Obsah seminární práce ze sociálního lékařství:

  1. Úvod
  2. Současný stav českého zdravotnictví
  3. Platy lékařů
  4. Platy sester
  5. Kde jsou ty “černé díry”?
  6. Závěr
  7. Seznam použité literatury

 

1. Úvod

Největším problémem zdravotnictví dle mých zkušeností jsou finance, respektive jejich kritický nedostatek v určitých oblastech a plýtvání, nad kterým zůstává rozum stát, jinde. Otázka je, jak správně rozdělit finance tak, aby byl spokojen lékař, nemocnice, stát, pojišťovna a v první řadě pacient. Tento problém se v současné době snaží řešit vláda, ministerstvo zdravotnictví, Česká lékařská komora a především Lékařská odborová organizace. Podle mého názoru, hlavním nedostatkem českého zdravotnictví jsou velmi nízké platy nemocničního personálu – tedy lékařů a sester. Tito lidé dokáží často v primitivních podmínkách a za směšný plat pro své pacienty udělat maximum.Pacient je pak léčen podle celosvětových standardů, ale za české peníze. Proč jsou platy zdravotníků tak nízké a kam mizí peníze určené na zdravotnictví se pokusím objasnit v následujících odstavcích.

2. Současný stav českého zdravotnictví

Jak je na tom české zdravotnictví při porovnání ze zbytkem světa ? WHO v roce 97 zveřejnilo tabulku tzv. celkové úrovně zdravotnických systémů téměř všech zemí na světě. Prvním státem je Japonsko, druhým je Švýcarsko, Rakousko je 9., Německo 13., USA na 14. místě. Česká republika dostala 24. místo hned za Slovinskem, za námi je Portugalsko, Polsko skončilo na 27. místě, Slovensko na 30. a Maďarsko dokonce jako 33. Velice zajímavý je vývoj dětské úmrtnosti. Ta v naší republice klesla z 10,8 na 1000 narozených dětí v roce 90 na necelých 6 v roce 1996. Na stejném místě je Slovinsko, zaostává významně Slovensko (8,5), Maďarsko (7,4), Polsko (6,3). Tento ukazatel máme dokonce lepší než Holandsko, Francie, Velká Británie a USA. Jde přitom o velice citlivý ukazatel úrovně zdravotní péče. Velice zajímavý je i trend délky života, která rostla ze 71 let v roce 1990 na 74 let (1998). Dá se srovnávat i účinnost zdravotních soustav, která zjednodušeně řečeno vyjadřuje poměr mezi dosaženými výsledky zdravotnictví a objemem financí, které do něho plynou. Česká republika zde zaujala 48. místo zatím co USA skončily na 72. příčce. Logicky to plyne třeba už z pohledu na křivku délky zdravého života v porovnání s náklady zdravotnictví na jednoho obyvatele. Německo a USA vykazují prakticky stejnou délku života, ale dramatický rozdíl v nákladech. V Německu něco okolo 2500 dolarů za rok a obyvatele, zatímco USA 3700 dolarů a Česká republika “směšných” 600 dolarů. Tolik tedy reálné výsledky a celosvětové srovnání, z něhož nevycházíme vůbec špatně, ba dokonce zde jsme opravdovým ”premiantem” mezi postkomunistickými státy, na rozdíl od tolik preferovaných a opěvovaných bank či polostátních podniků. Dle mého soudu je to především zásluha českých lékařů, kteří našim politikům navzdory odvádějí profesionální práci.

3. Platy lékařů

Jsou lékaři za svou práci dostatečně ohodnoceni? Má odpověď zní ne. Lidé viditelně nechápou náročnost této práce. Neuvědomují si, že lékař má každodenně v rukou lidský život a jaká zodpovědnost na něm leží. Každé špatné rozhodnutí může pacienta zabít. Nutno připomenout, že lékař je také jenom člověk a opravdu nemůže vydržet víc jak 24 hod beze spánku. Dělník jde po své osmi hodinové “šichtě” domů, ale například chirurg po osmi hodinové operaci (během níž si nemohl dát pauzu ani si odskočit) musí jít sloužit další směnu. Proč ? Protože bez hodin navíc činí plat asistenta na chirurgii s 10 letou praxí 12000 Kč čistá mzda měsíčně. Průměrný plat je při tom v České republice 13900 Kč (cca 350 USD) za měsíc. Pak není divu, že se unavený a přepracovaný doktor splete, když slouží 20 hodin v kuse. Tyto argumenty ovšem veřejnost neuznává, jak jsem se mohla přesvědčit v televizní debatě s panem MUDr. Rathem.

