav., Jadžurv ; bráhmíny, aranjaky, upanišady; „smriti“: eposy /Mahabhárata-Bhagavadgíta, Ramajána/, purány)

Bůh a bohové (trimurti: Brahma, Višnu /Rama, Krišna/, Šiva /lingam/; Šakti: Sarasvatí, Lakšmí, Parvátí, Durga, Kálí)

Vztah člověk-bůh („dvaita“, „advaita“ /Šankara/, átman-bráhma), lidoví bohové Ganéša, Hanuman

Symbolika (svastika, „óm“)

Bohoslužba (púdža, guru)

 

Úvod

Hardvár-rituální koupelHinduismus se svým 3. místem řadí mezi největší světová náboženství po křesťanství a islámu. Dnes se k němu hlásí téměř 1 miliarda lidí. Je vyznáván především v Indii, dále v Nepálu, Bangladéši, Šri Lance a Malaisii. Své jméno má od řeky Indu (dnešní Pákistán), kde kol. r. 3000 př. Kr. vzniká první rozsáhlá vyspělá kultura indického subkontinentu.

Hinduistický chrámHinduismus však na rozdíl od ostatních velikých světových náboženství nemá jednotnou věrouku. Škála vyznání víry se v hinduismu pohybuje mezi tak neslučitelnými extrémy jako je na jedné straně ateismus a na straně druhé naivní polyteismus.

Převtělování – koloběh života a spása

Dá se tedy říci, že co hinduisty vzájemně propojuje, je více nežli pohled víry jejich společná praxe nábožensko-společenského života. Co však z oblasti „pravd víry“ je společné víceméně všem hinduistům, je jejich víra v nesmrtelnou a neosobní duši, kterou v sobě nese nejen každý člověk, ale každá živá bytost, dále víra v převtělování této duše a snaha o spásu, kterou chápou jako vysvobození duše z koloběhu uvěznění ve hmotném světě. Termíny, které tento zásadní náboženský pohled na smysl života označují jsou: Brahma, átman, samsára, mókša a karma. Brahma je (s výjimkou krajního ateismu) osobní nebo neosobní duch, který v zásadě nese vlastnosti našeho pojmu transcendentního boha. Átman je „duše“ nejen člověka, ale každé živé bytosti, která touží po spáse (vysvobození z koloběhu životů ve fyzickém světě a následné splynutí, či přilnutí k bráhmanu). Tato spása, vysvobození se nazývá mókša a naopak koloběh fyzického převtělování se jmenuje samsára.Sádhuové Životní praxe, která samsáru zkracuje, či přímo ukončuje, se nazývá v hinduismu dharma. Dharma je ve vnímání věřících objektivní řád světa a života, kterému se musí hinduista co nejdokonaleji přizpůsobit, aby mohl dosáhnout co nejrychleji mókši. Snad pro Sádhúnedokonalé přiblížení tomuto termínu v našem slovníku bychom mohli použít našeho „morálka“. Poslední zásadní pojem hinduistického chápání smyslu života je karma. Karma je obecně činnost, která se u člověka pohybuje mezi dvěma póly: dharmou v ideálním případě a adharmou (tedy porušování objektivního řádu) v případě negativním. Podle karmy konkrétního života člověka je určován jeho fyzický život následný. Kdo dokonale naplňuje dharmu, urychluje či ukončuje samsáru, kdo se naopak chová v karmě adharmicky (tedy porušuje řád, morálku), samsáru zpomaluje, či se dokonce propadá na nižší stupně života (do zvířat, rostlin). Dharma v podstatě od člověka žádá, aby naplnil čtyři etapy života: nejdříve se pečlivě učil, následně založil rodinu a získal či rozmnožil majetek, po odrůstání svých dětí se začal intenzivněji věnovat modlitbě a meditaci a nakonec ve stáří zcela opustil zásady hmotného světa a v naprosté nenáročnosti se stoprocentně věnoval úsilí o mókšu. Tak v Indii všude potkáváte potulné duchovní askety, kteří jsou nazýváni sádhuové – „svatí muži“.

