Hledání energie časoprostoru

                          Jaroslav Zumr

 

                                            Všechno může být úplně jinak,

                                                          než jak se jeví lidským smyslům.

 

     V přírodě se běžně nesetkáváme s překvapivě úskočným projevem „neživé“ hmoty, jaký se projevuje v setrvačníku při vysokých otáčkách. Proto je třeba hledat

širší souvislosti než jen pozemské. Kosmická tělesa se otáčejí ve srovnání s otáčkami strojů velice pozvolna na to, abychom jim připisovali velký význam při ovlivňování mechaniky zemského povrchu. Ale proč ne?  Obecně se uvažuje o vlivech gravitačních slapových vln, ale nikdy jsem neslyšel o silách gyroskopických ve vztahu k mechanice orbitálních těles. Asi mi to uniklo, nicméně základní zkušeností je, že rotující těleso si zachová neměnný směr osy rotace. Víme však, že osa rotace zemské koná precesní pohyb.

 

          Je otázkou, jaký je mechanizmus tohoto precesního pohybu, když setrvačník podepřený v těžišti, si při jakémkoli pohybu v prostoru směr své osy zachová. Dokonce podle tohoto neměnného směru můžeme jiný pohyb řídit. Chybí totiž jasný přesvědčivý rozbor okolností, za jakých se rotační osa v prostoru vychýlí. Jádro věci spočívá v tom, že ve sdruženém silovém poli podléhá KAŽDÝ hmotný bod jakéhokoli tělesa přímo vektorům polí na něj působících, podle specifických interakcí v okamžitých prostorových souřadnicích.

 

          U strojů jsme si zvykli na rotující setrvačné síly a nevyvádějí nás z míry ani při destrukcích. Jenom nevím, zda při projekci velkých stacionárních točivých agregátů dbají projektanti na orientaci rotačních os vždy podle rotace zemské. Zato motocykloví závodníci vědí velmi dobře, jakým směrem se jim lépe zatáčí a že se mohou spolehnout na svůj stroj při náklonu, kdy pomáhá gyroskopický přítlak.

 

          Ve škole jsem míval problémy např. s Newtonovými zákony: V prvním pohybovém zákonu jsem postrádal rotační pohyb, který tam není „z opatrnosti“ (neboť to přináší řadu obtížně vysvětlitelných otázek), u druhého zákona jsem nemohl přijít na to, co brzdí hmotu proti zrychlující síle, když už se jednou dá

do pohybu a jak sjednotit setrvačnou a tíhovou hmotu, jeví-li se jako síly stejného původu. Avšak nejvíce mne znepokojoval třetí pohybový zákon, který zní (opíšu

z učebnice): „Každá akce vyvolá stejně velikou reakci opačného směru, aneb dvě tělesa na sebe působí silami stejné velikosti, ale opačného směru“. V duchu jsem připojoval: Následuje okleštěný zákon prvý, kdy po překonání reakce se bude těleso pohybovat ve směru působící síly ... (To ale vždy neplatí!).

          Tehdy jsem měl v ruce gyroskop, ale jeho setrvačník se tak nechoval. Když já byl jedno těleso a on druhé, nikdy jeho výsledný pohyb neměl směr opačný, nýbrž kolmý a navíc silový. Co byla vlastně jeho reakce? To, že se nenechal snadno vychýlit ze směru, nebo kolmý vektor práce, tedy vystupující síly? Něco zde odporuje „přirozené“ logice. Uspokojivou odpověď jsem nenašel. Korunu všemu nasadilo tvrzení učebnice, že Země přitahuje kámen padající k zemi, ale také, že kámen přitahuje k sobě Zemi stejně velkou silou. Potom později,když jsem se svojí velmi neumělou „teoretickou prací“ oslovil jedno vědecké pracoviště

s nabídkou „přínosu do fyziky“, avšak že to vyžaduje rozpracování, dostalo se mi krom neskrývaného politování také výtky,  že mé tvrzení o blokaci Měsíce

v otáčení je nesmysl, neboť prý jeho rotace (od věků) spočívá na skutečnosti,

že jedna otočka kolem osy se rovná přesně jednomu oběhu kolem Země. Je to stálá pravda, ale nemůže být pouze náhoda, že Měsíc se pohybuje jako ventilek na pneumatice - pevně směřující do středu.

 

          Vrátím se k setrvačníku. Když tedy síla (správně, silový impuls), jako transformovaná reakce, z něj vychází jiným směrem „než by měla“ po zapůsobení akčního impulsu, MUSÍ EXISTOVAT ZPŮSOB, jak s ním v prostoru „ zamávat“, aby reakční impuls „houpl ven z přístroje a opřel se proti gravitaci“. Ten problém mne dlouho trápil. Až v roce 1975 jsem se dočetl o člověku, který s přístrojem úspěšně experimentoval před vědeckou veřejností. A to už jsem bádání propadl úplně. Po experimentech nastalo období hledání nové teorie, protože oficiální fyziku nebylo možno aplikovat. Musel jsem se obejít bez „řádného“ vzdělání a to mi snad posloužilo, abych se dostal dále. Budu rád, když se té věci ujmou matematici, pokud shledají, že je to dobré.

 

          Vidím důležitost v propojení klasické a korigované relativistické mechaniky, stejně jako sjednocení sil: tíhy, setrvačnosti, odstředivé síly a silového účinku gyroskopu jako stejné, jednoho druhu kosmické síly, která působí zvlášť na každou hmotnou částici (HB) tělesa podle funkce zrychlení. Gravitaci vidím jako zrychlení časoprostoru do hmoty těles, tíha je tedy strhování hmoty energetickým ČP. Setrvačnost proti zrychlení tělesa je odpor časoprostoru proti zrychlení hmoty. Odstředivá síla je odporem ČP proti dostředivému zrychlení. Směrová stabilita

i destabilita rotační osy nebo síla gyroskopického momentu jsou odporem ČP proti specifickým pohybovým diferencím uvnitř TUHÉHO tělesa na „stejných poloměrech rotace“ a řídí se objeveným ZÁKONEM SFÉRICKÉHO POHYBU (ZSP), který vyplývá z principů zjištěných u gyroskopu a lze zjednodušeně vyjádřit asi takto:

 

     Zrychlený vzájemný pohyb hmoty a časoprostoru je pohybem absolutním při němž se projevují mechanické síly, které nemají původ v reálných tělesech. Původem těchto sil je tedy mechanický potenciál – mechanická energie – časoprostoru. Těžiště těles se sféricky pohybují podle tohoto potenciálu v silově vymezovaných souřadnicích prostoru. Jenže silová a tedy pohybová vazba tělesa na všechna tělesa ostatní se realizuje prostřednictvím vazby všech jeho hmotných bodů, každého s autonomní interakcí. Pohyb samotného těžiště volného gravitačně vázaného satelitu nemůže mít vzhledem k časoprostoru zrychlení, protože jeho trajektorii časoprostor energií mechanicky vymezuje (vede).

