Dežo Ursiny

4.10.1947 - 2.5.1995

Stránka věnována vynikajícímu, dnes již bohužel nežijícímu slovenskému hudebníkovi ...


Motto:
… Johny jako tvůrce hudby, která nevyvolává orgasmus ani nostalgické nálady,hudby, kterou bych nejraději nazval metafyzickou, chce s jejípomocí zkoumat svoje nitro a zahryznout se do skutečnosti, která mu den co den uniká.
Vidím v tom velký paradox i silnou působivost jeho stylu, který sám o sobě nepřináší uspokojení, a je proto ustavičnou pobídkou, nekonečnou stavbou, jejímž požitkem není dokončování, ale objevitelské opakování

Julio Cortázar (úryvek povídky Pronásledovatel ze sbírky V každém ohni oheň)


Diskografie - Filmová hudba


Články

Dežo Ursiny “Provisorium”
Ursiniho umělecké definitivum
Bítová legenda Dežo Ursiny
Dežo Ursiny - rozhovor v dohledu blížící se smrti
Monografie “Pevniny a vrchy” přibližuje Deža Ursinyho
I paběrky zbyly po Ursinym výtečné
Ursiny-Príbeh live
Dežo Ursiny - Nacházení
Rozhovory o Ursinym (inZine)


Dežo Ursiny “Provisorium”
“Někdo dokáže zahrát padesátkrát totéž a pokaždé jinak. To je Jazz.” Touto větou umlčel jednou Louis Armstrong novináře, kteří se jej pokoušeli přivést do úzkých. Bratislavský hudebník Dežo Ursiny hraje také padesátkrát totéž, jenže pokaždé s jinými hudebníky. Skladatel, zpěvák a kytarista Dežo Ursiny má sice s jazzem společnou snad jen lásku k Miles Davisovi, ale ztotožňuje se se základními principy, nutnými k vytváření hodnot: být stále sám se sebou nespokojený a nebát se objevovat objevené.
Předpoklady pro převod hudebního myšlení byly dány již v dětství: maminka zpívající stupnice a národní písničky, španělská kytara, kterou dostal ve dvanácti letech, znalost padesáti akordů a domovní chodby se špatnou akustikou, kde bylo “vynalezeno” echo. Ve třinácti letech začal navštěvovat elektrotechnickou průmyslovku.Spolužák Anton Lanšarič byl první hudební kolega Deža Ursiniho. Repertoár tvořily polky a valčíky, koncertní síní byla kuchyně, okruh působnosti zaujímal okolí Seredě, kde duo vyhrávalo třeba na svatbách. V té době již existovalyv Bratislavě dvě skupiny – Tieně a Jolana, ve druhé hrál základ pozdějších Beatmenů. Hudebníci se scházeli na korze, kde zpívali a hráli na kytary. Šestnáctiletý Ursiny sem přicházel, trochu obdivoval a pomáhal zpívat sbory. Začala spolupráce s textařem Jurajem Lihositem, který převzal funkci manažera Jolany. V roce 1964 vznikla skupina The Beatmen a o rok později do ní přišel Dežo Ursiny. Beatmeni dosáhli řady pozoruhodných hudebních úspěchů, o čemž dodnes svědčí dvě supraphonské SP desky “Break It / Let´s Make A Summer” a “Safely Arrived / The Enchanted Lie”, na kterých se už Ursiny podílí nejen jako kytarista a zpěvák, ale i jako autor. Éra The Beatman byla bouřlivá a krátká. Po jejich rozpadu pracuje Ursiny krátce v hudební redakci rozhlasu a začíná studovat filmovou dramaturgii na Vysoké škole múzických uměnív Bratislavě. Začátkem roku 1997 vznikají z iniciativy Ursinyho The Soulmen. Jako spoluhráče má baskytaristu Fedora Frešo, pozdějšího člena skupiny Collegium musicum, a bubeníka Vlada Mallého, hrajícího později ve Slovenské filharmonii.Premiéra na Beatovém festivalu 67 znamená nejvyšší pocty – Velkou cenu a natáčení EP desky. Vedle záplavy barev módního flower-power a většinou i módní hudby je tu Ursiny a Soulmeni ve střízlivých šedivých svetrech a jejich “seriozna muzika”. A byli to právě oni, kteří připravili posluchačům nezapomenutelný zážitek. Ale ještě téhož roku se skupina rozpadá. Zůstává po ní EP deska, natočená “v rychlosti” pro Panton, autor, zpěvák i kytarista je samozřejmě Dežo Ursiny – “A Sample Of Happiness / Wake Up / I Wish I Were / Baby Do Not Cry” (mimochodem - poslední dvě skladby zazněly po letech ve skvělém Hřebejkově filmu Pelíšky – pozn. MM).

V hudebím životě další etapa, která vede k LP desce “Provizorium” (1972). Název vymyslel jeho starý spolupracovník, textař Juraj Lihosit, protože tvář a obsazení jeho nového souboru se neustále měnily. Dežo stále nemohl přijít na nejšťastnější instrumentaci a obsazení. Po třech letech zkoušení přijíždí Dežo Ursiny se svým Provisoriem do Prahy na Beatový festival73. Jenže Provisorium by nebylo Provisoriem, kdyby přežilo svou úspěšnou premiéru. A tak se zdálo, že z dlouhohrající desky, kterou Ursiny již delší čas plánoval, nebude opět nic. Hynek Žalčík jako producent Ursinymu nabídl, aby použil rytmiky Flamenga, které právě dokončilo LP “Kuře v hodinkách”; po jeho poslechu Ursiny souhlasil a proti nebylo ani Flamengo. Ursiny si z Bratislavy přivezl pouze pianistu a varhaníka Jaroslava Filipa. Rytmiku Vladimír-Guma Kulhánek (baskytara), Erno Šedivý Bicí) doplnil flétnista a saxofonista Jan Kubík, Vladimír Mišík zpíval sbory … prostě deska vznikala v přátelské, neuspěchané a nezištné atmosféře a to se odráží i na její náladě. Nalezneme na ní pouze čtyři skladby; všechny skladby, třebaže se nedrží obvyklých konvencí, jsou pečlivě vymyšlené, prokomponované a proaranžované. Je zajímavé, že ačkoliv na této desce spolupracuje Ursiny s “nejtvrdší” rytmikou, zachovává si lehkou soft rockovou polohu. Kdyby se vás někdo ptal, jaký styl Ursiny na desce “Provisorium” vlastně hraje, můžete odpovědět: to je “seriozna muzika”. Budete mít pravdu.
(použit text Hynka Žalčíka k LP desce “Dežo Ursiny - Provisorium”, 1972)

“Tu noc, kdy přišel na svět Syn člověka, před 1968 roky, stařec asi dvacetiletý nebo osmdesátiletý, položil hlavu do dlaní a plakal. Protože ho pozorovala nová tvář, protože byl hnán do nového prostoru, protože nic nechápal.”

