KOLIZE   SVĚTŮ

 

Jak to bylo s Venuší

 

  V roce 1950 napsal Immanuel Velikovský svou populární knihu „Worlds in collision“, kde tvrdí, že v pradávných časech zažila Země nebeskou katastrofu, při které byla zničena většina civilizace. Vytvořily se povodně, které zaplavily celé kontinenty a to způsobilo zánik mnoha zvířat. Většina vědecké komunity nazvala jeho dílo „Velikovského aférou“, což způsobilo skandál v Americké i Evropské vědě.

 Velikovský byl psychiatr a studoval S. Freuda - a protože se zabýval knihou o Freudových hrdinech, lámal si Velikovský hlavu tím, zda skutečně Mojžíš vyvedl Židy z Egypta, protože zemi postihla záplava. Takovou událost naznačuje i morová rána popisovaná v Exodu. Když hledal důkaz, který by tuto možnost potvrzoval, narazil v Leidenu v Holandsku na papyrus, který napsal mudrc Ipuwer a který tento předpoklad dokládal. Následně na to Velikovský zkoumal biblické korelace a všiml si pasáže v „Knize Joshui“, že do údolí Beth-horon dopadla sprcha meteoritů. V dodatku se dozvěděl, že tyto prastaré anály říkají, že během dlouhého dne Joshui „..byl svět zbaven světla a slunce. Slunce se neobjevilo po čtyři noci.“ V karibských záznamech objevil další souvztažnost: „..slunce vystoupilo nad horizont pouze trochu a zůstalo tam bez hnutí. Měsíc také zůstal stát.“ Souvztah dlouhého dne Joshui v Izraeli s dlouhou nocí v Americe dával Velikovskému astronomický smysl. Domníval se, že je na stopě něčemu důležitému. Začal zkoumat mýty a legendy prastarých lidí po celém světě. Tyto záznamy, které lidé považovali za svou historii, popisovaly ohromnou pohromu spojenou s objektem, který byl na obloze. Velikovský začal tato svědectví analyzovat; svědectví, která tradiční vědecká i akademická půda odmítala a zlehčovala jako bezcenná. Z literatury vyplývalo, že nějaké nebeské těleso nebo tělesa byly za katastrofu zodpovědná. Povšiml si, že jak v jedné, tak v druhé zemi, spojovali lidé katastrofu s planetou Venuší! V jiných prastarých tradicích popisovali Venuši jako planetu podobnou kometě. Např. Mexičané nazývali Venuši „doutnající hvězdou“ a popisovali ji jako kometu. V hinduistických Védách je Venuše vykreslována s „ohněm doprovázeným dýmem“. Hebrejský Talmud jako „oheň visící dolů z planety Venuše.“ V Egyptě byla Venuše vypodobována jako „cirkulující hvězda, která rozptyluje své plameny ohně,“ Aztékové ji nazývali „opeřený had“, jehož „pírka“ se označují jako „plamenný oheň.“ Drak či had je jeden z nejuniverzálnějších znaků pro komety v piktografech starých světů. Proto Velikovský uvažoval, že sloup světla ve dne a sloup ohně v noci popisovaný v Exodu, je Venuše na ekliptickém orbitu, která se dostala dost blízko Země nato, aby zapříčinila globální zdvižení zemské kůry.

  Na základě těchto zjištění považoval Velikovský tyto události za historické reálie a prosazoval, že asi kolem 10 000 let se Jupiter stal nestabilní, když na něj dopadla velká masa úlomků solárního systému, což jej rapidně roztočilo. Tato nestabilita byla redukována, když se část z něj odštěpila a putovala solárním systémem, což s sebou strhlo tisíce komet, spolu s masou úlomků. Ty se pohybovaly směrem od Slunce, ale i směrem ke Slunci. Masa ohromné horké hmoty, jak se pohybovala mezi Sluncem a Jupiterem, chladla a stala se Venuší.

