DOBŘENICE

Up

TIP NA VÝLET

 

V okolí Osic, pokud se je  rozhodnete navštívit, jsou i jiné pamětihodnosti, které byste si neměli nechat ujít. Jednou z nich jsou Dobřenice, které jsem pro vás koncem listopadu navštívil i s kamerou. Doufám, že reportáž z této blízké obce vás zaujme a věřím, že i naši občané se z ní mohou dovědět leccos zajímavého.

Výlet do Dobřenic

 

Odpoledne dne 26.listopadu 2001, byla to neděle, se najednou udělalo po dlouhých sychravých dnech jasno a já měl první možnost nafilmovat něco při kvalitním osvětlení. Ale kam jet? Co takhle do Dobřenic na zámek? Ostatně můžu to co nafilmuji přetočit na kazetu a dát ji mému bývalému parťákovi z práce, nyní důchodci, k vánocům.  A tak jsem ihned vyrazil, aby se mi počasí ještě nezkazilo. Pořádně jsem se nastrojil, neboť teplota se pohybovala těsně nad nulou a to je na mopedu dost zima. Korádo chytlo na první šlápnutí  a já vyrazil.

 Dobřenice sice byly podle Kroniky české Václava Hájka z Libočan založeny roku 780 Dobromírem a nazvány podle něho Dobronice aneb Dobřenice, ale o údajích tohoto kronikáře, který co nevěděl vymyslel, lze s úspěchem pochybovat. Podle toho samého autora byl dokonce původní dřevěný kostel založen samotným Metodějem procházejícím po zemské stezce z Velehradu do Prahy. Nicméně první písemné zmínky o obci byly objeveny v roce 1739 při likvidaci starého gotického kostela. Byla to listina ve které bylo uvedeno, že kostel byl vysvěcen v roce 1336 biskupem Danielem. To je údaj věrohodný a stal se proto pevným bodem pro další určování významných výročí obce.

Dobřenická tvrz vznikla asi ve 14. století, možná i dříve. Vládli na ní Dobřenští z Dobřenic a to až do roku 1860 (s malými přestávkami v 17. století). V jejich erbu byl i stříbrný vykračující čáp, ke kterému se spolu s kohoutem váže známá pověst. A obě zmiňovaná zvířata je také možné vidět na ornamentech kostela sv. Klimenta postaveného jako náhrada za kostel původní v roce 1740.  Ten stál na místě dnešní fary a byl obklopen rozsáhlým hřbitovem. Kosti se zde prý dají na farské zahradě při hlubším kopání nalézt dodnes. Ve zdech nového kostela jsou vsazeny i náhrobky z kostela starého, který byl zbourán v roce 1739, avšak díky tomu, že byly většinou v dlažbě jsou dosti poškozené.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nový kostel je postaven ve slohu barokním a to podle skutečně zdařilých plánů Karla Ferdinanda Dobřenského stavitelem Josefem Neuerem z Prahy. Je to přirozená dominanta Dobřenic, a dnes, kdy je po dlouhé době opět osazen i bicími hodinami i do daleka slyšitelná. Hlavní vchod je z areálu zámku, po schodišti, jenž je osazeno sochami sv. Klimenta a sv. Prokopa.

Věž kostela je vysoká 46 metrů a nachází se v ní tři zvony, z nichž největší Cyril má průměr 1,15 m a výšku 87 centimetrů.. Hlavní oltář je ve stylu rokokovém. V těsné blízkosti kostela je umístěna hrobka JUDr. Karla Loevensteina, generálního ředitele Škodových závodů a do své smrti 3. února 1938  majitele dobřenického velkostatku, a to celých 65 let.. Jeho pohřeb právě zde v Dobřenicíh byla událost, která v obci neměla obdoby. Výčet všech osobností jak politických, tak podnikatelských nelze ani vyjmenovat. Jak se můžeme dočíst: „V obci bylo tolik automobilů, že je nebylo možno nikde zaparkovat, o pořádek a bezpečnost dbaly desítky četníků. Toho dne stavěly v Dobřenicích mimořádně i rychlíky.

