Country&Grafika

Westernový kalendář na rok 2014

užitečný vzorník Wild West Press

Vánoce jsou časem dárků a já jsem si nadělil sadu westernových písem od písmolijny Walden fonts. A protože jsem něměl kalendář, vyzkoušel jsem si práci s novými písmy na tvorbě kalendáře. Využil jsem i obrázky z prvorepublikových kalendářů, linoryt růže od své ženy a písmo doplnil o háčky a čárky. Ty jsem sice neřezal do dřeva, jako autoři původních písem, ale lino stačilo k napodobení efektu otisku opoužívané dřevěné litery. Když už jsem s tím měl tolik práce, ať to slouží i dalším. Proto si stáhněte kalendář v pdf, vytiskněte, svou oblíbenou barvou vyznačte své oblíbené dny v týdnu (já mám khaki víkendy) a ať vám kalendář slouží!

Tajemství velkého Vonta

světelná dramaturgie komiksového zpracování

Koncem roku vyšlo komiksové zpracování třetí části Záhady hlavolamu – Tajemství velkého Vonta. Od předchozích dvou částí se liší formátem: vychází v pevné vazbě a formátu A4 a shodné je jméno kreslíře. Je jím samozřejmě Marko Čermák. Scénář komiksu napsal Jiří Macek (shodné příjmení s autorem článku není náhodné...).
Je už to pár let, co jsem Záhadu hlavolamu četl, díky tomu jsem znovu četl příběh s napětím. Úplně jsem zapomněl, jaká hrůza se odehrála v Kocouřím hrádku. Atmosféru Marko krásně vytváří pomocí barevného koloritu jednotlivých políček. Již úvodní políčko nás připravuje na rychlý přechod ze světa idylky do světa tajemství. Rychlé Šípy stojí na návrší, kde panuje ještě zbytek denního světla, ale město už se útápí do tmy a okna a lampy se rozsvěcí. Jde o tutéž dobu, kterou na obraze z Benátské sbírky zachytil René Magritte. Když Rychlé Šípy vstupují do Kocouřího hrádku, panuje tu zlověstné zelené šero. Naopak v kostele svatého Jakuba, kde dojde k šťastnému konci příběhu, je intériér slavnostně fialový. A zcela poslední políčko knihy nás z temnoty opět vrací pod čistou modrou oblohu, která je slovy Mirka Dušína znamením Dobré pohody.
Tu Ti milý čtenáři také přeji!
















Šumavské reflexe

Dojem z výstavy v Galerii města Plzně

Za zdařilou výstavu považuji obvykle takovou, která ve mně vzbudí touhu. O výstavě Šumavské reflexe tedy mohu říci, že je dvakrát zdařilá – nejen, že podněcuje chuť popadnout štětec a paletu, ale i chuť vyrazit do kopců a „jít starým lesem“. Výstava je příjemná svou rozmanitostí, která ovšem není na úkor celistvosti. To, co díla spojuje je jednak vztah k Šumavě a jednak souvislost se třemi „šumavskými“ osobnostmi: Adalbertem Stifterem, Karlem Klostermannem a Josefem Váchalem. Váchal je zde přítomen svými tisky – celý mázhaus je vyhrazen jeho dřevořezům z knihy Šumava umírající a romantická. Váchal je také přítomen na jedné z maleb současných autorů, podobně jako Karel Klostermann. K literárnímu dílu Stifterovu odkazuje jedna malba a reprodukce jedné kresby od příslušníka jeho rodu – Wolfganga Stiftera.

Vztah k Šumavě se projevuje zejména v námětech, kterými jsou povětšinou krajiny a pohledy do nitra lesa. Byla mi podezřelá vysoká koncentrace maleb nesoucích název „Kvilda“, až jsem si po shlédnutí celé výstavy přečetl v úvodním textu, že mnohá díla vznikla v rámci uměleckých sympozií na Kvildě. Krajinomalbami, do kterých by měl člověk chuť vejít, byly zejména plenérové kvaše, či akvarely Tillo Etla. Těm zajímavě dodávalo hloubku použití fialového tónu ve stínech. Na kamenném pozadí sklepení se zase výborně vyjímala krajinomalba Petera Langa. Šumavu kypící čilým turistickým ruchem připomínal Rittsteinův obraz plný drobných postaviček věnujících se všemožným sportovním radovánkám v krajině plné zvěře a ptactva. Zda jedním z ptáků byla i kukačka ze starých hodin by mi musel asi odpovědět autor. Krajinu transformovanou do podoby mapy bylo možno číst v několika obrazech, například na plátnu Stanislava Diviše.

Kdo se cítí v lese jako doma, jistě ocení Váchalovu schopnost evokovat nejen jeho vizuální podobu, ale i pocit vlhka, chladu a rozličných vůní. V tom jsou jeho šumavské dřevořezy nepřekonatelné, ale také díla dalších autorů dokázala vystihnout podstatu bujného horského lesa. Mám na mysli zejména zelené monochromy Kathariny Dietlinger. Pohádkovo-mytickou stránku lesa, ve kterém ožívají antropomorfní tvary tlejících kmenů zase objevuje svými obrazy Lukáš Kudrna. Šumavu umírající a stále se zase v přirozených cyklech rodící vystihují pahýly kmenů zde suverenními tahy zachycené Davidem Hanvaldem.

I šumavskou faunu zde možno vidět díky objektům ze Zvěřince Benedikta Tolara. Z Divočáka měl můj synek nejprve vítr, ale pak si jej docela oblíbil. A ten, kdo má rád Magrittovy Zrady obrazů, jistě ocení Tolarovy zrady objektů, třeba kunu, co není kunou...

Podle vůně návštěvník pozná, že nejčastějším médiem na výstavě je olejomalba. Dalšími zastoupenými druhy jsou kresba, zmíněná grafika, fotografie a sochařská díla kamenná, kovová, chlupatá – kožená (návštěvník naštěstí po vůni nepozná) a voňavá dřevěná. Tečkou za výstavou je pak Šejnovo video, přiznám se, že na mě příliš neuchopitelné a příliš ovlivněné svou vlastní technikou.

Každopádně každému výstavu vřele každému doporučuji. Za cenu, přepočítanou na plzeňskou měnu rovnající se dvěma pivům, si dopřejete zážitek, který nevyprchá tak rychle jako ty dva půllitry. Od 8. listopadu do konce ledna 2013 si můžete dopřát cestu po šumavských hřebenech, lesích a příbězích přímo na plzeňském náměstí v Galerii města Plzně. A vězte, že je inspirativní i pro dvouleté dítě; můj synek hned po návratu z galerie popadl pastelku a nakreslil „krajinu s věží“ a pak ještě „houbičky“.

 

Pouť Dřevěného balvanu

sochaře Davida Nashe

V rádiu jsem se doslechl, že v londýnské botanické zahradě bude vystavovat a též tesat své sochy David Nash. Na těchto stránkách se pravidelně zmiňuji o umělcích, kteří při své tvorbě často putují, vandrují a toulají se. David Nash ovšem nechal putovat svůj výtvor.

