Autor Lukáš Dostál

Téma Z dějin Kryptografie

Název Voynichův rukopis (Voynich manuscript)

1.    Šifrování ve středověku

Co je kryptografie? Vezmeme-li to doslova, pak jde o „studium tajného písma“. A právě jedno takové dílo napsané v „tajném písmu“ mne zaujalo a budu se mu dále věnovat. Nejdříve si ale připomeňme situaci v (pravděpodobné) době vzniku tohoto díla.

Jednalo se o středověk a jak to tak bývá v každé době, bylo potřeba občas něco utajit. V této době byla používaná tzv. „tajná písma“. Nejčastěji šlo o substituční metody, tj. že písmeno v otevřeném textu bylo zaměněno za jiné. Tento systém využíval již Julius Caesar, když písmeno vždy nahradil písmenem o tři místa v abecedě dál. Tyto systémy jsou ale velmi jednoduché a nemají šanci odolat současným technologiím.

Kolem roku 1500 napsal benediktinský opat Johannes Tritthein knihu o šifrování, což byla první významná evropská kniha o šifrování, významná díla byla do této doby tvořena hlavně arabskými učenci. Johannes Tritthein se věnoval hlavně substitučními systémy a také zavedl a sám používal vkládání „klamačů“ do textu. Takový klamač byl náhodný znak (skupina znaků) vkládaných do textu za účelem ovlivnění statistických ukazatelů, tedy ztížení statistického rozboru. Poznání, že pomocí statistického rozboru lze rozluštit šifrovaný text vedlo ke snahám zahladit dodatečné informace obsažené v textu.

2.    Voynichův rukopis – historie

A nyní již k samotnému dílu. Jde o tzv. „Voynichův rukopis“, pojmenovaný podle amerického sběratele Wilifrida M. Voynicha, který tento spis objevil v roce 1912 v italském městě Frascati. Poté jej převezl do USA a poskytl tento rukopis odborníkům na šifry, aby se pokusili jej rozluštit. Ale pokusům o dešifrování se budu věnovat dále.

Tento rukopis je velice záhadný, není znám autor, doba vzniku, písmo ani jazyk ve kterém je napsán. Někdo říká, že jde o podvrh, jiní zase že jde o dílo alchymisty. No prostě teorií je více než dost. Rukopis vyhlíží, že je asi ze 13tého století, určeno podle kaligrafie, obrázků, materiálu, na kterém byl napsán a různých starodávných pigmentů.



Kniha má malý formát, ale je poměrně tlustá, má více jak 230 stránek (našel jsem údaje v rozmezí 235 až 242 listů). Je bohatě ilustrovaná, ale jinak než ostatní středověké iluminované rukopisy. Obrázky vyhlížejí neuměle (dětsky). Kniha má několik různých oddílů. Oddíl věnovaný botanice je plný kreseb rostlin, které z přírody neznáme. Některé z kreseb se přesto podobají pepřovníku a slunečnicím. Následuje cosi na způsob biologického oddílu. Jsou tu zobrazeny nevelké, krčící se ženy s vystouplými bříšky a malými špičatými ňadry, které se brodí jedovatě zelenými nádržemi, napájenými jakýmsi potrubím, připomínajícím tepny a vejcovody. Asi nejpečlivěji pojatá je astrologická sekce se zodiaky a nákresy nebe a něčeho, co by mohlo být třeba také (a nebo úplně něco jiného) spirální galaxií v Andromedě.

Ještě záhadnější je však text. Písmena jsou sice povědomá - některá se podobají latince, jiná latinským zkratkám a arabským číslicím. Na počátku některých řádků jsou zdobená písmena připomínající šibenici, na konci slov se objevuje záhadná spirála podobná číslici devět.

Prvně se rukopis objevil u anglického učence Johna Dee, který byl jistou dobu na dvoře císaře Rudolfa II. Rukopis prý koupil Rudolf II. od Johna Dee za 630 dukátů (asi 3,5 kg ryzího zlata), ale toto není vůbec jisté. John Dee se sice ve svých poznámkách zmiňuje o této částce, ale ne o tom jestli rukopis někomu prodal. Po smrti císaře Rudolfa druhého se rukopis dostal neznámým způsobem do rukou Jakuba Hořického (v originále Jacobus Horczicky de Tepenec). Toto je první potvrzený majitel rukopisu a jeho jméno je také v rukopisu uvedeno (něco na způsob současného ex libri).

Po jeho smrti (1622) se osud rukopisu stal neznámým a další zmínka je z roku 1665 (nebo 1666), kdy tento spis poslal doktor Marci (Joannus Marcus Marci de Kronland – rektor Karlovy univerzity), kterému byl odkázán, svému příteli, jezuitskému knězi a vědci Anastasiusovi Kircherovi. Současně se spisem poslal i dopis z něhož plyne, že rukopis koupil císař Rudolf II. Habsburský (zemřel roku 1612) za šest set dukátů, tedy asi za tři a půl kilogramu zlata, a že autorem spisu může být františkánský mystik a přírodovědec Roger Bacon, který žil ve třináctém století. Rukopis pak přešel (přímo nebo ještě přes jiné majitele) do rukou blíže neurčené osoby, a od ní k Marcimu.

