Narodila se 24. 1. 1953 v rodině právníka. Když jí byl jeden rok, přišla StB pro jejího otce, tak jako pro řadu brněnských právníků. V monstrprocesu v dubnu 1954 byl odsouzen na 25 let k odnětí svobody za vlastizradu a špionáž. Začal život bez otce,  dlouhé cesty s matkou přes Prahu a Karlovy Vary do Ostrova nad Ohří, kam sváželi vězně s Jáchymovských lágrů, když byla povolena návštěva. Tatínka viděla jednou dvakrát ročně. Dělil je dlouhý stůl, za ním seděl otec mezi dvěma bachaři.  Matka bojovala o zaměstnání i byt, peněz bylo málo.

 

V roce 1960 byla vyhlášena amnestie a otec se vrátil domů, když končila první třídu.

 

ZDŠ navštěvovala v Brně na Kotlářské ulici. Ve třetí třídě ji otec začal vodit na hvězdárnu a do planetária. Astronomie ji tak zaujala, že se jí věnovala téměř po celý život. Nejprve navštěvovala tři roky Klub mladých astronomů, poté se uplatnila  jako pozorovatelka meteorů.

 

Ve stejnou dobu ji otec začal učit němčinu. Každý den půl hodiny a sedm slovíček. Od jedenácti let ji posílali rodiče na výměnný pobyt do Německa. Kamarádka z Berlína měsíc v Brně, ona měsíc v Německu. Celé prázdniny s němčinou.

 

V roce 1968 nastoupila na gymnázium v Lerchově ulici a v roce 1972 na Nástavbové jazykové studium, kde začala publikovat své první překlady z astronomie ze Sterne und Weltraum do Říše hvězd. Časem do dalších časopisů i novin v Čechách a na Slovensku. Spolupacovala zhruba s 15 redakcemi.  Následovaly vlastní články o meteorických expedicích, pozorováních na brněnské hvězdárně a  zajímavostech z vesmíru, celkem jich vyšlo sedm set. Posléze psala v němčině pro západoněmecký Sterne und Weltraum a východoněmecký časopis Astronomie und Raumfahrt o amatérském výzkumu meziplanetární hmoty v Brně, v nichž jich  tiskem  vyšlo cca 15. Za svého pobytu v Kanadě publikovala takév Americe  jeden článek se stejnou tematikou a později jeden v ruštině v časopise Zemlja i vselenaja.

 

Dalším koníčkem byla fotografie. Proseděla hodiny ve fotokomoře v bytě svých rodičů. Některé snímky z pozorování meteorů a života na expedicích vyšly v novinách i časopisech, doma i v zahraničí.

 

Po škole nastoupila do Výzkumného ústavu elektrických strojů točivých jako překladatelka a tlumočnice. Vzhledem k tomu, že technické překlady jí byly cizí, tak dala po necelém  roce výpověď. Bylo období normalizace, minulost otce ji dohonila. Komunisté řekli, že není žádoucí, aby taková osoba pracovala s veřejností. Zaměstnání dostala v Sloupsko-šošůvských jeskyních jako průvodkyně. Začala se zajímat o speleologii, napsala pár článků, překládala pro interní potřebu Moravského krasu knihu o krasových jevech.  Pak pomohli známí, kteří zadrželi kádrové materiály, a dostala  místo lektorky v Brně .

 

Celý život učila v jazykových kurzech němčinu. V roce 1977 složila státní zkoušku na průvodkyni a od té doby služebně cestovala. Dostala se za polární kruh do Murmansku, na Bajkal, do Chabarovska.

 

Milovala pohyb, zejména dvacetikilometrové výlety, plavání, bruslení, běžkování a v pozdějších letech posilovny. Měla ráda přírodu, sběr bylin. Celý život cestovala, ráda  poznávala svoji vlast i cizí země.

 

Po převratu začala pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná. Vyučovala v pronajatých třídách ve školách v Brně a Střelicích, docházela do různých organizací a podniků. Tlumočila firmám.

 

V té době se veřejnost přestala zajímat o astronomii, a tak začíná psát krátké politické články a příběhy lidí, postižených komunistickým vězením.

 

Dva roky byla zaměstnaná na Nástavbovém studiu cestovního ruchu, kde vyučovala německou konverzaci. V tu dobu, však byl v celé republice tento typ studia zrušen a učitelé přišli o místa.

 

Následovaly firemní a individuální  kurzy, tlumočení pro Policii ČR.

 

Stala se členkou sdružení Dcer politických vězňů padesátých let a občanského sdružení pro Brno-Jih, v nichž byla aktivní až do konce svého života.