Putování dřevěného balvanu

David Nash je sochař, pracující se dřevem. Do škatulky "environmental art" jej zařadila akce, která měla být spíše hrou, jednorázovou podívanou, než dlouhodobým uměleckým činem. V roce 1978 dostal k dispozici kmen starého dubu. Z něj vyřezal čtyřsetkilový "balvan". Zamýšlel jej skutálet do potoka a prudce klesajícím korytem nechat sklouznout k vodopádu, kde by si vyfotografoval mohutné šplouchnutí "balvanu do tůně. Dřevěný blok by pak po potoce dopravil k silnici, odkud by jej odvezl do ateliéru. Leč "balvan" se zasekl v korytu a naznačil tak sochaři, že by měl v potoku zůstat. nash se rozhodl sledovat osud "dřevěného balvanu" – Wooden Boulder – fotografovat jej a zakreslovat jeho pouť vodním tokem. "Balvan" se dal do pohybu v březnu následujícího roku. Z tůně, ve které zakotvil, mu Nash pomohl a další pohyb "balvanu" nechal osudu. V další tůni zakotvil "balvan" na osm let, poté se díky zvýšení hladiny párkrát přesunul a v roce 1994 zakotvil pod mostem nad ústím potoka do řeky Dwyryd na dalších osm let. K nashově překvapení se zpod mostu nakonec dostal po bouřce v prosinci 2002. S "balvanem" potom příliv pohyboval rok sem a tam, až si jej asi na- dobro vzalo moře. "Nebylo by překvapivé slyšet někoho poznamenat, že "balvan" je vydán na milost a nemilost živlům, ač bychom spíše řekli, že je to řeka, která je vydána na milost artefaktu pod vlivem lidského působením a neustá lým Nashovým dohledem a choreografickým vedením." (Trevi 2008) Může me se ptát, jak by k Wooden Boulder přistoupil konceptuální umělec. Tím ovšem nash není. V tomto případě je sochař velkým klukem, který po potoce pouští velkou loďku. Při závodech kůrových loděk se kluci domlouvají, že lo dičce se nesmí pomáhat, ale kdo uvízlou loďku nepostrčí, alespoň malinko? Vždyť počátečním impulsem byla zcela klukovská chuť pozorovat šplíchanec vody způsobený pádem dřeva do tůně. Kluci také hledí za kůrovou loďkou mizející za ohybem potoka a ptají se, zda jednou dopluje do moře. Wooden Boulder je obdobou kůrové loďky v jiném časovém a prostorovém měřítku. Po pětadvacetiletém sledování cesty "balvanu" mohl nash prohlásit, že "se neztratil. Je, ať je kdekoliv." "It is not lost. It is wherewer it is".

Skicák II

z koncertu "Giganti světové mandoliny"


Letos jsem dostal pěkný dárek k narozeninám: v Měšťanské besedě vystoupili tři světoví mandolinisté: Mike Marshall se svou polovičkou Caterinou Lichtenbergovou a Radim Zenkl. Veselou tečkou byla poloimprovizovaná skupina (nebo miniorchestr?) pod vedením Petra Vrobela a chvíli i pod taktovkou v podobě irské flétny Radima Zenkla.

Netopýr, Jeroným a Šerý svět

malá obrázková recenze Šerých zjevů


Zkrátka, chci říct, že je to moc pěkná kniha. Na Billíčkových stránkách najdete další díly. A Scruggse si poslechněte 5. 6. v 19:00 v Melting Potu. Nebo následující čtvrtek od 11:00, v pátek od 2:00 a 22:00, v sobotu od 13:00 a neděli od 22:00 v repríze pořadu.

Skicák

aneb pár črt z koncertů

Kdepak na koncert s foťákem. To pak člověk vnímá jen výřez reality v hledáčku a ani muziku neposlouchá. Tedy mluvím za sebe. Se skicákem, to je jiná: tužka tančí po papíru v rytmu písně, člověk sleduje muzikanty, jejich pohyb a snaží se zachytit typickou pozici, výraz a když to jde i náladu. Vše se samozřejmě mění a to opět v rytmu hudby. To je právě na skicování zábavné, že "expozice" nějakou dobu TRVÁ, není otázkou dvousetpadesátiny vteřiny, jako u focení. Vždyť i tóny, melodie trvají a mění se, právě jako ty linky na papíru. "Ty se máš, že umíš kreslit," slýchám. Každý umí kreslit! Vem si také tužku, papír a zkus to hned na nejbližším koncertě. Fotit neumí každý, někdo ani nenajde spoušť, jiný nenajde ani hledáček, ale vzít tužku a udělat linii, to opravdu dokáží všichni. S chutí do toho!
Abych nezapomněl: kresby vpravo jsou z vystoupení Plzeňského bluesového tria v Hi-fi klubu, vousatý profil patří zpěvákovi Hlasopletu, kytarmandolinu vlastní výroby drží na klíně Jiří Konvrzek, který hrál ve Světovaru a poslední skica je z koncertu Miskolc Dixieland Bandu v Buena Vistě. Pod článkem jsou zachyceni chlapci z Hlasopletu (z oslav osvobození v Chebu) a Ema s Markem z Pilsner Jazz Bandu, kterak hrají na plzeňském náměstí. Pravda, country byla sice jen jedna píseň od Konvrzka, ale příště jdu na mandolinisty do Besedy, tak počkejte!




Jak se tvořil obal...

...cédéčka kapely Ryba

Konečně jsme s Rybou vydali CD, které jsme začali nahrávat před pár lety. Umanul jsem si, že obal Rybího CD bude jen a pouze písmový. Mému tvrdohlavému přání vyhověli mí spoluhráči, ač všichni mají výtvarný cit i spoustu jiných dobrých nápadů (a někteří jsou též studovanými v umění výtvarném).
Na čteverčkovaný papír jsem nejprve nahodil pár zmenšených kompozic, až jsem byl s jednou spokojen. Ve vzornících písem v bichli Schriftkunst jsem vybral dvě písma (Clarendon a Pražské kamenné), která byla běžně dostupná v éře klasického knihtisku. Zda jsou dostupná v mnou zvolených velikostech, jsem ovšem netušil. S Terezčinou pomocí jsem vybral oranžovo-zelenou kombinaci barev a s pomocí pravítka a kalkulačky jsem zvětšil nápis RYBA na maketu. Potřeboval jsem zjistit, jak bude fungovat skládání plakátu na šest čtverců, ze kterých jeden bude tvořit kompozici na vrchu obalu na CD. Rozvržení drobného textu v ruce by bylo příliš pracné, tak jsem maketu naskenoval a vysadil informace o stopách a muzikantech na počítači. Vybral jsem Týfovu antikvu, o které jsem předpokládal, že bude k dispozici i v knihtiskařské dílně na VŠUP, kde jsem hodlal booklet tisknout.
S návrhem jsem sednul na vlak a jel na "umprumku" za panem Štouralem, zkušeným to tiskařem. Ten se při pohledu na velká písmena v mém návrhu zachmuřil, prohledal šuplíky s dřevěnými literami a pravil, že A a R zrovna v sadě krásné plakátové egyptienky chybí (asi zásluhou nenechavých lovců "suvenýrů"). Nezbylo, než oba nápisy RYBA vyřezat do lina. Myslím, že tím obal neztratil na půvabu, lino má také své kouzlo. Konečně nastala fáze, na kterou jsem se těšil nejvíce, sazba z kovových liter. Zjistil jsem, že sazeč musí mít velmi svalnaté paže, ohmatal jsem si tercii Týfovy antikvy, zjistil jsem, jak vypadá čtverčík a jak tenké jsou různé mezery.
Informace o nahrávání a mixování jsem vysadil z Gillova grotesku a naše flétnistka Diana, se pustila do nakládání papírů, které pečlivě vybrala, do tiskařského stroje. Abychom našim fanouškům způsobili větší dilema, tiskli jsme na dva odstíny papírů – jeden modravý recyklovaný, na kterém se motiv jistě cítí jako ryba ve vodě a jeden do žluta. Ten má zase krásnou strukturku, díky které se barva z lina nedostiskne v celé ploše a vzniknou pěkné efekty.
Pak už zbyla jen otročina, totiž skládání plakátů na čtvercové obaly a soukání do plastových kapsiček. Nutno říci, že tato fuška celé kapele příjemně ubýhala při samolibém poslechu vlastního CD. To si nyní můžete též poslechnout. Na stránkách jej můžete dokonce i stáhnout, ale uznejte, ten voňavý tisk na ušlechtilém papíru prostě stojí za pořízení originálu!
Panu Jaromírovi patří dík, za tisk i za to, že jsem se nestal z Netopýra "Netodýrem", což se prostým smrtelníkům, kteří s klasickou sazbou neměli tu čest, může zdát prapodivné. A Dianě patří ještě dík za fotky, které zde vidíte.