 

     Hmotné body satelitu naproti tomu mohou mít dilatační časoprostorovou dynamiku (translační silový projev podle principů gyroskopu) tím větší, čím dále jsou od těžiště tělesa v přímé závislosti na velikosti okamžitého úhlu odklonu, který mezi sebou svírají osy oběhů s osou autorotace satelitu a v nepřímé závislosti na vzdálenosti od společného těžiště v soustavě těles.

 

     Translační silový projev hmotných bodů soudržných i nesoudržných těles, která obíhají současně podle více nerovnoběžných os, se realizuje:

a) u tuhých těles rozběhem nebo bržděním autorotace (také dynamickou destrukcí), event. translací celého tělesa kolem těžiště i mimo něj

b) u tuhých těles přeskupováním (mícháním) hmoty

c) kompromisně podle bodů a), b).

 

     Satelit se od počátečního stavu volné dynamiky a při změnách orbitální dráhy chová jako setrvačník se dvěma stupni volnosti, spěje k orientovaným rotacím, ke stejnému smyslu pohybů. Na orbitální dráze a kolem osy souměrnosti, se pohybuje tak, aby jeho absolutně nejrychlejší hmotné body procházely prostorem po dráze stále menšího zakřivení vzhledem k těžišti rotací, aby interakce s časoprostorem byla minimální. S přibývající tuhostí spěje satelit na orbitální dráze do pohybového stavu, kdy „stejnolehlé hmotné body“ budou bez vzájemných diferencí pohybů.

 

          Tíha a naproti tomu setrvačnost polohy a pohybu, jako síly, jsou dvě strany téže mince z hlediska vzájemné interakce hmoty a ČP. Tento poznatek prohlubuje teorii gyroskopu pro jeden ze způsobů řešení eliminace tíhy, a možná také řešení zcela nových zařízení pro přetváření a translaci hmoty. Při tom to nebude vždy záležitost čistě mechanická. Dovolím si předpovědět převratné objevy na poli elektromagnetických a elektrostatických technologií, kterými bude přijímána energie z multidimenzionálního časoprostoru. Pro „neviditelný“ stavební materiál elementárních částic, obsažený v (energetickém) elektromagnetickém prostoru by mohla rovněž principielně platit fyzika sférického mechanického pohybu - ale to je pouze podnětná spekulace.

 

          Neoddělitelná souvztažnost gravitace - setrvačnost nebo elektřina - magnetizmus mají společného jmenovatele, kterým je translační SÍLA vázaná

k „fyzikálnímu času“. Jaká je asi „mechanická podstata“ Beardenova principu konverze volné elektromagnetické energie, kterou generuje přístroj MEG vynalezený francouzským vědcem J. L. Naudinem. (Tým Thomase E. Beardena patentoval bezpohybový elektromagnetický generátor MEG v USA. Patentové číslo 6,362,718 bylo uděleno 26. 3. 2002. Zveřejněno v České republice bylo na stránkách 149 - 153 časopisu WM magazín).

 

          Sjednocení energie hmoty a energie časoprostoru podle rámcového vzorce

EM + EČP = EV      přinese impuls filozofickému a matematickému rozvoji vědy, který uspořádá přírodní zákony do jednotné teorie světa - vize Alberta Einsteina. Změní se názor na VESMÍR a dojde k pochopení paralelních vesmírů a k zavržení teorie Velkého třesku. Kdyby jaderná fyzika nalezla obdobu ZSP (zákona sférického pohybu) v mikrokosmu, objeví se zřejmě hledaný způsob získávání kosmické energie střetem částicových proudů z autonomních urychlovačů, anebo ještě lépe - „elektromagneticky excitovaná fůze“.

 

          Zákon sférického pohybu vysvětluje např. podmínky blokace Měsíce

v otáčení, nebo důvod možného rychlého převrácení zemské osy (a kataklyzmatického přelití oceánů) v případě přiblížení velkého kosmického tělesa - v minulosti naprosto evidentní. Lze snad přibližně propočítat velikost a časový směr konverzního zemského pnutí, které posouvá litosférické bloky a kontinenty, s následným zemětřesením, kdy se uvolní část nahromaděné potenciální energie.

 

          Tyto skutečnosti jsou výzvou k realizaci nových kosmických projektů pro dopravu do „hloubky časoprostoru“ a k doporučení podmínek instalace orbitálních komplexů z hlediska odolnosti proti změnám napětí v konstrukci a proti destabilitě polohy.

 

     V energetickém časoprostoru je obsažena kosmická energie mající více podob.

O časoprostor lze opřít elektromagnetickou soustavu, která by se mohla pohybovat

s časově neomezeným zrychlením časoprostorovou translací sférickými hladinami

do paralelních dimenzí kosmu. To vše nám dává hlubší pochopení proč a jaké síly

pracují uvnitř těles, známe-li pohyby těles podle zákonů pánů Newtona a Keplera,

kterými se pohybují jejich hmotová centra (těžiště).

          SILOVÝ PROJEV zrychlovaného pohybu, trojrozměrný prostor a fyzikální vícerozměrný čas (nikoli jen doba trvání děje) jsou pojmy, každý sám o sobě ne beze zbytku postižitelný a zdají se být integrovány v jediné a mnohem více obsažnější kontinuum vesmírného světa. Ačkoli je speciální teorie relativity (STR) založena mj. na neexistenci pohybu vzhledem k eukleidovskému "tuhému prostoru", bude tento navzdory FAKTICKÝ základ modifikován doplněním podmínek pohybu podle nově pojatého rozdělení mechanických sil. Speciální a obecná teorie relativity budou muset vzít v úvahu majoritní vztažnou základnu, která v jedné situaci je PEVNOU a v jiné situaci je UNÁŠIVOU základnou pohybu hmoty.