Napravo od nového zámku můžeme vidět budovu starého zámku, ovšem radikálně přestavěnou v roce 1897 po velkém požáru. Tato přestavba byla již prováděna novým majitelem Karlem Danielem Weinrichem, synem Karla Weinricha, který pro Michala Václava Dobřenského z Dobřenic postavil cukrovar v Syrovátce. Ukázalo se však, že právě neúspěch tohoto cukrovaru vedl pro narůstající dluhy až k veřejné dražbě, kde všechen majetek koupili právě potomci stavitele zmiňovaného cukrovaru. Inu jednou jsi nahoře, podruhé dole. K.D.Weinrich si ale již v letech 1865 až 1868 nechal postavit na místě původní tvrze nové pseudoklasicistní sídlo. Okolo pak nové hospodářské budovy a razantně upravil rozsáhlý zámecký park. Byl to pokrokový hospodář, pořizoval nejmodernější stroje a zaváděl pokrokové technologie. Od roku 1908 na zdejším panství hospodařil další Karel Weinrich ml., tedy vnuk stavitele cukrovaru. A jablko nepadá daleko od stromu. I on nebyl v žádném případě zpátečník a například v roce 1910 založil v Dobřenicích (u dnešního fotbalového hřiště) továrnu na výrobu pískových cihel. V ní se cihly vyráběly až do roku 1942. Cukrovar však nevzkvétal ani pod jeho vedením a tak ho v roce 1923 prodal za 5 milionů korun firmě „Rolnický cukrovar v Syrovátce a.s.“. Přemluven k tomu byl tehdy vlivnými státními úředníky, jako revanš za to, že pozemková reforma se jeho panství mnoho nedotkne. Sliby – chyby. A tak oklamaný majitel přišel jak o cukrovar, tak o 405,5 ha a zbylo mu pouze 594 ha půdy. Dostal sice náhradu ve výši přesahující 900 000 Kč, ale ty spolykaly dluhy a daně,  velkostatku. A tak v roce 1928 koupil zámek s velkostatkem již zmiňovaný ředitel a předseda správní rady Škodových závodů v Plzni Judr. Karel Loevenstein.  Hrobka Karla Weinricha se nachází v zámeckém parku. Park je veliký, nyní již velmi dobře udržovaný, s mnoha vzácnými dřevinami. Občas vám zkříží cestu kůň z místní jezdecké školy.


 

 

 

 

 

 

 

I když byl park krásný i v tomto předzimním období, doporučoval bych přeci jenom jeho návštěvu na jaro nebo léto. V parku je také největší dobřenický rybník Hlubůček, nedávno vyhloubený a zrekonstruovaný. Ale čas mne žene, neboť už jsou skoro tři hodiny a a ve čtyři již podle astronomického kalendáře sluníčko zapadá. A tak z parku přes dvůr kolem starého i nového zámku a kostela sv. Klimenta mířím ze statku ven a všímám si, jak je zde oproti nedávné době vlády jedné strany vše opraveno a uklizeno, a to do posledních detailů, kterých si leckterý zbrklý návštěvník ani nevšimne. Je potřeba říci, že nedávná rekonstrukce po restituci bývalým majitelům chátrajícímu objektu velmi prospěla. Na rozdíl od jiných „restituentů“, kteří často přivedou navrácený majetek k demolici, nebo se ho snaží co nejdříve zpeněžit bez ohledu na jeho tradici.

 

 

A tak se vyjíždím podívat na další dominantu Dobřenic, tentokráte novodobou, zvanou místními „štamprdle“. Jistě uhodnete proč. Vodojem není jistě nikterak úchvatné architektonické dílo, ale zato určitě funkční. Jak to už bývá, telekomunikační „supi“ sednou na každé vyvýšené místo. Ať je to rozhledna, nebo vodojem, ať to stavbu hyzdí, nehyzdí, účel světí prostředky. Tak ať jim alespoň ty mobily šlapou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyrážím, chci stihnout ještě nafilmovat na okraji vesnice sochu sv. Jana Nepomuckého.  Tuto barokní sochu údajně vytvořil Jiří Pacák, nejnadanější syn M. Brauna. Ať tak či onak, je toto sousoší podle schématu Brokofa sv. J. Nepomuckého na Karlově mostě v Praze velmi působivé.

 

Od sochy je vidět dobře cukrovar v Syrovátce. Nepatří do Dobřenic, ale jak jste si již přečetli, jeho historie s nimi velice úzce souvisí. Po různých přestavbách dnes vypadá takto, a cukr se v něm kupodivu vaří, i když jen ten tekutý a cukrová řepa se z místních polí vozí úplně jinam. A tak se loučím s Dobřenicemi pohledem na Noskův hostinec, kde bych si mohl dát pivo, ale jsem motorizován, takže raději vyrážím zpět domů. Bylo by toho ještě hodně co o Dobřenicích vypravovat a ukazovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Snad někdy jindy Vyrážím. Vždyť sluníčko již je povážlivě nízko a já se klepu zimou.