Počátky úvah o mimozemském životě  

Nekonečně světů řeckých atomistů

Debatu o mimozemském životě máme tendenci vnímat jako něco velmi moderního, co začalo dávat smysl až v souvislosti s rozvojem kosmonautiky. Není to ale tak docela pravda... Jako určité zárodky úvah o mimozemském životě můžeme chápat třeba víru v božstva sídlící na nebesích. Do podobné kategorie spadají i úvahy o sféře stálic (vnímaných jako místo nějak dokonalé, kam se za určitých podmínek může přenést po smrti i lidská duše) a vlastně i o všemožných záhrobích, lokalizovaných "někam jinam". Je ale jasné, že toto ještě nejsou úvahy o mimozemském životě v moderním slova smyslu - tedy o životě ve fyzikálním vesmíru (existuje přece jen určitý rozdíl mezi ufologem a spiritistou). Uvažovat o mimozemském životě v našich dnešních intencích začali poprvé řečtí atomisté v 5.-4. století př. n. l. Předpokládali, že v kosmu existuje nekonečný počet atomů a "světy" vznikají jejich srážkami. Není pak žádný důvod, proč by kromě našeho světa nemohl existovat i nekonečný počet světů dalších, klidně též obydlených. K tomu se přidala i původně hérakleitovská představa o tom, že světy se mění dle toho, nakolik v nich "plane oheň", tj. procházejí obdobím vzniku, rozkvětu a zániku (tak, jak se vzájemně přeskupují atomy). Světy jsou obyvatelné pouze v určité fázi - to je mimochodem vlastně docela moderní představa. Celkem zábavné je, že už první filozofové byli přesvědčeni, že žijí již v sestupné fázi našeho světa (tolik k úvahám o přicházejících krizích a neodvratných kolapsech). Pro naše téma je ale zajímavé i to, že vlastně nebylo úplně jasné, co se přesně těmi "jinými světy" myslí. Mělo jít spíše o jiná slunce a planety, nebo o paralelní vesmíry? (Podobné úvahy konec konců existují v moderní kosmologii, kdy se třeba předpokládá, že varianty multiverza s jiným počtem rozměrů neumožňují díky odlišnému působení gravitace vznik hvězd - také v tomto případě se jiným světem míní spíše paralelní vesmír než sousední planetární soustava.) Řecký atomismus byl ale zatlačen učením Aristotelovým o konečném vesmíru a "nebeských sférách". Země byla v tomto vnímání zcela jedinečná (ne nutně v kladném slova smyslu, ale třeba i jako kosmická skládka), rozhodně ne jednou z mnoha planet. Debaty o jiných světech tak na nějakou dobu ustaly. Když Lukiános psal své fantastické cestopisy, kde vystupují i obyvatelé Měsíce, měl spíše v úmyslu vytvářet zábavné hříčky (třeba ve stylu Gulliverových cest), než nějak seriózně uvažovat o mimozemšťanech. To platí i pro některá další antická díla. Pokračování těchto úvah se objevilo ve středověku a bylo spojeno se spory o všemohoucnost Boží a její podobu. Mohl všemohoucí Bůh stvořit více světů? A pokud ano, proč tak neučinil? A neučinil tak opravdu? Po poměrně dlouhou dobu bylo možné s těmito myšlenkami experimentovat víceméně bez nebezpečí. O nekonečném množství světů byl přesvědčen například kardinál Mikuláš Kusánský. Přesto však myšlenka cizích světů a mimozemšťanů nebyla ve vztahu k náboženství prosta konfliktů... 

Měsíční moře

Otázky týkající se počtu stvořených světů středověké teology mátly. Tomáš Akvinský například poněkud paradoxně tvrdil, že Boží jedinečnost spočívá právě v tom, že náš svět je jediný. Takové názory sice byly ve shodě s Aristotelem, pro jiné však představovaly popření všemohoucnosti Boží. Argumentovalo se, že nekonečnému a nekonečně mocnému Bohu by přece mnohem více odpovídalo, aby stvořil nekonečné množství světů (klidně i s nekonečným množství inteligentních bytostí). Takováto představa je jistě velmi dobře slučitelná s nějakým obecným deismem, co však s biblickým Zjevením? Platí snad Kristova oběť jen pro náš svět? Nebo takto trpěl i pro spásu obyvatel jiných světů? Vtělil se snad i na těchto světech? (Zde stojí za poznámku, že dnes by se to dalo vyložit třeba tak, že podobně jako se biblické poselství přináší domorodcům na druhém konci světa, tak by církev mohla své poslání chápat i jako šíření víry mimozemšťanům - ve středověku byla by ale myšlenka cest k jiným světům byla chápána jako příliš fantastická. S otázkou mimozemského života se různé církve každopádně tím či oním způsobem musejí vypořádávat i dnes.) Myšlenka mnoha světů byla církví shledávána stále více kacířskou a byla také jedním z důvodů, které přivedly roku 1600 na hranici Giordana Bruna. Ve stejné době se ale debaty z úvah inspirovaných teologií přenesly do exaktnější roviny. Heliocentrismus otřásl představou výjimečného postavení Země, která náhle mohla být chápána prostě jako jedna z planet (a proč by pak život nemohl být i jinde?). Došlo k objevu dalekohledu a náhle se ukázalo, že pozorování dalších planet odhaluje útvary připomínající ty, které nacházíme na Zemi. Kepler byl v té době přesvědčen, že Měsíc je obydlen, a Galileo pak zřejmě jako první zavedl pojem "měsíční moře". Zhruba od Descarta se začalo uvažovat nejen o životě na dalších planetách, ale i o planetárních soustavách kolem jiných hvězd. V roce 1689 napsal Fontenelle významné dílo s názvem Rozprava o pluralitě světů. Naopak Newton byl v těchto otázkách velmi opatrný. Obecně tvrdil, že jeho gravitační teorie nedokáže odpovědět na otázku, zda je sluneční soustava ve vesmíru nějak ojedinělá, nebo zda podobných systémů existuje mnoho. Odvolával se na to, že on pouze popisuje důsledky, prvotním hybatelem a strůjcem pohybů měl být Bůh. V 18. století nicméně myšlenka nekonečného vesmíru, ve kterém se pravděpodobně nachází nekonečné množství obydlených světů, začala i přes odpor církve převládat. V 19. století se pak objevila scifi literatura, popsány byly i kanály na Marsu a debata o mimozemském životě v podstatě vstoupila do fáze, která již byla blízká současnosti... 

Zdroj: Steven J. Dick: Život v jiných světech, Mladá fronta, Praha, 2004

Autor: Pavel Houser

www.scienceworld.cz
dne: 16.05.2005