A co na to pacienti? Ti samozřejmě vyžadují co nejkvalitnější ošetření, ale ”proboha, jen ať nemusím doplácet, měnit životosprávu či přestat kouřit !”. Ještě z minulého režimu jsou navyklí chodit se zcela banální příhodou (často několik dnů starou) v noci do nemocnice namísto toho, aby počkali do rána nebo navštívili svého obvodního lékaře. Ve zdravotnictví je “nevolnictví” haleno do hávu povinnosti a odpovědnosti za pacienty pod záminkou Hippokratovy přísahy. Práce lékaře nemá žádnou cenu a je možné, aby vysokoškolsky vzdělaný specialista seděl u počítače či psacího stroje a psal zprávy namísto písařek. Lékař je pro nemocnici výhodnější než administrativní síla, protože jejich platy se o tolik neliší a on navíc ví, co píše. Na mnoha odděleních je nutné, aby lékař vykonával práci, kterou jinde dělají sestry. A jeho plat je z velké části tvořen mzdou za služby, které musí sloužit díky neskutečným výjimkám i na úkor svého zdraví a rodiny.

Proč jsou tedy platy doktorů tak nízké a nikdo necítí potřebu s tím něco udělat ? Postavení lékařů (a zároveň celé inteligence) ve společnosti bylo po roce 1948 narušeno násilně administrativním rozhodnutím. Tehdy bylo rozhodnuto, že se plat lékaře nebude zásadně lišit od platu horníka a tento trend trvá. Proto návrat k normální struktuře společnosti musí být tedy proveden stejným způsobem, a nikoliv jakýmsi blíže nespecifikovaným tržním vývojem. Takový vývoj je možný pouze u profesí, které si určují cenu práce samy, respektive ji skutečně určuje trh, což se již stalo kupříkladu u právníků a ekonomů. U profesí, které jsou závislé na státu, buď přímo jako jeho zaměstnanci (učitelé, vědci, soudci, lékaři v nemocnicích), anebo zprostředkovaně přes určení ceny jejich práce (soukromí lékaři), nelze spoléhat na evoluci. K nápravě jejich postavení lze dojít opět jenom přes administrativní rozhodnutí politiků, kdy se zvýší platy u zaměstnanců a cena práce u soukromníků. Nikdo jiný než stát to udělat nemůže, protože jde pouze a jenom o to, jak si nastaví priority. Tedy do čeho chce své peníze investovat, zda do krachujících bank, či do zdraví a vzdělání svých občanů. Český politik je ochoten uvažovat o zvýšení platu lékaře pouze v případě, že se sám stane pacientem.

Částečně lze platy navýšit jednáním v nemocnicích.. Podíváme-li se totiž na přehled platů v jednotlivých nemocnicích, zjistíme zarážející skutečnost. Ze žebříčku nemocnic nevyplývá žádná závislost. Výše průměrného platu neodpovídá hierarchii nemocnic. Kupříkladu průměrný plat lékaře ve FN Olomouc je 33 863 Kč a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jen 26 100 Kč nebo v okresní nemocnici Jihlava je průměr 41 602 Kč a v Litomyšli jen 24 796 Kč. Žebříček nemocnic nekopíruje ani pořadí celkových průměrných výdělků podle okresů. Velmi nízké platy jsou například v Praze, kde je jinak nejvyšší průměrná mzda a vysoké zde jsou i celkové životní náklady. Paradoxem je, že právě v pražských nemocnicích končí případy, se kterými si na periferii neumí či nechtějí poradit.