Tento dopis našel společně s rukopisem Voynich. Všechny výše zmíněné osoby prokazatelně existovali a dopis je také originální, skutečně ho napsal rektor Karlovy univerzity doktor Marci.

Posléze byl rukopis pravděpodobně až do objevení po celou dobu v Itálii. V současné době je rukopis umístěn v Beineckově knihovně vzácných knih a rukopisů Yaleovy univerzity v New Havenu, pod označením MS 408.

3.    Teorie spojené s Voynichovým rukopisem

Jak jsem již napsal, Voynich hned po přivezení rukopisu do USA vyzval specialisty na kryptografii, aby se pokusili tento rukopis rozluštit. Pokoušel se o to velký počet odborníků, ale nikdo neuspěl. Používali nejrůznější technologie, žádná nepomohla. V 60. a 70. letech Národní bezpečnostní úřad (NSA) provedl přepis rukopisu do formy srozumitelné pro počítače a pokusil se jej rozluštit, ale opět bez úspěchu. Nyní se budu věnovat některým pokusům.

Zcela základní problém je jak porovnat četnosti výskytu nějakého písmene, nevíme-li, v jakém jazyce je text napsán? Ještě horší je, že vědci si nejsou ani jisti, jak vlastně vypadá abeceda Voynichova rukopisu. Ruční psaní skýtá vždy určitá úskalí. Některé znaky - například podivné "šibenice" - mohou být označením odstavců. Je také možné, že každé slovo v rukopisu odpovídá jednomu písmenu nebo že mezery mezi zdánlivými slovy jsou umístěny nahodile, aby čtenáře zmátly.

Při vší beznadějnosti se vědcům podařilo zjistit některá základní fakta. Rukopis obsahuje 40 tisíc různých slov. Celkový počet slov se blíží čtvrtině milionu. Abeceda se skládá z třiadvaceti až třiceti písmen, z nichž žádné zřejmě není číslem. Text se čte zleva doprava a většina slov je tvořena šesti písmeny. Rozdíly v délce slov jsou mnohem menší než v latině nebo angličtině a ostatních indoevropských jazycích. Mnoho slov se opakuje, běžně i čtyřikrát po sobě, a najdeme tu i skupiny slov, které se liší jen jediným písmenem. Vědci za posledních deset let došli k závěru, že - byť je to podivné - Voynichův rukopis vykazuje jisté konzistentní statistické znaky, které jsou vlastní přirozeným jazykům. Je proto málo pravděpodobné, že by šlo o zápisky šílence nebo o podvod.


Při zkoumání rukopisu je rovněž možné věnovat pozornost jeho entropii, čili míře neuspořádanosti a tím i vydatnosti informace, kterou nesou písmena, případně celá slova. Jazyk s vysokou entropií se vyznačuje velkým počtem variací v kombinacích písmen, slov nebo obou dohromady. Jeden z nejsnazších příkladů je následnost dvou znaků, čili otázka, s jakou určitostí (nebo naopak neurčitostí) může po daném znaku následovat jiné.

1.               William Newbold

První úspěch ohlásil William Newbold z Pensylvánské univerzity v roce 1919. Podle něj šlo o kopii Baconových vědeckých poznámek. Newboldovo řešení však znamenalo, že by Bacon musel mít přístup k teleskopu a mikroskopu (400 let před Galileem), které v jeho době neexistovaly. Newbold však porážku nikdy nepřiznal, i když byl jeho názor brzy překonán (prakticky ihned po jeho smrti).

2.               Prescott Currier

V roce 1970, po studiu rukopisů v díle, zveřejnil Prescott Currier teorii, že rukopis je dílem nejméně dvou autorů (samozřejmě neznámých). Studování rukou psaného díla je vždy obtížné, protože každý píše jinak a každý asi známe to, že občas musíme hádat, co je jaké písmeno a zda náhodou třeba to co jsme považovali za jedno písmeno nejsou náhodou dvě různá. A to známe abecedu a jazyk, v případě tohoto díla to však tak není.

3.               Robert Brumbaugh

V roce 1970 se Robert Brumbaugh z Yaleovy univerzity odhodlal k odvážnému výkladu původu Voynichova rukopisu. Je to podle něj promyšlený podvrh, jehož jediným smyslem bylo vytáhnout důvěřivému Habsburkovi z kapsy nějaké zlato, což se podařilo více než dobře. Podle Brumbaugha je možné rozluštit jen některé pasáže knihy. Ty byly pravděpodobně napsány tak, aby náročný kupec neměl žádné pochyby o pravosti rukopisu. Teorii podvrhu podporuje skutečnost, že ilustrace jsou značně neumělé a celé dílo je napsáno na levném, nekvalitním papíru.

