Tutanchamonova kletba

ZPĚT

 

 

 

Britský archeolog Howard Carter objevil v Údolí králů u hornoegyptského města Luxoru vchod do hrobky Tutanchamóna, faraóna zemřelého pravděpodobně v roce 1337 př. Kr. Čtyři metry od hrobu Ramesse VI. odhalili pracovníci Carterovy expedice 16 schodů, které vedly ke dveřím hrobky s pečetí mladého krále 18. dynastie. 26. listopadu, poté co na místo přicestoval jeho zaměstnavatel lord George E. Carnarvon, otevřel Carter předpokoj. Nalezl zde ukryté poklady, staré 3300 let –  zlatá lehátka, židle, vázy, truhly, sochy, nástroje. Tak byl objeven první dokonale uchovaný hrob egyptského krále, v němž byla nejen faraónova mumie, ale i množství drahocenných předmětů, převážně ze zlata. Carter byl v oboru archeologie spíše amatérem. V údolí s dosud 25 objevenými hroby faraónů podnikl již pět marných pokusů o nalezení Tutanchamónovy hrobky. Tutanchamón, kterého vědci dosud znali pouze podle jména, se přes noc stal nejznámějším egyptským faraónem. (Později se jeho jméno dostalo znovu na přední stránky novin. Stalo se tak v souvislosti s tzv. faraónovou kletbou –  záhadnými úmrtími účastníků odkrytí Tutanchamónova hrobu.)

 

 

Howard Carter (vlevo) vykonává přípravy k přesunu pokladů nalezených v hrobě egyptského krále Tutanchamóna v Luxoru do laboratoře

 

 

Egyptský faraón Tutanchamón byl údajně zavražděn ve věku asi dvaceti let. Jeho smrtí končí vláda 18. dynastie.

Příčina předčasné Tutanchamónovy smrti nebyla dosud uspokojivě objasněna.

Zranění lebky, objevená při výzkumu tělesných pozůstatků, nebyla určitě příčinou smrti. Politicky jinak bezvýznamný faraón Tutanchamón se stal slavným po senzačním nálezu jeho hrobu. Byl to prakticky první hrob egyptského vládce, který se dochoval v téměř neporušeném stavu až do dneška a jehož výbava přinesla důvěryhodné svědectví o nepředstavitelném bohatství zádušních darů faraónům.

Tutanchamón nastoupil na trůn po smrti svého otce Amenhotepa IV. (Achnatona) jako druhý následník. Ještě v prvním roce jeho panování byla opuštěna královská rezidence Tell el-Amarna. Krátce před opuštěním města přijal král jméno Tutanchamón. Opuštění města Achetatonu, založeného otcem, a také změna vlastního jména ukazuje na odklon od náboženské a kulturní reformy. V Egyptě dochází k obnově starého kultu boha Amóna. Královskou rezidencí se stal opět Mennofer (Memfis), město na severu Egypta. Doba mezi opuštěním El Amarny a předčasnou smrtí vládce se nevyznačuje žádnými zvláštními politickými událostmi.

 

 

 

„Nejprve jsem neviděl nic. Ale pak, jak si mé oči začaly přivykat na světlo, vynořily se detaily místnosti. Zvláštní zvířata, sochy a zlato. Všude se třpytilo zlato.“ Těmito slovy popsal Howard Carter největší archeologický objev všech dob. Nic předtím ani potom se nevyrovnalo nádheře ani velkoleposti hrobky, kterou 5. listopadu 1922 objevil v egyptském Údolí králů. Tato omračující díla naplňovala hrobku Tutanchamóna, záhadného faraóna XVIII. dynastie. Než Howard Carter pronikl do místa jeho odpočinku, byl Tutanchamón spojován jen s pár nepatrnými předměty, na které sedal prach v muzeích. Nic zajímavého. Ale od listopadu 1922 znal jeho jméno celý svět. Tutanchamón stvořil egyptologii.

 

 

 

Rovněž se stal předmětem legendy, týkající se kletby, jež měla přivodit smrt každému, kdo znesvětil jeho hrob. Neštěstí postihlo všechny lupiče hrobů a archeology, kteří vyrušili 3000 let trvající spánek faraóna Tutanchamóna.

