Myslím si stále, stejně jako si myslívali lidé generací přede mnou, že umění má přímý vztah ke Krásnu. Krásnu jako kategorii, která představuje jednu z důležitých (nepominutelných!) potřeb člověka. Umění chápu jako oblast, která se naplněním této potřeby krásna zabývá především.

Věřím, že každé umělecké dílo odráží dost přesným-i když těžko definovatelným-způsobem stav mysli a duše svého tvůrce. A rezonuje se stavem mysli a duše případného konzumenta díla.

Z toho vyplývá, že plytkost, která by měla být hlavní charakteristikou kýče, je už nějak obsažena v mysli a duši, stejně tak tvůrce, jako konzumenta kýče. (Proto mě nechává klidnou otázka řekněme zda jsou umělečtější sochy p. Zoubka nebo modří trpaslíci p. Knížáka)

Nějakou tu plytkost najdeme ve svých myslích a duších všichni. A kdo tvrdí, že nikoli, má jí tam pravděpodobně nejvíc. Najde-li se náhodou v mé duši a mysli víc plytkosti než v duši a mysli školeného výtvarníka-odborníka, (což je samozřejmě sporné, protože je školení vždycky schopné nám tu plytkost z hlavy vyhnat?) neznamená to, že nemám nárok vytvářet a vyhledávat díla, které uspokojují mé duševní potřeby krásna či absurdity.

Lidé jsou namícháni v podstatě ze stejných ingrediencí-tělesných i duševních-a já jsem natolik podobnou lidskou bytostí jako ostatní, že nepochybuji o tom, že se najdou lidé, jejichž stav mysli a duše bude rezonovat s mými.