HOMEPAGE | REAKCE

 

 

 

Hypotéza o podstatě těles a prostoru 2

s rozšířením Einsteinovy rovnice energetického pole

©   Jindřich Katscher, Praha,  15.8.2005

revize 09.  2008

 

 

Obsah kapitol                                                        

 

0   Abstraktum    

                                                                             

1  Hypotéza o podstatě hmotných těles a prázdného prostoru   

1,1  Struktura matérie

 

2  Měření fyzikálních veličin  

     2,1  Vyloučení pojmu hmotnosti z popisných parametrů těles         

     2,2  Význam hodnoty plochy a objemu    

     2,3  Problematičnost pojmu elektrický náboj a jeho hodnoty 

     2,4  Význam hybnosti      

     2,5  Moment hybnosti    

     2,6  Intenzita hybnosti a energie  

     2,7  Aktivita těles a protiaktivita prostoru        

   

3  Aktivita prostoru a Einsteinova rovnice energetického pole 

     3,1 Těleso jako prak   

     3,2  Rychlostní pole matérie v tělese a prostoru   

     3,3  Pole zrychlení v tělese a prostoru   

     3,4  Těleso jako setrvačník    

 

4  Poznatky, podporující oprávněnost hypotézy    

     4,1  Aktivita těles    

     4,2  Rychlost matériových prvků na povrchu těles a v prostoru   

     4,3  Vnitřní pohybová energie a střední teplota těles ?  

     4,4  Konstanta jemné struktury ?   

 

5  Závěr    

 

  

©   H.J.Katscher, 2005

 

 

                                                                                 Motto:  Nic nového pod Sluncem

 

Abstraktum

 

Vycházeje z předpokladu matériové povahy zdánlivě prázdného prostoru popisuje autor staronovou představu  o jednotné podstatě těles a prostoru  [1]).  Po vyloučení pojmu "hmota" ze svých úvah předefinuje fyzikální charakteristiky těles. Vysvětluje jejich význam, poukazuje na omezenou vypovídací schopnost délkových, plošných i objemových rozměrů, na vztahy mezi mechanickou hmotou a elektrickým nábojem a na diskrepance z toho plynoucí. Vysvětluje význam makrofyzických i  mikrofyzických hybností a jejich momentů, definuje energii jako kvadratickou míru hybnosti  a aktivitu jako charakteristickou schopnost těles, projevovat se v prostoru energetickým momentem.  Dokazuje, že gradienty energie resp. druhých mocnin rychlostí matérie  jsou příčinou silových jevů, projevujících se při  interakcích mikro-  i makrokosmických těles, jakož i při statických, dynamických, elektromechanických a elektromagnetických  jevech.  

Příčinou aktivity  těles je energetický moment jejich částic, který se přenáší na okolní matérii. Těleso se tím chová jako tuhý matériový vír, jenž uděluje matérii v prostoru vlastnosti potenciálového víru,schopného unášet objekty v prostoru se nalézající. Aktivita prostoru působí proti aktivitě tělesa a v ustáleném stavu je jejich energetická bilance nulová i v přítomnosti těles. Tím se liší od Einsteinovy rovnice zakřiveného energetického pole, jejíž bilance je nulová pouze tehdy, když v prostoru nejsou žádná (hmotná) tělesa.

Oprávněnost hypotézy dokazuje diagram, z kterého plyne, že aktivita Slunce určuje v celém prostoru oběhové rychlosti planet.. Práci doplňují numerické výpočty, které ukazují, že z měřitelných dat lze určit nejen aktivitu Slunce a jejich planet, nýbrž také jiné parametry makro-i mikrofyzických těles a že lze vysvětlit i empirické konstanty, jmenovitě vazební konstantu resp. konstantu jemné struktury.  V zájmu stručnosti bylo nutno poukázat na širší platnost závěrů pouze poznámkami.

 

 

 

1.  Hypotéza o podstatě hmotných těles a prázdného prostoru

 

Na základě každodenní zkušenosti považujeme hmotná tělesa za soudržné prostorové útvary, jež  se nalézají a pohybují v poměrně prázdném prostoru   [2]). Hmotu a prostor tím pociťujeme jako dvě na sobě nezávislé reality, jejichž vlastnosti či chování se snažíme poznat a popsat.