Poutník se skicářem

motiv putování a pohybu v Máchově díle

Uplynuly Velikonoce a blíží se máj. První Máj si celý národ spojuje s básní Karla Hynka Máchy, a skoro každý toho dne utrousí prvních pár veršů této básně, aby nezapomněl, že je kulturním člověkem, nebo alespoň že mu ještě paměť slouží. K Velikonocům (roku 1835) se zase váže jeden z Máchových vandrů po Čechách, konkrétně po mladoboleslavsku.
Pohyb a proměny jsou důležité složky Máchova vnímání a popisy krajinných nálad jsou verbálními impresionistickými skicami: "Zde výpar Vltavy, zrcadlení se posledního jasna v oblacích a odrážení se světla od skály Vyšehradské dolině této navečer docela jiné barvitosti a jak se zdá, i jiného vzduchu dodává (...) barvy jsou zde jiné nežli kde jinde. Pozoroval jsem večery v tom samém počasí na Bezdězu, v Hirsberku nad jezerem a v Krkonoších, všady bylo jiné červeno i všady jiné barvy." Dramatickou působivost má zejména popis výstupu na Brenner z italského deníku, kde rychlá kadence vjemů zachycená telegraficky stručným způsobem dává čtenáři přesvědčivou představu namáhavého fyzického výkonu. "Je to sama – více či méně působivá – skutečnost chůze, kterou obklopuje tu banální, tu kuriozní dění, realita, jež se obejde bez rekonstruovaných významů, bez výkladu." Prvek pohybu se promítl i do kreseb hradů, jak bude vysvětleno.

Máchovy kresby "hradů spatřených"

Ovšem vedle "metafyzického poutníka existoval v Karlu Hynku Máchovi i poutník méně odtažitý a více skutečný," (Mráz 1988 s. 29) který měl konkrétní cíle; těmi byly hrady a staré zámky. Od roku 1831 do roku 1835 jich navštívil celkem devadesát. Při přípravě i evidenci cest po hradech se Mácha projevil jako pečlivý úředník (studoval práva) a vyvrací naši představu rozervaného romantického šílence. Nejen, že si vedl seznam "hradů spatřených", do kterého zapsal i počty kreseb, podtržením vyznačil kolorované, ale pro své kresby si v zápisníku rýsoval rámečky a pro akvarelem kolorované hrady si nařezal kartónky shodného rozměru. Většina kolorovaných kreseb má šířkový formát 54×69 milimetrů a kresby v zápisníku 107×180 milimetrů. Je to ideální formát na cesty, vejde se i do kapsy a dovolí zachytit jen nejpodstatnější detaily. Kromě kreseb v připravených rámečcích se v jeho zápisnících nachází několik málo kreseb volně v textu. Mácha zřejmě kreslil v terénu pouze tužkou. Některé obrázky dodatečně obtahoval perem a některé navíc koloroval akvarelem. U několika kolorovaných kreseb pořídil i autorskou repliku. Existence takřka shodných dvojic kreseb hradů vedla M. Koloce k hypotéze o Máchově úmyslu vytvořit stereoskopické obrázky. Ty byly již v té době módou a Mácha se s nimi mohl seznámit. Velikost kartónových obdélníků je přibližně stejná jako obvyklá vzdálenost lidských očí od sebe, což by hypotézu také podporovalo. Problémem je, že stereoskopický efekt u Máchových obrázků nefunguje. Jen u dvojice s hradem Kost vzniká stereoskopický efekt u některých oken, u jiných částí hradu však prostorový efekt není a může tedy jít o náhodu. Dvě kresby Házmburku se dokonce liší stylem, první je klidná a druhá dramatická se zešikmením skal, liší se i barevností a je nepravděpodobné, že by Mácha použil změny, které by zhoršovaly splynutí obou částí stereoskopického obrazu. Věřím, že pokud by se o steroeskopické obrazy Mácha pokoušel, kromě nezdařených pokusů by se dochoval alespoň jeden vydařený.
Podstatným Kolocovým objevem je ale to, že Mácha vnáší do svých obrazů pohyb. Velkou část hradů totiž nenakreslil z jediného stanoviště, ale spojil více pohledů do syntetického zobrazení. Navíc používal dalekohled a v kresbách se uplatňuje dvojí měřítko. Dospěl k tomuto způsobu zobrazení intuitivně, nebo se inspiroval gotickou malbou? Pravdou je, že vícepohledovost i různost perspektiv se vyskytuje i v dětské kresbě. Mácha byl kreslířský autodidakt a určitá přirozenost či naivita tak mohla být v jeho výtvarném stylu zachována. Kombinování pohledů dokládá na několika příkladech. Kresba Zvířetic je pořízena z místa, které je posléze na téže také zobrazeno z povzdálí; Hrad Zásadka je nakreslen z vyššího i nižšího stanoviště; Na kresbě Pecky je vesnice pod hradem viděna z jiného stanoviště, než hrad; také Kost a Okoř jsou zobrazeny z více úhlů zároveň. Na základě těchto poznatků navrací Koloc Máchovi atribuci kresby Bezděz III. Podoba hrad je na ni kombinací pohledu od hradní brány s pohledem z Malého Bezdězu. Syntéza různých pohledů na hrad se objevuje i na kresbě Helfenburka u Úštěku, kde hradby mají jinou perspektivu, než věž a skály jsou kresleny z jiné strany, než hrad. Sám jsem se o tom přesvědčil a na "máchovský" formát jsem si ze stejného místa na skále hrad nakreslil (3. obrázek). Mohl jsem tedy zjistit, jak Mácha ve své kresbě posunul kopec vlevo blíže k hradu a Anadsadil také jeho výšku.
Použití dalekohledu je výrazně patrné na kresbě Říp od Mělníka nad vodou. Domky na bližším břehu jsou velmi malé, viděné pouhým okem. Za nimi na řece kotví loďky, na které by se dalo naložit celé stavení. Také domy na opačném břehu jsou zvětšené. Nízké kopečky v dalším plánu opět odpovídají perspektivě pouhého oka a hlavní motiv, Říp, je zvětšen, aby patřičně vynikl. Na několika kresbách Mácha vynáší podobu interiéru na vnějšek stavby, například u Bezdězu kreslí na vnější stěně vnitřní zdobení oken kaple.