 

          Bylo by správné, zavést do mechaniky novou definici pro pohyb absolutní, který je současně okamžitým pohybem relativním, ale uskutečňuje se vzhledem

k zmíněné nové vztažné základně - realizuje se vzhledem k ČASOPROSTORU.

V časoprostoru lze totiž nalézt "základnu pro výměnu mechanické energie

s hmotou".

 

          Podle speciálního principu relativity platí zákony klasické mechaniky pouze vzhledem ke všem inerciálním systémům. Lépe řečeno, ve všech inerciálních systémech. Uvědomme si, že inerciální systémy jsou ty, které se vzhledem

k časoprostoru nepohybují (rozumějme: neprobíhá zrychlení mezi systémem

a časoprostorem, i když sám časoprostor se může zrychlovat a hmotu unášet). Odpadne význam vztažné metagalaktické soustavy pro pohyb soustav inerciálních. A to je, myslím si, kacířské jen na prvý pohled.

 

          Světlo se v prázdném prostoru pohybuje vždy rychlostí c bez ohledu na barvu a pohybový stav zdroje. Je nezbytné změnit a doplnit tento L-princip:  Světlo se v prázdném prostoru pohybuje vždy s časoprostorem a vněm rychlostí c bez ohledu na barvu a pohybový stav zdroje. Světlo je částí frekvenčního spektra elektromagnetického vlnění časoprostoru v pojetí kvantové teorie.

 

          Právě tak je nezbytné doplnit obecný princip relativity (princip ekvivalence)

dodatkem, že velikost setrvačné a tíhové hmoty je přímo úměrná vzájemnému zrychlení KAŽDÉ HMOTNÉ ČÁSTICE daného tělesa a časoprostoru.

 

          Vzpomeňte, prosím, že Albert Einstein v roce 1949 napsal:

 

          "Obecná teorie relativity je dosud neúplná, neboť dokáže obecný princip relativity uspokojivě aplikovat pouze na gravitační pole, ne však na totální pole. Zatím nevíme s určitostí, jakými matematickými mechanismy by totální pole

v prostoru mělo být popsáno a jakým obecným invariantním zákonům je podřízeno. Jedna věc se však zdá být jistá: totiž to, že obecný princip relativity se projeví jako nezbytný a efektivní nástroj při řešení problému totálního pole".

(Albert Einstein: Teorie relativity a jiné eseje - Praha: Pragma, 2000-56s.)

 

          Všemi "potřebnými atributy" zmíněného totálního pole by měl disponovat ENERGETICKÝ ČASOPROSTOR.

 

          Ponechejme stranou elektromagnetickou složku časoprostoru a uspořádejme mechanické síly podle jejich původu. Základní dělení je na síly produkované změnou struktury hmoty a na síly produkované vzájemným zrychlením časoprostoru a hmoty. Oběma druhům sil je však společná přeměna nebo PROPŮJČENÍ energie. A právě to je důvodem, že mezi těmito skupinami sil není možno stanovit přesnou hranici.

 

          Prvá skupina sil "vzniká" při TRVALÉ ZMĚNĚ molekul nebo atomů hmoty, čili síly pocházejí z hmoty samé např. chemickou reakcí nebo pohybem elektrického proudu, jaderným rozpadem a jinak. Těmito silami působí na sebe tělesa přímo a bezprostředně. Síly umíme celkem uspokojivě využívat (i když velmi neekonomicky) a energetické procesy řídit.

 

          Druhou skupinu mechanických přírodních sil ovládat zatím neumíme, krom využívání strojů, kde se uplatní gravitace se změnou energie potenciální na energii pohybovou. Podle gravitačního zákona vysíláme objekty do kosmu, ale nevíme co gravitace je. Většinou tyto síly respektujeme a snažíme se jim vzdorovat. K jejich omezenému překonávání nebo potlačování slouží prvá skupina sil produkovaná řízenou přeměnou energie. Ve druhé skupině jsou síly, jejichž projevem je:

- tíha PODEPŘENÉHO tělesa,

- nucený odpor proti zrychlení hmoty na jakékoli trajektorii hmotného bodu (HB) (přesněji: hmotné částice) při němž "vzniká" tažné nebo tlačné napětí, působící na molekulární soudržnost, je to síla setrvačnosti a síla odstředivá,

- nucený přenos „složitě rotujícího“ tělesa v prostoru (posuv - translace týká se těles dostatečně soudržných, která rotují vícenásobnou rotací, tj. současně podle různoběžných a mimoběžných os rotace, patří k nim "zdánlivá síla" Coriolisova),

- nucený posuv hmotných bodů uvnitř tělesa nesoudržného (netermické

  a nekonvekční turbulentní pohyby vzdušin, vod, magmatu a litosférických bloků podle složitého, avšak přísného řádu),

- nucená blokace některého z volných pohybů soudržného tělesa (např. blokování otáček Měsíce).

 

         Jsou to síly obsažené všude v kosmickém prostoru, které se projevují PŘECHODNĚ za situace, kdy hmota je „v pohybovém střetu“ s časoprostorem.

V učebnici stojí, že hmota koná nesetrvačný pohyb.

 

          Bariéra převratného poznání spočívá zde pouze v tom, jak jsme schopni esotericky vnímat vzájemné zrychlení hmoty a časoprostoru, a jak budeme umět

v mysli nalézt dvoj jakou vzájemnou pohybovou prostupnost obou členů. Když se to podaří, budeme vnímat časoprostor jako mechanicky pevnou základnu pro vztažný pohyb těles. Je velmi těžké se o tom srozumitelně vyjadřovat. Pojem pohybové interakce časoprostoru a hmoty jsem použil vlastně z nutnosti alternativně popsat zdánlivě prosté pokusy s mechanicky již známými přístroji, kde bylo třeba provést rozbor specifických rychlostních diferencí hmotných bodů tělesa, aby se objevil důvod překvapivé reakce, který není v literatuře vysvětlen. Jedná se konkrétně o setrvačník, jehož fyzická osa musí vykonávat nucený složitý pohyb v prostoru, a ten je za velmi přísných okolností doprovázen silovými pulzy vně uzavřené mechanické soustavy. To však zákon o zachování celkové hybnosti soustavy ve své formulaci nepřipouští (nezahrnuje totiž „stav mechanické asymetrie“), zatímco princip zachování energie nestojí takovému jevu v cestě.(Fyzika 1981, str. 97-100).