 Podle E. Macha  [3])  nejsou ale naše poznatky a pocity symboly realit, nýbrž představy, jimiž modelujeme reality, které jsou našim smyslům v podstatě nepřístupné. Proto je třeba chápat výrazové prostředky, jako např. pojmy "hmota", "těleso" či "prostor", pouze jako symboly pro množiny představ, jež tyto pojmy v nás vzbuzují.  V tomto smyslu proto můžeme považovat také těleso za část prostoru  a prostor i těleso jako reality, ve kterých látka jim společná se chová rozličným způsobem.  

Autor této hypotézy předpokládá, že nejen hmota v tělesech, nýbrž také tmavá hmota,  jejíž existence v prostoru se předpokládá,  jsou vytvořeny  z dosud neznámé pralátky,  kterou nazývá podle ustáleného zvyku matérií  [4]). Tělesa i prostor tím považuje za nerozlučnou jednotu, jejíž základními stavebními kameny jsou prvky matérie, a to bez ohledu na letité a dodnes nerozhodnuté spory, zda vesmír je či není prázdný  [5]) . 

Matérie může mít tuhou, tekutou, plynnou i plasmatickou konzistenci a je v jakémkoliv poměru dělitelná. Matérie se může slučovat , čímž vytváří konkávně ohraničená tělesa, na které navazuje konvexně ohraničené okolí, zvané prostor.  Konkávní shluky matérie, jež  z jakýchkoliv příčin tvoří větší celek, se projevují navenek jako kompaktní tělesa,  ovlivňující indiferentní matérii v navazujícím konvexním okolí. Lze předpokládat, že laminární či turbulentní pohybové stavy matérie v konkávních prostorách  určují vlastnosti těles, kdežto pohybové stavy matérie v konvexním prostoru, jenž na konkávní prostor navazuje, určují projevy těles vůči svému okolí. Nelze ale zamlčet, že o těchto pohybových stavech a tím o vlastnostech matérie nevíme dosud prakticky nic víc, než že rozruch, vyvolaný pohybem hmotných objektů, se v ní šíří rychlostí světla.  Existuje sice mnoho teorií o původu hmotných těles a éteru  [6]),  autor jejich původ ale připisuje jednoznačně matérií 

 

 

1,1 Struktura matérie

 

Podle dnešních představ obsahují hmotná tělesa určitelný počet nukleonů  [7]),  z nichž každý obsahuje tři nebo čtyři z osmi druhů kvarků. Při jejich rozpadu vznikají páry elektronů / pozitronů (leptony), fotony a neutrina. Tyto se vyskytují také v prostoru vedle tzv. tmavé hmoty, o které se předpokládá, že je také stavebním materiálem neutrin, elektronů a fotonů. Hypotéza,  že tmavá hmota je identická s matériovými  prvky, jejichž parametry jsou uvedeny v poznámce  [8]), je proto velmi lákavá.  

Matériovým prvkům přisuzuje autor této práce kulovitý tvar a těsný styk, čímž při jejich pohybu a vzájemné interakci  dochází k pootočení celých skupin prvků, jež za určitých podmínek může přejít v trvalou jejich rotaci  [9]). Pokud těmto rotujícím útvarům přisoudíme vlastnosti neutrin, mohou se páry souhlasně či protisměrně rotujících neutrin chovat staticky jako elektrony (negatrony a pozitrony)  a  dynamicky jako fotony. Tři neutrina, z nichž vždy dva rotují souhlasně a jeden protisměrně,  mohou vytvářet nestabilní mezony, tři neutrina, jež souhlasně rotují, pak protony a antiprotony   [10]).  Z dvou párů protisměrně rotujících neutrin (fotonů) by se mohl skládat poměrně labilní neutron, stabilní pouze v atomových svazcích. Ve větších seskupeních by pak tyto elementární částice měly vytvářet tělesa, počínaje atomy a konče planetárními soustavami. V tomto kontextu lze kvarky  považovat za neutrina, skládající se ze  7 až 11 matériových  prvků  a neutrina za stavební kameny  elektronů, protonů a neutronů, jež,  vyrážená z atomových svazků mají energii, odpovídající čtverci rychlosti   [11]). Tato hypotéza vyúsťuje v představě, že všechny tělesné objekty se skládají ze shluků matériových prvků, jež se  vznášejí a pohybují volně v matériovém moři, zvaném prostor. Pohybem vůči sobě vznášejí do tohoto moře neklid a rozruch,  jenž  se šíří rychlostí světla  a  nese informace o existenci a aktivitě shluků matérie do celého vesmíru.