  Velikovský pokračoval dál v šokujícím přepracování historie našeho solárního systému: V blíže neurčené době se Venuše pohybovala dál kolem Slunce, téměř se srazila se Zemí asi kolem roku 3 500 přnl. během časů Exodu. Zemská osa se změnila, což přineslo celkovou destrukci civilizace a života. Zemská rotace se obrátila zpět, zatímco následovalo dlouhé období temna. O 50 let později zapříčinila Venuše druhou katastrofu za doby Joshui, ale protože to bylo mnohem dále od Země než předtím, devastace byla menší.

 Mars, který v této době obíhal Slunce poblíž, kde se pohybovala Venuše, měl prý extrémně prudkou interakci s tělesem kometovitého tvaru a byl vytlačen ze své dráhy, zatímco Venuše se usadila na svůj orbit. Mars pak sledoval prodlouženou dráhu a přiblížil se několikrát k Zemi, než se usadil na svůj současný orbit.

    Tento scénář solárního systému napadli astronomové jako naprosto směšný. Takový případ nestability solárního systému by byl podle nich nemožný. Nicméně lloyd Motz, předseda astronomického oddělení na kolumbijské univerzitě prověřoval nebeskou mechaniku tohoto scénáře a připustil, „…že neshledal na Velikovského hypotéze nic metodicky špatného.“ Albert Einstein, který často s Velikovským o tomto scénáři diskutoval, také tvrdil: „.. že by mohl vysvětlit všechno popsané ve Velikovského knize na základě přijatých nebeských mechanik gravitace a netečnosti…dokonce i orbit Venuše, ačkoli by to vyžadovalo velmi neobvyklý stupeň shod náhod.“

 Ovšem astronomové, kteří napadli Velikovského teorii se nikdy nepokusili sledovat závěry Einsteina ani Motze. Profesor Ralf Abraham ve své knize „Chaos Gaia Eros“ (1994) předkládá dvě kapitoly pojednávající o konceptu nestability sluneční soustavy a tvrdí, že: „Známí astronomové jako Harlow Shapley a Carl Sagan, odsoudili Velikovského, protože pracoval na chybných základech a že Newtonův model neumožňuje v solárním systému žádný chaos.“

 Hlavní proud astronomů a vědců se k tomuto koncept choval až hystericky a zahájil naprostou cenzuru. Právě Harold Shapley spolu s několika dalšími kolegy se pokusil zabránit vydavateli Velikovského od vydání jeho knihy. Když to neuspělo, zorganizoval bojkot vydavatelových učebnic, které dodával do univerzit, což přivedlo jeho společnost k pádu. Aby zachránil alespoň část svého vydavatelství, převedl práva na jinou společnost, která nevydávala učebnice, aby nemohl být vydírán. Nakonec byl Velikovského vydavatel donucen spálit zbytek kopií a vyhodit šéfredaktora, který pro společnost knihu od Velikovského obstaral.

 Spálení knihy a cenzura byly pouze jednou z částí událostí rozpoutaného štvaní vědeckou komunitou. Byla to křížová výprava vůči těm, kteří měli jiný názor. Upalování čarodějnic 20. století. Astronom Gordon Atwater, ředitel muzea a planetária v New Yorku, plánoval uspořádat přednášku, kde by se mělo mluvit o Velikovského teorii a napsal o tom článek do novin. Avšak týden předtím než vyšla kniha „Worlds in collision“, Atwaterův kolega vešel rozzuřen do jeho kanceláře, plivl mu do tváře a na místě ho vyhodil. Následně na to byl Atwater dán vědeckou komunitou na černou listinu a po zbytek svého života nemohl sehnat práci v akademických kruzích.