Zásady správného a plného života

Zásady správného života vedoucího ke spáse (mókša), které prolínají a naplňují život každého poctivého hinduisty, jsou následující: káma, artha, dharma a mókša. Káma značí snahu o naplnění smyslového a tělesného života se všemi svými projevy, avšak samozřejmě v rámci určitých společenských a morálních pravidel. SádhúSem patří jídlo, pití, spánek, sexualita (proslulá Kamasútra), tedy veškerý fyzický projev člověka. Artha je péče o nabývání, udržování a rozmnožování majetku, což je v hinduismu hlavně (podobně jako káma) náplní druhé etapy lidského života. Dharma (viz nahoře) předpokládá snahu o co nejdokonalejší naplňování zákonitostí řádu života a mókša snahu o naprostou beznáročnost a nejvyšší asketickou ctnost, která vede ke konečné spáse. Jedna z podstatných dharmických zákonitostí, kterou je třeba respektovat po celý život je ahimsa (nenásilí). Ahimsa prakticky znamená respektování a umožňování života každé živé bytosti. Z tohoto pravidla se postupně v hinduismu vyvinula zásada úplného či částečného vegetariánství, přinejmenším požívání hovězího a telecího (kráva je posvátné zvíře) masa je v hinduismu tabu. 

Zásady náboženského zdokonalení

Zmiňme ještě 4 náboženské zásady věřícího hinduisty, z nichž si může každý člověk vybrat tu svou. Jsou to náboženské praktiky, které mají umožňovat každému člověku podle jeho povahy a schopností  rozvinout svůj duchovní život, aby směřoval co nejpřímočařeji k mókše. Tyto praktiky jsou nazývány jógou, jménem, které je i našemu čtenáři důvěrně známé. Zde tedy jejich výčet: bhakti jóga, karma jóga, rádža jóga a džnána jóga. Bhakti jóga se zaměřuje na niternou oddanost bohu (či tomu kterému božstvu). Rozvíjí vnitřní vztah lásky, který se zakládá na neustálém prohlubování darování se milovanému bohu. Karma jóga se naopak soustřeďuje na vnější činnost, na co nejdokonalejší morálně ušlechtilé skutky, které mají zajistit věřícímu přiblížení se k mókše. Třetí náboženská snaha ke získání mókši se nazývá rádža jóga. SádhúV překladu to znamená „královská jóga“ a prakticky znamená cestu k mókše skrze meditaci, rozjímavou hloubkovou modlitbu soustředění a pronikání do stále hlubších sfér duše, kde věřící očekává setkání s bohem. Poslední technika rozvíjení duchovního života se jmenuje džnána jóga. Džnána znamená poznání, moudrost. Tato duchovní cesta předpokládá práci na vnitřním poznání, které se má stále prohlubovat až k poznání podstatnému, jakémusi intelektuálnímu vnoření se do boží přítomnosti.

Společenské třídy

Ještě jedna důležitá skutečnost spojuje víceméně všechny hinduisty: poměrně přísně rigidní společenský řád. Každý hinduista se rodí do určité společenské třídy, která je hluboko nábožensky zakotvena v bezmála tři a půl tisícileté posvátné tradici. Jednotlivým společenským třídám, kterým jsme si v souvislosti s indickou společností navykli říkat kasty, se v místním jazyce říká varny. Jsou čtyři varny, které se pak ještě rozvětvují do desítek podkastovních skupin zvaných džati, tříděných převážně podle celoživotního pracovního zařazení. Varny od shora společenského žebříčku dolů se jmenují: bráhmáni, kšatriové, vaišjové a šúdrové. Bráhmáni byli původně kněžská třída, zaměřující se kromě vedení bohoslužeb a přesného provádění obětí, na obsáhlé a hluboké duchovní vzdělání. Kšatriové byla třída válečníků a vládců, kteří měli především za úkol chránit a organizoval národ či království. Třetí a nejpočetnější kasta hinduistické společnost, vaišjové, zaujímá postavení obchodníků, zemědělců a řemeslníků. Poslední, nejnižší třída šúdrů je tvořena služebníky, kteří obklopovali především vysoce postavené osoby a rodiny. A proslulá kasta „nedotknutelných“ (párijové, dálítové)? ŠivaVe skutečnosti to již není kasta, tedy pevně určené místo ve společenském žebříčku, ale jakýsi odpad společnosti, se kterým není radno se jakkoli stýkat, neboť jakýkoli kontakt s nimi rituálně znečišťuje (na určitý čas znemožňuje náboženský život). Tito lidé byli určeni k nečistým, všeobecně pohrdaným pracím: úklidu cest a silnic, čištění toaletních zařízení, spalování těl zemřelých. Dnes je diskriminace na základě kastovního postavení oficiálně zakázaná, nicméně především v tradiční venkovské společnosti stále přetrvává. Kastovní systém byl patrně prosazován vládnoucí menšinou Árjů, kteří se jím chtěli bránit před infiltrací podmaněného původního obyvatelstva do jejich „vyšší“ společnosti.