Už dávno byl Howard Carter fascinován Údolím králů, královským pohřebištěm vysekaným do neúrodných svahů sluncem zalitého údolí asi 1000 km po Nilu v Horním Egyptě blízko města Luxor. Údolí poskytovalo diskrétní hřbitov pro některé z nejznámějších faraónů Nové říše, která existovala v letech 1577 až 1085 před naším letopočtem. Ve snaze zajistit bezpečí pro své smrtelné ostatky a poklady pohřbené s nimi, volili faraóni raději hrobky vysekané do skal údolí než pod velkými pyramidami z kamenů.

 

 

     G. H. Carnarvon

Howard Carter začal prozkoumávat údolí v roce 1914 za pomoci George Herberta, pátého hraběte z Carnarvonu. Hrabě byl archeologický samouk, který trávil v teplém egyptském klimatu hodně času poté, co mu autonehoda podlomila zdraví. Carter byl Carnarvonův hlavní hledač. Tvrdohlavý, nevýbojný, vzdělaný muž, který do Egypta poprvé přišel 1892. Většina archeologů věřila, že údolí králů již vydalo všechna svá tajemství, ale Carter byl přesvědčen, že zde ještě jsou oblasti, které nebyly podrobeny pečlivému prozkoumání, když byly zakryty sutí z předešlých vykopávek.

 

 

 

 

 

 

Lady Evelyn Herbertová

Carterovo tušení bylo správné, ale musel počkat až do začátku listopadu 1922, než objevil ve skále schody, které ho zavedly k Tutanchamónovi. Na dvacátém stupni našel zapečetěný vchod. Nesl pečeť královského pohřebiště: šakal a devět zajatců. Vstup byl pod zbytky obydlí stavitelů Ramesse VI. Nesl i druhou pečeť – pečeť Tutanchamónovu. Carter opatrně vstoupil do vchodu, který objevil. Poté zatelegrafoval Carnarvonovi. Spolu s ním dorazila do Egypta 24. listopadu jeho dcera lady Evelyn Herbertová. Výkop byl znovu otevřen, jen aby Carter zjistil, že dveře na konci schodů nesou známky otevření a následného nového zapečetění. Byla hrobka za nimi vyloupena?

 

 

Dveře byly odstraněny a před hledači se objevilo 9 metrů suti. V suti našel Carter tuto nádhernou hlavu mladého faraóna Tutanchamóna. Carter se potom přesunul chodbou směrem k druhým dveřím. I ty nesly stopy po lupičích. Carter se smiřoval se zklamáním.
Třesoucíma se rukama pootevřel dveře tak, aby mohl posvítit dovnitř. V napjatém očekávání Carnarvon sykl: „Vidíš něco?“ Po mučivé pauze Carter odpověděl: „Ano, báječné věci.“
Poklady v předsálí hrobky, odhalené těmito dvěma muži, byly začátkem ohromujícího objevu. Jak Carter postupně pronikal se svým týmem hlouběji do hrobky, dostávaly se na světlo předměty daleko krásnější. Ale teprve na podzim 1925 se Carter setkal tváří v tvář s Tutanchamónem.

 

 

Faraónovo tělo, obklopené šperky a zlatem, leželo uvnitř řady bohatě zdobených rakví, poskládaných jako ruská matrjoška. Hlavu, ramena a hruď Tutanchamónova mumifikovaného těla pokrývala posmrtná maska ze zlata. Převazy byly odstraněny a Tutanchamónova tvář znovu po více než 3000 letech spatřila světlo světa. Vědecké zkoumání mumie odhalilo, že faraón zemřel někdy mezi 18. a 20. rokem. Profesor, který tělo zkoumal, si všiml malého otvoru u Tutanchamónova ucha. Příčina faraónovy smrti zůstává záhadou, ale vyloučena není ani vražda

 

 

 

Záhada obklopuje i řadu úmrtí těch, kteří měli s objevením hrobky něco společného. Ke zlé předzvěsti neštěstí došlo, už když Carter otevíral hrobku. Ptáka v kleci u jeho domu v Luxoru sežrala kobra – had, který chrlí oheň na faraónovy nepřátele. Zpráva o této příhodě se Luxorem rychle rozšířila. Vylila si kobra mrtvého krále svůj vztek z prozrazení hrobu svého pána?