Odkaz stále živý

Máchova obrazotvornost zachycená v jeho denících byla podnětem k sérii výprav, které podnikl historik umění a fotograf Jaroslav Anděl. Podle Máchových záznamů cest šel 15. – 17. 8. 1976 a 20. – 21. 9. 1977 z Prahy na Bezděz a do Krkonoš. Jeho záměrem bylo především stopování Máchovy obraznosti. Výsledkem byla výstava Cestou s Karlem Hynkem Máchou (1978). Cyklus černobílých kontaktních fotografií více či méně doslovně ilustruje úryvky z básníkových deníků. Přesnou fotografickou paralelou úryvku "jako by lidských hnátů a lebek vytvořily podoby" je snímek skály, jejíž dutiny vytvářejí přesnou konstelaci nosního a očních důlku v lebce. Během dalších tří let pořídil Anděl další záběry na trase Máchových putování a roku 2004 je promítal na výstavě Poznamenání cest Karla Hynka Máchy přímo na kamenné klášterní zdivo. Pasáže z Máchových deníků, vytištěné na pruzích papíru, lemovaly výstavní sály. Zemánek dodává, že Anděl nepodával svědectví o vlastních prožitcích krajiny, ale zůstal skryt za osobností básníka.
V Máchových stopách kráčel nejen Jaroslav Anděl, ale také mnozí historikové, kteří se jím zabývali. Mácha kreslíř a literát inspiroval další osobnosti, které se věnují jak výtvarné, tak literární činnosti. Grafik Jan Čáka procházel místa Máchových cest, bádal v archivech a výsledky práce shrnul v knize Poutník Mácha. Podobně jako romantický básník, také Josef Váchal prožil noc na Bezdězu o které si učinil zápis do deníku "v hospodě do ½ 1, pak na hrad, mlhy, déšť, měsíc romantika." Na tuto "horu poezie" se pravidelně vydává kunsthistorik Jiří Zemánek s různými spisovateli, básníky a výtvarníky, aby si zde recitací a performancemi připomenuli Máchův odkaz. Ovšem Máchova legenda inspiruje jak k putováním v jeho stopách, tak k básnické a kreslířské tvorbě mnoho dalších lidí. Nechte se také inspirovat a nenechte se zblbnout (narážím na všelijaké komerční kampaně, které předloni pohotově vy-(zne-)užili dvousté výročí Máchova narození).

Kántry nálada…

...fotografií skupiny Poletíme?

Není nad starou dobrou klasickou fotografii. Zvláště, má-li vystihnout venkovskou kántry náladu, jako na fungl novém CD Kroskántry od punkántry skupiny Poletíme? Jejich autorem je fotograf s poetickým jménem – Drahomír Stulír. Když se stylové černobílé fotografie muzikantů objevili na Bendzounu, připomněly mi okamžitě snímky Václava Jiráska. Jiráskovy velkoformáty, černobílé nebo sépiobílé, často zobrazují změť větvoví, stromoví a listoví, podobné tomu, v jakém stojí s bendžem v ruce kapelník Poletíme na jedné z fotek. Na internetu jsou snímky bez ořezu, některé i s okrajem filmu, zatímco na bookletu CD jsou oříznuté a navíc i zkontrastované, možná též vyčištěné od prachu ze zvětšováku. I ty okraje filmu mi připomněly Jiráskova fota. Víte odkud jsou Poletíme? Z Brna. Otevřel jsem katalog jedné Jiráskovy výstavy a čtu:
A pak je zde Morava. Ta se nedá definovat, to je strašně silná země. Já mám rád českou přírodu, ale ta energie a metafyzika, která je kolem Moravského krasu…
Je to všechno jenom náhoda?
Je to samozřejmě zcela prosté – hudba, která má v sobě jistý druh primitivismu vyžaduje podobný – v nejlepším slova smyslu primitivní – výtvarný výraz. Podobný koňský zadek zdobí i obal CD Koník od Malé bílé vrány, která hledá inspiraci v primitivní kultuře severoamerických Indiánů (slovo primitivní je z latiny a znamená cosi jako první).
Trefou do černého jsou i písma použitá na bookletu Kroskántry: ručně kreslené písmo na titulu je primitivní svou kostrbatostí a kántry díky masivním patkám. A HVD Comic serif uvnitř bookletu je hezčím bráchou primitivního (zde míním pejorativně) Comic sans. Snímek na zadní straně obalu (Rudolf Brančovský na korbě koňského potahu) mi připomněl krásnou příhodu z tábora: Šel jsem v legínách, bederce a pérem z káněte ve vlasech po okresce, když mě předjel koňský povoz a zastavil přede mnou. Děda s vnukem na kozlíku mi pokynuli, abych naskočil, a krokem jsme vyjeli.

Pokud Kroskántry ještě nemáte, podívejte se na fotky na Bendzounu a tipněte si, kterou vybrali k písničce Autistický bratr. Doufám, že tím nebyla příliš poškozena pověst dotyčného muzikanta, to by mi ho bylo líto. A pokud už se vám z tohoto článku stýská po pestrobarvách, podívejte se na cyklus Pink pong nebo Something Special od Drahomíra Stulíra.

Ať máte takovou kántry náladu, jako náš rok a půl starý synáček, který tu vesele křepčí na hudbu tatínkem právě recenzovaného CD.



Pára nekončí

aneb výtvarná síla parní lokomotivy

Po československých kolejích sice přestaly parní lokomotivy jezdit pravidelně už před jedenatřiceti lety, přesto se s parní lokomotivou potkáme na každém přejezdu bez závor. Totiž na dopravní značce. Jako symbol pro vlak totiž "pára" rozhodně nekončí. A snad ještě dlouho zůstane, vždyť i dnešní děti si čtou nebo se dívají na Pohádky o mašinkách, ať už s malým, či velkým "p". A nemusím ani psát, že ty pohádkové bývají parní.
Romantický, nostalgický a zároveň majestátní obraz parní mašiny má své místo i v trampské a country muzice. Píseň Marko Čermáka Pára končí, jejíž název jsem zde parafrázoval, není zdaleka jediná, ve které supí parní stroj a drncají těžká kola po spojnicích. A staré mašiny zdobí také obaly desek. Greenhorns vydali tři singly a jedno LP s parní lokomotivou na obalu. Má nejoblíbenější je starobylá mašina ze singlu Rychlík/Ještě je čas. Parádní stylizaci nakreslil Pepa Šimek. Z ohromného komína spíše milé, drobné mašiny se krásně dekorativně kroutí černý dým. Motiv mašiny se opakuje i na zadní straně obalu singlu.
O dva roky později, v roce 1976 zapózovali tehdy již Zelenáči před parní mašinou fotografovi J. E. Hýskovi. A do třetice všeho parního posadil Honza Vyčítal svého paňáka s bendžem na nárazník americké lokomotivy Western Pacific na obalu pro dva singly z roku 1982.
Parní mašina je výtvarně tolik zajímavá tím, že je zároveň mohutná a majestátní a zároveň plná složitých detailů. Komplikovaný mechanismus se neskrývá jen v nitru stroje, jako u současných lokomotiv, ale vystavuje se na odiv v podobě hřídelí, pístů a různých trubek. A množství nýtů je samozřejmě také pěknou ozdobou pláště parní lokomotivy. Ale i parní mašina se dá výtvarně zjednodušit, aniž by ztratila svou estetiku. Pusťte si interaktivní hudební video Osada od Václava Blína z dílny Amanitadesignu. Uvidíte vtipnou mašinu z kusu jakéhosi potrubí. Vlak se bude nejprve prohánět po prérii, kde dojde k přestřelce s Indiány, poté po westernovo-surrealistickém modelovém kolejišti v bizoní lebce, a nakonec vám ukáže své svérázné pasažérky ve vagonu. A až Osadu dohrajete, sedněte na vlak, nechte se zavést "někam, kde je hezky" a tam si s Paběrkami zazpívejte:

Ať ti zní
provází tě
vlak, co zná
každý dítě
do tvých snů
odváží tě
pára jako dřív!








Zajímavá typografie někdy stačí...

