Kmotr Švanda

Up

O životě a rodině Františka Škroupa

 napsala Maryša R. Šárecká

 

Z kalendáře KMOTR ŠVANDA na rok 1946 nakladatelství ARS

 

            Dříve drama s dnes film nám představuje často život mužů, kteří žili a pracovali před sto lety a stali se našemu národu drahými svým dílem. Měli jsme dojemné filmy a Havlíčkovi a Tylovi, ale nikdy jsme neviděli film, který by nám předvedl život skladatele naší národní hymny, Františka Škroupa, který ve všech vlasteneckých a vzpomínkových filmech hrál jen úlohu episodickou. Je to proto, že tento život není tak jasný a průhledný, jako život jiných našich velkých mužů ; je v něm několik zklamání, hořkost a trpkých zkoušek, že na něm vidíme, jak se těžce žilo a bojovalo umělci před sto lety, i když začal slibně a domohl se z počátku tak pěkného postavení jako Fr. Škroup.

            Kdo byl František Škroup, skladatel naší národní hymny a první české opery? Jako většina našich vynikajících hudebníků narodil se v rodině učitelské a to 3. června 1801 ve Velkých Vosicích u Pardubic, kde byl jeho otec Dominik, hudebně vzdělaný jako každý tehdejší učitel, principálem a ředitelem kůru. Proto také nabyl Fr. Škroup první hudební výchovy doma, u otce, který ho zasvětil do základů umění, k němuž byl obzvláště nadán, neboť již v osmi letech hrál prý veřejně na flétnu. Také jeho o deset let mladší bratr, Jan Nepomucenský Škroup, později skladatel, ředitel kůru u Křížovníků a nástupce svého bratra na kapelnickém místě Stavovského divadla, tíhl od mladých let k hudbě, která byla v jeho rodině tak horlivě pěstována.

              Učitelský synek, který chtěl před více než sto lety studovati, potřeboval mecenáše, aby se jeho sny splnily. Fr. Škroup nalezl takového mecenáše a podporovatele svých snah v osickém děkanu Ig. Kuchynkovi, s jehož pomocí přišel do hlavního města své vlasti a stal se vokalistou v Týně a Loretě. Když jeho mecenáš zemřel, šel studovat na gymnasium v Hradci Králové, kde se mohl vzdělávati hudbě u tamějšího ředitele kůru. Tam složil prý také svou první píseň na slova jednoho ze spolužáků.

             Roku 1819 přichází Škroup definitivně do Prahy s úmyslem studovati práva, neboť hudba má zůstati jen jeho platonickou zálibou, která by mu sotva mohla dáti pevný existenční podklad. Jako všichni nemajetní studenti, živí se i on kondicemi ; hodinami zpěvu a hudby. Při tom skládá písně, čtyřzpěvy, a vypomáhá ve sboru Stavovského divadla. Ale nestačí mu, že zpívá ve sboru tohoto divadla ; sní o operách v českém rouše a věnuje se celou duší propagaci cizích oper, přeložených do češtiny a česky hraných.  „Švýcarská rodina“ od Weigla, přeložená Macháčkem a provozovaná ke konci roku 1823, k níž Škroup sám řídil zkoušky, je jeho prvním úspěchem, poněvadž je to první opera v českém provedení. Ale Škroup, který tu a tam uplatňuje svůj krásný baryton v různých zpěvohrách na malých pražských scénách, chce mnohem více. Chce dáti svému národu první českou operu, která se zrodí roku 1825 na text básníka Chmelenského a byla hrána na Stavovském divadle 2. února 1826. Je to jeho „Dráteník“, kterému byly vzorem jednak německý Singspiel a jednak francouzská opera konversační a který má velmi daleko k opeře v moderním slova smyslu. Je psán většinou prosou a jen lyrická místa jsou v něm zhudebněna. Ale přes to byl „Dráteník“ prvním pokusem o českou operu a byl uvítán tehdejší českou veřejností s jásotem. A když za sto let byl péčí ředitele Šafaroviče uveden znovu na scénu téhož divadla jako významný dokument doby v přítomnosti jediné žijící dcery Škroupovy, promluvil k srdci národa dojemným hlasem oživených vzpomínek.

            Lze říci, že úspěch „Dráteníka“ rozhodl životní dráhu Škroupovu. Stále ještě měl na mysli studium práv a chtěl se ještě roku 1827 odebrati do Vídně, aby v něm pokračoval. Ale ředitel Stavovského divadla, Jan N. Štěpánek, dovedl využíti jeho sol a schopností. Tu a tam objednal od něho menší skladbu nebo baletní vložku a tím udržoval jeho zájem o divadlo a hudbu. A když viděl, že by Škroup přece jenom odešel do Vídně, nabídl mu místo druhého kapelníka a Stavovského divadla.  Od té chvíle zanechal Škroup práv a věnoval se úplně a s láskou svému hudebnímu povolání.

