Kevin Warwick v Praze

Aleš Miklík SCIENCEWORLD

V pražské Akademii věd (AV) se v pátek 9. 1. 2004 uskutečnila přednáška známého popularizátora vědy a robotika Kevina Warwicka z univerzity v Reedingu. Obsahem mělo být shrnutí jeho poznatků o možnostech propojení lidského těla s počítačem.

Přestože (či snad právě proto) na tohoto výzkumníka panují dosti rozdílné názory a velká část vědecké obce se netají kritikou vůči jeho výrokům, byl menší přednáškový sál v AV zcela zaplněn. Lidé, na něž se nedostalo místo k sezení, stáli podél stěn a v přibližně polovině přednášky dokonce jedna ze stojících dívek omdlela. Co tak pozoruhodného z oblasti kybernetiky tedy v onom pátečním odpolední v AV zaznělo?
Profesor Warwick nejprve shrnul obecnou představu kyborga (bytost, vzniklá spojením částí lidského těla a umělých vylepšeních) tak, jak ji známe z literatury science fiction, a srovnal ji s tím, jak chápe spojení umělého a lidského těla on: Důležité nejsou ani tak možnosti, plynoucí z náhrad lidských končetin a vnitřních orgánů, jako "mentální" rozšíření, vzniklé propojením lidské nervové soustavy s elektronickými obvody počítačů. Větší síla v rukou či schopnost dýchat pod vodou zkrátka neposkytuje tak fascinující vylepšení jako možnost přímé komunikace lidského mozku s počítačovým. Přitom to podstatné, co v současnosti z podobných pokusů můžeme získat, je podle Warwicka cesta k větší pomoci lidem, postižených nějakou formou pohybové dysfunkce, Parkinsonovou chorobou apod.
Kromě toho bude možné těžit z výhod propojení lidského a umělého světa, ze spojení "přirozené" a umělé inteligence. Warwick to demonstroval myšlenkovým příkladem kalkulačky v hlavě: počítače nám už teď značně ulehčují práci v mnoha duševních i praktických činnostech, roztrpčuje jej však nutnost složitého přístupu k jejich potenciálu. Potřebujete-li provést složitý výpočet, můžete najít kalkulačku a stiskem kláves jej do ní zadat, pokud byste však byli vybaveni nějakou obdobou počítačového čipu v mozku, mohli byste výpočet provést okamžitě ve chvíli, kdy jej potřebujete.
Obrovské možnosti podle něj nabízí také výhled rozšíření lidské paměti umělou pomocí mozkových implantátů. Vzpomínky se potom stanou odolnými vůči výpadkům i zkreslování a budou mít k dispozici takřka neomezenou kapacitu (svoji představu velikosti lidské paměti však Warwick nijak nedefinoval). Také možnost přímého připojení lidského mozku k internetu by mohla značně ulehčit transfer informací v podobě "zobrazování stránek před očima."

Hlavní rozdíly mezi lidským a umělým světem spočívají v omezených schopnostech pouhých pěti smyslů, kterými vnímáme svět. Takto úzce vymezený "výhled" do prostředí nás podle Warwicka značně omezuje v možnostech, které by nám jinak náš mozek mohl poskytnout (na pozdější otázku, jaké množství impulzů navíc a jakého přesně druhu by lidský mozek podle něj mohl zpracovat, však připustil, že to v současné době nikdo neví). Strojově rozšířené smysly by pak mohly lidem přinést nové schopnosti, což by zásadním způsobem změnilo a zkvalitnilo náš život.

Následovala videoprezentace, v níž Kevin Warwick předváděl některé známé druhy jednoduchých robotů - prezentoval tak svůj pohled, ve kterém ho nezajímají primitivní nástroje, používané v současnosti v sériových montážních linkách, ale "inteligentní" stroje. Tedy ty, které dokážou reagovat či interagovat s prostředím a disponují nějakou schopností se z něj učit (roboti překonávající překážky apod.)
Dnešní roboti jsou podle něj na dostatečné úrovni, aby byli schopni autoreplikace a v dohledném horizontu je doba, kdy se stanou inteligentnějšími než lidé, což nastoluje rizika jejich pozdější nadvlády nad lidmi (připomeňme, že toto je jedna z oblíbených Warwickových myšlenek, pro něž je opakovaně stíhán kritikou i posměšky z řad ostatních vědců). Warwick přesto připouští slabá místa této varovné teorie, jako jsou obtíže při srovnávání kapacit a schopností lidského mozku a počítačů. Ten lidský je např. zjevně zatím jediný schopný komplexních úvah o světě kolem. Jako hlavní rozdíl však označuje způsob komunikace: Lidé si z důvodu fyzických omezení museli vyvinout složitý systém výměny symbolů prostřednictvím řeči, zatímco počítače žádné takovéto omezení netíží. Lidská komunikace je navíc zatížena komplikacemi s odlišnou interpretací symbolů na obou komunikujících stranách. Proč, ptá se Warwick, jsou-li dva mozky nakonec také jen elektrochemická zařízení, je nepropojit nějakým "drátem" přímo, aby byl přenos okamžitý a bezchybný?

Ne všechno z prezentovaných populárních úvah je pak podle Warwicka jen teorie či spekulace patřící spíše do vědecko-fantastické literatury. Už v roce 1998 Warwick pronikl na stránky odborných i všeobecných médií, když si nechal do levé ruky implantovat čip o velikosti kolem jednoho centimetru s vývody jako rozhraním k připojení k počítači. K tomuto tématu na přednášce následovalo několik dalších videoprojekcí - jak z průběhu operace, tak z následných pokusů ve Warwickově laboratoři na univerzitě v Readingu. Samotná operace byla podle Warwicka součástí výzkumu, protože na chirurgický i technický tým kladla bezprecedentní nároky v preciznosti provedení. Čip měl sto pinů (vývodů), které bylo nutné napojit na nervy ve Warwickově zápěstí tak, aby spolehlivě snímaly impulsy nervové soustavy. Kvůli vývodům v oblasti pod loketní jamkou pak ruka nesměla přijít do styku s vodou.