 

          Popsané síly druhé, dosud fyzikou zřetelně nevydělené skupiny, nelze nijak odstínit a jejich základní vlastností je, že působí současně (ovšem s relativistickou korekcí) na každou částici hmoty jakéhokoliv tělesa, jež se nachází v jejich vlivu. Tyto síly NA PŘECHODNOU DOBU určitým způsobem OVLIVŇUJÍ DYNAMIKU UVNITŘ ATOMŮ.

 

          Kvůli těmto neovládnutým silám formulovali fyzikové pojmy: setrvačná

a tíhová hmota podle toho, zda je hmotou mechanicky pohybováno aby zakřivila směr, či změnila rychlost, nebo když je podepřena na zemském povrchu

a "projevuje se" tíhou. Tyto přírodní síly používáme k měření množství hmoty,

ke stabilizaci polohy, k akumulaci kinetické energie. Zvláštní kategorií silových projevů vynikají  gyroskopy (a vše co rotuje). Lze vyslovit, jak známo,

že v rotujícím tělese, skládá  se okamžitá rychlost HB ze dvou elementárních složek pohybu - vyjádřeno geometricky. Dostředivá složka je přídavnou rychlostí, takže se jedná v součtu o výslednou sumu zrychlení směrem ke středu rotace. Setrvačnost pak působí opačně jako odstředivá síla, která je příčinou tažného napětí hmoty. Ve srovnání „ se starými pojmy“, musíme nově zobecnit,

že v každém rotujícím tělese  při zakřiveném pohybu hmotných bodů (úhlovou rychlostí) je časoprostorem přímo generováno TAŽNÉ NAPĚTÍ HMOTOVÉ SOUDRŽNOSTI. A toto VYVÁŽENÉ radiálně symetrické napětí má setrvačnost (!) spolu s otáčkami.

 

          Zdánlivě se obsah popisu nezměnil oproti klasice, pokud zůstaneme slepými. Ono přídavné tažné napětí totiž zůstane ve hmotě i poté, kdy hmota rotuje setrvačně („síly nemají původ v reálných tělesech“). PŘÍDAVNÉ tažné napětí je kontinuální interakcí každé hmotné částice a časoprostoru PŘI VÝMĚNĚ POTENCIÁLNÍ ENERGIE ZA KINETICKOU.

 

          Například síla motoru dodá relativní energii pouze pro rozběh rotace nějakého kola na překonání setrvačnosti z klidového stavu podobně jako při přímém rozjezdu, ale napěťová energie, která pak v kole zůstane po dobu rotace, je dodána časoprostorem jako trvalý přídavek, je vlastně propůjčena - je to jiná energie než od motoru, jiná než setrvačná. A o to tu jde!!!

 

          Teorém ekvivalence setrvačné a tíhové hmoty byl základem pro vytvoření obecné teorie relativity.

 

          Tvrzení, že klidová setrvačná hmota ROTUJÍCÍHO tělesa je větší než stejného tělesa NEROTUJÍCÍHO, tedy že rotující není přesně ekvivalentní hmotě tíhové, je podle OTR v zásadě správné a mělo by to platit až ve velmi vysokých otáčkách tělesa. Jenže jak se ukazuje, časoprostor (zkráceně ČP) může hmotě kinetickou energii propůjčovat v podstatně menších rychlostech. Klasickým příkladem změny energie potenciální na energii pohybovou je kyvadlo. Na rozdíl

od kyvadla, kde přeměnu mechanické energie „vidíme“ v konaném periodickém pohybu, je potenciální energie tělesa rotujícího latentním stavem napětí ve hmotě

až do okamžiku destrukce. Výměnou kinetické energie mezi ČP a hmotou doslova VZNIKAJÍ mechanické síly jako důsledek vzájemného zrychlení. Síla gravitace

je jenom jedním z více důsledků interakce. O těchto silách však nevíme, pokud jim nepostavíme cokoliv do cesty, aby se projevila jejich schopnost vykonat práci.

 

          Ekvivalence tíhové a setrvačné hmoty pro mne obecně znamená, že stále táž hmota (jako jednotlivé hmotné body tělesa) je vystavena zrychlení časoprostoru:

- poprvé tak, že skrze podepřenou hmotu se časoprostor zrychluje,

- podruhé tak, že hmota je proti časoprostoru zrychlována, pokaždé s energetickým ziskem pro hmotu.

Čím větší je ono VZÁJEMNÉ zrychlení hmoty a časoprostoru, tím větší je energie hmoty při relativitě její velikosti, ale při stejném počtu atomů tvořících těleso. MEZNÍ ENERGIE hmoty je rovna jejímu součinu se čtvercem rychlosti světla (E=mc2), a to teoreticky, PO JEDINÉM (NELINEÁRNĚ) ROSTOUCÍM SILOVÉM IMPULZU, jehož mezní velikost se přiblíží nekonečně velké hodnotě.

Nárůst této v podstatě mechanické energie platí shodně pro přímočaré i dostředivé zrychlení. Proto je možno mluvit o hmotě, jako by to byla energie mechanická, stejně jako zářivá.

 

     Princip relativity pohybu „nesmí zahrnovat celý soubor fyzikálních jevů, protože mnoho z nich má takovou povahu, aby byly podkladem pro zavedení pojmu ABSOLUTNÍ POHYB". Je to zásadní změna v nazírání na svět a přináší s sebou doplnění fyzikálních teorií o základní PODMÍNEČNĚ vztažnou soustavu: ČASOPROSTOR, definovaný nikoli jako jakýsi "éter" (jenž definovat ani nelze), nýbrž jako PEVNÁ ZÁKLADNA s energetickým obsahem, ekvivalentním energetickému obsahu hmoty (k ČP přiměřené). Mechanická část konstrukce této základny funguje ve vzdáleném přirovnání (byť podstatně dokonaleji) jako záchranný pás v autě. Pohybujete-li se na sedadle bez (většího) zrychlení, neklade pás odpor.