            Jako kapelník byl ve svém živlu ; mohl říditi česká operní představení, která mu byla svěřena, a mohl obohacovati divadelní repertoár o nové české opery na vlastenecká themata, z nichž žádná neměla již takový úspěch jako „Dráteník“. Tak vznikly „Oldřich a Božena“ na slova Chmelenského, „Libušin sňatek“ s textem Chlumeckého a později, v letech padesátých, hudba a sbory ke Kollárovým tragediím „Žižkova smrt“ a „Magelona“. Všechny tyto pokusy ve stylu doby zapadly i se Škroupovou hudbou a žádný popud je nevynesl z trvalého zapomenutí. Ani Škroupův pokus o první český melodram k Štěpánkově truchlohře „Bratrovrah“, ani píseň a závěrečný sbor, jež komponoval k Tylovu „Čestmíru“, neměly jiného osudu. Ale něco přece zbylo z tehdejší Škroupovy tvorby v letech třicátých. Je to píseň, kterou vložil do úst slepého Mareše v Tylově „Fidlovačce“ a která přežila všechnu jeho ostatní tvorbu, poněvadž se v letech šedesátých, ještě za života skladatelova, stala národní hymnou.

            Škroup prý ji komponoval v domě „U Bonů“ v Myslíkově ulici, v listopadových dnech roku 1834 u lože své nemocné první choti, rozené Koudelkové, která potom zemřela. A je zajímavé, že právě v tutéž dobu psal v Praze Slovák Samo Tomašík jinou populární píseň pod názvem „Hej Slováci!“

            Aby vyhověl vkusu doby, skládal Škroup hudbu a zpěvy k různým kouzelným hrám, fraškám a rytířským tragediím, které tehdy obecenstvo milovalo. Ale při tom nezapomněl na svou starou lásku k české písni, v níž leží význam jeho tvorby. A také píseň mu zajistila nesmrtelnou slávu, i když opery, melodramy a čarodějné hry provždy zapadly.

            Za tři roky po vzniku naší národní hymny se stal Škroup prvním kapelníkem Stavovského divadla, jehož hudební repertoár velice obohatil operami klasickými i moderními. V této době také počínají jeho styky s rodinou Kleinwächterovou. Bankéř Kleinwächter měl v Dlouhé třídě bankovní závod, jejž založil jeho tchán, Ital Balabene, a který byl v rozkvětu již za napoleonských  válek, kdy na vlivné doporučení, jako na příklad Goethovo, poskytl půjčku nejednomu kulturně pracujícímu uprchlíkovi. A v létě se uchylovala jeho rodina na své vysočanské letní sídlo, které se po svém zakladateli jmenovalo Balabenka. Dnes je již dávno zastavěno a připomíná je toliko stanice elektrické dráhy. Ale kdysi, za panování Františka I. a Ferdinanda Dobrotivého, stála Balabenka úplně o samotě a byla proslulá růžemi, které se tam pěstovaly, prý nejkrásnějšími z celé Prahy a jejího okolí.

            Bankéř Kleinwachter nebyl mužem úzce spjatým se svým povoláním. Nelpěl na penězích tak, aby neměl jiného, vyššího zájmu. A tím zájmem byla hudba, jíž nadšeně diletantsky sloužil. Jakou ctí bylo pro něho, když ho navštívil za svého pobytu v Praze německý houslista a skladatel Ludvík Spohr, známý z doby vídeňského kongresu!  Nevěda, jak by projevil lépe svou radost z této návštěvy a své nadšení pro mistra světového jména, dal bodrý Kleinvächter pokřtít jménem Spohrovým svého právě narozeného syna.Byl to onen Luis Kleinwächter, který zdědil po otci lásku k hudbě a stal se výborným hudebníkem, ba i skladatelem, kdežto jeho bratr Bedřich studoval práva a záhy zemřel již jako student.

            Nejmladším členem rodiny byla hezká dívenka, Karolína, která se narodila roku 1819, právě v roce, kdy přijel Škroup do Prahy studovati práva. Byla miláčkem celé rodiny a žádné její přání nezůstalo nesplněno, neboť netoliko rodiče, ale i starší bratři a děd Balabene, který žil jako vdovec s rodinou Kleinwächterovou, hýčkali ji jako malou princeznu. A tak to zůstalo, i když ztratila v devíti letech matku. Otec i bratři se snažili od té doby tím více, aby jí pozornostmi, něhou a pečlivým vychováním nahradili tuto těžkou ztrátu.