 

 

2 Měření fyzikálních veličin

 

Vlastnosti a projevy těles a prostoru, jež jsou přístupné našim smyslům a přístrojům,  lze popsat,  charakterizovat a vyhodnocovat v rámci našich znalosti a zkušenost logicky, algebraicky či numericky.  

Z fyzikálních veličin,  používaných v těchto vztazích, je jednoznačně definovatelná pouze délka L jako nejkratší spojnice dvou idealizovaných bodů  v prostoru.  Určitelná je také rychlost v = DL / T0,  pokud změnu DL délky L určíme dobou T0,  kterou potřebuje referenční objekt  k překonání jiné, většinou cyklické dráhy  L0    [12]).   Všechny ostatní  fyzikální veličiny, jako např.hmotnost M, energie E, síla P, elektrický nábo Q, magnetický tok F  aj. naproti vycházejí z postulátů jejich reálnosti, které jsou pouze apriorní.  Jejich jednotky se odvozují někdy i velmi složitě od jednotek délky a času.  Autor této práce však nalezl a používá původní a dosud nepublikovaný způsob, jak vztahy mezi fyzikálními veličinami a jednotkami definovat jednodušeji a srozumitelněji. 


2,1 Vyloučení pojmu hmotnosti z popisných parametrů těles

 

Tělesa jako konkávně uzavřené oblasti prostoru, jejichž vnitřek je našemu zkoumání primárně nepřístupné, vytvářejí jednotky, jejichž chování ovlivňuje pohybový stav materie v prostoru jej obklopujícím. Z pozorování tohoto chování lze  sekundárně soudit i na vnitřní vlastnosti těles, při čemž je většinou nutno opírat se o domněnky a modely, jež se realitě přibližují jen do určité míry.  Do kategorie modelů patří  i představy o struktuře těles, jež jsou odvozeny ze stechiometrického uspořádání množiny N prvků,  jimiž modelujeme elementární částice i větší tělesa a jejichž celkovou hmotnost M lze určit měřením, tj. porovnáním jejich chování s chováním referenčních těles.  

Funkce referenčního tělesa byla přiznána mezinárodní dohodou etalonu hmotnosti 1 kg, uloženému v Institutu pro měření Sévres ve Francii. Bylo stanoveno, že každé  těleso o hmotnosti 1 kg má být ekvivalentní tělesu, obsahujícím NA = 6,02E26 nukleonů.  Tím připadá na 1 nukleon hmotnost mN = 1/NA = 1,67E-27 kg  a  vztah mezi počtem nukleonů a hmotnosti M , vyjádřené v kg  lze vyjádřit vzorcem

 

  M  kg  º   M NA   nukleonů  =   N  nukleonů              [13])                                                                 (1)

 

Převodní činitel NA = 6,02E26 /kg se nazývá Avogadrovým číslem,  přestože mu přísluší stejně jako jednotce kg povaha fyzikálního argumentu. Povahu čísla má faktor M = N/NA , jelikož určuje počet množin nukleonů o velikosti Avogadrova čísla. Avogadrovo číslo umožňuje proto vyhnout se neurčitému a nedefinovanému pojmu hmotnosti M  [14])  a nahradit jej kvantifikovatelným počtem nukleonů  N nebo množin  NA  nukleonů   [15]).   Tuto charakteristiku těles lze použít také u subatomárních těles. Vyjdeme-li  z předpokladů, že nukleon se skládá z 3 neutrin  (resp. kvarků),  můžeme v  1 kg  látky předpokládat přítomnost  3 NA  neutrin,  (viz kapitolu 1).