 

     Dojde-li na konci zrychlování k limitní okamžité rychlosti hmoty vzhledem k ČP, tj. na rychlost pod hranici původně vyslaného světla, odpovídá ČP odporem, jehož síla se blíží nekonečně velké hodnotě, stejně velké, jako by byla okamžitá zrychlující síla působící na hmotu. Uvedené dává však také oprávnění k výroku, že energetický obsah přiměřené hmoty je reciproční energetickému obsahu přiměřeného "objemu" časoprostoru.

 

     Všechno to ale stále zní trochu jako přitažená spekulace a nedokazuje nijak "pevnost základny", se kterou ani uznávaná fyzika dávno nepočítá. Objektivní východisko spočívá v ZAŘAZENÍ GYROSKOPICKÉHO SILOVÉHO PROJEVU MEZI EKVIVALENCI TÍHOVÉ SÍLY A SÍLY SETRVAČNOSTI KLIDOVÉ HMOTY, které se realizují stejným druhem sil.

 

     Ustanovením podmínek pro absolutní pohyb není důvodu aby oprávněná speciální teorie relativity byla zavržena, nýbrž jen omezena v oblasti mechaniky tak, že bude platit vždy pro JEDEN SPECIFICKÝ SILOVÝ IMPULS jakéhokoliv děje, což vlastně ani není omezením.

 

     Vpředu vyjmenovanou druhou skupinu sil reprezentuje jedna jediná kosmická síla, která má několik podob stejné podstaty. Rozhodně jsme tu sílu nikdy nepřisuzovali mechanice časoprostoru, leč ten je zatím stále předmětem diskusí. Gravitace je dosud pro názornost vyjadřována jako plošné zakřivení ČP, které je nutno si představit jako sférické, vytvořené kosmickým tělesem kulového tvaru. To je možno nahradit správnějším výrazovým prostředkem, jak uvedeno dále. Podle mé zkušenosti je třeba časoprostoru přiřadit rozměr "mocniny času pro silovou polohu hmotné částice". Anebo jinak: Při vzájemném zrychlení časoprostoru a hmoty "předurčuje ČP prostorové souřadnice každému hmotnému bodu (zprostředkovaně  tělesu) silou určitého vektoru".

 

     Pokusím se objasnit, jak jsem k tomuto závěru dospěl bez podrobnějšího popisu vlastních experimentů. Představme si Einsteinův časoprostor jako "energetickou želatinu", ve které se vše ve skocích nebo pozvolna rozpouští

v entropickém pochodu v podstatě mechanickým rozpadem nebo radiací. Tato energetická želatina může být všesměrově elektromagneticky frekvenčně modulována a má tu stálou vlastnost, že hmotě klade odpor při jakékoli změně pohybu hmoty. Kromě toho časoprostor hmotou prostupuje, ale také, což je nový fyzikální pojem, se skrze hmotu zrychluje do hmoty jiné, a svým zrychlováním hmotu unáší. Tomuto zrychlování skrze hmotu se dostalo názvu přitažlivost - gravitace, protože se to jako přitažlivost jeví. Sir Isaac Newton vytvořil obdivuhodné shrnutí zákonů nebeské a pozemské mechaniky podle reálných výsledků experimentů, které vyjádřil matematicky a vždy budou nenahraditelným pilířem mechaniky. Nové poznatky mohou klasickou i relativistickou mechaniku pouze doplnit a zpřesnit.

     Hmota je v časoprostoru a současně ČP ve hmotě, a vzájemné zrychlení se na hmotě projeví silou nebo se projeví tíhou. Jelikož je viditelná hmota objemově

v menšině a ČP "jakoby není fyzikálně reálný", chápali jsme při každodenní zkušenosti, která je nyní bohatší, že existuje pouze hmota v časoprostoru. V zajetí předsudků nebylo dosud možno "si na ČP sáhnout nebo udělat mechanický model gravitace". Věřte nevěřte, mechanické modely gravitace dávno lidé vytvořili a neví o tom. Už kolem roku 1810 německý konstruktér G. S. Bohnenberger sestrojil přístroj, setrvačník v Cardanově závěsu, jehož osa zachová stále stejný směr

v prostoru. Podepřeme-li konec vodorovné osy volného setrvačníku, přesvědčíme se že na přechodnou dobu a z jistého hlediska překonává gravitaci. Matematicky je sice tento jev popsán, avšak "chování" setrvačníku při silových podnětech, kdy jeho volná osa rotace může společně s těžištěm konat další NUCENÉ pohyby

v prostoru, matematika popíše jen s nesmírnými obtížemi nebo vůbec. Když akceptujeme nový pohled na příčinu mechanických sil, který slučuje jejich původ do mechanické interakce hmoty a časoprostoru, odblokuje fyzika svůj další vývoj. (Zde mám na mysli příkladně nedostatečné formulace obsažené v knize FYZIKA - příručka pro vysoké školy technického směru, autorů Z. Horáka a F. Krupky, vydané SNTL/ALFA 1981, zejména stránky 77 a 78). Nová interpretace přírodních sil se sama nabízí a jistě pomůže vyřešit jiná obtížná místa fyzikálních teorií a nejen to, bude silně inspirativní při hledání vztahových souvislostí známých i nových jevů.

 

     Studujeme-li impulsy sil, jimiž gyroskop "zevnitř odpovídá" na vnější působení dvojice sil, musíte souhlasit se zjištěním, že při natáčení jeho osy rukou, se jedná

o stejný druh síly, jakým hmota reaguje na přímočaré zrychlování a tedy stejný druh síly, který způsobuje tíhu podepřeného tělesa. (Zde vstupuje zkušenost). Gyroskop je konvertor, v němž se transformuje "setrvačná" kinetická energie hmoty, obsažená uvnitř tělesa, na "vnější sílu", která stabilizuje těleso proti úhlovému pootočení osy rotace. Pokud je stabilizační moment překonán vnějším momentem sil, způsobujícím vlastně druhou rotaci, přidá se silová rotace třetí. Hmotné body přechodně vykonávají troj složitou rotaci podle tří os v prostoru

a tato kompenzace je důležitá pro silové vztahy mezi hmotnými body uvnitř tělesa. (Hmotné body tam konají pulzní silový pohyb).