            Není známo, kdy a jak byl František Škroup, první kapelník Stavovského divadla, uveden do hudbymilovné rodiny Kleinvächterovy, kde se konalo tolik hudebních zábav. Ale jistě tam nalezl prostředí, které mu plně vyhovovalo a jistě tam byl vítán jako každý hudebně vzdělaný a hudebně činný umělec. Kleinwächterův dům sdružoval tehdy elitu pražského hudebního světa a musil lákat svým uměleckým kouzlem i skromného českého skladatele, který se stal brzy přítelem synů Kleinwächterových, s nimiž byl přibližně téhož věku. A to že nezůstal lhostejným ke Karolíně, tomu se nelze divit. Byla to velmi sličná dívka, jak napovídá miniatura, která nám ji představuje mezi růžemi balabenské zahrady, byla hudebně vzdělaná a milovala hudbu, která ji se Škroupem spojovala, a byla jemnou ušlechtilou duší, schopnou velkých mravních úkolů, které jí uchystala budoucnost. Proto se Škroup nerozpakoval a požádal o její ruku, ačkoli byla o osmnáct let mladší než on sám.

            V letech čtyřicátých byla již Karolína Kleinwächterová manželkou kapelníka Škroupa, který se jí mohl svěřovati se všemi svými plány, úspěchy i starostmi, neboť jemnocitná , dobrosrdečná mladá žena byla mu útěchou i oporou v životním a uměleckém boji, někdy dosti těžkém i pro statečného muže. Manželství bylo velmi šťastné, přes rozdíl věku a hudba, pro kterou měli oba manželé stejnou lásku a stejné porozumění, zůstala vždy spojkou mezi nimi. Dvojice, vzájemně se milující a doplňující, nezůstala ovšem dlouho sama. Postupně přicházely do rodiny děti, na něž Škroupovi přenesli svou lásku v plné míře a kterým vzpomínky na domov a dětství zůstaly vždy největším blahem života. Bylo jich celkem sedm: nejstarší dcera Gabriela se provdala za úředníka banky Slavie, pany Nekvasila, a zemřela roku 1878 – její dcerou je paní Božena Peterková, kdysi matiční učitelka, později provdaná za stavebního úředníka. Alfred, zemřelý roku 1914, který býval kapelníkem v Německu a zanechal dceru žijící dosud v Praze. Zdeněk, který zemřel již roku 1845. Božena, která zůstala z celé rodiny nejdéle na živu a  dožila se vysokého věku přes osmdesát let. Oldřich, narozený v revolučním roce 1848 a zemřelý roku 1859. Karolina, zemřelá roku 1913 a nejmladší Klotilda, která nepřežila dlouho svého otce a skonala roku 1867.

            František Škroup byl něžným manželem a dobrým otcem. Děti sice podle tehdejšího chvalného zvyku nepřišly často do styku s dospělými, měly svůj pokoj a svou chůvu, ale přece někdy vpadly za otcem do jeho pracovny. A tu je otec nikdy neokřikl, ani je nevyháněl, ale vítal je něžným  laskavým pohledem, právě takovým, jaký má na jedné své podobizně, kde sedí nad svou prací. Také mezi rodiči nepostřehly děti nikdy nejmenší neshody. Škroup se choval k ženě pozorně, uctivě a vlídně a ona mu oplácela stejnou měrou, ba snažila se mu vyhověti i v maličkostech. Prohledala všechny kuchařské knihy a vyptávala se všech známých hospodyň, aby mu dovedla připraviti mléčný svitek, jejž rád jedl tak, jak jej dělala jeho maminka. Při nejlepší vůli však se jí to dlouho nepodařilo. Škroup stále říkal, že svitek je sice dobrý, ale není takový, jak jej dělala maminka. Až jednou se paní Škroupové mléko trochu připálilo a nezbývalo než předložiti jej manželovi tak, jak byl. A tu k jejímu největšímu překvapení prohlásil radostně Škroup, že to je ten pravý svitek, jaký jedl u maminky.

