DOBROU NOC

Usnul jsem v podkroví. Bylo mi smutno. Po obloze pluly šedé mraky a hlavou se mi honily myši. Teď a nebo nikdy. Víte, myslím, že jsem neměl zrovna moc štěstí, ale to ať posoudí někdo jiný, stejně je to fuk, můj život to už nespraví. Strčil jsem si zmrzlé dlaně do podpaždí, což byl zřejmě jediný způsob, jak si je alespoň trochu zahřát. Takhle trochu teplého čaje, to by bylo! Smutné mraky se dívaly na tu neútěšnou půdu a pak si zakryly oči. Raději jsem se otočil od okna ke zdi. Být sám je stejné jako zemř ít kvůli požití zkažené paštiky. Nikdo vám neřekne, co jste vlastně udělali špatně, ale vy víte, že jste něco pokazili. Nenávratně a navždy. Druhý pokus se nedává. A tak jsem toho dne zůstal ležet, abych demonstroval svou zbytečnost. Otevřel jsem si v po steli konzervu s olejovkami a špinavý a neoholený se pustil do jídla. Než jsem dojedl přiblížil se opět večer. Kolikátého je dnes? Žádná informace mně nebyla lhostejnější. Prý: vzchop se, jsi slaboch, musíš si vypěstovat silnou vůli! Rady, které vzbuzují smutný úsměv na rtech. Jen kdybych věděl, co jsem to vlastně měl v úmyslu, když jsem vstupoval do tohohle světa. Možná jsem chtěl někomu vyřídit, že nemá cenu se tu trápit, že je nejlepší s tím skoncovat a odejít tam, kde mi bylo tak krásně. Ale to už j e teď dávno pryč. Ne, už si nic nepamatuji. Šedé mraky pomalu zoranžověly a myši v mé hlavě přestaly pochodovat v kruhu, aby se splašeně rozběhly všemi směry. Olejovky mi umastily polštář a já jsem shodil krabičku na zem a rozvalil se na posteli. Byl jse m spokojený. Bez žalobce není soudce. Není nikoho, kdo by mne žaloval, neboť jsem sám v sobě a neznám to, co je venku. Po těle se mi rozlila teplá vlna lásky. Směšné lásky, když nebylo co milovat. Jen to, co je platonické, může zůstat věčně krásné, řekl by klasik. Otevřel jsem okno a nechal sníh dopadat na mou hlavu. Vyškrabal jsem se nahý na střechu a hleděl tam, kde se snad za mraky mohl skrývat měsíc. Krev se rozproudila rychleji pod vlivem mrazu a láska nabyla gigantických rozměrů. Kdyby byl na svět ě ještě někdo, měl by právo tvrdit, že jsem blázen, ale jsem-li sám, musím být nutně normální v pravém smyslu toho slova. A mráz sílil. Tělo vzdávalo svůj boj a člověk usedl do podřepu s hlavou v dlaních. A pak si lehl. Mraky už v noci nejsou vidět a kry sy opouští potápějící se loď jako první. Nejprve zmodraly ruce a rty. Zbytek těla vyzařoval teplo, tak jako srdce vyzařuje lásku, která prý nesplňuje zákony termodynamiky. Vločky, které zakončily svou dráhu z nebes nešťastnou náhodou zrovna na té zatím j eště živé hmotě rychle ztrácely svůj tvar -- zatím. Když jsem otevřel oči, nic jsem nepoznával. Žádný tunel s velkým světlem na konci, žádná retrospekce, ba ani inspekce světelného ducha. Jen ticho. Ticho a klid. Bílý sníh ležel všude kolem, ale už nestu dil. Nežně se ke mně tulil, jako načechraný polštář. Najednou jsem věděl, proč jsem tam přišel. Věděl jsem, kdo mne tam čekal, a věděl jsem, že se vrátím zpátky. Budu zas sám a slabý. Budu se bát a tak zoufale málo toho pochopím. Jen ta platonická láska tam bude se mnou a ve mně. Chtěl bych brečet, ale už to nejde. Nakonec všechno končí příliš brzy a to, co začíná snad už začíná příliš pozdě. A proto vstupme do finále. Tam nahoře to vypadá jako dole. Pár posledních slov a smrt. Smrt, která tvoří onu hra nici. Dobrou noc, spi sladce. Dobrou noc.

Napsal M. Štěpánek někdy 1997

Dodge Viper