Tímto obrazem vstupujeme do“Provisoria”, jediného Ursinyho alba zpívaného anglicky, prvního z jedenácti, která tento zpěvák, skladatel, textař, kytarista a filmový dokumentarista stihl ve svém sedmačtyřicátém roce vydat.
Dežo Ursiny byl v někdejším československém rocku pojmem od okamžiku, kdy se jako sedmnáctiletý objevil v bratislavské čtveřici The Beatmen, střižené podle Beatles, nicméně osobitější, než bylo v roce 1965 zvykem. Ursinyho pověst svátečního hudebníka – zřídkavostí koncertů i jejich působivostí – posílilo o dva roky trio The Soulmen, rozvíjející vliv Londýnských The Cream, a po ještě delší odmlce i sestava, kterou textař Juraj Lihosit prorocky nazval Provisorium: po úspěchu na třetím beatovém festivaluv pražské Lucerně v roce 1971 nevydržela ani rok. Ursinyho albový debut nahrávalo v červnu 1972 už jiné Provisorium.
Jeho složení bylo zdánlivě nesourodé. Začínající mladičký producent Hynek Žalčík totiž k hloubavému Ursinymu a jeho bratislavskému kolegovi, klávesistovi Jarovi Filipovi, připojil rockově přímočarý rytmický tandem z Mišíkova Flamenga, baskytaristu VladimíraGumu Kulhánka a bubeníka Ernouše Dědka Šedivého. Mezi hostujícími hudebníky zasedli mj. rockový saxofonista a flétnista Jan Kubík a přední český hobojista Jiří Kaniak. Přestože se poprvé sešli tři dny před natáčením (impulzivní Ernoušse na skicu, kterou mu Ursiny poslal předem, ani nepodíval), za deset dní nahráli album, jež dalo naší hudbě nová, vyšší měřítka. “Slovo progres je samo o sobě ošemetný termín,” komentoval svou cestu Ursiny. “Hancock, Corea, Weather Report mohou být progresivní, ale vycházet z toho v našich podmínkách? …Uznávám, že člověka to nemůže neovlivnit, ale vždy mi byla bližší vlastní cesta, nezávislá na tom, co hýbe světem.”
Takovou “vlastní cestou”počínaje náročnou rozsáhlostí skladeb a konče stratosféricky bloudivými melodiemi, se po Ursinym později vydali i Bittová, Andrtová či Jablkoň, krátce každý, kdo se nebál stanout stranou od ohlušujícího showbusinessového davu.
Sám Dežo Ursiny z ní nikdy neuhnul, ať už skládal hudbu k filmovým dokumentům (Jakubiskův Bubeník Červeného kříže), k muzikálům (nejslavnější Neberte nam princeznú), nebo sám jako dramaturg či režisér tyto dokumenty vytvářel. Celovečerní “O rakovině a naději”(1991) byl jeho posledním. Posloucháme-li dnes Ursinyho “Provisorium” jako ti, kteří mohou otevřít knihu o tomto výjimečném člověku na kterékoli stránce, vidíme, kolik talentu, lidskosti amoudrosti dokázal vložit čtyřiadvacetiletý mládenec z bratislavského korza už do své albové prvotiny, a to právě v začátku tzv. normalizace, kdy byly znejistěny všechny hodnoty včetně uměleckých.
(použit text Jiřího Černého k reedici alba “Dežo Ursiny - Provisorium”, 1995)


Ursiniho umělecké definitivum
S Provisoriem přišla do československého rocku nová, vyšší měřítka
Dežo Ursiny dosáhl dvaceti čtyř roků a byl ještě bezvousý, když se skupinou, sestavenou producenterm Hynkem Žalčíkem pro jednu příležitost, natočil v roce 1972 svůj debut – album “Provisorium”. Nyní ho vydal v reedici Bonton jako vzpomínku na jednoho z největších československých rockových umělců, který 2. května 1995 ve věku sedmačtyřiceti let zemřel v Bratislavě na rakovinu. Stalo se to nedlouho poté, co vydal své poslední, jedenácté album “Príbeh”. Zásadní událost v historii československého rocku, Provisorium, je nyní k dispozici i novým generacím.

Čas Provisoria
Ursiny, který se v polovině šedesátých let ve své skupině Beatmen napil z láhve slávy a poznal sílu rockové písničky beatlesovského střihu, se od sedmdesátých let proměňoval v nezaměnitelnou osobnost,jakoby se přímo programově vyhýbající popularitě. Začal psát hudbu náročnou a nezatíženou všedností rockové praxea přicházel s ní jen tehdy, když si byl jist její pravdivostí – což v jisté době a jistých společenských podmínkách byla hodnota z nejpodstatnějších. Proto Ursiny usilovně hledal i “svého” textaře, kterého až zhruba dva tři roky po Provisoriu objevil v básníku Ivanu Štrpkovi.
Album “Provisorium” však ještě textoval Juraj Lihosit – jako jediné Ursiniho je nazpíváno v angličtině. “Po Provisoriu mi bylo už jasné,” řekl kdysi Ursiny, “že s anglicky zpívanou původní tvorbou nikde nepochodím. Pro mě jako zpěváka byla angličtina nezavazující, dokonce jsem občas sám nevěděl, co přesně zpívám, ale to mi poskytovalo velkou volnost. Tušil jsem, že se slovenštinou to bude daleko, daleko těžší. Zvlášť proto, že jsem od počátku uvažoval spíš o poezii než o písničkových textech.”
Na větších plochách jsou na Provisoriu rozehrány pouhé čtyři písně či spíše kompozice. Nejrozsáhlejší – Christmas Time/Čas Vánoc – dosahuje bezmála dvaceti minut. S takovou plochou by měl běžný rockový písničkář plné ruce práce, ne však Ursiny. Jako jeden ze silné rockové generace “otců zakladatelů” dokáže na Provisoriu konfrontovat řadu motivů a dodává jim sílu a napětí tehdy ještě evidentně mladým svěžím hlasem. Později ho ztrácel, zpíval jakoby více zatížen – nepochybně i svou nemocí – zato s obrovským důrazem na vyřčená slova.

Mimo pop-music
Deset let po vydání “Provisoria” poodhaloval v časopisu Melodie publicista a hudebník Ondřej Konrád muzikantské zákulisí související s deskou, kterou dnes vnímáme jako legendární. “Mezi pražskými muzikanty velký ohlas neměla. Vykládalo se, že je to chladné, vyumělkované, snobské. Řekl bych, že nespravedlivě. Je to rozhodně vážná, zamyšlená hudba, i přes některé výhrady v každém směru osobitá… Ursinyho hudba se natolik vymyká tomu, co se dělo ve světě a s čím se domácí hráči snažili vyrovnat, že ji většinou odmítali.”
Ursiny se od sedmdesátých let nenechával příliš ovlivňovat, natož domácí rockovou a populární hudbou. Už v roce 1976 odpovídal v Melodii tento obdivovatel jazzmanů Davise, Corey a Hancocka na otázku, co semu líbí ze slovenské hudby: “Nemám čas nic sledovat.” Pak ale přece jen vzpomenul svého spoluhráče Jaroslava Filipa. “Modus neznám,” pokračoval téměř kacířsky (vždyť Ján Lehotský z Modusu hrál předtím s Ursinym krátce ve skupině New Soulmen). “S Vargou se o muzice nebavíme. Z českých Jiří Stivín.” Skoro o dvacet let později řekl Dežo Ursiny v jednom ze svých posledních rozhovorů Lidovým novinám něco obdobného. Otázka zněla: Jak vás vnímají kolegové z oboru? A Ursinyho odpověď byla opět “přezíravá”: “To neumím posoudit. Já nemám s pop-music už dlouhé roky žádné kontakty.”
Byla to pravda a “Provisorium”v Ursinyho kariéře znamenalo předěl – od masového rocku, postaveného především na koncertní práci, k dvacetiletí zklidňování, uzavření se do sebe a do své práce, nejen hudební, ale i filmařské. Dežo Ursiny kladl důraz na svá alba a vystupoval sporadicky.