 

     Roztočený setrvačník "v sobě obsahuje" přídavné napětí soudržnosti své hmoty

a časoprostor v energetické aktivní formě. Působí-li na osu otáčení impulz momentu vnějších sil, dochází přechodně k pootáčení osy rotace KOLMO na vnější moment a k odporu k tomuto pohybu. Když však uspořádáme dva setrvačníky na společnou osu, stane se něco jiného. K pootočení jejich osy (když autorotace jsou protismyslné) už nepotřebujeme žádný moment vnějších sil, a světe div se, setrvačníky vykonají práci (vydají energii) na ohyb (!) společné osy. Setrvačníky se neprojeví vnějším momentem na okolí "ven" z uzavřené mechanické soustavy, nýbrž energie v nich nashromážděná "opustí tělesa" - PROZATÍM uvnitř této soustavy. Opět je na tom pozoruhodné to, že jsme "přiměli časoprostor, aby pracoval", transformoval energii. Ovšem až na poslední větu, jsou jevy eliminace gyroskopických momentů všeobecně známé, využité např. v letecké turbíně s pravolevou rotací. Jedná se však o správné pochopení této skutečnosti.

 

     Při rozboru jistého specifického uspořádání mechaniky gyroskopu nalezneme SOUČTOVÉ DIFERENCE v rotačním pohybu hmotných bodů v jejich okamžité obvodové rychlosti (a tedy i v dostředivém zrychleni) NA STEJNÝCH POLOMĚRECH ROTACE UVNITŘ TĚLESA, což by mělo být u tuhého tělesa nepředpokládané. A tyto diference budou menší, když se jeho osa v prostoru "VNITŘNÍ SILOU" vychýlí určitým nejkratším pohybem (impulsem z vnitřku hmoty, jehož iniciátorem může být jedině a pouze časoprostor). To mne vedlo

k závěru, že rotační pohyb HB a tedy celé TUHÉ těleso konalo absolutní pohyb. Že tedy za absolutní pohyb lze označit každou okamžitou rychlost (i tu, kterou zrakem nevnímáme), která provází SILOVÉ zrychlení, což může být jen ve vztahu hmoty k časoprostoru. Naproti tomu volný pád je zrychlení hmoty BEZSILOVÉ, takže se nejedná o vzájemné zrychlení hmoty a ČP.

 

 

     ČASOPROSTOR SE PROJEVUJE MECHANICKOU SILOU PŘI VZÁJEMNÉM ZRYCHLENÍ S HMOTOU A TO ZNAMENÁ, ŽE OKAMŽITÁ RYCHLOST POHYBU HMOTY V TOMTO PROCESU JE ABSOLUTNÍ.

 

Každé jiné vyjádření absolutní rychlosti považuji za nesprávné!

 

     Časoprostor ustanovíme za obecně vztažnou základnu pohybů těles, správněji jejich jednotlivých hmotných bodů. Zrychlený pohyb hmoty časoprostorem je totéž, jako zrychlený pohyb časoprostoru hmotou, avšak ČP je majoritním činitelem vzájemného pohybu, což je dáno jeho silovou stabilitou a energií ve všech okamžitých prostorových souřadnicích. Každý geometrický bod časoprostoru však "počne být hmotě stabilní" až v okamžiku zrychlení hmoty proti němu. Zvolený souřadnicový systém časoprostoru se geocentricky zrychluje vzhledem k povrchu Země a ke každému tělesu úměrně podle velikosti hmotového centra. Mezi dvěma hmotovými centry platí Newtonův gravitační zákon, neplatí však mezi HB těchto center. Při zrychlení hmoty obecně, musíme rozlišovat, zrychlují-li se HB vzhledem k pomyslnému souřadnicovému systému časoprostoru (je to vždy zrychlení HB absolutní), nebo zrychlují-li se pouze k tělesu nebo také, zrychlují-li se současně k ČP i k tělesu. Pro představu lze pomyslný okamžitý souřadnicový systém ČP umístit kamkoli do prostoru a orientovat jej podle geodetických světočar. Hmotný bod v jeho počátku se bude nacházet ve stavu bez tíže.

 

     Žijeme na povrchu velmi hmotného tělesa a vše, co nás obklopuje i s námi, je zrychleně unášeno časoprostorem směrem k těžišti zemskému, ačkoli se podepřeni nepohybujeme. Chci zde zdůraznit jistý posun proti interpretaci stávající mechaniky tzv. fiktivních setrvačných sil, "jež se objevují přechodem od inerciální vztažné soustavy k soustavě, pohybující se se zrychlením a nemají původ

v reálných tělesech ...". Tyto setrvačné síly, stejně jako tíha, mají původ

v absolutním pohybu reálného časoprostoru hmotou. K tomuto poznání lze dospět uvědoměním, že absolutní okamžitá rychlost hmoty nemusí být měřitelná geometricky (jako časový násobek zrychlení), takže není vnímána lidským smyslem, který poskytuje zrakovou zkušenost. Ale dostat se jako první do tohoto dobu poznání, znamená projít strastiplnými testy hledání výrazového systému.

 

     V časoprostoru, který se v rovinách geodetických sfér horizontálně nepohybuje, popisujeme pohyby těles obdobně jako ve stavu bez tíže. Při vzájemném zrychlení hmoty a ČP můžeme směr pohybu časoprostoru určovat podle směru vzrůstu velikosti stlačení hmotných bodů v tělese. (Toto zobecnění poslouží např. při studiu geotektoniky). Naopak, vektor okamžité absolutní rychlosti HB směruje

od největší hustoty stlačení" směrem opačným. Okamžitá absolutní rychlost každého HB tělesa vzhledem k ČP je současně také relativní okamžitou rychlostí vzhledem ke každému HB tělesa jiného. Takovémuto elementárnímu "rozpitvání" tělesa na hmotné body se nevyhneme při studiu silových projevů v gyroskopu

a v orbitálních rozměrných tělesech namáhaných na zkrut a ohyb, ale také při měření konverzních sil v zemských vrstvách, atp. Vzniká z toho nutnost výstižně

a fyzikálně přesně definovat "hmotný bod": Pojem HMOTNÝ BOD by měl představovat nejmenší (avšak složenou) hmotnou jednotku (částici), která má za všech okolností nulový součet vnitřních gyroskopických momentů (možná daných pojmem spin), tedy by to měla být molekula, ale to nevím. Vzpomínám si na zmínku o jednom experimentu, při kterém byl rotující kovový váleček

v elektromagnetickém poli přiveden do tak vysokých otáček, že naráz explodovala jeho molekulární soudržnost. Vzniklé částice snad mohou být nazvány hmotnými body.