4. Platy sester

Finanční ohodnocení sester není o nic lepší, spíš bych řekla , že jsou na tom ještě hůř. Nezáleží totiž na tom, jestli absolvovala jen střední zdravotnickou školu nebo má titul bakaláře z Univerzity Karlovy – na platu se to vůbec nepromítne. V českých nemocnicích chybí zdravotní sestry a zdaleka to není problém nový. Zatím co v roce 1994 pracovalo v nemocnicích 76 522 zdravotních sester, v loňském roce jich zůstalo pouhých 64 371. Tak jako kdysi obyvatelé NDR, tak i oněch dvanáct tisíc sestřiček hlasovalo nohama v referendu o tom, zda je jejich náročná práce důstojně oceněná. Protože je odpověď až trapně jednoznačná, chybí jen v Brně Bohunicích 70 sester a začínají se zavírat některá oddělení.Stejná situace je i v pražských nemocnicích. Práce za 15 000 šilinků v Rakousku, kde mají o naše zdravotnice zájem, je jistě lákavější. Také pražské nemocnice potřebují stovky zdravotních sester a lepší situace není ani na okresech. Nebýt těch několika tisícovek Slovenek a neurčitého počtu Polek a Ukrajinek, mohli bychom české nemocnice zavřít. Co vlastně nemocnice absolventkám zdravotních škol nabízí? Nástupní plat středoškolačky s maturitou je v 7. platové třídě pouhých 6080 Kč! K této “závratné” částce se nám od ledna podařilo prosadit příplatek 950 korun. Pokud novopečená sestřička nastoupí do kolotoče lůžkového oddělení, získá dále nárok na 500 Kč příplatku za práci ve směnném provozu a 400 Kč za riziko. Není to poněkud málo ?

Některé nemocnice však ani příplatky v této výši nepřiznávají. Pokud děvče vydrží alespoň půl roku, pak jí po této nástupní praxi může být plat o něco málo zvýšen. Za dobrou práci se může též těšit na pár stokorun osobního příplatku. V případě, že nemocnice má prostředky na proplácení přesčasové práce, smí si zdravotní sestra přivydělat na úkor svého volného času. Mladší setry vydělávají tak osm až devět tisíc hrubého a podle statistik je průměrný plat zdravotních sester 12 100 Kč s diferenciací od 12 900 ve fakultních nemocnicích, na jejichž ředitele tlačí ministr zdravotnictví, po 11 500 v nemocnicích okresních, jejichž ředitele většinou reálně nekontroluje nikdo. Průměrný plat v ČR byl přitom v loňském roce 13 900 Kč - tolik pro srovnání.

Na druhé misce vah, které mají při zvažování své budoucnosti v ruce absolventky zdravotních škol, leží noční práce ve směnném provozu, rozbité víkendy a rozvrácený životní rytmus. Je úsměvné, co povyku dokáží někteří spoluobčané zpustit při změně zimního času v letní. Zdravotníkům se přece noci mění v dny a naopak celý život. A další lahůdky : ženy v zaměstnání nesmí zvedat břemena těžší patnácti kilogramů. Podle nesmyslných výjimek však pacient není břemeno. Zkuste se zeptat na názor zad padesátikilových žen a dívek, které se hmoždí se stokilovými bezvládnými těly. Zvedáky nemocných? Ve většině nemocnic o nich nikdy neslyšeli. Svalnatí chlapíci na místech sanitářů, ti se vyskytují tak možná ve filmech. Naše zdravotnictví musí vystačit s několika hochy na civilní službě. Jen pro ilustraci : na III. Chirurgickém oddělení v Motole je momentálně pro kritický nedostatek sester uzavřeno 6 třílůžkových pokojů a půlka sester mluví slovensky.

Svoji váhu má i skutečnost, že práce ve zdravotnictví je po hornictví druhou nejrizikovější. O výhodách horníků mohou ale zdravotníci pouze snít. Lékaři a sestry jsou skupinou, která nejvíce trpí nemocí z povolání. . I jako zubař se mohu nakazit smrtelnou chorobou jako AIDS či Hepatitis B a C. Svrab, plíseň, hepatitida, tuberkulóza, salmonelóza – to jsou jen některé ze suvenýrů, které si přinesete z práce v nemocnici. Nejrizikovější jsou interní a psychiatrická oddělení spolu s léčebnami dlouhodobě nemocných. Není divu, že většina sestřiček se po mateřské dovolené již k práci v nemocnici nevrátí. Vzhledem k výši platu totiž často není rentabilní vůbec do takové práce dojíždět. Než rozvrácený rodinný život, to raději méně náročná a lépe honorovaná práce jinde. Nic jiného, než výrazné zvýšení platů, absolventky zdravotních škol v nemocnicích neudrží. Pokud bude sekretářka v čisťounké kanceláři vydělávat tak jako dosud mnohem více, než nevyspalá udřená sestra v rukavicích zamazaných od výkalů, budou zdravotnice z nemocnic prchat i nadále. Žádné falešné morální apely je u nezaplacené dřiny neudrží. Otázkou zůstává jak dlouho budou nízké platy tolerovat lékaři?