Pouhých deset dní
Album “Provisorium”vznikalo v červnu 1972 v Praze v dejvickém studiu Supraphonu. Deska dostala název po skupině, která ji nahrála, ale v tédobě již neexistovala. Po Beatmen a Soulmen bylo Provisorium třetí Ursinyho kapelou, která však neměla dlouhého trvání. Ursiny v ní tehdy hrál s klávesistou Jaroslavem Filipem, basistou Marcelem Danišem a bubeníkem Vlado Mallým. Na desce se však již Daniš s Mallým nepodíleli. Nahradili je pro tuto příležitost basista Vladimír Guma Kulhánek a bubeník Jaroslav Erno Šedivý, oba členové Flamenga – tehdejšího československého superbandu. Na “Provisoriu” hostoval také flamengovský flétnista a saxofonista Jan Kubík a zazněl zde i hoboj Jiřího Kaniaka.
Exkluzívní sestava odvedla exkluzívní práci, ačkoli (jak ve sleevenote reeditované nahrávky připomíná Jiří Černý) se poprvé sešla tři dny před nahráváním a Erno Šedivý se na skicu, kteroumu Ursiny předem poslal, ani nepodíval. “Za deset dní,” píše Černý, “pak nahráli album, jež dalo naší hudbě nová, vyšší měřítka.”
(použit text Ivana Hartmana – Lidové noviny 15.09.1995)


Bítová legenda Dežo Ursiny
Dosud opomíjenému rockovému dění na Slovensku se na ČT 2 věnovalo páté pokračování dokumentárního cyklu Bigbít. Stejně jako v Čechách a na Moravě i na Slovensku je počátek 60. let ve znamení bigbeatové horečky. Asi největší osobností se na Slovensku stal kytarista, zpěvák a skladatel Dežo Ursiny, kolem kterého postupně vznikly tři nejznámější kapely té doby.
Největší legendou slovenského rocku byla formace Beatmen (1964-66), která se stala vůbec první skupinou v tehdejší ČSSR hrající v liverpoolském stylu a la Beatles. Snažila se o něj nejen hudbou (pouze anglicky psané texty), ale i imagem (oblékání). Její pražský koncert byl důležitým šokem pro místní kapely - uvědomily si směr dalšího vývoje a zareagovaly na něj(např. Olympic). Po emigraci části kapely vytváří Ursiny vroce 1966 novou skupinu Soulmen, později New Soulmen, hrající až do zániku v roce 1969 ve stylu anglických Cream. Třetí a poslední pravidelnou Ursinyho kapelou bylo Provisorium, jež vystoupilo i na pražském 3. beatovém festivalu 1971. Pak se Ursiny věnoval studiové a filmové hudbě a až do jeho předčasné smrti v roce 1995 převážila u něj činnost filmového dokumentaristy.
(RP-VLA)


Dežo Ursiny - rozhovor v dohledu blížící se smrti
Rockoví pamětníci střeží své první idoly v paměti jako oko v hlavě. Na euforickou dobu šedesátých let vzpomínal i Dežo Ursiny: “Pražské publikum bylo velmi laskavé. Tleskali sedmnáct minut, abychom se vrátili na pódium. To číslo si pamatuju, v zákulisí jsem se díval na hodinky. Na takové věci se nezapomíná, ale taky se to nedá zopakovat."”Pražané Ursinymu rozuměli i později a navzázem si zůstali věrní – publikum Dežovi i on svým posluchačům. Jako jeden z mála českých či slovenských “beatových” veteránů přicházel Ursiny pravidelně s novými alby, na která natáčel zhudebněné texty svého stálého autorského partnera, slovenského básníka Ivana Štrpky: “Ivan prohlašuje, že si zachováváme duch začátečníků, a k tomu pocitu se rád hlásím i já.” Poslední Ursinyho album, “Príbeh” (BMG-1994), se právě chystalo proniknout mezi českou veřejnost, když se za charismatickým autorem vydal hudební publicista Petr Dorůžka, který patří k Ursinyho generaci a byl s ním v kontaktu už od legendárních “sixties”.
“Dežo mi přišel otevřít, ale podlomila se mu kolena,” vzpomíná poněkud dojatě autor. “Drží hladovku, upozorňovali mě jeho přátelé. Dežo vypadal odhodlaně a choval se stejně srdečně a otevřeně jako kdykoli dříve. Na stole byla připravena obrovitá mísa Bohemian Chips, ale ignorovali jsme ji oba, hladovka nehladovka. Bohužel, tento rozhovor byl jedním z posledních, které Ursiny poskytl. Choroba, se kterou statečně bojoval, ho nakonec přece jen zlomila.
Následujících dvacet odpovědí je bez jakýchkoli dodatečných úprav – protože Dežo sám by byl jistě první, kdo by něco takového odmítl.”

1.

PD: Během těch posledních pěti let většina z nás našla novou identitu. Jak se to dotklo tebe?
Ursiny: Přišel jsem o místo, protože Slovenská filmová tvorba, kde jsem byl od sedmdesátých let dramaturgem, propustila všechny své tvůrčí síly, aby úředníci mohli brát plat dál. Jsem na volné noze, z čehož jsem měl trochu strach, ale teď bych se této výsady nerad vzdával, protože jsem posledních pět let prožil jako naprosto svobodný člověk. Jsem knihomol a mám tedy radost, že si můžu kupovat a číst všechno, co chci. Esoterika, kabala, alchymie, buddhismus… Hlavně jde o duchovníliteraturu, ale kupuji třeba i Churchillovy paměti, což je vlastně taky svého druhu esoterika.

2.

PD: Dá se to stihnout, dnes už přece nemá nikdo čas číst?
Ursiny: Já mám naopak času hodně. Dělám příležitostné práce na autorských dokumentárních filmech, a pak ty svoje nahrávky. Za poslednídva roky jsem natočil dva filmy – oba u vás v Čechách. Takže z toho plyne, že mám času spoustu.

3.

PD: Existujenějaká vazba mezi tím, co vstřebáváš z knih, a tvými filmovými tématy?
Ursiny: Ano. Ten poslední film se jmenoval Obrázky z výletu za plot blázince a byl natočený s pacienty chronického oddělení Bohnic. S psychotiky,kteří tam mají trvalý pobyt. Dostali se na skutečný výlet na devět dní kamsi na Vysočinu, kde pak ten dokument vznikl.Vyplývá z  něj, že když člověku věnuješ pozornost, vrátí se ti to stonásobně.

4.

PD: Jsi přesvědčen, že takový projekt zapůsobí na veřejnost?
Ursiny: Osobně mi záleží na tom, abych to stál zkoušel. Kdybych byl lhostejný, tak bychto nedělal. Vím, že když se to jednou natočí, dvakrát odvysílá, má to stejnou sílu jako takový prd do věčnosti. V tomto konkrétním případě jsme si ale vytvořili navzájem dobrý vztah, a to jak s  pacienty, tak i s personálem a byla to velmi osvěžující zkušenost pro všechny strany. V nadaci Film a sociologie, pro kterou jsem ten film dělal, mám další námět, který zkoumá možnost návratu pacientů do normálního života, kde by tedy oni mohli fungovat jako normální podivíni, pokud by o ně někdo stál. To souvisí s novým sociálním programem Chráněné bydlení: ten umožňuje pacientům učit se pod dohledem ústavu společenským návykům. Získal jsem prostředky na další dokumentární projekt s pracovním názvem Eutanasie, interrupce, trest smrti, sebevražda, na kterém právě teď pracujeme. Natáčet se bude v Čechách; kdykoli jsme zatím něco takového zkoušeli na Slovensku, tak příslušný úředník vždy prohlásil, že je to neetické, a pak kvůli tomu zasedalo grémium. Když to pak zkusíme v Praze, je všechno domluvené za hodinu.