 

     Příklady vztažnosti zrychlení a okamžité rychlosti hmotných bodů:

 

Pohyb hmotných bodů společně s časoprostorem = stav bez tíže.

Vzájemné zrychlení ČP a HB je nulové.

Vzhledem k zemskému povrchu jsou zrychlení aHB

a okamžitá rychlost vHB relativní, zrychlení g ČP je absolutní.

Vzhledem k zemskému těžišti jsou HB a ČP bez pohybu.

 

Pohyb časoprostoru proti hmotným bodům tělesa podepřeného.

Vzájemné zrychlení ČP a HB je absolutní.

Vzhledem k zemskému povrchu jsou zrychlení aHB

a okamžitá rychlost vHB nulové.

Vzhledem k zemskému těžišti a ČP jsou zrychlení aHB

a okamžitá rychlost vHB absolutní. Majoritním činitelem je vždy časoprostor.

 

 

         

          Že je to nesmysl? Mějme fantazii: Sedíte v helikoptéře, která visí na vrtuli a je na jednom místě v prostoru. Máte zavázané oči, "vypněte kouzlem gravitaci". Co se stane? Vy nepoznáte nic, dál klidně sedíte. Nezávislý pozorovatel však spatří, že jste náhle začali "padat od země". Vaše smysly NEPODAJÍ INFORMACI o změně pohybu, ačkoli jste se počali evidentně zrychlovat proti předchozím stavu. Vyhlédnutím z okna budete vzrušeni tím, že na počátku toho dění jste se museli pohybovat přece také, ale bez smyslového vjemu (neviditelně?). To jsou novoty alternativní fyziky - NOVÉ STANOVISKO ZÚČASTNĚNÉHO POZOROVATELE. A nyní si představte, že nejste neseni vrtulí, ani reaktivním motorem, ale máte za sebou hnací jednotku, která pracuje na principu silové časoprostorové translace ...

 

 

Pohyb hmotných bodů tělesa proti časoprostoru normálným zrychlením anHB je pohybem časoprostoru proti hmotným bodům tělesa se zakřivením w.

 

V horizontálních rovinách je vzájemné zrychlení aČP = anHB absolutní.

 

     Energetický časoprostor "silou vnucuje" hmotným bodům základní podmínku zákona sférického pohybu: aby HB tělesa na stejných poloměrech oběhů R1, R2 ... neměly mezi sebou pohybové diference. (Odtud pojem pohybu absolutního). Tak je vytvořena stabilizovaná osa rotace. Hmotné body tělesa totiž bez odporu rotují jen v jedné rovině prostoru, nebo

s definovatelným odporem současně ve třech rovinách prostoru ...

 

     Když připustíte, že každý předmět, na zemském povrchu PODEPŘENÝ, koná absolutní pohyb vzhledem k časoprostoru, tedy koná i neviditelnou okamžitou rychlost, je nezbytné fyziku tomu přizpůsobit. Lze totiž odvodit, že budeme-li těleso v kosmickém prostoru zrychlovat stálou silou, avšak skokově (s přerušováním zrychlující síly), bude se těleso (umělé plavidlo) "propadat" do jiného, paralelního vesmíru. Podmínkou je, aby zrychlovací skok byl včas ukončen, dříve, než se začnou uplatňovat relativistické principy omezení rychlosti. Na konci každého skoku vždy ukáže všesměrové měření rychlosti světla na hodnotu c , takže relativistická omezení konečné rychlosti tělesa je možno obejít diskontinuálním zrychlením. Promiňte, poněkud předbíhám reálný vývoj světa, ale obrázek to ukazuje:

Situaci relativního překonání konečné rychlosti šíření elektromagnetických vln lze znázornit na myšlenkovém příkladu kombinovaného plavidla.

 

 

 

   

 

 

 

 

 

         

V přístavu Z je dostatečně dlouhé plavidlo 1 postaveno přídí k širé vodě,

a v tom plavidle je ve stejném směru na hladině menší plavidlo 2, a v něm ještě menší 3, atd. .. Po vhození kamenu před plavidlo 1, se po hladině šíří vlny od přístavu Z, tedy ve směru plavby, konečnou rychlostí v1. Plavidlo 1 vypluje, a když dosáhne rychlosti v1, kterou nesmí překročit, spadne před další plavidlo 2 kámen, a dostih vln druhou lodí pokračuje. Uvnitř prvé lodi bude již dopředná rychlost šíření vln vzhledem k přístavu dvojnásobná. Při postupném vyplouvání a vhazování kamenů z vnitřních plavidel je zřejmé, že žádné plavidlo nepřekonalo rychlost šíření vln své prostorové sféry (sférické hladiny ČP), ale rychlost vnitřního plavidla je vzhledem k přístavu za daných okolností násobkem konečné rychlosti šíření vln. V okamžiku vhazování kamene má předchozí plavidlo konstantní rychlost, ale musí být poháněno proti odporům. Kosmická loď naproti tomu, před začátkem dalšího skoku, se pohybuje setrvačně. (Za předpokladu akceptace STR, položme si otázku: Co může být příčinou možnosti dalšího zopakování zrychlovacího impulsu v kosmu? Připusťme, že  vyrovnání energetického potenciálu mezi hmotou a časoprostorem "v jeho okamžitých souřadnicích").

 

          Pojmem "éter" se snažili fyzikové vykonstruovat kosmické prostředí pro šíření světla. (Bylo to bezpochyby velmi silné intuitivní snažení, neboť mučivá víra v realitu dosud skrytého, které nejsme schopni dokázat nebo v souvislostech logicky formulovat, vede až k pominutí mysli). Vědci si tehdy řekli: Kdyby takové prostředí existovalo, potom by pohyb zdroje světla musel být k němu měřitelný. Snad zvolili dokonce určité místo a dobu konání experimentu, aby pohybem Země docílili největší rychlost světelného zdroje vzhledem k éteru, který, (jak paradoxně správně!) předpokládali, se pohybovat se Zemí nebude. Měřící aparaturu se zdrojem světelného paprsku namířili ve směru pohybu a v opačném směru, avšak žádný rozdíl v rychlosti šíření světla v éteru nenaměřili, přestože jejich měřící přístroj by takový rozdíl bezpochyby zaznamenal. Očekávalo se, že zdroj světla bude mít vzhledem ke světelnému éteru přesvědčivou rychlost a tím by existence éteru byla prokázána.