A psychická náročnost této práce? Stačí jen říct, že v porovnání s jinými obory je mezi zdravotníky nejvyšší procento sebevražd.

5. Kde jsou ty “černé díry”?

Proč tedy ve zdravotnických zařízeních schází finance ? Odpovědí je jedno slovo: plýtvání. Nejen penězi, ale i zdroji, materiálem a časem. Přičemž snížení, čímž se nedostatek peněz často řeší, nákladů nemusí znamenat omezení plýtvání. Mám na mysli stav , kdy na sále není framykoinová mast, protože byla označena za “příliš drahou” a postradatelnou. Příčinou plýtvání může být například snaha ušetřit za každou cenu, kdy pacient potřebující finančně náročnější terapii je nákladně převážen jinam, jen aby nemocnice “ušetřila”. Nebo když zdravotnické zařízení nemůže v důsledku omezených finančních zdrojů podat plný výkon. Jednotlivá zdravotnická zařízení si ve snaze ušetřit hledí jen “vlastního písečku” a náležitě nespolupracují Objem prostředků veřejného zdravotního pojištění je přitom konečný a jakákoliv nerovnováha či ekonomické zvýhodnění jedné skupiny poskytovatelů zdravotní péče vždy nutně vyvolá protireakci a je tedy časově omezené. Oproti zvýhodněné skupině navíc narůstá tlak ostatních na přesun větší míry péče o pacienty na ni. Proto jsou jakákoliv přechodná “utržení většího krajíce” jen velmi pochybným vítězstvím, o to však s horšími důsledky pro jednotu lékařů i posílení pozice pojišťoven. Ty spolu se státem z toho mohou jenom těžit, protože každý projev nejednoty lékařů je signálem toho, co a jakou měrou je možné si vůči nim dovolit. V podstatě nejde o to, aby provoz jednotlivého zdravotnického zařízení byl laciný, ale o to, aby všechny dílčí zdravotnické služby byly poskytovány efektivně. Důležité je posouzení efektivity zdravotního systému jako celku. Dominantním projevem plýtvání je práce zbytečná. Například hospitalizace pacienta, který mohl být léčen ambulantně.

Uvedu několik dalších příkladů plýtvání:

