Delpassův experiment - vědecký pokus, který odhalil záhadu smrti?
Díky dosud utajovaným experimentům se dostala věda až na okraj posmrtného světa, který byl dosud jen doménou mystiky. K nejpřekvapivějším odhalením přírodovědců zkoumajícím hranici mezi životem a smrtí patří bezesporu Delpassův efekt.
Fyzik a počítačový odborník Jean Jasques Delpasse a neurolog William Jongh van Asyneck pracovali na počátku sedmdesátých let v rámci speciálního výzkumného projektu USA ve kterém se pokusili dokázat existenci dosud neznámé bioenergie. Přitom zcela nečekaně učinili významný vědecký objev.
Vše začalo tím, že se Delpasse kontaktoval s dr. Grey Walterem, provádějícím toho času výzkum v oblasti biofeedbacku, tedy postupu při kterém se funkce těla považované dosud za nekontrolované, dají vědomě řídit. Své pokusy prováděl ve speciálním středisku, s převážně starými lidmi, trpícími hypertonií. Tyto osoby s vysokým tlakem mačkali při nich v relaxovaném stavu spínač a na obrazovce se objevoval určitý obraz. Walter přitom pomocí elektrod snímal jejich křivky mozkového proudu na EEG. Současně se vždy krátce před tím, než pokusná osoba zapnula spínač, na EEG projevil proudový náraz, který nazval "vlnou připravenosti". Poté dr. Walter mozkové elektrody spojil přes zesilovač s t
elevizním přijímačem a adaptoval tak "vlnu připravenosti" jako běžný televizní signál. Pokusná osoba již nemusela mačkat spínač, stačilo jenom chtít jej zapnout a monitor se rozsvítil.
Dr. Grey Waltera trápili problémy, které při jeho experimentu nastali.
Jakmile si totiž osoba na jev zvykla, "vlna připravenosti" přestala působit a nedala se vyvolat ani silou vůle. Tím ovšem celý jev ztrácel na seriozní vědeckosti, protože ta předpokládá, že experiment, aby byl uznaný, musí být kdykoliv opakovatelný. Van Amsyneck, který na jiném pracovišti experimentoval se zdroji slabého elektromagnetického záření, zjistil, že některé jeho druhy jsou schopny uvolnit blokády únavy, které vznikají poté co odezní kouzlo novosti při pokusech. Za určitých podmínek tak byli jeho pacienti schopni vyrábět vlny připravenosti bez rozdílu jestli o tuto činnost mají zájem či nikoliv.
Delpasse van Amsyneckovy experimenty zaujali, neboť v nich
našel souvislost s Walterovým televizním pokusem. Zároveň ho napadlo, že pokusná osoba by si měla "vlnu připravenosti" uložit do své dlouhodobé paměti. Tak by si jí mohla vyvolat kdykoliv. Při pozdějším, již společném eperimentování obou vědců se zjistilo, že člověk, který si připomíná naučené, současně vyrábí nové "vlny připravenosti". Proto v běžném případě žijících osob je neobyčejně obtížné rozlišit původní "vlnu připravenosti" od "vlny připravenosti" vzniklé z impulsu paměti.
Van Ansynckovi hypertonici mohli každou chvíli dostat infarkt či mozkovou mrtvici a tedy zemřít. Jaká situace nastane v případě umírajícího člověka? Ten totiž asi sotva bude myslet na tak bezvýznamnou věc, jako je zapojovací signál a sotva bude mít chuť rozsvěcet obrazovku. Původní úmysl vytvářet "vlny připravenosti" bude ležet zasut hluboko v podvědomí jeho paměti a nebude p
roto v tak důležitém okamžiku jako je umírání významný. Mimo to může být pacient již dlouho v bezvědomí a tak bude experiment mít o to jednoznačnější výsledek. Delpasse v tom viděl pozoruhodnou souhru okolností, protože v takovém případě by zemřel člověk intenzivně cvičený ve vytváření vln připravenosti. Proto dostal nápad, že kdyby van Asyneckův experiment spojil s nácvikem Waltterova televizního pokusu, dosáhl by tím možnosti ideálního záznamu okamžiku smrti, v případě, že část našeho bytí nějakým způsobem do posledního okamžiku zůstává zachována. Delpasse se s van Amsyneckem dohodli a pokračovali v pokusech společně. Pacienti přijali cvičení ochotně, protože zapínat monitor pouze vlastním chtěním jim navracelo sebevědomí ze svých vlastních schopností. Delpasseho však přesto sužovali neustále obavy, že se program nestačí uložit do jejich dlouhodobé paměti a proto přiměl van Amsynecka, aby nepřestával s hledáním vhodných druhů záření. Stále se totiž objevovaly problémy, že některé druhy záření měly na vlny připravenosti vliv pozitivní a jiné naopak.
Brzy nato se pokus dočkal svého praktického ověření. Jedna sedmašedesátiletá pacientka po hypertonickém chrlení krve upadla do dlouhodobého kómatu, napojena na EEG a Walterovo pokusné zařízení, záhy zemřela.
Na encefalogramu se objevily charakteristické nulové linie oznamující vyhasnutí mozkových vln. Tedy jisté příznaky definitivního konce, ze kterého již není návratu. Tělo může ještě dlouho žít, plíce díky přístrojům dýchat a krev obíhat, do skelných očí se však již nikdy nevrátí vědomí. Přesto, právě v tomto okamžiku pacientka rozsvítila obrazovku. To vyvolalo otázku: Co je proces umírání a jak trvá dlouho? Umírání dělíme do tří fází: mozkové smrti, klinické smrti a buněčné smrti. Delpassův experiment posunul kontakt se zemřelou bytostí na samé hranice možností. Na důkaz zprávy odjinud ale zatím nestačil. Takový důkaz by mohl dát pouze tehdy, kdyby porušil platnost materialistického tvrzení, že lidská paměť je podobně jako paměť počítače závislá na existenci elektromagnetických proudů.
