Živnosti a řemesla

Up

Nabízím další část přesného opisu poznámek bývalého osického starosty p. Horkého. Opět není původní text nikterak korigován.

 

Živnosti – řemesla

Živností v starých Osicích bylo nemnoho. Skrovné podmínky tehdejších usedlíků, čerpajících většinu živnostních potřeb ze svých hospodářství a robících sobě podle dovednosti potřebné náčiní i nářadí, neposkytovaly valné možnosti rozvoje na poli živnostním.

Inventář v hospodářstvích byl chudičký a pokud bylo možno hleděly se všechny potřeby vyrobiti doma. Také strava byla prostá. Jedlo se jen to, co poskytovala hospodářství domácí i polní, jen aby bylo potřeba co nejméně hotových peněz.

Vývoj živnostenský postupoval ponenáhlu s rozmachem hospodářským teprve od počátku stol. 19. Přesto však až do dnešní doby řemesla i obchody v Osicích se vyskytující ať ojediněle a dočasně, nebo trvale zasazená, přinášely provozovatelům živobytí jen částečně. To doplňovalo se příležitostným výdělkem hospodářů, nebo držbou kousku najatého pole pro žito na chléb a brambory. Výjimkou zabývali se také zemědělstvím většího rozsahu a držením hospodářského zvířectva.

Nevalný obchodní ruch od dávných časů, - snad již v dobách předpernšteinských – soustřeďoval se ve staré krčmě za kostelem (č.p. 37). Tam prodejem věcí všední potřeby aspoň částečně posluhoval krčmář, dojíždějící občas pro potřebné pivo do panského pivovary, maje při „vejsadním šenku“ také masný krám. V 17. století zasahovali sem také nějaký čas, snad obchodně nebo jen peněžními půjčkami, již židé. Dovídáme se aspoň o některých usedlících, již zemřelých, že zůstali dlužní židu Lhoteckýmu a Kratonožskýmu.

Vydatnější nákupy obstarávaly se patrně o výročních trzích či jarmarcích v okolních městech Pardubicích, Bohdanči, Hradci Kr. a později také v blízkých Libčanech.

Nejhojněji navštěvovány byly jarmarky v Bohdanči. Tam nakupovalo se čeho bylo zapotřebí pro rodinu i domácnost. Byly to různé látky, šaty mužské i ženské, obuv, dřevěné, hliněné i žesťové nádobí a mnohdy i celé výbavy pro nevěsty. Kromě toho kupovala se značná část látek a zvláště prádla ložního od obchodníků docházejících z Podkrkonoší. Možnost hojného výběru různě vyloženého zboží k prodeji a posléze také v hluboce zakořeněný zvyk udržovaly docházku na jarmarky přes počátek století 20.

K omezení nákupů na jarmarcích přispěly měrou nemalou v čase pozdějším bohatěji již zásobené krámy snaživých zdejších obchodníků, jímž dovážku zboží z měst zpočátku obstarávali nejčastěji obchodníci máslem a vejci, při zpáteční cestě. Po válce světové ustupovala ponenáhlu doprava povozem rychlejší a snad i levnější autodopravě a poště. V posledním čase čilý obchod podomní nabízející svoje zboží ke koupi mnohdy rušně zasahoval na úkor kupců místních.

Mimo starou krčmu, pokud je známo byl „svobodník“ Jan Košťál – krčmář – prvním obchodníkem. Položiv asi r. 1795 základ nynějšímu č.p. 33 s obchodním krámkem, umožnil po zdařilé práci synu svému Jos. Košťálovi zakoupiti pro smělé jeho záměry později výhodněji umístěnou chalupu č.p. 2. Jeho obchodní zdatnost a pružnost projevila se r. 1834 nákladnou výstavbou obchodní budovy a hostince s prostornými sklepy.

Na zámožnost této rodiny ukazuje i postavení jeho bratří, kteří po studiu věnovali se stavu kněžskému. František držel faru v Trnové u Prahy a Jan kaplanoval na faře v Kamenici.

Obchod v místnostech č.p. 2 provozovali pak jeho držitelé se štěstím střídavým až do roku 1935. Počátkem ledna toho roku byl pro nedostatek zákazníků majitelem Fr. Kněžourem smíšený obchod uzavřen a nástupce jeho Jos. Kubálek upravil obchodní místnost v řeznický krám. Od jeho založení vystřídali se tu : Jos. Košťál, Ant. Košťál, Fr. Šmíd, Fr. Matějovský, Fr. Fišer a Fr. Kněžour.