...k dobrému obalu desky

Což je případ i dvou přebalů CD, se kterými jsem se nedávno setkal. Jedno z nich vyšlo před dvaceti lety, druhé je novinkou.
Pívo, tramvaje a Cop – to je Plzeň! Tak praví slogan, který slýchám na rádiu Samson. S tramvajemi i s pivem jsem se už seznámil, zbývali jen ti Copáci, abych věděl, co je zač můj nový domov, Plzeň. Půjčil jsem si CD z roku 1991 s prostým názvem COP 1. Potěšil jsem se nejen našláplou muzikou (ale nejmileji mě překvapila pomalá píseň Bílým koním, která nebývá moc hraná a přitom je opravdu krásná), ale i výtvarným řešením obalu. Nápis COP a číslice 1, to je vše, co je na přední straně. A stačí to. Dodám, že slovo COP je vyraženo do hnědooranžové kůže zdobeným písmem, dá se říci antikvovou toskánkou. Jednička je vystřižena z tmavohnědé kůže a přišita kontrastující světlou dratví. Bílý šev tvoří také rámeček kolem kraje a uzavírá jednoduchou, leč výraznou kompozici. Autory obalu jsou Jindřich Vinický a Jaroslav Lenk.
Kdybych byl obdařen synestesií, napsal bych, že obal voní kůží. O druhém typograficky řešeném obalu, který mě zaujal, bych zase napsal, že i z monitoru voní tiskařskou barvou. (CD znám jen ze zprávy na ePortýru a ze stránek o Hanku Williamsovi) Jde o CD The Lost Notebooks of Hank Williams, které nahráli Alan Jackson, Bob Dylan, Norah Jones, Jack White, Holly Williams a další. Každý ze zpěváků nazpíval jednu z písní, které Hank Williams nestačil nahrát za svého krátkého života. "Všemocný" internet mi nevyzradil, kdo je autorem přebalu. Nicméně Wikipedie, kterou je třeba brát s rezervou, zmiňuje jméno Jim Sherranden.
Obal je pojat v duchu ideje celé desky: jako písně pocházejí ze ztraceného a znovu nalezeného notýsku, obal jako by byl vytištěn ze zbytků písmových sad nalezených v nějaké opuštěné tiskárně. Nenalezl-li grafik potřebný znak, pomohl si typem z jiného písma. Podle reprodukce obalu nedokáži posoudit, jedná-li se o opravdový několikabarevný tisk ze starých liter a matrice s Hankovou tváří na zažloutlém linkovaném papíru, nebo o dokonalou napodobeninu klasického tisku vytvořenou na počítači. Ať je to jakkoli, výsledek je velmi zdařilý a stylový.

Nikolaj Konstantinovič Rerich

himalájský poutník s paletou

Konečně nám nastala v Čechách zima. Je to asi jen divná náhoda, že až v únoru, vždyť globální oteplování je jen výmysl zlých environmentalistů, jak praví pan prezident, který ví všechno. Ale možná neví, že trampové se vydají do závějí nocovat pod tenké přístřešky a skalní převisy. A bude jim jedno, že na běžky vyráží stále více lidí, protože je krize a vleky jsou drahé (jak píší novináři, ti také ví všechno). Tito spořiví lyžaři mají jiné trasy.
Nechceme brát hory útokem, chceme je s úctou prozkoumat, tak jako poutníci. Povím vám o jednom poutníkovi s paletou a otevřeným srdcem.
Chce-li člověk proniknout k horám, je důležitý způsob a tempo, jakým k nim přichází. Markéta Fošumová zdůrazňuje postupné přibližování k Himalájím v malířském díle Nikolaje Konstantinoviče Rericha. Rerich maluje jeden motiv ve stále větším měřítku; nejdříve jej panorama hor zdáli zaujme, chce se s nimi seznámit, dozvědět se o nich co nejvíce, maluje je z různých úhlů a v různých měřítcích, pomalu se k horám přibližuje. Nakonec je v nejmenších detailech poznává – ztotožňuje se s nimi.

expedice po Himaláji

Rerich se vypravil se svou rodinou na expedici po Indii. Kromě uměleckých cílů plánoval poznat náboženství, jazyky, zvyky a kulturu končin, které v té době ještě byly terra incognita pro západní svět. 17. listopadu 1923 vyplul se svou ženou Elenou a syny Svatoslavem a Jurajem z Marseilles a 2. prosince se vylodili v Bombaji. V I Indii navštívili starobylé buddhistické památky a města a z Kalkaty se vydali na sever. Zastavili se v Sikkimu, knížectví na úpatí Himaláje a pokračovali dále na sever Tibetem přes Himaláje, na Altaj a opět do Himalájí. V roce 1928 se v údolí Kullu, v nadmořské výšce přes 2000 metrů Rerichovi usadili, aby se mohli věnovat botanickému výzkumu, poznávání tradiční medicíny, archeologii, etnologii a výzkumu jazyků. Rerich poznal, jak drsné hory pozvedají sílu ducha a duchovní poznání hodlal dále předávat jak svými obrazy, tak svou humanistickou činností.

malířské dílo

Uměleckým výsledkem jeho cesty bylo asi pět set obrazů temperou na plátně, které tvořily série Sikkim (1924), Jeho země (1924), Himaláje (1924), Prapory Východu (1924–1925), Posvátné hory (1933), Svatyně a pevnosti (1925) a Maytreia (1926). Obrazy sérií Himaláje a Svatyně a pevnosti jsou veduty, zobrazující bez dalších symbolů a mytologických odkazů prostou vznešenou nádheru hor a harmonii architektury s těmito horami. V ostatních sériích se propojuje ikonografie východní mytologie s krajinnými motivy a bez znalosti důležitých postav a příběhů východních náboženství není možné význam obrazů rozpoznat. Výjimkou je série Prapory Východu, která hovoří o jednotě lidstva a různých náboženství a o společných základech každé víry. Devatenáct pláten zobrazuje duchovní učitele světových náboženství: Mojžíše, Ježíše, Mohammeda, Konfucia, Budhu a indické a křesťanské svaté. Zájemcům o Rerichovo dílo doporučuji stránky Rerichova muzea v New Yorku.
Rerich věřil, že společným jazykem celého lidstva je krása a poznání. Se svými názory v Sovětském svazu narazil a tak svou výstavní a publikační činnost realizoval ve Spojených státech. Ze stejných důvodů se také v cíli své velké východní pouti usadil natrvalo.