U druhého případu smrti se objevily nulové linie kolem třetí hodiny odpoledne, přičemž pacient ležel již od šesté hodiny ráno v hlubokém bezvědomí. Delpassův efekt i tehdy nastal současně s příznaky konečné smrti mozku. Oba vědci se pomalu smiřovali se skutečností, že vlna připravenosti je definitivně připoutána k žijícímu mozku, a to třeba i pracujícím na tak slabých frekvencích, že je dosud nemohou žádné přístroje zachytit. Přesto se nevzdali a použili další druhy záření ve spojení
s cvičením způsobujícím naprostou blokádu vln připravenosti. Ani nadále se nedostavil jiný výsledek. Začínali mít pocit, že se snaží sestrojit "perpetum mobile".
Nakonec se stalo, že van Amsyneck nasadil u umírajícího umělé dýchání ve spojení s druhem záře
ní, které dosud vykazovalo pouze negativní výsledky. Všechny lékařské symptomy a měřící přístroje svědčily o tom, že mozek je totálně mrtvý. Delpassův efekt, jak se dalo očekávat při použití tohoto záření se nedostavil. Van Amsyneck počkal dostatečně dlouhou dobu a provedl ještě potřebné testy. Když vypnul zdroj záření, obrazovka ožila Delpassovým efektem. Jev prokazatelně proběhl v zemi nikoho, hluboko za hranicemi smrti. Bylo to jako když za dveřmi, které za sebou zavřel odcházející člověk, jsme zvenčí zaslechli mizející ozvuk jeho kroků.
Delpasse a van Amsyneck poté shodně konstatovali, že energeticky slabé záření zcela určitě nemůže nahrazovat mozkový proud a nemůže ani udržet při životě mozkové buňky, které bez kyslíku neodvratně umírají.
Jedná se proto o novou neznámou energii? Tady je třeba znovu připomenout, že Delpassův efekt nebyl ani v jednom případě prokázán u osob, které cvičení neprodělaly. Jde snad tedy o jeden z prvních vědeckých důkazů o životě po smrti?

Další úvahy a otázky
Jistě nikoho z nás neutěšuje představa, že až zemřeme, skončíme v těle červů a hmyzu, staneme se hnojivem pro rostliny a pokud zvolíme pohřeb žehem, rozplyneme se v oblacích. Je tomu tak proto, že nesmrtelnost proměny našeho těla nás v podstatě nezajímá, zajímá nás pouze nesmrtelnost našeho vědomí. Již v polovině tohoto století dělali dva američtí vědci, James McConnell a Robert Thompson pokusy s červy. Ozařovali je silným světlem, což je normálně nutilo k protahování. V té chvíli však červi obdrželi lehký elektrický výboj, který okamžitě vyvolal křečovité stažení těla. Po více než stonásobném opakování byl tak vyvolán podmíněný reflex a červi se stahovali jakmile se rozsvítilo, aby tak předešli elektrické ráně. Poté co oba vědci červy rozřezali na kousky a nakrmili jimi ji
né červy, zapamatovali si tito pokus se světlem a elektrickou ranou za mnohem kratší dobu.
Protože byla tehdy přírodověda ještě v zajetí mechanistických teorií, hledající pokud možno třírozměrné útvary, svázané do řetězců, vysvětlení se nabízelo v podobě j
akýchsi hypotetických molekul paměti, které by se daly spatřit pod mikroskopem. Byla to doba často velmi krutých vědeckých experimentů, kdy zvířata byla předem vycvičena k určitým úkonům, aby vzápětí na to jim byly odstraněny velké kusy mozku. Přestože v některých případech často šlo až o 60% mozkové hmoty, nešťastná zvířata byla schopna si vzpomenout na to co je naučili před operací. Představa mozku-stroje pozbyla smyslu. Descartovská koncepce vědy novověku zdá se, že je i v tomto případě zcela v koncích, protože žádné přijatelné vysvětlení pro tyto skutečnosti nebylo dodnes nalezeno. Možná, že je to proto, že to co považujeme za hmotu, existuje pouze jako hologram stvořený informačním polem. A co když namísto toho, že paměť je jen bílkovina, složité seskupení aminokyselin, ve skutečnosti je tvarovou rezonancí siločar pole informací? Tedy toho pole, které se někdy projevuje jako hmota, jindy jako energie. V tom případě by paměť obsahovala v sobě pouze efekt podle něhož usedá "podobné na podobné". Změny by mohly nastat pouze překmity v jinou epochu děje, tedy druh vrstevnice. Tak vznikají například nejen krystaly, vrstvy korálu či vápence, ale vytváří se paměť historie celé planety jak jí zná geologie či archeologie. Že by na počátku všeho byla přeci jen ona antická "hudba sfér"? A bude to znít rouhačsky, nevědecky když řeknu, že i v obyčejných červech stejně jako v rostlinách je nesmrtelné"já", které ví, které si pamatuje, má opravdový strach (nikoliv jen pouhý reflex strachu) a podle toho se i chová? Co by totiž vědělo, nemuselo by ve svém mozku, nervových zauzlinách či jinde zanechávat o tom viditelné stopy. V tom případě by to nebylo ani závislé na nám známých neuroenergiích. Nesvědčí o tušení této animální skutečnosti i Dellpasův efekt?
Luboš Vydra