Na toto jsem narazil při brouzdání internetem a tak se mi to libilo, že se o to s Vámi podělím…

Proč být někým?

Často jsem si kladl otázku: Kým vlastně jsem? Kým bych se chtěl stát? Jednou to bylo mnichem, budhistou, mágem, hledajícím, mudrcem, filozofem. Ať už mé přání a představy byly jakékoli, vždy jsem si přál někým být. Ale proč být někým??? Proč prostě nezůstat člověkem, člověkem který vnímá tenhle krásný svět, dívá se, pozoruje, cítí, dýchá a raduje se. Pokud se cítím mnichem, říkám tím kdo jsem a tak trochu i to čím nejsem. Být někým mi připadá jako omezení. Pokud jsem jenom tím co je TEĎ, zůstává jenom mé vědomí, vědomí v nekonečném prostoru, ve spojení se světlem, vesmírem, bohem.
Často máme v oblibě říkat čím jsme:"Narodil jsem se ve znamení vah, střelce, ryb nebo lva. Chtěl bych se stát dokonalým lvem". Ale k čemu se stávat lvem nebo já nevím čím, stejně tím jenom říkám čím nejsem a tak se stávám jenom dvanáctinou celku. Proč nebýt vším dohromady? Obsáhnou všechna znamení, všechny energie, celý zvěrokruh, celý život, celý vesmír...
Další otázka, kterou si můžeme položit: Kdo chce být někým? Já, ego se chce něčím stát, potřebuje něčím být. Potřebuje se zařadit, vymezit aby se neztratilo v nekonečném oceánu vědomí a energie, aby nezemřelo...

Přání

Jednou jsem si položil otázku: Co bych si nejvíc ze všeho přál, takové jedno kouzelné přání, kdy bych si mohl přát cokoliv. Začal jsem hledat odpověď: Napadla mě spousta věcí: peníze, nový byt, auto, ale pak jsem si uvědomil pomíjivost těchto věcí. Pokračoval jsem tedy dál: zdraví(ale to vlastně mám), osvícení, mít schopnost léčit. Pak jsem si zase uvědomil, že je to trochu sobecký, měl bych si spíše přát něco co by pomohlo i ostatním lidem. A jak jsem tak hledal, přišel jsem na to. Přál bych si NIC. Nebo taky: Vůbec NIC bych si nepřál. Totiž všechno co se tady děje, má se dít, nic zde není "mimo Boží plán", vše je na svém místě. Ani osvícení by nebylo osvícením nebo dokonalost by nebyla dokonalostí pokud bych něco dostal jenom tak. A od té doby chodím po světě a směju se, všemu, sobě, hlouposti, dokonalosti. Ve všem vidím dokonalost, i v utrpení, ve válkách, v penězích, ve všem. Člověk ve své podstatě je šťastný, nic víc nepotřebuje ke svému štěstí, proč to tedy nevnímá? Ego potřebuje všechny tyto věci, posuzuje a hodnotí, vybírá si cesty které se zdají být lepší či horší. Cesty jsou jenom cestami, kdo rozhodne která z nich je lepší?

Jaký je svět kolem nás?

Pro někoho zlý, pro někoho špatný, pro někoho dobrý. Ale jaký je svět opravdu? Jaké jsou věci okolo nás? Jsou takové jaké je vnímáme? Znám takový příběh: Je sobotní ráno a za okny začal padat sníh, letos poprvé. Děti vybíhají ven před dům, oslavit tu krásu, mají opravdu radost, sníh je skvělý. Za chvíli jde okolo člověk a říká: "Začal padat sníh, to zase bude klouzat, taky bych si mohl zlomit nohu, už aby přestalo sněžit, ten sníh je ale hnusný."
A jaký je vlastně sníh?
Sníh je prostě sníh a sněhem zůstane, to jaký je, ať už sníh, nebo třeba náš život, záleží na tom jak posuzujeme. Svět je takový, jaký ho vidíme. Stejně na tom může být déšť, kdy říkáme jak je ošklivý počasí, ale nakonec zůstane déšť tím, čím je vždy, děštěm. Proč posuzovat a hodnotit věci okolo nás, hodnotit přátele, lidi?

O lásce a strachu

Lásku prožíváme všichni, často se však ptáme, kam se láska ztratila? Láska se neztrácí, často slyším věty typu: "Jak mi mohl tak ublížit, vždyť já jsem ho tolik milovala a on mě opustil..." nebo "budu Tě milovat, pokud zůstaneš se mnou..." Ale láska se opravdu neztrácí, to co se ztratí je vztah. Často lidé zaměňují lásku za vztah, ale láska není vztah. Láska je věčná, láska by nikdy neřekla: "budu tě milovat, když...", láska si nikdy neklade podmínky, láska existuje sama o sobě, nepotřebuje nic, natož vztahy a připoutání. Zatímco vztah říká: "buď se mnou, nesmíš mě opustit..."
Bojíme se opuštění a samoty, tak si chceme pojistit lásku pevným vztahem, ale láska se nedá svázat ani pojistit, jakékoli omezení lásku ubíjí. Strach je protiklad lásky, ze strachu o toho druhého povstává žárlivost a podezřívání, není lepší tyto vlastnosti nahradit důvěrou a upřímností? Myslíte, že kdyby vládla mezi dvěma lidmi opravdová láska, bez omezení, strachu, podezřívání a žárlivosti, by se tito dva lidé někdy rozešli? Ani by nad tím nepřemýšleli, prostě by žili, jeden pro druhého, bez pevných vztahů a přesto by láska vytvořila to nejkrásnější pouto.

 

Dodge Viper