Jak jsme ilustrovali Já&písničku 3

aneb Zpěvník pro školáky musí být inpirativní

Mě a mé ženě, neboli studiu ToTeM se dostalo té cti ilustrovat čtyři díly školních zpěvníků Já&písnička. Byl to úkol krásný a velký, ale zároveň velmi zodpovědný. Takový školák je totiž divák velmi náročný, své učitele chytá za slovo jak může a každý omyl mu dá jak se říká "sežrat". Na druhou stranu se na dítě nesmíme moc vytahovat. Není třeba se před školáky předvádět v efektnosti, dokazovat jak umíme nakreslit člověka v nejpříšernější perspektivní zkratce a podobně. Ilustrace, které jim předkládáme v jakémkoli médiu musí být hlavně inspirativní.
Přál bych si, aby si při pohledu na obrazový doprovod zpěvníku školák řekl: "to bych dokázal taky". A potom to opravdu dokázal. Taková úvaha mě vedla k volbě techniky frotáže z papírových šablon. Opravdu si umím představit, že při hudebce si žáček vezme kus krabice od sušenek, vystříhne si kytaru a vzadu v sešitu (tam, kde to takřka vždy zeje prázdnotou) si pastelkou kytaru obtáhne. Podobně jsem ilustrace do Já&písnička dělal i já. Jen jsem navíc použil skalpel, sedlářské raznice, více druhů kartonu, provázek, síťku a v závěru Photoshop.
Takto jsem řešil otázku techniky. A jak to bylo s motivy? Texty písní si bývají velmi podobné – buď se měli rádi a nakonec se vzali, nebo ji měl rád on, ona jeho ne, tak on skočil na koně a dle regionálního původu písně jel buď na vojnu nebo lovit bizony. Rozhodl jsem se nebojovat s opakujícími se motivy, ale využít jich. Bavilo mě, jak jedna šablona může měnit svůj význam v různém kontextu. Jinak působí klobouk padající z opilcovy ztěžklé hlavy u Whisky, to je moje gusto a jinak sluší lebce u titulního listu kapitoly Trampských, folkových a country písní.
Ono opakování je v muzice vůbec velmi významné. Neopakují se jen motivy a děje, ale i hudební motivy nebo celé úseky, typicky refrén a sloky. Princip opakování jsem zvolil pro obrázky k nadpisům kapitol. Vybrané motivy z písní příslušné kapitoly se opakují ve středově souměrné kompozici buď třikrát, čtyřikrát nebo šestkrát a tvoří tak výrazný ornament. Těší mě, že v takto vzniklém ornamentu se vždy objeví i nový děj, bez kterého by šlo o pohou formální hříčku. Aby nebyla nuda, stanovené pravidlo opakování motivů jsem ihned v některých kapitolách porušil, bylo-li to k dobru věci (ostatně dobří učitelé jednají právě tak). Například zde zmiňovaná kapitola si ale opakující vzor s kolty a lebkami vynutila – původní verze s Martou na žraloku (vpravo) se nám k ní nějak nehodila.
Pro tento článek jsem vybral ukázky z kapitoly Trampské, folkové a country písně; ty mají nejzajímavější příběhy a jejich ilustrace je největším potěšením. I když s některými to tak snadné nebylo (také proto, že na celý zpěvník jsme mělí asi deset dnů, což znamenalo pilnou práci od rána do večera). Třeba Krylova Nevidomá dívka – jak ji ilustrovat a vyhnout se přílišné sentimentalitě? Myslím, že zeď z kousků strukturovaného kartonu byla dobrou volbou v tom, že evokuje haptický vjem a nevidomí se přece hmatem řídí mnohem více, než ostatní. Nebo Whisky, to je moje gusto vytržena z kontextu původního filmu může ve školním prostředí působit jako nepatřičná propagace LI-HO-VI-NY! Pravdou zůstává, že opilci bývají buď k vzteku nebo k smíchu a tak doufám, že jsem s obrázkem pistolníka kácejícího se z barové sesle nebyl příliš výchovným.
A hlavně doufám, že naše ilustrace pobaví jak žáky, tak pedagogy a pokud je i inspirují, budu opravdu spokojen.

Šerifovy serify

část II.: Blázniví potomci egyptienek

Před měsícem jsem se rozepsal o egyptienkách z výtvarného hlediska, jak je to běžné v evropské literatuře. Americké zdroje se ovšem zaměřují na westernová písma mnohdy z technické a odchodní stránky. A technika tisku má samozřejmě vliv i na estetickou kvalitu písem. Začněme v současnosti: Písma se distribuují jako soubory dat zvané fonty. Grafik, s písmem zachází v některém grafickém programu, který mu dnes dává značné možnosti jejich úpravy a zdobení, například možnost písmo vyplnit ornamentem, či fotografií. Bohužel, běžně dostupné kancelářské programy dávají také "kreativním" prostým lidem možnost vytvářet takové kreace, jako natažená, zohýbaná nebo nafouklá písma. Zde je jeden z důvodů, proč typografové obvykle nabízí písma v bohaté škále různých šířek a tučností, zatímco zdobené varianty písem tvoří zcela výjimečně. Je to škoda, protože taková ornamentální plastická egyptienka může udělat velikou parádu třebas na plakátu loutkového představení (1. ukázka). Použité písmo navrhl pod názvem Clarendon Ornamented roku 1859 američan William Page (ukázka z dobového vzorníku). Ve vzorníku z roku 1884 vidíme širší variantu pro dokonce trojbarevný tisk (3. ukázka). Současná digitální verze (4. obrázek) je dílem písmolijny FontMesa.
V 19. století nemohl grafik měnit podobu písma jinak než výběrem barvy a písmolijny tedy nabízely písma stínovaná, obrysová i vyplněná ornamentem. Ale i dnes dokáže autor písma lépe navrhnout stínovanou, či obrysovou verzi, než kdejaký program. Hovoříce o 19. století jako o éře kovové sazby, máme na mysli běžná textová písma. Ovšem plakátová písma, o kterých zde píši se obvykle vyráběla ze dřeva, které se při větších stupních písma lépe osvědčilo. Opravdu olbřímí dřevěné litery můžeme vidět na fotografii (5. ukázka) z výstavy Wood Type Evolved: Experimental Letterpress and Relief Printing in the 21st Century.
O památku dřevěných písem vůbec američané vzorně pečují. V Hamilton Wood Type and Printing Museum stále tisknou z původních písem, stránky university v Austinu nabízejí materiály ke studiu dřevěných písem. "Písmolijny" Wooden Type fonts nebo zmíněná FontMesa digitalizují písma "starého západu". Typografii v duchu divokého západu můžeme obdivovat na další ukázce – plakátu k Valentinské Fiestě, který vypadá trochu jako vzorník westernových písem. Jsou na něm použity jak egyptienky, tak následující písma:

Italienky

Jací že jsou ti blázniví potomci egyptienky? Znakem Italienek je extrémní výška patek, která je větší, než tloušťka svislých tahů. Starší forma italienky (7. obrázek) je písmařskou schválností záměrně převracející tloušťku tahů, což je vidět na písmenu A, které má správně mít levou nohu slabou a pravou silnou, což je u italienky z roku 1821 přesně opačně. Jak píše Muzika, přes okamžitý úspěch a rychlé rozšíření toto kuriosní písmo nepřežilo... polovinu 19. století. Snaha studia Match&Kerosene napravit toto písmo (nápis "Slab Sheriff) mi ovšem připadá neméně kuriozní. Mladší formy italienky již neporušují typografická pravidla a jsou to písma velmi pěkná ve westernovém světě, zvláště úzké formy. Takovou často používá i Marko Čermák (ukázka ze zpěvníku Paběrek).
Netradiční italienky navrhl Jan Solpera a studenti VŠUP je využily na plakátu (dvě ukázky vpravo) k výstavě svého bývalého pedagoga. Výstava se jmenovala, prý podle Solperovy džínové košile, Space Cowboy.

Toskánky

Toskánky jsou zdobná písma se štěpenými patkami. Takové zdobení se používalo již v renesanci a baroku, ovšem devatenácté století přišlo s bohatou škálou způsobů modelování serifů. Někdy připomínají cirkusákův knír, jindy podpatky kankánové tanečnice. Mnohé toskánky jsou navíc doplněné nějakou tou špičkoou, ostruhou nebo bambulí v půli dříku. Pěkné použití toskánek je vidět na obalu desky Rychlík. Na této stránce je reprezentuje snímek z výstavy Wood Type Envolved.
Nuže, nebojme se italienek ani toskánek, neboť "nikdy není písmo dost úpadkové, aby se nedalo použít pro alternativní kulturní akci", jak praví František Štorm.

Zpěvníky, jejich grafická úprava a ilustrace

Josef Kobra Kučera a Písničky k táborovému ohni

Doma jsme mívali drobné tenké zpěvníčky, které vycházeli jako příloha Mladého světa, když jsem se teprve vracel z hub. Co mě na nich fascinovalo, byly koláže, které ilustrovaly písně. Byly, slovy klasika, krásné jako "setkání deštníku se šicím strojem na pitevním stole" a vtipné. Přiznám se, že mě jen rozčilovalo všudypřítomné slunce s takovým psím pohledem. Možná je to tím, že nemám psa. A líbilo se mi, jak nová spojení starých reprodukcí tvořila překvapivé metafory a metonymie. Autorem těchto koláží je Kobra, který o své tehdejší tvorbě napsal v rozhovoru zvaném Lidi, mám vás rád, některé! následující:

Jako člověk hlásící se k surrealismu a dadaismu jsem se, za úplatu, hrabal v balících ve sběrných surovinách, a tak jsem posbíral hromadu vzácných xylografií a vytištěných rytin. Ale nechtěl jsem opakovat dvacátá a třicátá léta, a tak jsem hledal barevné obrázky. Ale viděl někdo z vás barevné obrázky v novinách a časopisech na začátku 60 let? Ty rozmazané fleky na špatném papíře? Když otevřu poštovní schránku, vypadne na mne půl kila barevných reklamních prospektů. Nádherné barvy na krásném papíře. Ale když se mi v roce 1964 dostal do rukou katalog Quelle, byl jsem vyveden z míry: 150 stran barevných obrázků. Samozřejmě, že jsem ho nejprve musel půjčit k prohlížení všem spolubojovníkům, abychom v údivu hleděli na to, co se v Německu prodává, o čem se nám nesnilo. Po dohodě mi spoluvojínové dovolili vytrhnout si nějaké stránky. Například 11 stran nabízejících ponožky všech barev a vzorů.