Výsledky experimentu byly podle Warwicka ohromující. Doslova tvrdí, že se mu podařilo vyvrátit názor profesora Petera Fromherze z Max-Planckova institutu o tom, že "spojení lidí a počítačů je sci-fi, nikoliv současná věda". Warwickův tým vybavil jeho dům a laboratoř snímači identifikačního kódů, který vysílal čip v jeho ruce; snímače pak propojili s počítači. Warwickovi se tak doma otevíraly dveře bez klíčů, rozsvěcovalo se světlo a spouštěly elektrické spotřebiče. V laboratoři jej počítače vítaly lidským hlasem, kdykoliv kolem nich prošel a získával vstup do chráněných oblastí, aniž by musel použít svoji magnetickou kartu.
Hlavní přínos však Warwick vidí v dalších pokusech, tentokrát zaměřených přímo na propojení čipu s robotickými zařízeními. Nejznámější je asi robotická ruka, rozevírající a svírající dlaň podle toho, zda sevřel svoji ruku Warwick či nikoliv. To je podle něj výchozí bod pro další výzkumy v oblasti propojování lidského těla s umělými součástmi. Výsledkem by mohla být větší samostatnost a navrácené schopnosti pohybově postižených lidí. Pro Warwicka je to však navíc důkaz možností propojení lidské a umělé inteligence. Následovala videoukázka ovládání elektrického invalidního vozíku pohybem ruky s takto implantovaným čipem. Již brzy prý takto budeme ovládat myšlenkami i auta, byť je to podle Warwicka ještě otázkou "většího pokroku ve výzkumu."

Jedním z rozšíření Warwickova implantátu bylo i rozhraní pro připojení čipu přímo k internetu (přes notebook). Implantát dostal na síti svoji vlastní IP adresu a mohl komunikovat s ostatními počítači. Výsledkem bylo úspěšné ovládání robotické ruky na vzdálenost více než 500 mil. Warwick také vtipně poznamenal, že si mohl vyzkoušet, jaké to je, když jej osahávaly "prsty" hackerů (v terminologii počítačových sítí je slovo finger - prst - použito jako název jednoho z nástrojů pro identifikaci uživatele v síti). Ještě zajímavějším experimentem pak bylo provedení zpětného přenosu prostřednictvím stimulace nervů v ruce. Výsledkem určitých impulzů byl vznik intenzivního dojmu dotyků na ruce.

Na prezentaci se objevily i záznamy z obdobného pokusu, kdy si podobný implantát nechala voperovat do ruky Warwickova kolegyně. Prostřednictvím počítače jako mezičlánku potom byli schopní posílat si impulzy z nervového systému navzájem - ovšem jen jako podněty v rukou. Kdyby se jim podařilo čipy napojit na příslušná místa v mozku, mohli by komunikovat přímo na úrovní myšlenek, řekl k tomu Warwick a dodal, že tato doba opravdu není tak daleko, jak se jeho oponentům zdá. V rozmezí deseti let prý bude realitou takováto komunikace formou telegrafu, tedy ne přímo sdílení myšlenek, ale jakousi formou zasílání zpráv.

Následovaly dotazy, z nichž asi nejzajímavější se týkal toho, jakým způsobem si Warwick představuje funkci ovládání věcí impulsy, snímanými v mozku, když nyní jen dokážeme tyto impulsy snímat a stěží rozlišovat. Na to Warwick odpověděl, že se samozřejmě nejedná o triviální záležitost. Bude nutné naučit se filtrovat šum od signálů, skutečně určených pro daný přístroj; důležitá bude i učící se fáze, kdy se bude mozek učit vysílat určité signály k ovládání konkrétního přístroje.
Na to navazovala další otázka, zda by byla komunikace mozek-mozek stejná jako jazykem a co by to případně znamenalo pro lidské vztahy. Odpověď byla, že každý mozek je jiný (Warwick ještě dodal "myslím, že většina z nás ví, co je to být ženatý"). Podle něj je pravděpodobné, že si na sebe oba mozky budou muset zvyknout ve smyslu naučit se poznávat, kdy mi ten druhý něco signalizuje a co to je. V praxi pak bude učební proces spočívat ve výměně informací klasickou řečí "myslím na toto," doprovázenou příslušnými signály. To je podle Warwicka důvod, proč zřejmě nikdy nedojde k úspěšnému propojení mozků lidí a zvířat - protože nám nemohou říci, co nám signalizují, takže jim jen stěží porozumíme.

Shrnuto: Celkově přednáška mnoho nových objevů z oblasti robotiky nepřinesla, Warwick v podstatě shrnoval své poznatky z minulých experimentů se svým implantátem, které jsou již nějakou dobu známé. Pokud už jste znali jeho názory a myšlenky, pak vás nic moc nového nečekalo, obdobně, jste-li jeho odpůrci, těžko by vás asi získal na svoji stranu. Pro laiky však šlo bezesporu o zajímavé a nesuchopárné (Warwick stvrzoval svoji pověst poutavého a vtipného řečníka) přiblížení poměrně vyhraněných myšlenek a pokusů z oblasti kybernetiky. Snad je jen škoda, že ačkoliv Warwick přinesl některé ze svých robotických "udělátek" a implantátů, nenechal je v průběhu přednášky kolovat v publiku.