Japonština

Výuka japonštiny v Plzni

Doporučená literatura

  Kandži (398)
Krouský - Učebnice japonštiny I
Excel
   

 Slovník Excel   
aktualizováno 8.10.2011 - 17000 slov (cca 1,6MB)

Slovníček

NIHONGO program k procvičování japonštiny

Jamasa II
Škola japonštiny v Japonsku
Okazaki (jihovýchodně od Nagoje)

Výuka japonštiny v Praze

Japonská kaligrafie Šodó

Japonština nepatří do žádné jazykové rodiny, vykazuje určité syntaktické podobnosti s korejštinou a velice vágní podobnosti s altajskou jazykovou rodinou.
Je to jazyk aglutinační, základním rysem je neměnnost slov podle pádu, čísla a času. Gramatické vztahy se vyjadřují pomocí partikulí (postopozic), slovesné časy pomocí přípon (sufixů). Základní slovosled ve větě by bylo možno naznačit: podmět + nepřímý předmět + přímý předmět + sloveso. Sloveso hlavní věty stojí na konci věty. Partikule stojí za slovem, ke kterému patří.

Výslovnost - Japonská výslovnost je poměrně jednoduchá, odlišnosti od české výslovnosti spočívají především v tom, že japonské H a U jsou neznělé, japonské Š a Č jsou měkčí než v češtině, výslovnost R se blíží českému L, souhláska G je nosovka. Slabika HI se čte měkce jako CHI, koncová dvojhláska EI se vyslovuje jako dlouhé É. V japonštině není souhláska L, ve slovech nejsou shluky souhlásek (střídají se souhlásky a samohlásky).

Písmo - Japonština se píše znaky a dvěma abecedami, hiraganou a katakanou. Znaky se píší podstatná jména a slovesné a adjektivní základy, hiraganou se píší slovesné a adjektivní koncovky, partikule, ale i celá slova, katakanou se přepisují cizí slova, převzatá do japonštiny, a cizí jména, někdy má katakana funkci odlišující v písmu jako česká kurzíva. Hiragana i katakana jsou abecedy slabičné (kromě samohlásek a souhlásky N jsou to všechno slabiky, např. ka, sa, ta a pod.), kterým se souhrně říká kana. Japonský text je možno psát vodorovně (v řádcích zleva do prava) nebo svisle (shora dolů ve sloupcích od prava do leva).
V mezinárodním měřítku se používá anglický, tzv. Hepburnův přepis. Japonský přepis latinkou, tzv. rómadži, se používá vedle anglického přepisu v Japonsku ve speciálních textech, pomocných přepisech, nápisech, reklamách a pod. Je třeba však zdůraznit, že japonština všeobecně latinku nepoužívá a používá kombinaci znaků a obou japonských abeced, tj. hiragany a katakany.

Znaky - Každý japonský znak má v podstatě dvě čtení, sinojaponské a japonské. Sinojaponské čtení se používá ve složeninách, japonské čtení se používá v případech, kdy znak stojí osamoceně. Některé znaky mají pouze jedno čtení nebo jich mají více, např. dvě sinojaponská nebo dvě až tři japonská. Těmto čtením je třeba se učit od případu k případu. Rovněž tak jsou výjimky, kdy se složeniny nečtou sinojaponsky, ale japonsky. Způsob připojení hiragany ke znaku (u sloves) se nazývá okurigana. Postup psaní znaků (jednotlivé tahy) má svá pravidla, proto je mu nutné věnovat pozornost. Sinojaponské čtení je psáno většinou katakanou, japonské hiraganou. Pro zjednodušení bylo určeno 1.850 běžně užívaných znaků (tzv. tójó kandži), po jejichž zvládnutí by mělo být možné přečíst všechny běžné texty (noviny apod.).

Způsob psaní HIRAGANY

 

HIRAGANA

 

Způsob psaní KATAKANY

 

KATAKANA

Zpět na stránku Japonsko.