5.

PD: Mírně řečeno ocitlo se Slovensko v zajetí předsudků?
Ursiny: Na Slovensku odmítají jakékoli zásahy do ustáleného běhu věcí. To je nepochybně otázka nynějšího klimatu. Když jsem třeba natáčel film Rakovina a naděje, v Čechách se pracovalo daleko líp.

6.

PD: Může čin jednotlivce, jakým jsi ty, vývoj na Slovensku nějak ovlivnit?
Ursiny: Moje schopnost ovlivňovat institucionální pochody se limitně blíží nule. A navíc, já jsem založen tak, že věcem spíše poskytuji prostor k volnému průběhu. Takže se domnívám že tu šanci něco radikálně měnit nemám, a jediné co tedy můžu udělat, je počkat, až se situace změní sama. Ale zatím pořád mohu jezdit tam, kde je víc možností než na Slovensku.

7.

PD: To se nikdy nenaštveš a nemáš chuť začít bušit pěstí… třeba do stolu?
Ursiny: I když do věcí nezasahuji a nejsem muž politiky, tak věřím, že chování každého jednotlivce má svůj vliv. Dokonce ani mrtvý člověk není bez šancí. Ale to ovlivňování nemusí probíhat na spektakulární úrovni parlamentních zápasů a zákulisních podrazů, ale zkrátka tak, že člověk sám žije nejpoctivěji, jak dokáže. Co se týče vývoje v mé vlasti, kterou mám strašně rád, tak jsem krátkodobě pesimista, ale dlouhodobě optimista a vím, že lidé si časem uvědomí, že existují i jiné cesty, než ta, která je dnes v kursu.

8.

PD: Dnes před rozhovorem mě upozornili, že držíš hladovku. Čeho tím chceš dosáhnout?
Ursiny: Já jsem onkologický pacient a držím takzvanou Breussovu dietu. 42 dní piješ jen zeleninové šťávy a bylinkové čaje. Už ze staré četby je známo, že taková očistná procedura má blahodárný vliv. Já už jsem tuhle dietu jednou absolvoval, ale teď se objevilo podezření z recidivy, tak jsem se rozhodl ji opakovat.Tehdy, před pěti lety mi vyoperovali nádor a následně jsem se podrobil chemoterapii, která mě dost zdevastovala, a tak jsem se rozhodl vzít svůj osud do vlastních rukou. Když tě přijímali na onkologii, musíš podepsat, že se vším souhlasíš, takže jako pacient jsi zbaven jakékoli možnosti rozhodovat sám za sebe. Začal jsem tedy studovat alternativní metody, změnil jsem životosprávu, učil se jógu a získal určité velmi pozitivní zkušenosti.

9.

PD: Jak vypadá tvůj den, nastane po probuzení čas meditací?
Ursiny: Člověk se těžko může najednou otočit o 180 stupňů, a proto tě musím upozornit, že můj den by vypadal tak, jak by měl, jen kdybych já sám ve skutečnosti nebyl tak velký darebák. Já svůj režim dost často porušoval, což byl nejspíš důvod, proč musím teď držet hladovku. Takže v ideálním případě to probíhá takhle: vstávám ve tři čtvrti na pět, pak jdu běhat – asi čtyři kilometry se svým psem – pak následuje meditace, apak přijde běžný program: vypravit syna do školy, v půldesáté si dám první jídlo, druhé jídlo přijde mezi čtvrtou a pátou, večer už žádné jídlo a před spaním znovu meditace.

10.

PD: Ty ale patříš ke generaci šedesátých let, a ta cestovala do spirituálních stavů i jinak než meditací, třeba pomocí halucinogenů a trávy.
Ursiny: V těch letech jsem neměl k těmto látkám přístup, marihuanu, hašiša LSD jsem zkoušel až později. Samozřejmě, že mě ty zážitky ovlivnily, ale mnohem důležitější než halucinogenní stavy pro mě byla šedesátá léta vcelku. Ten kulturní příval měl ohromnou sílu a předurčil celý můj pozdější život. Už jen tím, že jsem se narodil kolem roku 1947, jsme měli velkou kliku a získali daleko víc duchovních ambicí i idealismu. Na pozdější generace se dívám skoro s politováním, protože ten výbuch svobody nezažily na vlastní kůži.

11.

PD: Oč ti jde v plánovaném filmu ”Eutanasie, interrupce, trest smrti, sebevražda” – o proklamace, nebo pronikání do spirituálních souvislostí?
Ursiny: Bez mučení se přiznám, že ani v jednom z těchto vyjmenovaných čtyř případů nejsem v zásadě ani pro ani proti. Jedná se spíš o konglomerát protichůdných názorů a každý člověk musí nakonec sám balancovat na hraně nože, na provaze nataženém přes propast. Je to stejné, jako kdybys chtěl změřit velikost nesmiřitelných a protikladných živlů, ohně a vody.

12.

PD: Odkud vlastně přicházejí tvoje spirituální ambice, byl si někdy věřící?
Ursiny: Něco mezi,jsem křtěný evangelík a moje babička chodila do kostela. To všechno se ve mně kombinovalo s nánosy dalších událostí: šedesátá léta nebyla orientována jednoznačně na víru, ale spíš na svobodu, a především na svobodu sexu. Jenže i tahle éra byla součástí přípravy. Když se ponoříš do sebe, nemáš jiné východisko než se orientovat na víru. Nestal jsem se ani buddhistou, ani hinduistou, ani židem a věřícím v jediného Boha, který je společný všem náboženstvím.

13.

PD: Jak se teď po letech díváš na svobodu sexu, která byla zřejmě tou nejsilnější hnací silou šedesátých let?
Ursiny: Kultura každé společnosti závisí na rozvoji individuality: když k tomuhle nedojde, z lidí se stane amorfní hmota. Charakter společnosti se tedy pozná podle toho, do jaké míry umožňuje každému jednotlivci rozvinout se. K tomu samozřejmě patří i svoboda sexuálního projevu, která je záležitostí svobodné volby každého jednotlivce. Šedesátá léta vlastně jen představovala reakci na určitá omezení, na tabu éry předcházející.

14.

PD: Jak jsi reagoval na rozpad státu, byla to tragédie, či nevyhnutelnost?
Ursiny: Obojí, ale z hranice, která tak vznikla, se naštěstí nestala železná opona. Do Prahy jezdím často a pracuju tady, moje poslední CD vycházela tady a dva z mých dokumentárních filmů taky a doufám, že ta možnost potrvá, a jsem vděčný za to, že v Čechách existují alternativní nakladatelství, kde vychází tak skvělá literatura.

15.

PD: Kde máš potom domov?
Ursiny: V Bratislavě na sídlišti Dúbravka, kde mám taky kopu lidí, kteří jsoumi blízcí. Jenže takoví lidé jsou i v Praze, takže i tady se cítím doma. Pokud bych měl šanci žít půl roku v Istambulu, tak bych se cítil doma tam, jako občan zeměkoule.

16.