 

Z kolika matériových prvků se skládá neutrino, nelze určit, dokud nepoznáme blíže vlastnosti prvků matérie a  způsob, jak tyto předávaji svoji pohybovou energii  prostoru tak, aby celková energetická bilance prvků a prostoru byla nulová  [16]) . Je to problém, spojený s  aktivitou těles  a s dosud hypotétickou možností inflace (nárůstu) hybnosti matériových prvků, jejíž poznání by posunulo možnosti vzniku a existence neutrin a jejich shluků  z říše Sience Fiction do oblasti reálných možností..



2,2 Význam hodnoty plochy a objemu  

 

Každé hmotné těleso lze považovat za prostorovou  jednotku, která je ohraničená uzavřenou plochou  F  a obsahuje v objemu V konkrétní množinu    N = M NA nukleonů nebo jiného druhu elementárních prvků. Jelikož však tvar a velikost této jednotky je závislý na stechiometrickém a topologickém uspořádání těchto prvků, mají údaje o velikosti plochy F  a objemu V  pouze informativní charakter. Z  numerických hodnot plochy či objemu nelze totiž získat zpětně žádnou informaci o tvaru tělesa, tím méně o jeho obsahu.  Postulát, že plochám  přisuzujeme dva, a objemům tři délkové rozměry   [17]), umožňuje však odvodit z hodnoty objemu V tělesa idealizovaný délkový rozměr R = (kV)1/3, jenž účinně charakterizuje náhradní těleso ve tvaru krychle, koule či jiného dohodnutého tvaru. [18]) .



2,3 Problematičnost pojmu elektrický náboj a jeho hodnoty

 

Pro shodnost účinků Newtonova a Coulombova zákona platí

   G M1 M2 / D2  =  Q1 Q2 / e D2

Z této rovnice plyne, že mezi hmotnostmi M a elektrickými náboji Q existuje vztah 

                              M1 M2  (G e)   =   Q1 Q2                                                                                                     (2)


ve kterém konstanta (G e)1/2  s  dimenzi Ckg-1  umožňuje přímý převod jednotky náboje C  na jednotku hmotnosti kg . Ve svém důsledku tím dochází k převodu jednotek stejným způsobem, jakým např. faktor g = 1000g/1 kg převádí jednotky gram na kilogram  apod. Umístěním konstanty (G e)  vpravo či vlevo lze při tom  dát rovnici (3) buď mechanický, nebo elektrický význam. 

Hodnota odmocniny konstanty

 

                              (G e)1/2 = 2,43E-11        C kg-1                                                                                         (3)    

 

se lišíi od hodnot gravitační konstanty G = 6,67E-11 m3 kg-1s-2 a permitivity prostoru e = 8,85E-12   m-3kg-1 s4A2  o méně než  ± 3 %.  Z toho lze soudit, že tyto konstanty, získané empiricky, popisují resp. převádějí jednotky stejných reálií, avšak různě pojmenovaných.

 

Hmotnosti protonu MP = 1,67E-27 kg odpovídá podle vzorce (3) elektrický náboj QMP = (G e)1/2  Mp = 4,06E-38 C,  jehož hodnota koresponduje s odhadem hmotnosti matériového prvku mMP = kB TE/c2 = 4,19E-38 kg podle poznámky   7). 

Stejnou  hodnotu QMP získáme ale také ze vztahu  QMP = a  p QE/c2 = 4,07E-38 C s2m-2, ve kterém a = 1/137 charakterizuje konstantu jemné struktury resp. nukleonovou vazební konstantu. Zarážející však je, že také odmocnina hodnoty  QMP1/2 = 2,01E-19 odpovídá řadově hodnotě elektrického náboje elektronu QE = 1,60E-19 C a že vztah ME* = QE / (G e)1/2 = 6,58E-9 kg  podle vzorce (3) poskytuje hodnotu hmotnosti, která je p-krat větší než hodnota tzv. Planckovy hmoty  MPl  =    (h c / G) = 2,17E-8 kg. 

Zkusíme-li dočtvrtice určit podle rovnice (3) elektrický náboj, přiřaditelný hmotnosti elektronu mE = 9,11E-31 kg, získáme hodnotu QE*  =  ME (G e)1/2  =  2,21E-41 C, jež nekoresponduje s žádnou známou fyzikální veličinou.

