Pocity z 20. 2. 2001

Cítíš jak letíš vzduchem a je ticho. Nic neslyšíš, jen vnímáš to co už nemůžeš změnit a vidíš jak se ničí tvé tělo o ten nezastavitelný tlak ze všech stran a pomalu odchází, víš že je to špatné, ale neuděláš vůbec nic, jen můžeš vnímat jak se věci kolem tebe dějí a najednou je po všem a ty tiše vnímáš co se stalo a je ti lito všeho cos udělal a chtěl bys to vrátit zpět, ale už to nejde, už se stalo, už je to ztracené a nikdo na světě to nevrátí zpět jak to bylo dřív a přitom bylo tak krásně tady na tomto světě, proč musím odejít, proč jen, vždyť je ještě brzy a chci žít a rozdávat radost a lásku… Teď je vše nenávratně pryč a co mohu? Nic… Jen mluvit s tebou v myšlenkách a v tvých snech, když usínáš nebo když mne pustíš do své mysli. Je málo takových kdo si pustí do svých myšlenek svého blízkého a přeci je to tak krásné… Tak krásně bylo tady s tebou žít a radovat se s tebou a teď, když se vidím jak tu jsem i nejsem a přeci stále žiji, jen někde jinde, tak je mi do pláče, že už neucítím dotek tvých dlaní na své tváři… Teď chci vše vrátit a věnovat se víc tobě a svým blízkým, teď vidím co jsem dělal špatně a co jsem zanedbával, kde jsem dělal chyby, ale už není návratu. Snad jen, že mě pustíš k sobě do tvých myšlenek a do snů a tak si budeš přát můj návrat, že se ti vrátím, ale nebudeš vědět, že jsem to já, jen to budeš nejistě cítí a tušit, ale pořád budeš pochybovat… Nemohu ti to říci hned, jak se sem diky tobě vrátím – nevěřila bys a musel bych zpátky tam, kde jsem nyní. Je tu krásně, jinak, zvláštně, ale u tebe to bylo krásnější a vidím to až teď… Jako by člověk musel projít tím vším nehezkým , aby přišel na to, proč je na této male planetě – na této Zemi…. Už vidím vše jinak a nikdy neudělám nic co by se nelíbilo tobě nebo blízkým mému srdci. Je to krásný dar žít tady s vámi a být šťastný a cítit ten krásný pocit, že ti mohu věřit a spolehnout se na tebe a ty na mě, ať se stane cokoliv… Mluvím na tebe ve tvých snech, chodím s tebou všude kam jdeš ty a jsem vždy u tebe, když mě potřebuješ, když jen na mě pomyslíš, jsem stale tady a vnímám tebe jako ty mne… Proč jen tak málo víme o našem světě o našem místě v těchto životech. Kolik ještě životů naše duše projde, aby poznala proč se vrací mezi své blízké... Kdo to ví? Já? Ty? Třeba víme každý něco a neumíme to dát slovy najevo, jen svými myšlenkami, které se dají pouze napsat a ne vyslovit. Možná cestují ve snech mezi námi a v myšlenkách, když jsi sama... Přemýšlím nad tebou a ty jsi svou myšlenkou a svou duší v tu chvíli se mnou, I když tělo je daleko a nevnímá co dělá tvá duše právě teď u mne v myšlenkách… Jak často myslím na tebe a ty na mne… Oba to víme, jen jako pocity vsak to vnímáme. Pustíš mne k sobe zpátky a budeme spolu v myšlenkách cestovat v jiných krásných představách a snech a přeci žít v tomto světě i v jiném - našem krásném světě myšlenek a pocit. Budou jen naše a jen málo blízkých bude tušit jak krásné je to co prožíváme… Vzdaluji se od sebe a stále snažím se zůstat s vámi a s tebou. Už jen málo času zbývá pro mé myšlenky . Vnímám jak se blíží, aby mi pomohli a snaží se mě zachránit a dat zas dohromady mé tělo, které už jen nehybně leží zahalené v červeném závoji, ale jen já vím, že už je to marné, že je již pozdě napravit svou chybu… Už vznáším se od vás a od tebe, pouze vidím tvé slzy stékající po tvé tváři a jak hromy v bouřce zaduní,i když na zem dopadnou…. Vezmi si mne do svých snů, jen tak budu stále s tebou…

Napsal Dodge Viper 20. 2. 2001

Dodge viper