Od počátku věku 19. začali se tu živiti obchodem také členové židovské rodiny Pacovských v najatých místnostech. O Petru Pacovském dovídáme se před rokem 1822. Izák Pacovský, mistr řeznický ze St. Ždánic, přebývající co kramář v Osicích, svobodného stavu, rozžehnal se světem r. 1848 ve stáří 50 let. Tou dobou kupčila také ve světničce č.p. 6 Terezie Pacovská, 1849 – 52 Pavlína Pacovská a Izák Plov v č.p. 30 od r. 1852 do 1870.

Trvalé bydlo svému rodu obstaral Joachim Pacovský r. 1860, koupí baráku č.p. 27. Vedle obchodu zbožím smíšeným získal koncesi k výrobě a výčepu lihovin. Od 1887 obsluhoval zákazníky syn jeho a nástupce Pacovský Šimon. Ten zdvihnuv na místě dřevěné chaloupky stavení zděné, opatřil v pozdějších časech obchodní místnost v průčelí po vzoru obchodů městských prostornou výlohou. V pokročilém věku, maje rodinu dostatečně zaopatřenou, prodal obchod r. 1921 Al. Kalenskýmu.

Při roce 1820 začal v Osicích svému rodu zakládati budoucnost krupař, jinak také povoláním sklenář František Mánek. Přejav živnost krupařkou po svém předchůdci Jos. Kotvaldovi, stěhoval se r. 1839 pod vlastní krov v č.p. 49. Během času zabývali se nástupci jeho (r. 1857 Jos. Mánek a r. 1878 Jan Mánek) pro potřebu místního a okolního obyvatelstva výrobou jáhel. Prkny pobitá jahelka, poháněná chůzí lidí uvnitř dutého dřevěného kola stávala podél chodníku vedoucího k Osičkám. Kromě toho zabývali se také pečením chleba. Úpadkem krupařství v pozdější době naplňoval krám ponenáhlu zbožím smíšeným, zvláště školními potřebami.

Od r. 1912 vedl najatý obchod Josef Řehák. Po úspěšné snaze, splnily se jeho tužby koupí v roce 1929.

Kromě obchodů již uvedených s trvale zřízenými krámy, provozoval se dočasně obchod ve starém krámku č.p. 32 (žid Witzpulger při roce 1870), do roku 1908 v č.p. 6 (Fr. Kněžour, později v č.p. 2) a v budově hostince č.p. 32 (Jan Souček, současně s pekařstvím).

Ze čtyř obchodů zbožím smíšeným před válkou světovou, zanikl těsně po ní obchod Jana Součka a v roce 1935 Frant. Kněžoura. Dvakrát opakovaný pokus o zřízení dělnického konsumu v č.p. 2, podporovaný stranou soc. demokratickou, ztroskotal pro nedostatek zájmu.

 

Stará „vejsadní krčma“ s povinností odběru piva ze zámeckého pivovaru pardubického, skýtala posezení a tanec mnoha generacím, po několik století. Poprvé zmiňuje se o ní urbář pernštejnský při roce 1494, avšak jsoucnost její dlužno připustiti již v době klášterské.

Kromě polností byla také při krčmě vinice, připomínaná ještě v urbáři z roku 1651. Zpráv pozdějších o ní se nedostává. Patrně změněna byla v užitečnější role.

Z vinice a šenku platili držitelé krčmy téměř čtvrtinu veškerého „ouroku“ (tj. daní) celé obce. Krčma sama nebyla sice zatížena robotní povinností, lpělo však 2 ½ dne (někde poznamenány jsou tři dny) roboty ženné na půl čtvrti roli ke krčmě koncem 15. věku postoupené od statku Souškova.