Jako první zemřel padesátiletý lord Carnarvon. Nedožil se odhalení Tutanchamónovy tváře. 6. března 1923 ho s největší pravděpodobností štípl do tváře moskyt. Při holení ve svém apartmá v hotelu Zimní palác v Luxoru rozřízl malý puchýřek, který se kolem štípnutí vytvořil. Podle jednoho z jeho kolegů se zřejmě do otevřené ranky dostala nepopsatelně hrozná egyptská muška a způsobila infekci. Carnarvon onemocněl. Byl převezen do Káhiry, kde se projevila otrava krve a zápal plic. Lady Carnarvonová přiletěla z Anglie a spěchala k jeho lůžku. Svět čekal, až uslyší o údělu slavného archeologického aristokrata. Spisovatelka Marie Corelliová vydala varování, že každého narušitele zapečetěné hrobky stihne nejstrašnější trest. Krátce poté, 5. dubna Carnarvon zemřel. V okamžiku Carnarvonovy smrti v časných hodinách 5. dubna v Káhiře pohasla všechna světla. Byla to první z několika zlověstných událostí, které doprovodily jeho odchod ze světa, a povzbudily pověsti o Tutanchamónově kletbě. Říká se, že Carnarvonově domově v Hucklair v Anglii jeho fena začala po pánově smrti hrozně výt, až pak sama padla mrtvá. Někteří tvrdí, že hnisající zranění na jeho tváři, bylo na stejném místě, jako strup na tváři dávno zesnulého faraóna.
 

 

 

Když Carnarvon umíral, možná si vzpomněl na slova Arthura Wrighalla, archeologa žijícího v Egyptě, který rovněž působil jako zvláštní korespondent pro noviny Daily Mail. Wrighall Carnarvonovi vyprávěl příběh jiného aristokratického archeologa, anglického šlechtice, který převezl do Anglie jinou mumii. Následovala série tragédií. Při střelbě přišel šlechtic nešťastně o ruku, shořel mu dům, jeho milenka se ztratila v moři. Když se Carterův tým poprvé chystal vstoupit do Tutanchamónovy hrobky, měl Carnarvon žertovnou náladu. Wrighall, sledující vše zvenčí, řekl položertem cestopisci H. W. Mortonovi: „Pokud tam vejde v téhle náladě, dávám mu šest měsíců života.“ Ať to byl žert, nebo ne, Wrighallova předpověď se vyplnila. Do šesti měsíců od fotografování Cartera, vynášejícího první poklady, Carnarvon zemřel. I během jeho zápasu se smrtí přinášely noviny články o kletbě faraóna.

 

Arthur Wrighall

 

 

Lord Allenby

 

Ale čím vlastně byla Carnarvonova smrt záhadná? Jeho zdraví nebylo nikdy pevné a teď bylo ještě podlomené vzrušením z otevření hrobky. Nicméně legenda o zhasnutí světel v Káhiře, když Carnarvon zemřel, byla potvrzena britským vrchním komisařem v Egyptě, důvěryhodným vojákem, polním maršálem, lordem Allenbym. Allenby požádal vedoucího inženýra městské elektrické sítě o vysvětlení onoho výpadku, ale žádné nedostal. Arthur Wrighall, jehož žertovná poznámka podpořila legendu, nebyl Carnarvonovým, ani Carterovým přítelem a silně jejich metody neschvaloval. Měl i jiný důvod k zášti. Carnarvon dal exkluzivní práva na Tutanchamónův příběh londýnským Timesům. Wrighall, zvláštní dopisovatel Daily Mail, byl jedním z mnoha rozladěných novinářů, snažících se prorazit embargo Timesů. Jeho varování, stejně jako celá víra v kletbu, nejspíš vycházelo ze zklamání. Přesto podezření, že v Carnarvonově smrti šlo o víc, než jen o kousnutí infikovaného moskyta, přispělo k populárnímu obrazu starověkého Egypta. Uspokojilo hluboce zakořeněné očekávání nadpřirozeného zla, spojovaného se starobylou a podivnou civilizací. Takovou, jejímuž zkoumání se koncem 19. století věnovali nejen archeologové, ale i nový druh bohatých turistů.