 

Tyto dosud přehlížené vztahy mezi známými přírodními konstantami nelze považovat za náhodné a nutí k úvahám, co empiricky zjištěné nominální hodnoty elektricky nabitých částic vlastně charakterizují. K k uvedeným zmatkům totiž přistupuje jeětě skutečnost, že jak proton s nominální hmotností MP = 1,67E-27 kg, tak i elektron s nominální hmotností Me = 9,11E-31 kg mají stejný elektrický náboj  QE =1,60E-19 C a že podle kapitoly 2 lze přiřadit  pomocí Avogadrova čísla jak nukleonu, tak i sebevětší molekule (jako množiny nukleonů) stejný krychlový objem VN = 1,67E-27 m3 .a že  do krychle s délkou stran  LN =VN1/3 = 1,19E-9 m lze umístit

 

 k o u l i reprezentující jakoukoliv elementární tělesnou jednotku 
. . s

-   poloměrem RN = 5,95E-10 m , zhruba 4p-krát větším než je Bohrův poloměru a¥ = 0,529E-10 m

-   průřezovou plochou FN = p RN2 = 1,11E-18  m2,  příbližně 2p-krát větší než je hodnota elektrického náboj elektronu QE = 1,60E-19 C,

-   objemem  VN = 4p RN3 /3 =  8,82E-28 m3 ,  asi  2p/3- krát větší než je nominální  hmotnost nukleonu (protonu či neutronu)   MN = 1,67E-27 kg resp. ,objem VN = 1,67E-27 m3,

 

Ve světle těchto číselných vztahů je více než pravděpodobné,  že protony a elektrony jako diskrétní elementární tělesa vůbec neexistují  a že nositelem mechanických, elektrických i magnetických vlastností těles jsou dosud neurčená elementární těllíska.  Dokázat tuto domněnku ale není cílem této práce.

 

2,4 Význam hybnosti

 

Představa, že těleso se skládá z N nukleonů, vede i u tuhých těles  k pravděpodobnosti, že při určitém stupni volnosti se každý nukleon bude pohybovat individuální rychlostí  u i . Pokud však střední rychlost všech nukleonů bude vk, musí být výsledná hybnost

               ®            ®                    ®                         

J  =  SN v i   =   N vk  = (  M NA vk )   =  Jk                m s-1                          (4) 

 

 

N-násobkem střední rychlostí vk  a tím rovna translační či kinetické hybnosti Jk   [19]). Translační hybnost tělesa lze proto považovat za příčinu jeho pohybu  v prostoru   [20]), 

 

Tento poznatek je v souladu s  1. Newtonovým axiomem   [21]),  vyvolává však otázku, jak se individuální rychlosti ui  nukleonů projeví při vk = 0,  tj. v případě, že těleso zůstává vůči okolnímu prostoru v klidu  [22]). V tomto případě platí vztah

 

               Jk  =  SN  u i  =  N vk  ( =  M NA vk )   =   0           m s-1                    (5) 

 

nezávisle na hodnotách elementárních rychlostí  ui  (viz obr. 1a). Pohybový  stav nukleonů je ale také v tomto případě zajímavý, jelikož určuje např.  teplotu tělesa.   (O možnosti jeho vyčíslení pojednávají odstavce 2.5 a  2.6).

Obr.  1:  Součet vektorů elementárních hybností a momentů hybností tělesa

 

 

 

2,5 Moment hybnosti

 

Rovnice (5)  popisuje v zásadě stochastický tepelný pohyb elementárních částic, jejichž účinek se omezuje na vnitřek tělesa. Vzhledem k výsledné hybnosti    Jk = 0  nemění tyto částice svoji polohu vůči okolnímu prostoru.

 

Body působnosti elementárních vektorů hybností  j i =  ui  zpravidla neleží všechny v těžišti tělesa, nýbrž působí excentricky  (viz obr. 1b) . Proto vznikají na příslušných ramenech ri  kladné či záporné momenty hybnosti hi = ji ri = ui ri , jež integrálně vyvolají moment hybnosti

                                    ®         ®  ®                ®  ® 

             H  =   SN  u i  ri  =  N w  r   = ( NA M w  r )             m2s-1                (6)  

                                        

charakterizující působení  N nukleonů  se  střední rotační rychlostí w  na fiktivním rameni r   [23]). Z premisy  N vk = 0 však vychází požadavek, aby také  Nw = 0,  při čemž  SN wi  £  SN ui .