Jak neblaze dopadl pokus s krčmy setřásti robotní tíži, nepatrnou sice, po válce třicetileté, tehdejším držitelem Janem Čížkem podniknutý, ukazuje jasně zápis datovaný 23. ledna 1652 na Pardubickém zámku: „Wosice. Zůstávaje u vězení zámeckém slove kruhu, Jan Krčmář z nadepsané vsi, pro tu příčinu, že jest chtěl tu krčmu od robot osvoboditi: z kteréhož arestu, jsa náležitě vytrestán jest na ten způsob propuštěn: Bartoloměj Šíd a Jan Žabža oba sousedé z Vosic postavili se k rukojemství a slibují za nadepsaného Jana Čížka, krčmáře svého, že on do třech neděl pokuty do důchodu I.M.C 5 zl. rezyn. odvésti nepomine.“

Vyhořevši naposled v roce 1869, byla na místě dřívější dřevěné zbudována hospoda zděná, prostornější. Základy její posunuty byly severněji, na staveniště ohněm též strávené bývalé školy.

Nová hospoda dlouho potom již svému účelu nesloužila. Majitel její Fr. Procházka zakoupiv starou dřevěnou chalupu č.p. 32 při silnici, vystavené čilejšímu ruchu, připravil tam po zboření místo stavební hostinci novému.

 

Od roku 1834 soutěžil s krčmou či hospodou za kostelem, hostinec zdvižený Jos. Košťálem při obchodu č.p. 2. Strop tanečního sálu, na tehdejší dobu velmi prostranného (měřil m2) podpíral uprostřed dřevěný sloup. Vchod do hostince vedl chodbou vedle kupeckého krámu. Hostinské místnosti před sálem k silnici přistavěny byly teprve v počátku stol. 20. Do sálu vchod z nich byl po schodech. Při úpravě, provedené r. 1937 Jos. Kubálkem srovnány byly podlahy do jedné úrovně.

Od polohy obou hostinců odvozeno bylo také jejich pojmenování. Nížeji položený hostinec (č.p. 32) slul „dolejší“, kratčeji „dole“ a naopak (č.p. 2) „hořejší“ – „nahoře“.

Oba tyto hostince obstarávali většinou nájemníci, zabývající se převážně také řeznictvím.

V druhé polovici stol. 19. sloužilo za hospodu po kratší dobu také č.p. 48 a 57.

 

Masný krám spjatý s krčmou po staletí odloučen byl při roce 1775 Václ. Dědičem k nově postavené chalupě č.p. 34. Řezničil tam potom rod Dědičů. Od r. 1785 Jan, 1810 Antonín, a 1842 Jan. Po synu jeho Janovi řeznictví zaniklo. Od r. 1887 provozoval živnost řeznickou v č.p. 33 Jan Tomek. Po něm nedlouho Rud. Grosser. Současně však také řezničilo se v dílnách při obou hostincích.

Řemeslo kovářské provozovali od stol. 15 – patrně však ještě dříve – držitelé nynějšího č.p. 15 až do r. 1755. Živnost zanikla po smrti posledního mistra Jakuba, z kovářského rodu Slavíků, kdy k vdově po zemřelém („Mařeně“) se přiženil Jan Novotný, kovářskému řemeslu neumělý.

Sousedé osičtí nemohouce ve vsi postrádati tak potřebného řemesla, rozhodli se zdvihnouti pro kováře chalupu novou za peníz obecní (č.p. 25). Zápis na ni a „werkstadt“ kovářský vtělen byl potom r. 1777 do knih gruntovních.

Podle tehdejších zvyklostí opravovala se kovářská chalupa podle potřeby na útraty sousedů. Obyčejně před opravou rozvrhlo se mezi sousedy, kolik každý má dáti krovů, došků na pošití, stropnic apod. Také kovadlinu, rohatinu, měch, špalek na ohýbání ráfů, opravu pece a kamen pořizovali sedláci. Veškeré tyto povinnosti později připadly obci. Nářadí ostatní k provozování řemesla potřebné pořizoval si kovář sám. Poslední kovadlinu pořídila obec r. 1904. Vážila 128 kg, po 86 hal.

Aby konal kovář práce sousedům levněji, míval některé obecní pozemky k užívání. V odměnu za toto bezplatné užívání přispíval kovář společně s pastýřem obecním (slouhou) na vyčastování při obecní hromadě sjednanou váhu vepřového masa, nebo určitý počet drobů (jaternic a jelit). Povinnost tato pominula zánikem obecních hromad.

Výsadu či „právo“ na nižší sazbu za práci kovářskou, která se udržela až do prvních let 20. stol. měli jen starousedlí, užívající také zdarma dílce obecního pole, ač opravy a udržování kovárny nesla obecní pokladna.