PD: Ze skupiny Beatmen jsi jako jediný v polovině sedmdesátých let neemigroval. Máš zprávy o tom, kam to dotáhli ostatní?
Ursiny: Udržujeme sporadický kontakt. Bývalý bubeník je teď řádným profesorem slavistiky ve Vancouveru. Když měl svoji poslední placenou roční dovolenou sabbatical, přijel do Evropy,aby hledal dosud neobjevené stopy Dostojevského v Petěrburgu, a přitom si vychvaloval, jak je v tom kapitalismu dobře.

17.

PD: Éra komunismu pro nás byla naopak érou boje s lidskou blbostí. Máš pocit, že tě blbost ohrožuje i dnes?
Ursiny: Já jsem pracoval celou tu dobu jako dramaturg v dokumentárním filmu, což bylo médium sledované přímo ústředním výborem strany. Ten nekonečný boj mě naučil spoustu věcí, a to nejen o lidech, ale i o sobě samém a pomohl mi vyzkoušet si určité hranice. Ani při největší skepsi jsem si pozdější vývoj nepředstavoval tak, jak probíhá teď; pro střetnutí s reálným socialismem s lidskou tváří, jak říkáme dnešnímu Slovensku, jsme nicméně vyzbrojeni dobrými zkušenostmi.

18.

PD: Všechny své písničky skládáš na hotové texty. Tímhle způsobem dnes v popu postupuje málokdo, ale zpívat v rytmu mluvené řeči a používat nepravidelné rytmy bylo zcela běžné před staletími.
Ursiny: Nevím, jak jsi na to přišel – většina mých písniček je ve 4/4 taktu, i když ve frázování se třeba objevují trioly. Obdivuji sice Balkánce, kteří si v lichých rytmech připadají jako doma, ale pro mě je 4/4 takt rytmus srdce, dechu, ročních období, představuje čtyři živly, mám ho rád a postupně jsem dokonce přišel na to, jak se text do toho 4/4 taktu sám od sebe naskládá.

19.

PD: Jak se promítl první útok nemoci před pěti lety do tvé tvorby, přiměl tě udělat pauzu?
Ursiny: Vůbec ne, protože hned další rok vzniklo album “Do tla”, a rok potom “Ten istý tanec”. Pokud hledáš zlom, najdeš ho spíš ve vážnějším, ale možná i humornějším postoji k životu. Jsme tu jednou a je tedy třeba využít každý okamžik.

20.

PD: Sleduješ ještě hudbu jiných lidí?
Ursiny: Neposlouchám ani rádio, ani desky, mou nejoblíbenější hudbou je ticho.Ale byl jsem v Praze na Dylanovi a cítil jsem, že z toho kudrnatýho dědka šla velká síla.

(Petr Dorůžka)


Monografie “Pevniny a vrchy” přibližuje Deža Ursinyho
Nedoceněnou osobnost Deža Ursinyho představil televizní seriál “Bigbít”, zároveň byla vydána monografie o tomto slovenském hudebníkovi - “Pevniny a vrchy”.
Autor knihy “Pevniny avrchy” Marian Jaslovský uspořádal do chronologického proudu, jehož celek vypráví Ursinyho muzikantský příběh, nejrůznější materiály.. Systematicky a bez odbíhání od podstaty pořídil sérii rozhovorů s Ursinyho spoluhráči, souputníky a blízkými (Pavel Daněk, Jaro Filip, Ivan Štrpka…). Jedinečným obrazem doby je zdravě prostořeký deník baskytaristy Fedora Freša, s nímž Ursinyho The Soulmen vyhráli pražský beatový festival v roce 1967. Z osobních svědectví je nejpalčivější a nejsilnější vyprávění výtvarnice Zdeny Krejčové, Ursinyho partnerky v posledním období muzikantova života. Monografie představuje postavu Deža Ursinyho ve vší její nejednoznačnosti: dotýká se jeho alkoholismu i nevyrovnané kvality jeho práce pro film. Především jej však ale přibližuje jako hudebníka, který v proměnách doby vždy znovu promlouval po svém.
Ze dvanácti Ursinyho alb zatím vyšla na CD polovina: patří sem jak anglické album “Provisorium”, tak “Modrý vrch”, asi nejlegendárnější z Dežových desek. Snad se publikum dočká i těch zbývajících: na pomoci by tomu mohl i zájem o Ursinyho hudbu, který po smrti intelektuálního rockera v obou republikách někdejší federace stále sílí.. Není to módní hysterie způsobená tragickým odchodem hvězdy, tou ostatně posluchačsky náročný Ursiny už po léta nebyl: posluchači i muzikanti si spíš zvolna uvědomují, jak nenahraditelná osobnost tu vedle nás žila a tvořila. Ursinyho pozici vyjadřuje výmluvně začátek textu, který nedávno napsal Richard Müller pro klávesistu Jaro Filipa: “Ja som ten, ktorý hral s Dežom – so slovenským pápežom.”
“Pevniny a vrchy” nejsou jen dokonalá publikace: autorův tón je občas přece jen příliš vyznavačský, v proudu textu se obtížně rozlišují původní rozhovorová svědectví, přetištěné materiály a autorský komentář. I samotná Ursinyho hudba by občas snesla rozsáhlejší zmínky: v knize se jednotlivým albům dopřává pozornosti poněkud nevyrovnané. To všechno jsou ale dílčí problémy cenné knihy, která v Čechách nenachází odpovídající protějšek. Nebo tu snad v poslední době vyšla monografie zásadního domácího rockera, která by sugestivně přibližovala místo a čas jeho tvorby a zároveň poučeně mluvila o hudbě samé?
(použit text Pavla Klusáka – Lidové noviny 06.02.1998)


I paběrky zbyly po Ursinym výtečné



Jaslovského monografii Deža Ursinyho “Pevniny a vrchy” doplňuje stejnojmenný kompakt. Jeho vydavatelem je Bonton Music Slovakiaa podařilo se na něm shromáždit dvacet nahrávek zesnulého slovenského hudebníka, které se nedostaly na Ursinyho řadová alba. Písně na CD “Pevniny a vrchy” tvoří průřez celou jeho kariérou, v jejímž průběhu Ursiny spolupracoval s pěti kapelami.
Poprvé tu tak na jednom nosiči vycházejí společně všechny nahrávky Ursinyho legendárních skupin ze šedesátých let (The Beatmen, The Soulmen a The New Soulmen): ukazuje se, že vedle dnes už slavných písní: " BabyDo Not Cry” a “Let´s Make a Summer” ani ty ostatní nepostrádaly sílu v československých poměrech až vyjímečnou.
Vedle singlových nahrávek The Beatmen a The Soulmen se na disk vešly i poklady, které vydal archiv Slovenského rozhlasu: The Beatmen tu nahráli mimo jiné i slovenskou verzi beatlesovské “She Loves You”, dva snímky odsud jsou jedinými dokumenty, jež zbyly po The New Soulmen. Z jejich písní už bylo jasně slyšet, že Ursiny se od brilantních skladeb pro dospívající publikum vydal směrem ke komplikovanějšímu hudebnímu vyjádření.
I všechny na disk zařazené skladby z pozdějších let jsou cenným svědectvím o Ursinyho stylu. Na jeho řadová alba se nedostaly zřejmě především proto, že v nich Dežo Ursiny vybočil z celoživotní spolupráces básníkem Ivanem Štrpkou: písně z roku 1979 i 1990 vznikaly na texty Jána Štrassera. Ani mezi raritními snímky bohužel nelze najít nahrávky z televizního muzikálu “Nebertenám princeznú”, který Ursiny napsal na libreto Alty Vášové v roce 1980. “Byl to důsledek komplikované bratislavské intriky. Připravili mě o možnost nahrát jedinou desku, která by mohla mít komerční úspěch,” vyjádřil se Ursiny o svém (výjimečně ryze popovém) projektu, s jehož výsledkem prý byl velmi spokojený.
(pak – Lidové noviny 06.02.1998)