Svatá písma

Stejně jako i ostatní vlivná světová náboženství, má i hinduismus svá „svatá písma“. Jsou jimi védy (vědění). Védy svým rozsahem zaujímají celou malou knihovnu, jsou několikanásobně obsažnější než nám známá Bible. Dělí se na čtyři podoblasti, které jsou zároveň řazeny od těch nejstarších k nejmladším: VišnuRigvéda, Samavéda, Atharvavéda a Jadžurvéda. Rigvéda, nejstarší písemná tradice hinduismu i vůbec Indie, je sbírka hymnů na jednotlivá božstva. Původní božstva, která se v Rigvédu nejčastěji vyskytují, jsou: Varuna (strážce řádu), Indra (bůh přírodních živlů a války), Agni (bůh ohně), Brahma (bůh stvořitel), Súrja (bůh slunce), Sóma (bůh posvátného opojného nápoje a měsíce). Samavéda je sbírka písní a návodů k hudebnímu doprovázení obětních bohoslužebných rituálů starých Indů. Atharvavéda je sbírka podrobného popisu a návodu k obětním rituálům, které mohli vykonávat pouze bráhmani. Poslední Jadžurvéda je pro moderního člověka nejzajímavější svým mysticko-esoterním zaměřením, které přechází až do magie. Zde jsou též položeny základy proslulého indického tradičního lékařství „ajurvédy“. Těmto základním čtyřem védským sbírkám se říká sanhity. Jejich pozdější komentáře a aktualizace též ještě patří do védské posvátné literatury a jmenují se bráhmány (kněžská literatura), aranjaky (meditační a modlitební lit.) a upanišady (filosoficko-esoterické duchovní texty).Hanuman Opět řazeno podle stáří. Upanišady jsou podobně jako v prvním řazení pro dnešního člověka nejzajímavější. Značně demokratizují duchovnost a vedou ji intenzivněji do nitra věřícího, namísto vnějších obřadných rituálů, vyhrazených bráhmanské třídě. Všechny tyto duchovní sbírky posvátných hinduistických písem patří do skupiny tzv. „šruti“ (slyšené). Traduje se, že samotná božstva diktovala posvátné. texty ršiům (svatí muži hinduistického starověku), kteří se je od bohů učili nazpaměť a pak je tradovali opět učením svých žáků, až tato náboženská tradice začala být někdy kolem r. 1200 př. Kr. zapisována do posvátných sbírek. Poslední upanišady pocházejí z období kol. r. 600 př. Kr. Druhá veliká skupina starých náboženských spisů hinduismu se nazývá „smriti“ (pamatované) Není již považována za kanonicky bezprostředně posvátnou, ale mezi prostým lidem si našla svou jasnější srozumitelností nezastupitelnou oblíbenost. Sem patří veliké eposy hinduismu Mahabhárata a Ramajána, a tzv. „purány“, což jsou jsou spisy vyprávějící o náboženských „dějinách“, tedy o stvoření světa, o posvátných událostech zásahů božstev do dějin tohoto světa. Nejpopulárnější je z nich patrně Ramajána, epos vyprávějící o věrné lásce Síty ke svému božskému partneru Rámovi a o velikém boji dobrých mocností (Ráma, jeho bratr Lakšmana a opičí bůh Hanuman) proti mocnostem zla (démon Rávana, který Rámovi unesl manželku, s celým vojskem zlých duchů). GanéšaSamozřejmě epos končí šťastným vítězstvím Rámy a osvobozením věrné manželky Síty). Jakýmsi poměrně srozumitelným souborem podstatných rysů hinduistické snahy o mókšu je známá Bhagavadgíta, která tvoří nejdůležitější část rozsáhlého eposu Mahabhárata. Jedná se o vyprávění o obrovské bitvě dvou královských rodů, ve které zahyne většina jejich účastníků. Vítězný král Ardžuna má za vozataje božského Krišnu, který jej vede do bitvy se zevrubným poučením o zásadách jednání jak společenského, tak náboženského.