 

Moment hybnosti H = N w r má povahu plošné rychlosti. Substitucemi N r = R a  w = (2p R/T) = R w můžeme proto dát rovnici (6) tvar


         H  =  SN  wi  ri  =  (2p R/T) (N r/2)  =  w R2                          (6a) 


jenž popisuje idealizovaný pohyb  N nukleonů kruhovou frekvencí w = 2p / T na kružnici o poloměru R.   [24]) .  Obraz 1a  tím popisuje v podstatě Braunův termodynamický pohyb elementárních částic, obsažených v tělese, kdežto Obraz 1b modeluje setrvačníkovou povahu dílčího shluku těchto částic.

Rovnice (6a)  platí pouze podmíněně, jelikož rotační osy nukleonů v kristalové mříži chemických látek mohou být dle dnešních představ o stavbě hmoty různě zakotveny, při čemž se ale mohou vzájemně ovlivňovat. Jejich pohyb bude úměrný jejich individuální tepelné energii. Trvalé vyrovnání rotačních os nukleonů přichází v úvahu u para- a diamagnetických látek  [25]) . nebo při velmi nízkých teplotách, při kterých se zamezuje, aby nukleony se vzájemně ovlivnily, což vede k stavu supratekutosti   [26]).

 

2,6 Intenzita hybnosti a energie

 

Mezi vektorem hybností Jk, projevujícím se navenek, a jeho kvadratickou hodnotou  platí podle rovnice (2) vztah

 

         Jk2 =  SN  ui 2  =  N vk2  = ( M NA  vk2 )  =   Ek             m2 s-2             (7)   

 

který vzhledem k premise NA º kg  odpovídá kinetické energii Ek/NA = M v2 , měřené  v  joule (kg m2s-2).  Kinetickou energii tím můžeme identifikovat s absolutní mírou  vnější hybnosti JK , určenou N-násobkem druhé mocniny rychlosti. Stejným trikem získáme vzorcem

 

            Ji2  =  SN  ui2  =  Nvi2  =  ( M NA  vi2 )  =  Ei          m2s-2                (8)

 

vnitřní energii  Ei  jako absolutní míru vnitřní hybnosti, která bude nenulová i tehdy, bude-li vnější hybnost podle vzorce (5) nulová.  Vedlejším poznatkem této transformace hodnot je, že energie  tělesa je vždy kladná, což je vlastnost, kterou sdílí s entropií   [27]). . 

 

Rotační energie jako část vnitřní hybnosti bude dána vztahem

 

                  Jr2  =  SN  wi2  = N w2   =  ( M NA w2 )  =   Er           m2s-2          (9) 

 

který popisuje N-násobek druhé mocniny střední rotační rychlostí w, tj. energie nukleonů, soustředěných podle rovnice (6a) na kružnici o poloměru  R.  Jelikož však intenzita rotační hybnosti je pouze částí intenzity vnitřní hybnosti,  platí pro celkovou hybnost tělesa energetický vztah

 

    J2  =  Jk2 + Ji2  =  N (vk2 + vi2 )  =  ( M NA (vk2 + vi2 ))   =   E                (10)   

 

podle kterého celková energie tělesa  E  se skládá z translační energie Ek =  N vk2  a z vnitřní energie Ei = N vi2.   Pozoruhodné je, že pojem "potentiálníi energie", která je zakotvená v relativistickém vztahu E = M c2,  se v této rovnici nevyskytuje.

 

2,7 Aktivita tělesa a protiaktivita prostoru

 

Vnitřní energie tělesa Ei  se projevuje prostřednictvím elementárních rychlostí ui  na ramenech  ri . Jejich výsledný účinek 

                    ®                              ®              ®                               ®        

             Gi  =   SN  ui2  ri  =  N r vi2  =  ( M NA r vi2 )              m3s-2              (11)  

 

který  v dalším nazveme "vnitřní aktivitou" , by se podle kapitoly  2.2  měl rovnat na povrchu  idealizovaného tělesa s poloměrem R = N r  její "vnější aktivitě"

 

                          Gr  =  g R2  ( =  G M )                            m3s-2                  (12) 

 

 kterou se vnitřní aktivita projevuje v prostoru a která je.odvoditelná  z Newtonova gravitačního zákona   [28]),. Teoreticky lze však aktivitu prostoru určit  vždy a nezávisle na tomto zákonu z gravitačního zrychlení g na povrchu tělesa, tj. ve vzdálenosti R od jeho těžiště, tj. z přímo měřitelných veličin.  ..