Ursiny-Príbeh live
Dežo Ursiny koncertoval veľmi sporadicky, preto sú jeho živé nahrávky veľkou vzácnosťou. Jeho koncert na jazzovom festivale v Žiline 1. 12. 1994 však má ešte oveľa väčšiu „pridanú hodnotu“ ako iné: bol predposledný v jeho živote a posledný na Slovensku (definitívne posledný koncert odznel o dva dni, 3. 12., na pražskej Vokalíze). V tom čase Ursiny zo všetkých síl bojoval s recidívou rakoviny; tento boj definitívne prehral o päť mesiacov neskôr, 2. mája 1995. Vystúpenie je trochu poznačené aj Ursinyho indispozíciou – prechladnutím, čo však nič nemení na pôsobivosti výpovede, ktorá sa zachovala v maximálnej kvalite vďaka technike a tímu Slovenského rozhlasu. Dramaturgia koncertu jasne odráža Ursinyho spôsob práce: Málokedy sa vracal späťa na vystúpeniach najradšej hral svoje najnovšie skladby. Všetky piesne, ktoré odzneli v Žiline, sú z albumu Príbeh, ktorý nahral v auguste 1994. Príbeh patrí medzi jeho najfascinujúcejšie diela svojou invenciou, vyrovnanosťou, inštrumentalistickou precíznosťou a citeľnou harmóniou, ktorá v kapele vládla. Texty a hudba sa priam vznášajú v dokonalej rovnováhe bezváhového stavu a všetky tieto atribúty si zachováva aj živá nahrávka. Skladby sú v tom istom poradí ako na Príbehu (i keď tam ichje ich dvanásť). V takom istom poradí Ivan Štrpka písal texty, v takom poradí k nim Ursiny komponoval hudbu a v takom poradí ich aj s kapelou nahrávali, takže Stojatý tulák je skladba, ktorou sa končí Príbeh Deža Ursinyho. Kapela hrá v tomistom zložení, v akom sa v auguste schádzala v štúdiu. Dežo Ursiny už nie je medzi nami, ale jeho príbeh pokračuje. O tom svedčí aj vydanie tohto vzácneho záznamu.

Marian Jaslovský - 2000


Dežo Ursiny - Nacházení

NACHÁZENĺ , VRCHY A VRCHOLY , PROSTOR , O RAKOVINĚ A NADĚJI , FILMAŘ , BOHÉM , DNES

Když nebereme v úvahu období teenagerské slávy se skupinouThe Beatmen, žil skladatel, zpěvák, kytarista a filmař Dežo Ursiny v ústraní. Pracoval jako dramaturg Krátkého filmu a občas vydával vyrovnané, krásné a moudré desky. Jenom ti, kteří ho znali lépe, věděli, jak kontroverzní společník, vášnivý člověk a bouřlivý bohém se skrývá za na první ohled netečnou maskou. Dežo Ursiny se stal legendou až po své předčasné smrti.

Foto JOZEF UHLIARIK Bratislava, začátek šedesátých let. Mírné politické oteplení umožnilo epidemii bigbeatového viru. Taková „nemoc“ měla euforické účinky. Mladí lidé se setkávali na korze, zpívali, vznikaly první bigbeatové kapely. Dežovi bylo sedmnáct a měl za sebou několik zkušeností s garážovým hraním, když se v roce 1964 stal členem skupiny The Beatmen. Tu sice nezakládal, ale brzy se projevil jeho talent, který ho vynesl do úlohy lídra. Hudební samouk a žák elektrotechnické průmyslovky měl totiž schopnost psát svěží, chytlavé a netriviální skladby. Hlavní inspirace byla zjevná: Beatles.

The Beatmen zapůsobili jako zjevení, podařilo se jim dobýt i Prahu, a dokonce ovlivnili tehdy neotřesitelnou českou jedničku, Olympic. Petr Janda v knize Čtyři hrají rock (1986) přiznal: „My jsme do roku 1965 dělali prakticky jiný repertoár: Volka, rokenroly. Ty už ve světě dávno stagnovaly, protože přišli Beatles. A ti Beatmeni najednou překvapili perfektním zvukem. To bylo velice nemilé. Šli jsme tenkrát do Rokoka a říkali si: Tak a teď se do toho musíme dát! Všechno změníme. Byla to vzpruha.“

The Beatmen byli první slovenskou kapelou, která vystoupila za železnou oponou, hráli dokonce jako předkapela skupiny Manfreda Manna na historickém bratislavském koncertě. Hoši si začali myslet, že na ně Evropa čeká. Jedině Ursiny, bubeník a textař Peter Petro a manažer Peter Tuchscher si zachovali chladnou hlavu. Petro pak odjel s rodinou do Kanady a dotáhl to až na post profesora slavistiky na vancouverské univerzitě, z Tuchschera se stal guru a šiřitel Oshova učení. Dežo naštěstí zůstal. Ostatní se protloukali, jak se dalo. Historie Beatmenů trvala pouhé dva roky.

NACHÁZENĺ
S matkou   – Foto archív Ursinyho začaly zajímat i jiné věci než big beat, hlavně literatura a film. Přihlásil se na VŠMU, obor dramaturgie a scenáristika, kde své intelektuální spolužáky přiváděl do rozpaků vyhlášeními, že nejraději čte Jacka Londona. Ale brzy čtenářský deficit dohonil. „Měl jsem pocit, že jsou i důležitější věci než muzika, že musím například víc číst. Svět pop-music se mi začal zdát triviální, a tak jsem ho opustil,“ komentoval své rozhodnutí. Dlouho to však nevydržel. V roce 1967 vzniká skupina The Soulmen, trio svým nástrojovým složením inspirované tehdy aktuálními Cream. Skupina zaznamenala neuvěřitelný skok směrem k originalitě a vlastnímu výrazu. Členem byl i legendární baskytarista Fedor Frešo (později Prúdy, Collegium Musicum, Fermata, Modrý efekt).

Na prvním československém beatovém festivalu v Lucerně v roce 1967 zapůsobilo vystoupeníThe Soulmen jako výbuch bomby. Nikoli vnějškovými atributy, naopak – skupina hrála nezvykle tiše, bez rockové okázalosti a výstředních psychedelických kostýmů, ve slušivých šedých svetrech. The Soulmen se stali vítězi festivalu. „Pražské publikum bylo velmi laskavé. Tleskalo sedmnáct minut, abychom se vrátili na pódium. To číslo si pamatuju, v zákulisí jsemse díval na hodinky. Na takové věci se nezapomíná, ale taky se to nedá zopakovat,“ vzpomínal na tento úspěch Ursiny v jednom z posledních rozhovorů.

Dežo opravdu nic nechtěl opakovat a vyhýbal se vyjetým cestičkám. Vždycky hledal nové způsoby vyjádření a dělal to zlehka, bez urputnosti, kterou často trpí věční hledači.