   Zecharia Sitchin je známý badatel a píše knihy o pradávných civilizacích naší historie a jeho názory na vznik naší planetární soustavy, na původ lidí apod. jsou rovněž trnem v oku astronomů a dalších ,,vědců‘‘. Nedávno se vyjádřil ke knize Velikovského: „Před několika měsíci se na univerzitě v Bergamu v Itálii konalo sympózium na téma 50 let po Worlds in collision od Velikovského. Měl tam být konfrontován klasický a nový scénář našeho solárního systému. Byl jsem pozván, ale nemohl jsem přijet. Od kolegy vím, že se zde zúčastnil velký počet vědců, akademiků a astronomů. Zajímavá věc byla, že nikdo z přednášejících neztratil ani chvilku diskusí na hlavní téma – o Velikovkého tezi nebeského tělesa velikosti komety nebo větší, která vstoupila do solárního systému za časů Exodu a stala se planetou Venuší. Mluvilo se spíše o důvodech k opozici, o tom, že představil pochybný koncept katastrofy v našem solárním systému. Kdežto až do té doby byl přijatý názor takový, že se solární systém zformoval z mraku, který vířil kolem Slunce a z věčného pohybu ztuhnul do planet a ty pak získaly svůj dnešní tvar. Ovšem Velikovský již v 50. letech řekl ne! Byla to kometa a velké vzedmutí zemského povrchu, které změnilo solární systém a Venuše vznikla až potom.“

Jeden z hlavních názorů Sitchina v jeho práci se týká planetární kolize s planetou Tiamat, která byla základem pro vznik Země. To se údajně stalo před dlouhou dobou, ještě před tím, než na Zemi začal vznikat život (údajně před – 3,9 miliardy let). K otázce, že, kdyby měl Velikovský pravdu o Venuši, a kdyby byla kdysi kometou a vstoupila do naší sluneční soustavy - jak to, že to není v historických záznamech, Sitchin podotýká: „To je aspekt Velikovského výzkumu, který je patrně špatně. Ve svých záznamech se nezmiňuje totiž ani jednou o Sumerech, o nejvyspělejší kultuře dávnověku. Nevím jak to mohl opomenout. Přeci již před 50 lety bylo známo, že před Asýrií nebo Babylonem existovala vyspělá civilizace. Existovaly záznamy v akkadštině, což byly sumerské texty. V Sumerské říši a Babylóně trvaly oslavy Nového roku 10 dní. Při čtvrté noci se veřejně předčítal Epos Tvoření. Byl to výtah z víry a přesvědčení, že se tato nebeská kolize s Tiamat skutečně odehrála a tím se zformovala i Země a že kometa Nibiru se stala součástí našeho solárního systému. Věda bylo náboženství a naopak. Proč si toho Velikovský nevšiml, nevím. Snažil se vysvětlit události Exodu a zaměřil se na Egypt a domníval se, že biblickou potopu způsobila Venuše, která se stala planetou z komety. Zda by se mohli jisté události za doby Exodu vysvětlit, nikoli jako božské zázraky, jak si myslí věřící, ale přirozeně, příchodem nebeského tělesa, ať již kometou, meteoritem, k tomu dochází po celou dobu. Myslím, že Velikovský byl skutečný průkopník, v základě správného mínění v otázce, že solární systém není stabilní. Některé věci bych mu vytknul, ale jinak si myslím, že by měl za svou práci získat větší ocenění.“

   V knize G. Moosbruggera „UFO:… A přece létají“ říká Billy Meier – švýcarský spisovatel, filozof a badatel mimozemských civilizací, že Venuše byla původně měsícem Uranu. Na svou nynější oběžnou dráhu se dostala mnohem později, příčinou obří komety. Země měla tehdy za svého vnitřního souseda Merkur a za vnějšího planetu Malonu – planetu, kterou zničili válkami lidé, kteří na ní žili. Po vesmírné tragédii byla Malona po první explozi vržena zpětným nárazem na tehdejší oběžnou dráhu Marsu. Tam jí další výbuchy roztrhaly na bezpočet úlomků, které dodnes obíhají okolo Slunce v pásu planetek. Zároveň byl Mars katapultován na nejbližší vnitřní oběžnou dráhu, kde se předtím nacházela Malona.