 

          Co je možno říci o experimentu se zrcadlovou soustavou interferometru plovoucí na rtuti dnes? Byl důkazem reálné skutečnosti, že POHYB TĚLESA, KTERÉ SE V PROSTORU POHYBUJE určitým směrem BEZ ZRYCHLENÍ

(bez časové účasti!) VZHLEDEM K ČASOPROSTORU, v tom stejném směru, NEEXISTUJE.

 

          Michelsonův nákladný a fundamentální experiment měl filozofický závěr ten, že tzv. kosmický světelný éter je nereálný, neboť prý světlo nemůže být vlněním éteru a původ světla bylo třeba hledat jinde. Z teorií o světle byla nakonec přijata jako nejzpůsobilejší teorie kvantová, tj. VLNOVÁ MECHANIKA. Fotony, jako energetická kvanta MOHOU VŠAK PŘEDSTAVOVAT VLNĚNÍ ČASOPROSTORU - prostoru s energetickou časovou účastí.

 

          Kdyby pana Abrahama Alberta Michelsona (1852-1931) napadlo zkonstruovat aparaturu pro měření rychlosti světla ve vertikálním směru a kolmo

k němu, fyzika by se zřejmě ubírala jinou cestou a kdo ví, zda by Albert Einstein formuloval teorii relativity tak, jak nakonec vyšla z jeho pera. Teorie mimochodem stojí na jednom z hlavních pilířů, kterým je právě konstantní rychlost světla VE VŠECH SMĚRECH. Světlo se však šíří (zdůrazněme "v prázdném prostoru") konstantní rychlostí c pouze ve směrech, které jsou kolmé ke gravitačnímu zrychlení. Ve směru gravitace však má rychlostní (a tedy frekvenční) odchylku míjením nebo přiblížením gravitačních těles (o rozdíl okamžité rychlosti gravitačního zrychlení). ABERACE přímočarosti světelného paprsku směrem

k velmi hmotnému tělesu JE PRŮMĚTEM PROPADU ČASOPROSTORU, jako nositele světelného vlnění, DO HMOTY TĚLES. Na zdánlivé aberaci polohy kosmického tělesa stojí také E=mc2. Teorie relativity musí být akceptována

s jistými výhradami, protože operuje s PODMÍNEČNÝM teorémem, že absolutní pohyb těles neexistuje.

 

          Nikdo zatím nepoužil tak odvážné myšlenky, že by se zdroj světla, koná-li NEZRYCHLOVANÝ pohyb vzhledem ke kosmickému éteru (časoprostoru) prostě nepohyboval, tedy jeho pohyb by probíhal jen vztažně k ostatním tělesům. Pouze vzájemný zrychlený pohyb ČP a hmoty je absolutním pohybem. Z takového vzájemného pohybu vzniká INDUKOVANÝ SILOVÝ DOPROVOD - JEDEN

Z PROJEVŮ KINETICKÉ KOSMICKÉ ENERGIE.

 

          Dá se říci, že těleso padající k Zemi se zrychluje spolu s časoprostorem, který směřuje do hmoty Země podstatně s větším zrychlením, než do hmoty nesouměřitelného tělíska. Při volném pádu má těleso okamžitou relativní rychlost

k povrchu zemskému, k těžišti nulovou. Zrychlení ČP k povrchu je absolutním pohybem, tedy i k tělesům na zemském povrchu podepřeným.

 

          Fyzikové atomu by měli přijít na to, k čemu do sebe interstruktura atomů "potřebuje elementární časoprostor nasávat", nebo jak "absorbuje časoprostorový přetlak". Gravitační zrychlení je v podstatě časoprostorová imploze do hmoty těles, limitovaná velikostí hmoty. Explozí zhroucených hvězd (nevím kterého druhu) se zřejmě časoprostor do Vesmíru zpět uvolňuje. Kosmologové asi přehodnotí reálnost Velkého třesku.

 

          Časoprostor má složitou a neznámou strukturální stabilitu, která buď není nebo určitým způsobem je v elektromechanické interakci s hmotou (viz výsledky práce ing. Jaroslava Šprince, CSc. na zařízení PLANEX, uveřejněné v Technickém Týdeníku č.34/2001, nebo viz experiment prof. E. R. Laithwaita s gyroskopy v článku Proti zemské tíži, uskutečněný před Vědeckou královskou společností v Londýně na sklonku roku 1974).

 

          Tak zvané „aktivní vakuum“, potažmo časoprostor, jeho „zakřivení“

a dynamika jsou hmotě aktivním vnějším prostředím. Mechanické síly: setrvačná, odstředivá, gyroskopická, gravitační a některé další unášivé síly nemají tedy skutečně původ v reálných tělesech. Vnější silové prostředí formuje hmotě stavbu

a prostorové souřadnice. Současná oficiální věda pro ně hledá pojem univerzálního pole. Ale co jiného může lépe vystihnout obecný pojem pole, než ENERGETICKÝ ČASOPROSTOR, můžeme-li z něj mechanickou sílu i elektromagnetickou energii neomezeně čerpat pomocí specifických transformací, založených na porušení mechanické nebo elektromagnetické symetrie. V časoprostoru by měla být obsažena "nezkondenzovaná hmota ve stavu kosmické energie" a je těžké popsat její formu pátého skupenství, když čtvrtým je plazma.

 

 

          Ve vymezené části "současného viditelného" prostoru s obsahem hmoty by mělo platit:

                                                       EV

                          EČP= EM = mc2 =  2 ,

kde

EČP  =  energie reálného časoprostoru

EM   =  energie hmoty

EV   =  energie vymezeného prostoru ("současného" vesmíru) s obsahem vážitelné hmoty.

 

Poznámka na závěr: Současný Vesmír je viditelný vesmír "do okamžiku", kdy pozorovatel ještě nedosáhl ke prahu rychlosti c vzhledem k výchozí základně BĚHEM JEDINÉHO ZRYCHLUJÍCÍHO IMPULZU. Jenže ten viditelný vesmír, tam "na konci", byl reálný před miliardami let. Važme si proto reality, která je nám poblíž a zlepšujme ji.

 

 

 

 

                                                                                      Jaroslav Zumr

                                                                                                          Dvůr Králové n/L      08/2002