 

Fyzikální rozměr aktivit odpovídá ve své podstatě poměru mezi objemem a druhou mocninou času. Přisoudíme-li tedy libovolnému tělesu podle kapitoly 2,2 náhradní tvar koule s objemem V = 4p R3/ 3, poskytne první derivace objemu podle času  vztah


                   dV/dt  =  4p R2 dR/dt  =  F wi                          (13)

 

ve kterém faktoru 4p R2 = F můžeme přisoudit význam povrchu či průřezu koule a výrazu dR/dt = wi  význam fiktivní rotační rychlosti. Je-li tato konstantní, je také      dV /dt = konst.  Druhá derivace  objemu podle času  poskytuje výraz

 

 d2V/dt2  =  8p R (dR/dt)2 + 4p R2 d2R/dt2  = 2 R wi 2 + F g          (14)

 

z kterého pro (kvazi)-stacionární poměry, tj. pro  d2V/dt2  =  0  plyne, že

 

                                       2 R wi 2  =  –  R2 g                                              (15)

 

to znamená, že proti aktivitě tělesa Gc = 2 R wi 2 působí stejně veliká protiaktivita  prostoru  Gr =  R2 g   .

 

Levému členu rovnice (15) můžeme dát tvar

 

         Gi  =  2 R wi2  = 2 wi (R × wi)  =  2 vi (D × wD)                     (16)

 

podle kterého se aktivita tělesa projevuje nejen na povrchu tělesa, nýbrž v celém prostoru konstantní plošnou rychlostí

 

                                 (R × wi)  =  (D × wD)                                                 (17).

 

 

 

 

3 Aktivita prostoru a Einsteinova rovnice energetického pole

 

Rovnice (14) ve tvaru

 

                   2 R wi 2 + R2 g   =   d2V/dt2                                         (18)

 

ve které  R wi 2  reprezentuje vnitřní aktivitu resp. energetický moment tělesa a R2 g  protiaktivitu prostoru, připomíná tvarem Einsteinovu  rovnici energetického pole

 

                                  kT(m, n) + g(m, n) R/2 = - R(m, n)                                    (19)

 

která je jádrem obecné teorie relativity. Již sto let se traduje, že této účinné, avšak i absurdní teorii nerozumí nikdo.  Fyzici proto, že nezvládnou tenzorový počet, matematici proto, že nemají cit pro fyzikální realitu. autor této práce zastává názor, že nikdo ji  nemůže porozumět, jelikož její základy již Albert Einstein nesprávně interpretoval.

 

Z porovnání vzorců (18) a (19) plyne analogie mezi vnitřní aktivitou R wi 2 a měrnou energií kT  tělesa , (určenou součinem Boltzmannovy konstanty k a absolutní teploty T)  na jedné straně a mezi vnější aktivitou prostoru R2 g  a měrnou energii  g R, (definovanou součinem zrychlení g a délkou R, považovanou za poloměr zakřivení prostoru) na druhé straně. Rozdílné je při tom, že aktivita popisuje integrálně energetický moment tělesa, měrná energie naproti tomu absolutní míru rychlosti v místě, definovaným místopisnou maticí  (m, n).  Rozdílná je i funkce pravých stran.  d2V/dt2  = 0 definuje uzavřený a ustálený systém tělesných a prostorových vírů, ve kterém si aktivita tělesa drží rovnováhu s protiaktivitou prostoru. Ricciho tenzor R(m, n) naproti tomu ovlivňuje podle všeobecné teorie relativity zakřivení prostoru a je nulový pouze tehdy, když v prostoru není žádná hmota (žádné těleso).