Další projekt se zrodil začátkem sedmdesátých let. Vzniká skupina Provisorium, ve které si za klávesové nástroje sedl Jaro Filip, člověk s mimořádným tvořivým potenciálem. Nakonec hrál s Ursinym až do úplného konce. Dežo se tehdy svérázně připojil k artrockové vlně, ale mnohé indicie nasvědčují tomu, že se nejednalo o odpověďna aktuální britské trendy, ale o výpověď, ke které se dostal svou vlastní cestou. Provisorium odehrálo pouze dva koncerty v roce 1971, oba v Praze. Vzápětí se skupina rozpadla. V Supraphonu však bylo již dohodnuto nahrávání alba. Producent Hynek Žalčík proto pozval rytmiku a některé hudebníky z kultovní pražské skupiny Flamengo (Vladimír „Guma“ Kulhánek – basová kytara, Jaroslav „Erno“ Šedivý – bicí, JanKubík – saxofon, flauta, Vladimír Mišík – sbor) a výsledek nese název Dežo Ursiny & Provisorium (1973).

„Ursinyho hudba a zpěv se od rockové smyslovosti obracejí k ,čisté‘ hudbě, v níž hlavní význam elektroniky je pouze v barevném tónování některých nástrojů. Melodie – ovšem nikoliv v prostonárodním šlágrovém pojetí – stojí nad rytmem; ve zpěvu, smyčcích, varhanách, všude. Je vedena výrazně osobitě a komorně. Je krása, krása málokdy poznaná, vnímat takto hudbu: jako hudbu, ne jako aranžmá, zajímavosti, efekty, vzrušení, nápady atd.,“ napsal Jiří Černý v dobové recenzi pro časopis Melodie.

VRCHY A VRCHOLY
The Beatmen 1965. Dežo (druhý zprava) způsobil s touto sestavou v Praze šok. Nejlepší je nechat si to vyprávět od Petra Jandy. V té době byl Ursiny přesvědčen, že jediný možný rockový jazyk je angličtina. Neuměl si představit, že by zpíval slovensky. Potřeba cosi sdělovat a současně rostoucí tlak ze strany normalizačních kulturních kápů ale způsobily, že se začal ohlížet po slovenském textaři. Volba byla rychlá a osudová: Ivan Štrpka se stal jeho partnerem až do smrti. Štrpkova poezie je členitá, na první pohled nezhudebnitelná, ale Ursiny, který vždycky skládal hudbu na texty, si s ní uměl poradit. Výsledek je neopakovatelný, sugestivní a komplexní.

Prvním albem ve slovenštině je jazzrocková suita Pevnina detstva (1978), plná komplikovaných struktur, střihů a přepracovaných detailů. Ursiny na ní pracoval několik let, mezitím se nechal zaměstnat ve filmu, propíjel se normalizační hlušinou, a aby nemusel na vojnu, zasimuloval si v psychiatrické léčebně.

Ačkoli Pevnina detstva je náročná, intelektuálně vypjatá hudba, Ursiny dál směřoval ke kratším strukturám s větším vkladem kapely. Se skupinou Burčiak nahrál dvě alba, Nové mapy ticha (1979) a Modrý vrch (1981), z nichž bylo skvěle přijato především to druhé. Z charakteristické, civilní, vnitřně hluboko prožité hudby (samozřejmě založenéna Štrpkových textech) vane opojný pocit faustovského hledačství, uvolňující katarze, poezie okamžiku, jaká se v nás rodí při nečekaných pohledech na známé věci. Toto album ční vysoko, ale sluneční období jím teprve začínalo. Následující dvě alba – 4/4 (1983) a Bez počasia (1984) – jsou sevřené a silné kolekce krátkých písní.

Ursiny nikdy nebyl jenom hudebník pro intelektuální elitu – od období The Beatmen a The Soulmen si zachovával cit pro hit, což dokázal písněmi pro mnohé jiné zpěváky a hudbou k několika hudebním filmům. Vyvrcholením byl televizní muzikál Neberte nám princeznú s Miroslavem Žbirkou, Marikou Gombitovou a Marií Rottrovou. Dokonce přiznával, že ho vždycky štvalo, že se jeho hudba téměř nehrála v rozhlase, a překvapivě se sám definoval slovy: „Jásám, i když jsem si možná namlouval cosi jiného, jsem cítěním jenom prostý písničkář, hudební diletant, který má rád dobrou literaturu a blues.“

PROSTOR
Provisorium 1971. Vpravo Jaro Filip, který se před nedávnem odebral za Dežem, aby si tam nahoře zase spolu zahráli. Od poloviny osmdesátých let do roku 1992 vydal Ursiny pět alb: Zelená, Na ceste domov, Momentky, Do tla a Tenistý tanec. Každé z nich je jedinečné, a mají-li ta alba přece jen něco společného, je to pocit prostoru.

Dežo byl legendární způsobem nahrávání – hráči, kteří šli do studia, nevěděli, co budou hrát, neměli noty, demo nahrávky a často se ani neznali navzájem. Vše záviselo na schopnosti jejich empatie. Ursiny nebyl ten, kdo aranžoval a velel, nýbrž ten, který jemně tahal za provázky a aktivně kýžená „vcítění“ podporoval. Sólisté nahrávali většinou z první vody, protože, jak sám Ursiny říkal, „čistý pramen je mnohem zajímavější než připravené sólo, i když tam jsou technické nedostatky“. Takový způsob práce má více společného s jazzem a na Ursinyho deskách také nalezneme množství jazzmanů.

Ten istý tanec je velkolepě koncipované dvoualbum, které obsahuje 140 minut hudby. Dežo si napsal téměř všechny texty a je to důvěrný a dojemný deníkový záznam z období, kdy bojoval s rakovinou. Poslední Ursinyho album je Príbeh (1994), o němž věděl, že posledním i zůstane. Je to jedna z jeho nejsilnějších písňových kolekcí.

O RAKOVINĚ A NADĚJI
Jedna z posledních Dežových fotografií byla pořízena v Praze na Malé Straně Fatální diagnózu Ursinymu zjistili v roce 1989, listopadové demonstrace prožil na onkologii. Pobyt v nemocnici byl pro něj natolik frustrující, že se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Nastudoval si způsob alternativní léčby rakoviny založené na přísné životosprávě. Z bohéma, který svůj volný čas nejraději trávil v alkoholovém oparu se svými přáteli, se stal asketa.

Ursiny stejně jako množství dalších umělců za železnou oponou se snažil vymanit z klaustrofobie, izolace a nemožnosti říci všechny věci naplno. Když jsem se kdysi opatrně zeptal na jeho „mírně bohémský“ způsob života, odpověděl: „Mírně bohémský je mírně řečeno. Možná i říct bohémský by bylo mírné. Byli jsme lidé značně vášniví a žili jsme s pocitem, že nic nezmůžeme, protože jsme skutečně nic nemohli. A tak jsme si potřebu silných zážitků dopřávali, jak se dalo. Samozřejmě s vědomím, že neděláme dobře. Dokud ale člověk nehledí do očí smrti, má pocit, že je nesmrtelný.“

To se rychle změnilo. Po očistné čtyřicetidenní hladovce přešel Dežo na striktní makrobiotickou stravu, vstával brzy ráno, meditoval, chodil běhat. Výsledek se dostavil a za necelý rok mohl svým typickým rezervovaným způsobem říci: jsem mimo nebezpečí.