Kobra využil technické možnosti čtyřbarevného tisku, tak, aby i na žloutnoucím papíru a při nepřesném soutisku neztratily koláže svou výtvarnou kvalitu. Využívá proto syté černé, azurové, purpurové a žluté a občas barev vzniklých přetiskem dvojic barev. Z takového zacházení s barvami, které ctí techniku tisku, by se dnes měli mnozí poučit. Naopak občasné použití různých rastrů, které v Kobrových kolážích najdeme, je stále (nebo opět) oblíbeným a výtvarně působivým prvkem.

Šerifovy serify

část I.: Egyptienka – prabába westernových písem

S písmem zvaným egyptienka se na hudebních tiskovinách setkáme často. Může to být písmo prosté, neohrabané a přímočaré i elegantní. Každopádně se rádo ukazuje a má rádo zábavu. Podobá se bodrému chlápkovi, co hraje na kytaru a kdo jej naštve, toho popadne masitou tlapou a prohodí lítačkama.
První egyptienky se objevily počátkem 19. století v Anglii. Tvarově vycházely z klasicistní antikvy, zbavené ovšem rozdílných tlouštěk tahů a patek. Oblé, vertikální, horizontální i šikmé tahy získaly stejnou sílu jako patky, neboli serify. Verzálky prvních egyptienek působí jednotným dojmem, v malých písmenech však bylo, jak píše Muzika, těžší důsledně zachovat princip přibližně stejné šíře všech tahů.
Název egyptienka o charakteru písma nic nevypovídá, ač někteří badatelé hledali souvislost mezi tmavým obrazem písmen a egyptskou tmou. Egyptienky prostě jen přišly v době zájmu Britů o egyptské vykopávky. Moderní anglická terminologie pro ně posléze zavedla název square serif, podle (skoro) čtvercových patek. Nyní se užívá označení slab serif, tedy "deskovité patky".
První egyptienky od Roberta Thorna (1. ukázka) i Vincenta Figginse měly serify ostře napojené a proporce velkých písmen přibližně čtvercové. Postupně přibyly egyptienky úzké i široké, stínované i ornamentální. Roku 1843 navrhl Henri Caslon známý Clarendon s oble napojenými serify. Tvary tohoto stále oblíbeného písma umí nakreslit každý student středních výtvarných škol.
Americké písmolijny přišly brzy s variacemi, které nám již evokují drsnou romantiku divokého západu. Z Muzikova krásného písma jsem zařadil ukázku takové zúžené egyptienky s klínovitými výseky.
Byly-li první egyptienky robustní a neohrabané, jsou ty pozdější stále rafinovanější, jemnější nebo uhlazenější. V minulém článku zmíněná Modula (ukázka "SAM BUSH") má technicistní ráz podobný písmu City od Gerge Trumpa ze 30. let. Pokud chcete najít kvalitní egyptienku zdarma, doporučuji Adelle od Type-together. Kvalitní česká diakritika je zaručena již tím, že autorkou písma je také Češka Veronika Burian. Další volné fonty ke stažení najdete na Font Squirrel. Proti tendenci stále větší uhlazenosti původně spíše neurvalých egyptienek je patrný trend jisté infantilisace, což nemyslím nijak zle. Takouvou hravou egyptienku navrhl třeba Ray Larabie nebo berlínský typograf Hannes von Döhren, který zdarma nabízí patkovou obdobu písma Comic Sans, které získalo mnohá ocenění za nejošklivější písmo v historii. Kdybych měl přebitečnou stodolarovku, s radostí bych si pořídil také jeho veselé westernové písmo Cowboyslang. Podobně rozverný, ale evropštější je Farao od Františka Štorma.
O bláznivích potomcích egyptienek se rozepíši v lednu. Nyní Vám přeji
Veselé vánoce!

Muzikanti v síti

O designu webových stránek country skupin a sólistů

Mám pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že funkční webové stránky jsou většinou krásné a krásné stránky jsou často funkční. Špatná je, že opravdu dobré stránky mají ti, kteří mají futrál s nástrojem napěchovaný dolary. Nebo alespoň eury, či korunami, což je ovšem vzácnost. Prohlédl jsem mnohé internetové prezentace country muzikantů a musím říci, že profesionálové jsou většinou za vodou. Konkrétně za velkou louží. Jejich stránky navrhují grafická studia, navíc je v Americe silnější tradice jak country hudby, tak internetu.
Na poli našeho zájmu se vyskytují tato tři pojetí vzhledu stránek:

V jednoduchosti je krása

Tímto heslem se řídil zejména Barry Bales. Jako kontrabasista je zvyklý hrát přesně a jednoduše, bez ozdob. Prosté jsou i jeho webovky: bílá, černá, grotesk (bezpatkové písmo) v menu, patkové písmo v textu, jedna fotografie a to je vše. Takové stránky by si mohl dovolit skoro každý. Na jednoduchost vsadil i Barryho spoluhráč z Union Station, bendžista a kytarista Ron Block. Barevnost stránek je velmi příjemná, dvojzvuk kapučínové a bílé je podpořen trochou šedé. k tomu se v hlavičce střídají perfektní fotky kytary a bendža v zlatých tónech. Na takové stránky se opravdu příjemně kouká. Barevně podobné, ovšem kompozičně rafinovanější jsou stránky Petera Rowana, jehož mohou díky hostování s Druhou trávou znát i tuzemští příznivci country. Povšimněte si řešení menu a zejména hnědé linky, která obíhá aktivní záložku. Prosté, leč elegantní. V české síti jednoduchou krásou vynikají stránky Monogramu. Již před rokem jsem si všiml netradičního technicistního vzhledu webu Monogramu, jehož autorem byl Marek Dráb. Dýchla na mě atmosféra dětského zápolení a objevování procesoru T602. To dělalo to neproporcionální písmo (asi courier), hranatost všeho krom loga kapely a její fotografie a střídmé použití bílé, modré a bílé barvy. Současné stránky Monogramu v sobě nesou stejnou čistotu, zrnitá fotografie skupiny v jakési garáži dodává však stránkách mnohem útulnější náladu. Elegantní bezpatkové písmo, kterým je napsáno jméno kapely je také více z této doby než zmíněný courier. Rozdělení spodní části stránky tenkou linkou na dvě nestejně široké části je velmi příjemné. Způsob, jakým spolu "komunikuje" obsah levého a pravého sloupce je velmi chytrý a vtipný, viz sekce "texty" nebo "členové".
To byly příklady nejlepších střídmě řešených stránek.
Úvodní stránka kapely Special Consensus může sloužit jako vzorová úvodní stránka country kapely: obsahuje seznam koncertů, povídání o kapele, novinky a písničky k poslechnutí. Fotografie usměvavých muzikantů s westernovým písmem prozradí, o jaký druh muziky se jedná ještě, než si něco přečteme nebo poslechneme.