 

 

Nadále byla smrt každého, byť i jen vzdáleně spojeného s Carnarvonem, Carterem a objevením hrobky, vítána jako přesvědčivý důkaz mocného vlivu faraóna.

O důkazy zřejmě nebyla nouze. V září 1923 náhle zemřel Carnarvonův mladší bratr Aurby Herbert po vytržení několika zubů. Další návštěvník hrobky, princ Ali Kamal Fami Bej, byl zavražděn vlastní ženou v londýnském hotelu Savoy. Carnarvonův tajemník, Richard Bettel nečekaně zemřel na infarkt. Jeho otec, lord Westburry spáchal sebevraždu skokem ze sedmého poschodí svého londýnského bytu. Na jeho pohřbu pohřební vůz přejel a zabil malé dítě. Arthur Maice z newyorského metropolitního muzea byl Carterovou pravou rukou a zúčastnil se otevření Tutanchamónovy rakve. Jeho zdraví se rapidně zhoršilo a v roce 1929 zemřel. Arthur Wrighall čtenářům připomněl v Daily Mail, že okolo vykopávek v Luxoru se ději nějaké velice podivné věci.

 

 

Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce Sherlocka Holmese, prohlásil, že na tuto kletbu věří. Wrighall si byl dobře vědom legend, obklopujících bohy starobylého Egypta, a síly, se kterou mohli zapůsobit na živou představivost. V době před První světovou válkou se Wrighall spřátelil s americkým umělcem Joe Lindonem Smithem. Ten strávil celý svůj život pečlivým reprodukováním v chrámech a hrobech v Údolí králů.

 

 

 

 

 

Sir Arthur Conan Doyle

 

 

 

Smith byl fascinován kacířským faraónem Achnatonem, který se pokusil vytlačit kult boha Amon Ra novým náboženstvím, založeným na uctívání slunce. Ústředím kněží Amon Ra, byl chrám Karnaka blízko Luxoru. Po Achnatonova smrti přišla jejich odplata – Achnaton se stal staroegyptským ekvivalentem pro neexistenci. Byl vymazán z oficiální historie a byla na něj uvalena kletba odsuzující ho k posmrtnému věčnému bloudění. V zimě 1907 se Joe Lindon Smith kletbu připomenout a ihned získal Wrighallova pomoc. Spolu napsali hru, kterou měli v úmyslu předvést v tajuplném přírodním amfiteátru, na který narazili v ústí Údolí králů. Smithova žena Corina měla hrát neblahého faraóna Achnatona a roli dostala i Wrighallova žena Hortensie. Všechno vypadalo velice nadějně, ale hra nakonec předvedena nebyla.

23. ledna 1908 se Wrighall, Smith a jejich ženy sešli ve skalami obklopeném amfiteátru. Jakmile padla jména bohů, sneslo se z oblohy děsivé krupobití, ničící vše kolem. A mělo být hůř. Tu noc ulehla Corina s hroznou bolestí za očima, Hortensie onemocněla mučivými křečemi břicha. Amon Ra je navštívil v jejich snech a mlátil rozčtvrcené kusy jejich těl svým cepem. Ženy spěchaly do nemocnice, kde Corině našli vážné onemocnění rohovky a Hortensie podstoupila operaci, která ji málem zabila.

 

 

 

Rozhodli se snad bohové připomenout těmto opovážlivým smrtelníkům jejich nicotnost, nebo šlo o téměř tragickou shodu okolností? Corina si už nějaký čas stěžovala na bolest očí a Hortensie byla na počátku obtížného těhotenství. Nicméně se drama těchto událostí u Arthura Wrighalla neztratilo. Jako každý dobrý egyptolog Wrighall podrobně znal opatření, která měla chránit posmrtný život faraónů. Ankh byl známkou života samého. U vchodu do hrobu mladého krále drží stráž bůh s šakalí hlavou Anubis, starobylý egyptský strážce mrtvých. Dalším ze strážců pohřební místnosti byla bohyně Neptis, připravená s roztaženými křídly zakrýt Tutanchamóna. Lví bůh Sekmeth a Gemisu se svým divoce zahnutým zobanem také drží stráž. Přítomná je rovněž ochranná formule, provolaná k bohům, aby hlídali mrtvého faraóna na jeho dlouhé cestě posmrtným životem. Stovky figurín, všechny podobné Tutanchamónovi, stály připravené sloužit jako služebníci, až mu bohové svěří poslání. Faraón měl také zbraň pro svou osobní ochranu. Tato dýka byla nalezena ve lněných zábalech, které ovinovaly mumii.

