40. výročí instalací počítačů Minsk

Od vynálezu počítačů, které byly zpočátku označovány jako "číslicové" a "samočinné", uplynulo na počátku šedesátých let dvacátého století téměř čtvrt století. V tehdejším Československu se však s praktickým využitím počítačů stále ještě začínalo.

Když v padesátých letech skončil pokus o konstrukci reléového počítače s označením Sapo (podle výrazu "samočinný počítač"), pomalu a s problémy byl připravován elektronkový počítač první generace Epos 1. Již tehdy však bylo zřejmé, že pro něj v době, kdy byly jinde vyráběny počítače druhé generace, nebude žádného uplatnění. Následoval proto vývoj částečně tranzistorové verze Epos 2, jejíž výroba však byla na druhou stranu v nedohlednu. Ve stejný čas byly také ojediněle dováženy počítače z tehdejšího Sovětského svazu i ze Západu (například z Anglie, Německa či Spojených Států), ale pro dovoz většího množství zboží od těchto míst existovaly nepřekonatelné překážky, kterými byly především devizy a embargo. Z těchto důvodů se proto začalo uvažovat o hromadném dovozu počítačů z tehdejšího Sovětského svazu, kde byl tehdy vývoj počítačů trochu dále než u nás, i když v porovnání se světovou špičkou i tam existovalo určité zpoždění.

Počítače Minsk 22 -
Vhodné k hromadnému zpracování dat
V první polovině šedesátých let začala v běloruském Minsku výroba sálových počítačů Minsk 22. Tento typ počítače navazoval na předcházející elektronkový Minsk 1 a na výchozí verzi druhé generace osazenou tranzistory a označenou jako Minsk 2. Počítače Minsk 22 měly oproti svým předchůdcům velkou přednost, byly vybaveny vnějšími pamětmi – takzvanými magnetopáskovými jednotkami. Ty byly při malé kapacitě vnitřní operační paměti základním předpokladem použití pro hromadné zpracování dat.
Proto bylo na počátku šedesátých let několik kusů počítačů Minsk 2 a Minsk 22 u nás odzkoušeno a od roku 1965 pak dováženy a instalovány ve velkém počtu.
Z dnešního pohledu nebyly parametry těchto počítačů nijak oslňující. Počítač neměl bajtovou strukturu, pracoval s celými slovy, jeho vnitřní feritová paměť měla tisíckrát menší kapacitu než současné polovodičové paměti osobních počítačů. Typickým vstupem do počítače byly děrné štítky nebo děrná páska, výstup zajišťovala řádková tiskárna. Slabinou pak byla především originální periferní zařízení pocházející z tehdejšího Sovětského svazu, to se však podařilo při dovozu uspokojivě vyřešit - pro ovládání počítače byl u nás využíván dálnopis Siemens S100, který byl o několik let později vyráběn v licenci brněnskou Zbrojovkou, dále byl nahrazen pomalý snímač děrné pásky dvakrát rychlejším tuzemským typem FS 1500 a jako děrovač pásky byl připojen švédský Facit PE1500, sedmkrát rychlejší než původně dodávaný děrovač. Z dalších periferních zařízení byla v některých případech nahrazena originální řádková tiskárna spolehlivou a třikrát rychlejší americkou tiskárnou Anelex, nebo později tiskárnou Acert vyráběnou v tuzemsku. Ostatní periferní zařízení, jakými byly například snímač děrných štítků, úzká číslicová tiskárna i magnetopáskové jednotky, byly ponechávány původní.

Jednoduché vnější paměti
Jednoduše byly řešeny magnetopáskové jednotky. Používaly magnetickou pásku o šíři kinofilmu, záznam byl adresovatelný a informace byla zaznamenána zdvojeně v šestnácti stopách. U magnetopáskových jednotek chyběly tehdy jinde obvyklé vyrovnávací vakuové zásobníky s ovládáním pohybu pásky servomechanismy. Páska se u nich volně skládala do odkládacích kapes a v nich se mohla po delší době bez pohybu zdeformovat vlastní vahou. Mezi povinnosti operátorů proto patřilo občasné převinutí pásky. Paměťová kapacita magnetopáskových jednotek byla malá, dvě jednotky měly společně takovou kapacitu, jakou má jedna současná disketa. Zato počet jednotek u jednoho počítače byl úctyhodný, obvykle jich bývalo šestnáct, všechny jednotky měly tedy kapacitu srovnatelnou s osmi disketami. Právě velký počet jednotek však byl výhodou a umožňoval efektivní práci, neboť doba přístupu k informaci nebyla u poměrně krátkých pásek dlouhá.

Český autokód MAT
Dodávané softwarové vybavení počítačů Minsk 22 nebylo valné, byl s nimi dodáván autokód vhodný pro vědecko-technické výpočty, u nás pro většinu aplikací nepoužitelný. V Československu však byl vytvořen autokód MAT (Minsk autokód), který podstatně usnadňoval a zjednodušoval programování počítače. Celková spolehlivost byla dána spolehlivostí magnetopáskových jednotek a dalších periferií. Počátkem sedmdesátých let skončily dodávky počítačů Minsk 22, celkem jich bylo v tehdejším Československu instalováno více než šedesát kusů. Byly umístěny hlavně ve velkých průmyslových podnicích a v servisních výpočetních střediscích sloužících těm podnikům a organizacím, které neměly vlastní počítače.Většinou byly provozovány po dobu dvanácti let, jejich záměna za modernější byla provedena na konci sedmdesátých let.