  1. Nákup vysoce specializovaných přístrojů, které nejsou plně využívány a jejichž provoz stojí tisíce. Vzhledem k tomu, že v této republice není na tyto přístroje servis, často končí porouchané a přikryté plachtou v koutě. Tak například arthroskop stomatochirurgie 1.LFUK. Součástí tohoto zařízení, které slouží pouze pro stanovení diagnózy nikoliv ke kurativním zákrokům, je i miniaturní “kamerka” . Tu je nutné po pěti zákrocích vyměnit. Vzhledem k její ceně (cca desetitisíce) se toto vyšetření neprovádí a přístroj “odpočívá v pokoji”. Jsem si jistá, že podobných případů je v mém okolí více, ale samozřejmě nikdo není ochoten o těchto chybách mluvit. Obzvlášť se studentem. Přitom je jednoznačné a celosvětově uznávané, že nejlepší investicí je investice do lidí. To, že v nemocnici, v ambulanci nemám nejnovější ECHO, NMR, spirální CT či PET, vůbec neznamená, že se zde nemůže dělat kvalitní medicína. Kvalitní medicína a spokojenost pacientů není vůbec závislá na tom, že v areálu máme tu či onu mašinu nebo mramorové podlahy. Zpětnou analýzou provedených vyšetření se v řadě zemí zjišťuje, že s dostupností metody klesá indikovanost a hlavně klesá výsledný efekt pro pacienta. Zapomněli jsme, že na medicíně je nejcennější lékařův intelekt, jeho zručnost, kouzlo osobnosti spolu se zkušeností, tak jako na zdravotních sestrách jejich obětavost, laskavost a spolehlivost. To jsou klíčové hodnoty, do kterých musíme investovat v prvé řadě. Je to výhodné pro celou společnost. Peníze bezhlavě investované do mašin, léků, materiálu a do betonu nezřídka končí v zahraničí a málokdo pozná nějakou zásadnější změnu. Peníze investované do lidí jednak roztáčejí ekonomiku celé země a současně velmi rychle vedou k růstu kvality poskytovaných služeb, což bezprostředně pocítí všichni občané.
  2. Nadužívání zdravotní péče vyžádané občany. Vezměme si za příklad diagnózu nespecifická obličejová bolest. Pacientem je většinou žena od 40 do 60 let. Je vyšetřena stomatologem, který neshledá dentální příčinu bolestí. Pokud si pacientka opakovaně stěžuje na velké bolesti, je odeslána na kliniku stomatologické chirurgie. Tam jsou indikována další vyšetření : RTG lbi v několika projekcích, angiografie, sialografie a případné sonografické vyšetření slinných žláz, konsilium neurologické, ORL vyšetření, a nakonec CT a MR vyšetření. Pokud jsou tato vyšetření negativní je pacientka s diagnózou neurózy odeslána domů. Jestliže není s tímto výsledkem spokojena, navštíví jiného stomatologa a celý cyklus začíná na novo.
  3. Polypragmazie je termín označující nadměrné předepisování léků. Tento stav se vyskytuje především u starých polymorbidních pacientů, kde odborník předepíše lék na jeden z mnoha neduhů, kterými pacient trpí . Ten pak užívá i dvacet léků denně a při tom se účinky některých překrývají a nežádoucí účinky se sumují. Lék je často předepsán bez konzultace s lékařem, který o pacienta pečuje, a také bez důkladné znalosti ostatní medikace, pouze jako “alibi” lékaře a z důvodu uklidnění pacienta.
  4. Umělé udržování při životě smrtelně nemocných nebo pacientů ve stavu klinické smrti na takzvané bazální terapii. Náklady na tuto léčbu jsou velmi vysoké, protože tito pacienti vyžadují péči 24 hodin denně - včetně umělé ventilace, monitorování všech systémů a také drahé léky. Leckdy se tato “léčba” rozchází s přáním pacienta, který se již bohužel nemůže ke svému stavu vyjádřit.. Jako příklad mohu uvést pacienta 81 let, který již několik let naprosto nevnímal své okolí a měl amputovanou dolní končetinou pro gangrénu . Jelikož jeho krevní oběh byl značně alterovaný, vytvořil se mu trombus v arteria radialis a v přívodné tepně druhé nohy. Zvažovaná terapie u něj byla amputace obou dvou poškozených končetin. Fakt, že na něco se umřít musí, chirurgy prostě nezajímal. Občas jsem se setkala i s formou uvažování : “Hlavně aby neumřel při mojí službě.”. Setkávám se s tím, že terminálně nemocný člověk je v posledních měsících či hodinách života vláčen po drahých vyšetřeních či bez efektu nesmyslně draze léčen, a současně mu třeba ani není aplikován opiát, který by zmírnil jeho utrpení. Jsem ráda, že tyto morální dilemata jako stomatolog nebudu muset řešit.
  5. Naprostá absence prevence. Po pádu komunismu byly zrušeny prakticky všechny preventivní programy. Před rokem 89 byla každých půl roku celá školka či škola zvána k zubaři na preventivní prohlídku. Dnes tato povinnost neexistuje a počet kazem destruovaných zubů rapidně stoupá s  každou generací. Já, jakožto budoucí stomatolog, mohu z tohoto stavu jen profitovat, ale radost z toho nemám. Jelikož je jen velmi málo akcí typu :”Jak si čistit zuby a proč?” a jiných osvětových programů týkajících se zubní hygieny, 99% pacientů svádí špatný stav svého chrupu na “špatnou sklovinu”, kterou jeho rodiče měli také. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, jak těžké je pacienta přesvědčit, že jediné co v tomto ohledu doopravdy zdědil jsou špatné návyky čištění zubů. Zlepšením preventivních programů by se podle mého názoru ročně ušetřily miliony.
  6. Chybí také zpětná kontrola výsledků činnosti zdravotnických zařízení, veřejná kontrola hospodaření a činnosti státních zdravotnických zařízení, dostatečně nefunguje ani kontrola hospodaření a činnosti zdravotních pojišťoven.
  7. Dalším problémem je systém pojištění. Místo sáhodlouhého vysvětlovaní chci uvést pro porovnání současný systém pojištění aut. Jak dlouho by fungovaly autoservisy, kdyby byly nuceny poskytovat své služby v režimu, ve kterém jsou nucena pracovat zdravotnická zařízení? Modelová situace - řidič postižený nehodou odloží své auto v autoservisu, oznámí pouze číslo své pojistné smlouvy a o víc se nestará. Autoservis je povinen, při zachování dostupnosti a hlavně kvality, poskytnout havarovanému autu péči na nejvyšší současné úrovni opravárenské techniky. Majitel autoservisu po provedené opravě vydá auto řidiči, který spokojený odjede. Pojišťovně řidiče pak majitel odešle účet za provedenou opravu. Pojišťovna zaplatí dle regulací, které servis nemůže nijak ovlivnit a vzhledem k jejich časté obměně se jim nemůže ani přizpůsobit. Prakticky tedy téměř vždy méně, než oprava auta stála. Platbu pak pojišťovna odkládá jak jen to jde. Může se dokonce stát, že byl-li servis příliš aktivní a opravil v určitém časovém úseku příliš mnoho aut (pracuji tam pilní a šikovní lidé), překročil limit (který neměl šanci předem znát) a pojišťovna mu za opravu neuhradí nic- servis provedl opravu na své náklady.