V posmrtném životě žil Tutanchamón jako válečník – dobyvatel. Ačkoliv nikdy nenapjal luk ve zlosti, jeho vojenské skutky, vyobrazené v hrobce, měly svůj vlastní život. Mohl faraón ze záhrobí kosit své nepřátele?

 

 

 

V roce 1934 to popřel americký egyptolog Arthur Winlock. Zdůraznil, že z 26 lidí, přítomných při otvírání hrobu, jich 6 zemřelo během deseti let. Z 22 svědků otevření Tutanchamónova sarkofágu, zemřeli jen dva. Deset lidí, kteří se účastnili odhalování mumie, stále ještě žilo. Carter, jistě přímý cíl faraónova hněvu, zemřel 1939 ve věku 64 let na Hotkinovu chorobu. Hotkinova choroba je vzácné onemocnění a říká se, že Carter zemřel jako osamělý a zklamaný člověk. Ale toto sedmnáctileté zpoždění je i na kletbu příliš dlouhé.

Harry Burton, muž který vyfotografoval každý detail hrobu, zemřel v roce 1940.  Lady Evelyn Herbertová, Carnarvonova dcera a jedna z prvních, kteří vstoupili do hrobky, žila až do roku 1980. Profesor, který mumii zkoumal a díky níž se proslavil, se dožil zralého věku 87 let. Kletba se zdála být velmi vybíravá.

O pseudovědecká vysvětlení kletby faraónů nebyla nikdy nouze.  Novinář Phillip Wandenberg nabídl teorii, že hrobky faraónů mohou být skvělým místem pro život bakterií, které se během staletí vyvinuly v neznámé a smrtelné formy a čekaly na neopatrné archeology. Staří Egypťané byli prvotřídní traviči. Znali látky, které aby způsobily smrt, nemusely být pozřeny – mohly být vstřebány kůží. Nástěnné malby mohly být těmito látkami napuštěny dřív, než byla hrobka zapečetěna a neprodyšně uzavřena. Lupiči hrobů dřív, než vstoupili do hrobky, prorazili ve stěně malý otvor, aby umožnili přístup čerstvému vzduchu. Totéž udělal i Carter, ale pak prohlásil Tutanchamónovu hrobku za sterilní.

Podle další teorie, zveřejněné na konci čtyřicátých let, staří Egypťané chránili svá svatá místa radioaktivními kameny a podlahy posypali uranem. Ale hmyz, který zabil lorda Carnarvona, radioaktivní nebyl…

Snad nejbláznivější „důkaz“ síly kletby se týká nejhorší katastrofy v dějinách námořnictva – potopení Titanicu v roce 1912. Lidé, zabývající se tímto neštěstím, ve kterém přišlo o život 1500 lidí, vědí, že se parník potopil v Severním moři, na své první cestě po té, co se srazil s ledovcem. Ti, kteří věří v kletbu faraónů, jsou přesvědčeni, že k tragédii došlo kvůli přítomnosti egyptské mumie na palubě. Šlo o tělo věštkyně, která žila během vlády Tutanchamónova tchána Achnatona. Na ornamentu, nalezeném u mumie, stojí: „Procitni ze sna, který sníš a zvítězíš nad vším, co proti tobě stojí.“

Jedna věc je jistá. Senzační objev Howard Cartera zapůsobil jako mocné dráždidlo na lidskou fantazii.

Mohli se Carter s Carnarvonem opravdu stát obětí kletby? Carnarvon skutečně podlehl ještě dřív, než byla odhalena faraónova tvář. Ale Carter, který se té myšlence vždy vysmíval, žil dalších 17 let. Byla důsledkem nepřátelství Wrighalla vůči Carnarvonovi a Carterovi legenda? Wrighall zemřel v Egyptě na horečku, dost běžná událost. Ale vynesla mu poctu, stát se obětí číslo 21 na listině mladého faraóna.

Tutanchamón byl pohřben před třemi tisíci lety. Budeme čekat další tři tisíce let než budeme moci pohřbít jeho kletbu?

ZPĚT