4.    William Bennet

V roce 1976 prokázal fyzik William Bennett, že entropie Voynichova rukopisu je v porovnání s latinou, angličtinou nebo jinými indoevropskými jazyky velice nízká. Podobné jazyky s nízkou entropií lze nalézt až v Polynésii, ale nedá se předpokládat, že se havajští domorodci potloukali po renesanční Itálii ve 13. století a psali nesrozumitelné traktáty. Nízká entropie vylučuje možnost jednoduché šifry (náhrada písmena jiným nebo několika jinými písmeny), protože tak by zůstala entropie buď nezměněná, nebo zvětšená. Ačkoli existují šifry, které entropii snižují, ve světle těchto poznatků se zdá, že záhadný rukopis je psaný kódovým nebo vymyšleným jazykem.

5.    Jorge Stolfi

S mnohem odvážnější teorií přišel před několika lety brazilský vědec Jorge Stolfi. Zkoumal text pomocí programu, který analyzoval umístění každého znaku ve slovech, a zjistil, že některá písmena se zřejmě objevují jen v určitých úsecích slov - vymezují jejich předponu a příponu. Napadlo ho, že jazykem Voynichova rukopisu může být forma čínštiny, foneticky přepsaná čínskými průvodci, kteří se vrátili se zdejšími cestovateli do Itálie.

Čínská slova jsou jednoslabičná a každé slovo je určeno třemi fonetickými vlastnostmi. Předpona slov rukopisu by mohla značit kvalitu tónu, střed slova souhlásku a přípona samohlásku. Později Stolfi publikoval novou analýzu, která u slov nachází "kůru, plášť a jádro". Takto konzistentní struktura nepomáhá domněnce o nahodilém plácání a vylučuje i šifru tvořenou více písmeny. Jeho poznatky podporují tvrzení, že rukopis je překladem typu slovo za slovo, nebo je psán neindoevropským jazykem s jednoslabičnými slovy.

6.    Jorge Stolfi po druhé

Stolfiho nejnovější teorie předpokládá, že navzdory všemu, co bylo dosud zjištěno, jsou slova rukopisu ve skutečnosti číslicemi. Mnoho početních systémů vyjadřuje číslice pomocí symbolů řazených v určitém řádu (římské číslice, hexadecimální soustava, …). Skutečnost, že výrazy v textu rukopisu mají často stejnou délku, by tuto domněnku podporovala. K rozluštění bychom pak museli mít k dispozici klíč, který by dal číslům smysl.

7.    Gabriel Landini

Gabriel Landini z Birminghamské univerzity studoval text pomocí techniky zvané spektrální analýza. Je to metoda, která se používá při zkoumání veličiny proměnlivých hodnot. Najde-li se nějaký vzorec (například se určité písmeno opakuje v pravidelných intervalech), zobrazí se jako odchylka od přímky. I když takto jednoduchý vzorec se najít nepodařilo, výsledné odchylky prozrazují skryté vzorce. Podle Landiniho závěru se tyto vzorce rovnají skutečným jazykům. Přirozené jazyky mají slova o průměrné délce 5,9 písmene, což souhlasí s průměrnou délkou slova v rukopisu. To zřejmě potvrzuje, že slova jsou skutečně slovy, a také mezery, které je oddělují, jsou skutečné.

4.    Jak dál?

Takže si shrneme známá fakta. Autor je stále neznámý, stejně neznámou je i doba vzniku tohoto rukopisu a vůbec to nejhlavnější – jakým písmem a v jakém jazyku je tento rukopis napsán. A má vůbec smysl se pokoušet tento rukopis dešifrovat?

Někteří odborníci, kteří se tomuto věnují tvrdí, že jde o podvrh, někteří, že dílo má některé ukazatele, které ukazují na to, že jde o skutečný jazyk. Já bych rád věřil tomu, že jde o skutečné dílo a ne žádný podvrh s cílem vytáhnout císaři Rudolfu II. nějaké zlaťáky z kapsy.

Při studiu rukopisu je základním problémem mít dostatečně kvalitní podklady a to v současné době není příliš dobré. V podstatě jediný solidní podklad v současné době je jen černobílý mikrofilm tohoto díla, který prodává Yaleova univerzita po 40 dolarech a také přepis od Národního bezpečnostního úřadu. V současné době se luštitelé pokoušejí přesvědčit Yaleovu univerzitu aby toto dílo zdigitalizovala a některým způsobem zveřejnila, protože nepříliš kvalitní černobílý mikrofilm jen svádí k dalším domněnkám.

Celé toto pojednání zakončím názorem lingvisty na penzi Jacquese Guy, který se Voynichovým rukopisem zabývá ve svém volném čase a považuje tajuplné středověké dílko za test našich dosavadních vědomostí o jazyce. A jak dodává, výsledky tohoto testu jsou strašlivé.

5.    Zdroje

o        časopis 100+1 zahraniční zajímavosti, číslo 26/2001

o        www.pes.internet.cz

o        www.krypto.wz.cz

o        www.library.yale.edu

o        www.google.com, a vyhledávací hesla třeba: voynich manuscript, voynichův rukopis …