Poslední dobou spočíval rozdíl v tom, že ostří k pluhu kovář starousedlým ostříval za 4 hal., kdežto ostatním a přespolní a přespolní platili 6 hal. Sekyry a jiné „ostré nádoby“ pod právo nespadaly a proto od nich kovář požadoval většího platu.

Sazby pracovní byly čas od času mezi kovářem a ob. výborem sjednávány. Rozdíly v placení časem vymizely, neboť obecní pole bylo kovářovi pachtováno sice z volné ruky, avšak za přiměřené nájemné a nájem z kovárny přizpůsoboval se stávajícím poměrům.

Jména všech kovářů, provozujících řemeslo v obecní kovarni z dob starších se nedochovala. Lid nejmenoval je příjmením, nýbrž prostě – kovář.

Pokud bylo možno zjistiti, kovařili tam: 1791 Jan Horyna, 1793 Jan Heneberg, 1818 Karel Hlavsa, 1820 Jan Slavík, 1825 VáclavKrejčík. Před rokem 1860 Mareček, později také v č.p.16.

Kovárna byla jako ostatní budovy ve vsi dřevěná, doškem krytá a během času v přední části podezděná. Důkladněji byla spravena a dílna rozšířena r. 1857, čemuž použilo se kamenu z vodní nádrže – kašny, t.z.v. „prádel“. A když opravné práce byly r. 1860 zevně i uvnitř skončeny „dal představený nádeníkům, když uvedli toho Sina kovářoviho z Lhoty (u Přelouče)“ z ob. pokladnice na přilepšenou 19 krejcarů. Byl to předek nynějšího kovářského rodu Štěpánkova. Po něm živili se tam kovářstvím syn Josef a nyní vnuk Josef.

Chátrající kovárna potřebující nutných a nákladných oprav, aby plně vyhovovala požadavkům doby, které obec z nedostatku prostředků nemohla podniknouti vyvolala úvahu o prodeji. Po kratším jednání koupil ji nájemce Jos Štěpánek r. 193X za 12.000 Kč.

 

Koláři v Osicích ve starší době provozovali svoje řemeslo v najatých místnostech. Proto také jmen jejich se nedostává.

Koncem stol. 18. kolařil v „Lázních“ Matěj Jirout (1789), při roce 1804 Matěj Kříž měl svoji dílnu v č.p. 14. Od roku 1820 zabývali se prací kolářskou tři generace Horkých. Jos. Horký nejprve u tchána Rališe v č.p. 7, později (r.1835) ve vlastním baráčku u kovárny č.p.24. Syn jeho František upravil si dílnu ve vlastním domku č.p. 63 roku 1865. Nástupce jeho František zabýval se týmž řemeslem do r. 1903, kdy kolářskou sekerku zaměnil za pluh. Po něm zakoupil v lázních č.28 kolář Jan Havrda. Jeho smrtí r. 1912 kolařina ve vsi zanikla.

 

Ostatní řemesla vyskytovala se v Osicích jen ojediněle a dočasně. O krejčím, bydlícím v Lázni obecní dovídáme se poprvé po válce třicetileté. Koncem 19. a počátkem 20. stol. krejčoval v č. 30 a později v č. 57 Fr. Novák, krejčí učení vídeňského. O práci s ním dělil se časem Fr. Mareš. Poslední dobou zabývá se šitím od r. 192X usedlý Čeněk Drnek, později stavebník č.p. 88.

 

Ševců bývalo v Osicích vždy několik. Převážně však obuv pouze spravovali ve volných chvílích, neboť nosila se jen v neděli a ve svátek. Jinak chodilo se boso, v zimě v dřevácích, nebo pantoflích. Nová obuv kupovala se většinou na jarmarcích. Po válce světové hojným výběrem slouží zdejšímu lidu Baťovy prodejny v okolních místech a posléze v blízkých Ždánicích a Dobřenicích.