Bůh a bohové

Dnes jsou hlavními hinduistickými božstvy Brahma, Višnu a Šiva, jimž se říká „trimurti“ (trojice). Brahma je stvořitel vesmíru (jeho význam značně poklesl pro nejistotu hinduismu o počátcích /víra v neustálé cyklické opakování/), Višnu je udržovatel a ochraňvatel světa a Šiva je ničitel a ploditel. Višnu má různé projevy své dějinné přítomnosti v tomto světě (avatáry-vtělení), z nichž jsou nejznámější Rama a Krišna. Šiva je zase uctíván ve svém falickém symbolu „lingamu“, který naleznete v Indii takřka na každém kroku. Tito dva bohové mají své výlučné ctitele (Višnuisté a Šivaisté). Kromě nich je též velice oblíbené a rozšířené uctívání dynamické síly (šakti) ženské podstaty, která je zastupována oblíbenými bohyněmi (manželky hl. bohů – Sarasvatí, Lakšmí, Parvatí; a temné bohyně ničitelky Durga, Kálí).

 

Vztah člověk-bůh

Hlavní dynamika vztahu mezi člověkem a bohem se odvíjí od víry v nesmrtelnou „duši“ (átman) člověka, která se má jako cíl náboženského snažení spojit s bohem. KrišnaZde jsou dva hlavní názory na toto konečné vytoužené spojení: dvaita a advaita. „Dvaita“ znamená dvojjakost a vyjadřuje přesvědčení, že átman člověka je rozdílný od boha a tak nedochází ke splynutí, či dokonce „rozplynutí“ v božstvu, ale k jakémusi niternému přilnutí átmanu (ať už osobního, čí spíše neosobního) k bohu. „Advaita“, kterou razil kolem r. 800 po Kr. veliký náboženský myslitel Šankara, věří, že podstata átmanu je identická s bohem, jehož nazývá Brahma (nezaměňovat s bohem stvořitelem B.) a spása nastává ve vnitřním bytostném uvědomění si své podstaty jako božské. Vše ostatní je „mája“ (zdání, přelud), neboť je proměnlivé a pomíjivé, na rozdíl od brahma-atman, jež je neproměnlivé a věčné, a tudíž jediné pravdivé a skutečné. V lidovém náboženském projevu jsou kromě výše řečeného též oblíbeni bohové Ganéša (se sloní hlavou) a Hanuman (s hlavou opičí). Ganéša je bohem štěstí a dobrého začátku, bývá velice často kreslen ke vchodům do domů a bytů, Hanuman je bohem zdraví, inteligence a síly.

Symbolika

Zde snad ještě stručná poznámka k hinduistické symbolice. O Šivivě lingamu byla řeč výše, kromě něho zarazí evropského turistu nesmírně časté zobrazení „háknkrojce“, kterému se však v hinduismu říká „svastika“ („znamení štěstí“). Počáteční konkrétní ikonografický význam symbolu se dá už ztěží vystopovat (snad symbol „rotujícího“ slunce, dárce světla, tepla a života), v každé případě byla svastika používána jako pozitivní náboženské znamení již v „Harrapské“ předárijské kultuře (kol. r. 2500 př. Kr.). Večerní bohoslužba u GangyDnes je svastika kreslena či jinak řemeslně vytvářena hlavně na veřeje bran a dveří, jako znamení šťastného „vcházení a vycházení“. Dalším všeobecně rozšířeným náboženským symbolem hinduismu je kaligraficky upravená slabika „óm“ která je nejpozději od doby vzniku upanišad základní meditační mantrou, skrze níž se věřící spojuje s nadpřirozeným světem.

Bohoslužba

A nakonec pár poznámek k náboženské praxi hinduistů. Věřícího hinduistu jeho víra provází na každém kroku jak soukromého, tak i veřejného života. več.boh.Rituály týkající se důležitých životních výhybek jsou nerozlučně spojeny s náboženstvím (těhotenství, narození, přijetí prvního pevného pokrmu, začátek výuky, přechod do dospělosti, svatba, … pohřeb). Kromě toho však se hinduista modlí, medituje, účastní se bohoslužeb (obyčejně zpívání védských spisů, nebo púdža – rituální uctívání božstva v chrámě nebo venku - nejčastěji na břehu posvátných řek či jezer), vykonává poutě na posvátná místa, rituálně se očišťuje koupelí v posvátných vodách (nejčastěji v Ganze), přináší obětiny do chrámů, naslouchá učení, kázání a konkrétním radám svého gurua /duch. učitel/, čte a učí se nazpaměť posvátným textům, …

   Odkaz na cestování po severní INDII                                                                                  

Zpět na CESTOPISY

                                                                                                             autor                             

TOPlist