Dřevní vzhled

Zejména skupinám hrajícím dřevní country sluší lehce ošuntělý háv, westernové písmo jakoby nedokonale vytištěné ze starých poničených matric, suky a letokruhy v pozadí... Na kartu nostalgie dnes sází kdekdo a pojem "vintage design" se šíří jako virus, ale k naší muzice to sakra patří, ne? Podívejte se na Punch Brothers a uvidíte skvělý příklad zasazení stylových prvků do elegantních moderních stránek. Všimněte si použitých písem: ostré pistolnické písmo v logu kapely, jednoduchý grotesk v menu, nadpisy velmi tučnou egyptienkou (vysvětlím příště) a text písmem Georgia, což je písmo speciálně navržené pro počítačové obrazovky. Decentní použití secesních ozdůbek prozrazuje, že návrhář stránek prostě zná míru.
Stránky zpěvačky Alison Krauss & Union Station jsou sladěny s nově vydaným CD a vévodí jim fotografie jakoby nalezená kdesi na půdě. I další prvky stránek jsou jakoby na zažloutlém a plesnivém papíru nebo ve starých fotorůžcích. Zatímco předchozí verzi stránek dominovala tvář pohledné zpěvačky, nyní se dostalo i na její mužské kolegy.
Stránky kapely dvaasedmdesátiletého Del McCouryho navozují nostalgickou atmosféru hlavně barevným laděním. Písmo v nadpisech je velikánské, aby jej přečetli i kapelníkovi vrstevníci a nepropásli nejbližší koncert a nezapomněli si koupit nejnovější cédéčko. Musí se nechat, že tohoto dědouška humor neopustil, jak je vidět z názvů koncertů "Del Yeah" a "Delloween". Pozoruhodné jsou stránky skupiny Railroad Earth, které na mě činí trochu indický dojem, což dělá šafránová barevnost a jemný ornament. Nedotištěné písmo a fotografie staré techniky v ikonách menu zapadají do estetiky časů minulých.
Stránky Willy Nelsona kombinují typicky dřevní prvky s jednoduchou moderní grafikou. Použití červeného rámečku s vlastním menu na nahrávky, fotky a podobné a druhého rámečku na dvojjazyčné novinky je pěkné a funkční řešení.
Stránky skupiny Cimpr campr vydají tak, jak se ke jménu kapely sluší. Vytvořil je člen kapely Radek Hlávka, vyhrál s vtipnou animací názvu kapely, s fotkami i písmem. Nebýt standartního šedého posouvátka, které hyzdí vtipný design, tento web by neměl chybu.

Propracovaný design

Touto cestou se mohou vydat ti, kteří mají dostatečné tantiémy a mohou si najmout profíka. Netradičně začnu tuzemskou skupinou. Stránky Druhé trávy mají, stejně jako jejich muzika, světovou úroveň. Je na nich vidět, že je navrhlo profesionální studio. Fotograf, jako správný profík navlékl všechny členy skupiny do tmavého (pokud jim ovšem neupravil konfekci ve Photoshopu), grafik si dopřál typografické hry s nabodeníčky a díky čárkám zapuštěným do písmen ušetřil drahocenný prostor na obrazovce. Drsný industriální vzhled pak ve spodní polovině stránky zjemnil oblými rohy obdélníků a dokonalé country stránky byly na světě. Vlastně, tak jednoduché to asi nebylo. Na stránkách Grafikart je verze stránek, na které skupina vypadá jako Betlém, neboť vyobrazení členové mají nad hlavami svatozáře. Tomu se říká kouzlo nechtěného... Mimochodem předchozí verze stránek Druhé trávy, laděná k obalu desky Dylanovky, také nebyla vůbec špatná. Ale jsem rád, že ze současných stránek na mě kouká usměvavý Křesťan a ne velmi unavený Albert Einstein.
Opravdu propracované jsou stránky Tim O´Briana od Superclean Web Services (stejnou péči věnovali také prezentaci bendžisty Danny Barnese nebo kytaristy Johna McCoucheona). Povšimněte si hravého písma, které se objevuje jak v nápisu: Tim O´Brien:, tak v ukázce z nového CD. Podobné řešení (fotografie přes celé pozadí, průhledné rámečky) mají stránky dalšího mandolinisty Sama Bushe. Opět zde najdeme výraznou typografii; jméno muyikanta je vysázeno z písma Modula serif od světoznámé písmolijny Emigre ze Severní Karoliny. Autorkou Moduly je Bratislavská rodačka Zuzana Licko. Podívejme se na další webovky, ve kterých hraje fotografie a nápaditá práce s písmy důležitou roli. Rosanne Cash hledí 120 pixelů širokýma očima na návštěvníka svých stránek a široce se naň usmívá 260pixelovým úsměvem. Designér stránek vsadil na účinek mnohých kontrastů a kromě velmi kontrastní fotografie vedle sebe umístil mile naivní kresbu holubice a vulgárně rudou růži. V horním pruhu je protiklad patrný v úzkém a širokém písmu. Imitace rukodělnosti dotyčného písma je pro tento druh hudby příhodná. Světe div se, celek není cirkus na kolečkách, ale poutavá webová prezentace.
Stejně vtipné jako název kapely G-runs ´n Roses jsou i stránky těchto bluegrassáků. Navíc Tleskačovo kolo vě mně vyvolalo vzpomínku na vystoupení v nádraží ve Vraném, kde jsme s Appaloosou instalovali Tleskače i s kolem na sloup elektrického vedení. Na obloze za létajícím cyklistou je sice na můj vkus přeefektováno, ale zdařilost stránek to nesnižuje. Autorem je opět Radek Hlávka.
Nakonec si dovolím poslední zastávku v našich končinách. Webovky Petra Kocmana jsou kovbojsky stylové až na půdu. A navíc skýtají milé překvapení v podobě videa, kde Kocman s Luckou Vondráčkovou zpívá dylanovku It Ain´t Me, Babe. Nikdy bych netušil, že si někdy s chutí poslechnu tu moderátorku z klubu Marmeláda.
Pro ty, kdo dočetli až sem mám ještě jednu perlu. Na stránce Punch Brothers se podívejte na pohnutý příběh bendžisty Noama Pikelného. Jestli máte rádi Českou sodu, jistě vás potěší.

SEZNAM ČLÁNKŮ

prosinec 2011
Muzikanti v síti
O designu webových stránek country skupin a sólistů

prosinec 2011
Šerifovy serify
část I.: Egyptienka – prabába westernových písem

leden 2012
Zpěvníky, jejich grafická úprava a ilustrace
Josef Kobra Kučera a Písničky k táborovému ohni

leden 2012
Šerifovy serify
část II.: Blázniví potomci egyptienek

únor 2012
Jak jsme ilustrovali Já&písničku 3
aneb Zpěvník pro školáky musí být inspirativní

únor 2012
Nikolaj Konstantinovič Rerich
himalájský poutník s paletou

březen 2012
Zajímavá typografie někdy stačí...
...k dobrému obalu desky

březen 2012
Pára nekončí
aneb výtvarná síla parní lokomotivy

duben 2012
Kántry nálada...
...fotografií skupiny Poletíme?

duben 2012
Poutník se skicářem
motiv putování a pohybu v Máchově díle

květen 2012
Jak se tvořil obal...
...cédéčka kapely Ryba

květen 2012
Skicák
aneb pár črt z koncertů

červen 2012
Netopýr, Jeroným a Šerý svět
malá obrázková recenze Šerých zjevů

Skicák II
z koncertu "Giganti světové mandoliny"

září 2012
Pouť Dřevěného balvanu
sochaře Davida Nashe

listopad 2012
Šumavské reflexe
dojmy z výstavy v Galerii města Plzně

únor 2013
Tajemství velkého Vonta
světelná dramaturgie komiksového zpracování