Je toto porovnání absurdní? V současné situaci ve vztazích pacient (pojištěnec) - zdravotnické zařízení- zdravotní pojišťovna však naprosto reálný - bohužel. Dalších podobných absurdit by bylo možno samozřejmě připojit mnohem více. Existence “socialistických” principů ve zdravotnictví uprostřed “tržního” kapitalismu je pro to dostatečným zdrojem.

6. Závěr

Jak vše vyřešit? Nejsem sice odborník, ale pár návrhů bych měla. Například účast pacientů na hrazení lékařské péče. Záměrně píši ÚČAST a ne SPOLUÚČAST. Jde totiž o základní princip úhrady zdravotní péče. Tím by měla být povinnost úhrady vůči zdravotnickému zařízení pacientem a ne zdravotní pojišťovnou. Pacient by si totiž podstatně lépe ohlídal své peníze než tak činí ti, kteří mu je nyní spravují a za svoje spravování si neopominou z vybrané částky odebrat tučný honorář (stačí porovnat s průměrnými platy v těch zdravotnických zařízeních - na hodinu!!). A víte, že systém “pokladen” už v této zemi jednou fungoval?

Proč všeobecný doktor dostává takzvanou kapitační platbu za každého pacienta, kterého má v registru, a nemocnice ne? Pak je logické, že se v nemocnicích nedostává peněz. Všeobecný doktor, jestliže má jen podezření na nějaký vážný problém, odešle pacienta ke specialistovy . Tím pádem veškeré nákladné vyšetřování spadá na bedra nemocnic.

Také systém rozdělování peněz ze státního rozpočtu není podle mě správný. Kam se ztratí ty miliardy, co stát každoročně vybere na zdravotním a sociálním pojištění ? Proč tyto peníze nejsou poskytnuty na opravy rozpadajících se budov nemocnic a zlepšení sociálních podmínek v těchto nemocnicích ( 1 záchod a koupelna na celé oddělení je přece jen málo, a že se nemocniční jídlo ani při nejlepší vůli nedá jíst je také dobře známo )? Dokud budeme z těchto peněz financovat vytunelované banky a krachující podniky, nic se nezmění.

O změnu systému zdravotnictví všichni usilují , ale zatím z tohoto snažení nic dobrého nevzešlo. Doufejme, že nová vláda bude mít pro lékaře více pochopení .

 

 Seznam použité literatury:

  1. Holčík,J., Koupilová,I. Plýtvání v systému péče o zdraví. Postgraduální medicína 5/2000
  2. Sojka,M. Hospodaření nemocnic. Tempus 4/2002
  3. Mazoch,T. Je současný zdravotnický systém vyhovující? Tempus 4/2002
  4. Sojka, M. Otázky ke spoluúčasti. Tempus 8/2001
  5. Rath, D. Stav českého zdravotnictví Tempus 4/2001
  6. Pešátová, M. Vyhodnocení dotazníkového šetření – zákoník práce Tempus 8/2001
  7. Autor neuveden Hitparáda nemocnic aneb vývoj platů lékařů v nemocnicích Tempus12/2001
  8. Autor neuveden Transformace zdravotnictví Tempus 9/2001
  9. Internetové stránky České lékařské komory a Lékařského odborového klubu