 

Z výsledků porovnávací analýzy plyne, že rovnice aktivit (18) je při znalosti velikosti parametrů pohodlně vyčíslitelná jak pro uzavřené, tak i pro otevřené systémy těles v prostoru. Získat naproti tomu integrální výsledky  z rovnice energetického pole (19) bývá neřešitelným problémem, jelikož vypočítat určitý integrál z místních podmínek je možný pouze sporadicky při apriorní znalosti mezí.   K tomu přistupuje faktum, že záporné znaménko Ricciho tenzoru  R(m, n)  na pravé straně rovnice (19) odvedlo obecnou teorie relativity nedokazatelným zakřivením prostoru od fyxziky a zavedlo její zastánce do tábora metafyziků.

 

3,1 Těleso jako prak   

 

Objekt, jenž na povrchu rotujícího tělesa překoná rovnováhu centrifugálního a cerntripetálního zrychlení, určenou rovnicí (15),  se bude pohybovat prostorem podle obr. 2  přímočaře rychlostí wi = wS = wR    a nabyde ve vzdálenosti D  v souladu s    2. Keplerovým zákonem tangenciální rychlostní složku  wD = wS cos a .  Přímočarosti pohybu vyhovuje také Newtonovu axiomu setrvačnosti, jelikož  objekt se bude stále pohybovat stejnou rychlostí  wR = wS  =  2pR/T  =  L/T.  Doprovodním jevem ale je výskyt radiální rychlostní složka vr = vS sin a,   kterou zanedbává jak Newtonovův gravitační zákon, tak i teorie relativity, jež tvrdí, že (hmotné) těleso zakřivuje prostor, jak jaznačuje   obr. 3   [29]).


Obr.  2:  Plošná rychlost wD ´ D v okolí rotujícího tělesa   M



Obr.  3:  Zakřivení Einsteinova prostoru působením hmoty

 

 

3,2 Rychlostní pole matérie v tělese a v prostoru

 

Rychlost rotujících částic tělesa se v závislosti na vzdálenosti od osy rotace lineárně mění a dosahuje na obvodu rychlost w = 2p R/T, což lze vyjádřit lineárním vztahem


                                                       vr = w r / R                                                           (20)

 

V prostoru naproti tomu bude rotační rychlost matérie exponenciálně klesat podle vztahu

 

                                                                 vt =  w  R / D                                                         (21)

 

Při r = R = D vykazuje průběh rotační rychlosti fyzikálně nevysvětlitelný prudký zlom.

 

V oblasti D ³ R přistupuje podle obr. 2  k rotační resp. tangenciální rychlostní složce radiální rychlostní složka

 

                      vr  = w (D2- R2)1/2/                                                  (22)

 

která z maximální hodnotu w  ve velké vzdáleností  D  klesá na nulovou hodnotu na povrchu tělesa, tj. při D = R.  


Uvnitř tělesa , tj. v oblasti  D £ R  poskytuje výraz (D2 - R2)1/2  fyzikálně nerealizovatelné imaginární  hodnoty. Ve shodě s kosinovou větou lze je však interpretovat výskytem dvou protisměrných rychlostních složek  vz,  působících ve směru rotačních poloos, tj.  kolmo na rotační rovinu  (vr, vt) . Tyto rychlostní složky jsou schopny zajistit energetickou stabilitu rotujícího tělesa tím, že přivádějí z prostoru do tělesa stejné množství matériových prvků, které rotující těleso ztrácí jejich vymršťováním do rotační roviny (vr, vt). ), čímž pro každý matériový prvek platí energetický vztah

 

Jako význak stálosti proudění matérie v prostoru zavedeme symbolickou substituci w º c [29]) [30]

 

                     c2 = = vr2 + vt2 + vz2 = c2 (D4 + 2 D2 R2 + R4) / (D2+ R2)2          (23)

 

Z tohoto vztahu lze vydedukovat

 

   radiální rychlostní složku  vr = c  D2 / (D2+ R2)                                (24)

   tangenciální rychlostní složku                  vt = c Ö2 D R/(D2+ R2)     (25)

   2 protisměrné osové rychlostní složky     vz = ± c R2/(D2 + R2)     (26)

 

Tyto složky popisují  prostorový průběh rychlosti matérie v rotační rovině a v ploše osového řezu tělesa tak, jak ukazuje obr. 4. Průběh těchto rychlostí modeluje proudění matérie v převážně tuhém tělesném víru a  převážně potenci