 Podle Meiera není tedy Venuše odštěpkem Jupitera, nýbrž bývalým satelitem Uranu. Nedlouho po zániku Malony, dříve než se jediný měsíc Uranu usadil asi před 5 400 lety s konečnou platností na dnešní oběžné dráze mezi Merkurem a Zemí, strhla Venuši z její oběžné dráhy kolem Uranu obří kometa (Ničitel) asi před 10 330 lety a zavlekla ji na kurs Země, což vedlo k řadě vesmírných katastrof. Ničitel je také patrně zodpovědný za biblickou potopu před 6 613 lety. Znamená to, že by Velikovský, až na některé nepřesnosti např. s Jupiterem atd., mohl mít podle Meierovi teorie pravdu. Meier se vyjadřuje k Venuši podrobněji a říká, že tehdejšími událostmi byla Venuše navedena na velmi klidnou dráhu, která byla jednou z nejméně excentrických. Za to může Země, kolem které přeletěla. Díky přitažlivosti Země, se rotace Venuše zpomalila, až začala rotovat v protisměru. V důsledku velmi krátkého prodlení v zemské gravitaci se rotace planety již nemohla zrychlit, tím je dnes nejpomalejší planetou. To znamená, že gravitace Země »oloupila« Venuši při tomto přeletu o její vlastní rotační energii.

 Na závěr si však připomeňme oficiální stanovisko současné vědy. Podle astronomů  naše sluneční soustava vznikla před 4,7 až 4,9 miliardy let z mračna prachu, které rotovalo kolem Slunce a postupně se ochlazovalo až se zformovalo do planet. V té době tudíž také vznikla Venuše a ostatní planety naší sluneční soustavy, kromě našeho Měsíce. Je tím pádem stabilní. To znamená, že všechny planety jsou i stejně staré. Když se vrátíme k Venuši, astronomové vůbec nepředpokládají, že by se něco podstatného od té doby s naší sluneční soustavou dělo. Že by mohla být Venuše de facto nejmladší planetou starou zhruba 10 000 – 6 000 let je dle nich naprostý blud. Většina astronomů a vědců nebere historické záznamy starých kultur vážně. Jsou to prostě mýty. A ostatní jsou jen scénáře sci-fi. Nepopírají však, že některé kultury měly vynikající astronomické i matematické znalosti, nezabývají se však tím, kde je vzaly a hlavně ani nerespektují tvrzení kultur – odkud vědomosti vzaly. Dostatečně je nezaráží jak bez dalekohledů a výpočetní techniky mohly k takovým znalostem přijít.

Nicméně Venuše astronomy stejně poněkud trápí. V jedné ze svých knih píše Jiří Grygar: „První tajemství Venuše se týká její rotace. Co způsobilo, že se Venuše otáčí tak pomalu – daleko pomaleji, než kterákoli jiná planeta ve sluneční soustavě – a co obrátilo její rotaci do zpětného pohybu? Jediným mechanismem, který může v této souvislosti přijít na mysl, by bylo velmi těsné setkání s jiným vesmírným tělesem, jehož přitažlivost by ovlivnila pohyb Venuše. Šlo zde o setkání s jinou planetou naší sluneční soustavy? Nebo by mohl být rušivým tělesem nějaký vetřelec z mezihvězdného prostoru? Na tuto otázku nemůžeme zatím odpovědět.“

Astronomové však mají ještě druhou záhadu jak praví Grygar: „Atmosféra Venuše má téměř 100krát větší hmotnost než atmosféra naší Země, proč? Navíc Venuše je mimořádně suchá oproti Zemi a astronomové nedokáží přesně určit, proč tomu tak je.“

 

 

                                                           podle zahraničních pramenů Karel Rašín

 

Popisky:

 

Obr.1    Kniha Immanuela Velikovského, která v 50 letech způsobila rozruch

             ve vědecké komunitě.

 

Obr. 2  Immanuel Velikovský. Objevil snad mimozemský původ pro sérii událostí,    

            jako biblická potopa a další?