Následující dva roky patří mezi šťastná období Dežova života. Byl plný energie a výsledkem byly hned dva velké projekty – zmíněné dvoualbum Ten istý tanec a celovečerní dokumentární film O rakovine a nádeji.

FILMAŘ
S Ivanem Štrpkou, svým dvorním textařem. Bez příspěvku tohoto muže by Dežova muzika nebyla celá. Ursiny má stálé místo v historii slovenského dokumentárního filmu, jako filmař však není přijímán tak jednoznačně jako hudebník. V jeho životě jsou v tomto ohledu nejzajímavější d vě období. Začátkem osmdesátých let ho zaujal sociální dokument. Ursiny byl městský bohém, nicméně přitahoval ho pozvolna mizející svět lidí z ryzího venkova – řezbářů, hudebníků, lidí, kteří byli opravdu autentičtí. Skutečnost zobrazoval naturalisticky, bez folkloristických ornamentů a bez pomoci prvků hraného filmu (to druhé vytýkal i významnému slovenskému režiséru Dušanu Hanákovi).

Asi nejvýznamnější kapitolou jsou dokumentární filmy, jež natočil v devadesátých letech. Jejich námětem jsou hraniční situace reflektující jeho osobní zkušenost s nevyléčitelnou nemocí: O rakovine a nádeji, Obrázky z výletu za plot blázince, Interrupcia, eutanázia, trest smrti, samovražda (ten poslední pak dokončil režisér Ivo Brachtl pod názvem Času je málo a voda stúpa). Ze všech filmů intenzívně sálá etické poselství. „Byl skvělý pozorovatel, uměl fantasticky vniknout do člověka, ovšem nepodbízivým způsobem. Otázky byly tak skalpelově jasné, že člověka nařezali a odpověď z něj vypadla. Měl ten dar, že lidé se před ním otevírali a on je uměl otevřít,“ vzpomíná Ivo Brachtl, který s Ursinym spolupracoval jako kameraman, zvukař a střihač.

Dlouholetý kolega, dramaturg, režisér a producent Marian Urban o snímcích svého přítele říká: „Film pro něj nebyl prostředek výrazu formální dokonalosti, objevování, krajností, šoků a exhibicí. Otázka může znít i tak, jestli měl předpoklady udělat takový film. Dokázal-li by ho vůbec udělat tak jako Jakubisko nebo Hanák. To je ovšem akademická a zbytečná otázka. On s nikým nesoutěžil a ani ho to nezajímalo.

Zašel hodně daleko ve svém hledání člověka a obsahu nejzákladnějších hodnot, které život přináší. V tom byl skutečně nejodvážnější.“

BOHÉM
Dežo na svůj Modrý vrch dorazil. Teď je řada na nás. Baskytarista Marcel Daniš hrál s Ursinym krátceve „slovenské“ koncertní sestavě skupiny Provisorium v roce 1971, Deža ale stihl poznat dokonale: „Měl několik slupek, jako cibule. Nahoře byla tenká slupka nepřístupnosti, a když se ji podařilo odloupnout, vykoukl zpod ní společenský a zajímavý člověk s velkým charismatem a obrovským talentem. Pak následovala obranná slupka přísného strážníka vlastního nitra a po ní zranitelné ego člověka, kterému osud nadělil postavení mimořádně silné osobnosti s výjimečnými schopnostmi a talentem. To však bylo vykoupeno utrpením z poznání, nepřízní doby a režimu i celkovým nedoceněním. Jeho život byl poznamenán triumfálními vítězstvími i trpkými porážkami v mnohem markantnějším rozsahu než u jiných lidí. Zkrátka, vychutnal i vytrpěl si své. Konečně, jeho odchod to jenom dokazuje.“

Bubeník Ľubomír Stankovský byl Ursinyho dlouholetý souputník a často i ochránce a „stabilizátor“. O jeho povaze prozradil: „On byl uvnitř vlastně osamělý a nejistý člověk, nejistý, až labilní. Kompenzoval to alkoholem. Když si vypil, byl hrdina. Člověk nikdy neví, čím se druhý člověk trápí a sžírá.“

Od začátku do konce života provázely Ursinyho ženy. V dětství si nerozuměl s otcem, zato měl silný vztah k matce, která učila angličtinu, a dokonce napsala i několik textů pro The Soulmen, i když na EP desce je uveden Ursiny. Ursiny byl dvakrát ženatý, obě manželství se rozpadla, z nichž to první vlastně ani nezačalo opravdu fungovat.

K ženám se vždycky nechoval jako gentleman, zato muzikanti mají na spolupráci s ním ty nejkrásnější vzpomínky. Baskytarista Anton Jaro ho způsobem práce srovnával s Milesem Davisem: „Sdružoval kolem sebe lidi, ze kterých se stali prvotřídní muzikanti. Uměl vyvolat až duchovní atmosféru. Vyzařovaly z něj úžasné věci a každý, kdo s ním hrál, z toho těží, každý si něco vzal. Jeho hudba je lahůdková, nadčasová, zalézá pod kůži a naplňuje. “Jeden z mladých hudebníků, které Ursiny vytáhl velmi vysoko, je basový kytarista Oskar Rózsa. „Dežo měl schopnost vyzařovat kolem sebe fluidum jasných pravidel. Všechno mělo svůj jasný průběh, nic se nemuselo zkoušet, neexperimentovali jsme.“

Pro Ursinyho povahu je příznačné, že období, ve kterém se mu svou nesmírnou energií podařilo stabilizovat rakovinu, nemělo dlouhé trvání. Jeho povaha byla až příliš rockerská a nepřipravena pro táhlou zákopovou válku s nemocí. Do lidových hospod na bratislavském panelákovém sídlišti Dúbravka se vrátil bývalý stálý návštěvník – „štamgast“–, aby popil a popovídal si s mužskými. Přišla recidiva a marné pokusy zopakovat zázrak, který se podařil před několika lety.

Dežo Ursiny zemřel 2. května 1995. Pracoval a četl až do konce.

DNES
Ursinyho hudba se okamžitě stala majetkem mladší generace. Jedním z prvních, kteří se přihlásili k Ursinyho odkazu, je Radek Pastrňák ze skupiny Buty (spolu s Richardem Kroczekem ml. hráli na Ursiniho albu Momentky - pozn. MM). „My jsme se hlavně poměrně dobře znali přes Richardova tatíka (Richard Kroczek ml., bubeník Buty – pozn.red.), který s Dežem hrál. Dežo jezdil do Ostravy na festival Ekofilm do poroty a většinu času, kdy měl sedět v porotě, jsme spolu strávili po hospodách a po různých kvartýrech – pařili jsme, hráli a bavili se spolu. Dežo byl silná osobnost, nenechal se nikdy do ničeho tlačit. Hodně mě ovlivnil.“

Dežo byl nesmírně individualistický a neovlivněný módními trendy. Uměl pozorně poslouchat sobě i okolí, uměl přesně umělecky formulovat a nedopustil, aby výpověď znehodnotil hluk, smog, cizí vibrace a víry. Celý život směřoval k přehlednosti, jeho největší věci jsou obdařeny přímo krystalickou čistotou. Ursiny byl složitá a kontroverzní osobnost, ale jeho vyrovnaná hudba mnohým z nás pomohla postavit pevné základy duševních domů, ve kterých se můžeme spolehlivě chránit před nervově paralytickými útoky tohoto světa.

MARIAN JASLOVSKÝ - 2000 (Reflex)



(tato stránka bude průběžně doplňována o další informace)