 

Truhlařinu provozovali v druhé polovině stol. 19. Kalenský a Heneberg, později na čas Vál. Kmoníček (č.56). Fr. Poledno a Fr. Malý zařizovali dílny truhlářské v prvém desetiletí 20 stol., a Fr. Mádlo (č.46) po válce. Nyní ve strojově zařízené dílně truhlaří Fr. Malýho synové Josef a František. Václav Kmoníček obdržev r. 1804 po snaživých starostech částečnou koncesi pohřebnickou, které dosud v obci nebylo, živnosti truhlářské se vzdal. Úplná koncese byla mu udělena r. 1912 (?). Před tím dovážely se rakve z Bohdanče a Pardubic.

 

Zámečnictvím zabývali se v č.p. 69 Jan Šedivý koncem stol 19. a Fr. Pařízek v č.p. 64. Opravou jízdních kol, šicích strojů a jinou mechanickou prací zaměstnává se nynějšího času Jos. Kněžour.

 

Tkalcovství provozovalo se ve vsi od stara. Lnu pěstovalo se dosti hojně. Pěstovali jej hospodáři nejen na prodej a potřebu vlastní, ale také výměnkáři vymiňovali si nějaký záhon pro osev, a mnohdy i služebná děvčata, jimž tvořil součást jejich roční mzdy a doplnění výbavy v letech pozdějších.

Len po domácí přípravě svážel se k dalšímu zpracování do obecní pazderny zbudované sousedy na obecní pastvině v blízkosti nynějšího č. 74. Další úkoly za zimních večerů obstarávaly v domácnostech kolovraty. Někde se také i tkalo.

Tkalcovstvím ze řemesla zabýval se v počátku stol. 19. Jan Novotný „tkadlec“ ze Lhoty, ve starém školním stavení (č.38), které roku 1801 od záduší koupil, později v č. 65 Jáchym Roček. Bílení plátna provádělo se na svahovitém trávníku u rybníčku „v Řehonoze“. Rozmachem levnější výroby tovární, domácí tkalcovství ponenáhlu zaniklo, ač dlouho ještě potom šaty z plátna domácně zhotoveného a z pokolení na pokolení děděného svědčilo v jeho trvanlivosti.

Z jiných řemesel sluší poznamenati bednářství – Matěj Šulc, zároveň hrobník (1781 –1823), Jan Sluha (1822) mistr uzdařský a řemenářský a Prokop Raner (1826) fajfkář.

 

Umění hudební zapouštělo svoje kořínky měrou hojnější počátkem stol. 18. Plodné sémě do ulehlého úhoru po této stránce zasil jak se zdá bohdanečský rodák a od 1720 zdejší kantor Jakub Klazar. Ve starém zápise dovídáme se o Matěji Dědičovi, zajisté jeho žáku, živící se hudbou již tehdy v Uhrách, o Slavíku otci a jeho dvou synech, zdejších rodácích, pozdějších kantorech osických.

Plně však hudební umění rozkvětlo za Škroupů. Tehdy a snad i také dříve šla hudba světská ruku v ruce s hudbou kostelní, neboť kantoři pro potřebu kostelní hudebníky vlastně cvičili. A tito kostelní. A tito kostelní hudebníci sdruženi, potom s jakousi samozřejmostí, tvořili kapelu kollatorní, vyhrávající při slavnostech církevních, procesích, různých zábavách, poutích a posvíceních ve sloučených farnostech osické a ždánické.

Spolek muzikantů nebyl nikdy četný. Nebylo toho také třeba, neboť hudba četnějšího obsazení nebyla nikde žádoucí, zvláště při zábavách, a potom poctivě starali se o to starší muzikanti sami, z obav o hojnější výdělek. Hudbu provozovali až do stáří. Účinkování na kruchtě kostelní považováno bývalo za výjimečně čestné a provázeno bylo ovšem i závistí méně šťastných. Spolek čítal obyčejně 8 až 9 členů. Byl-li v pozdější době požadován orchestr četnější, přijednávalo se od hudby jiné. Not nikdy mnoho nebylo. Stačily tak k zahájení. Hudební produkce provozovaly se vesměs podle sluchu zpaměti se zřetelem na zájemce. Bas tehdy nebylo, užívalo se basů plechových i v orchestru smyčcovém.

Plat hudebníkům o pohřbech sjednával obyčejně sám kantor. Hudba doprovázela zpěv a o chudších pohřbech zpívaly se žalmy za doprovodu dvou lesních rohů. Procesí doprovázelo se v dřívější době …

 

Od tohoto místa jsou již poslední dvě stránky ručního textu zcela nečitelné.