      V divadle mívala paní Škroupová své místo v první řadě za  vybraným orchestrem, jejž Škroup dirigoval a který se skládal tehdy ze samých profesorů konservatoře. Byli to zejména pánové: Mildner, Benewitz, pozdější ředitel konservatoře, Gelterman, Písařovic, Janatka a jiní. Profesor Mildner měl lysinu a trpěl revmatickými bolestmi, které zvyšoval průvan v divadle. Proto začal nositi paruku. To neušlo pětiletému synku Škroupovu Oldřichovi, živému, všetečnému chlapci, který chodíval někdy s matkou do divadla. Když spatřil z čista jasna Mildnerovu paruku, vykřikl překvapeně: “Jejej, maminko, profesoru Mildnerovi narostly přes noc vlasy!“

Škroup neviděl rád, když jeho žena brala Oldřicha do divadla. Ale na druhé straně tomu nebránil, poněvadž Oldřich byl ze všech jeho dětí hudebně nejnadanější a od malička pro hudbu nadšený. Pamatoval si všechny melodie, ať je slyšel kdekoli, a i hudba flašinetu ho uváděla do vytržení, natož teprve divadlo? Jednou prosil, aby ho matka vzala s sebou na „Proroka“. Škroup byl proti tomu, poněvadž opera se mu zdála příliš dlouhá a chlapec příliš neposedný. „Nevydrží ti tam a uvidíš, že něco vyvede!“ prorokoval ženě. Ale paní Škroupová byla přesvědčena, že hoch bude hodný, když uslyší krásnou hudbu, kterou tolik miluje, a přimlouvala se za něho tak dlouho, až její manžel povolil. Oldřich byl celkem hodný a seděl tiše při představení, ale když uslyšel v opeře melodii, která mu připomínala rakouskou hymnu, neovládl se a vykřikl přes celé divadlo na dirigujícího otce: „Tatínku, ti pánové jsou hloupí, oni chtějí hrát  „Gott erhalte“ a nedovedou to!“

Když byl Oldřich větší a jeho fenomenální hudební nadání se čím dále, tím více projevovalo, volal ho otec, aby doprovázel při návštěvě vzácných hostů některé zpěváčky. Hoch totiž hrál doma vše, co slyšel v divadle, a sám se tajně cvičil. Jednou prohlásil, že bude hráti z partitury. Škroup mu nevěřil, že to dovede, ale nadaný syn ho brzy přesvědčil, že se nehonosí něčím, co by bylo nad jeho síly. A když se ho otec vyptával, kdo ho tomu naučil, odpověděl klidně a hrdě: „Já sám!“

Přes to nechtěl Škroup ani slyšeti o tom, aby se Oldřich věnoval hudbě a stal se hudebníkem z povolání. Nedbal ani rad a proseb hochových profesorů z reálky, kterým neuniklo, že jejich žák i při vyučování na kolenou pod lavicí komponuje, místo aby dával pozor na jejich výklad. Znalť příliš dobře zápasy a obtíže svého stavu a proto chtěl syna před nimi uchrániti. Ale když před sv. Václavem roku 1859 přišla z Lhotic u Želiva, kde Oldřich trávil prázdniny u sestry Škroupovy, provdané za řídícího učitele Rameše, vzrušující zpráva, že se zázračně nadaný chlapec těžce rozstonal na tyfus, svolal zoufalý otec všechny své dětí a nařídil jim: „Modlete se za Oldřicha a já tady před vámi slavně slibuji, že mu dovolím věnovati se hudbě, jestli se uzdraví!“

Hoch se však neuzdravil a zemřel brzy potom v jedenácti letech. Matka jela v úzkosti za ním poštovním dostavníkem - spojení vlakem tehdy ještě nebylo - a když dojížděla na místo, potkala muže, nesoucí rakev. Řekla si, že je to špatné znamení. A skutečně. Její Oldřich již by1 mrtev a příbuzní čekali s pohřbem jen na její příchod.

Nebyla to první ani poslední rána, která stihla rodinu Škroupovu a zejména ušlechtilou, citlivou paní Karolinu. Kromě smrti děda, bratra Bedřicha, vlastních dítek a otce, jehož konec byl uspíšen nezaviněným úpadkem jeho banky, musila přežíti těžké chvíle, kdy její manžel odešel pro spor s ředitelem Stögrem od Stavovského divadla a konečně i do ciziny, když se .ukázalo, že pense přiznaná mu po třicetileté práci, ani výnos z hudebního soukromého ústavu, jejž založil, nestačí k obživě rodiny.

Teprve tehdy poznala Karolina Škroupová, vychovaná od dětství v blahobytu, se svou rodinou nedostatek. Až do té doby žilo se podle našich nynějších pojmů u Škroupů tak, jak dnes žijí jen velmi zámožní lidé. V Krakovské ulici, kde měl Škroup svůj poslední byt, bydlila jeho rodina v sedmi pokojích, zařízených starožitně, neboť v nich bylo mnoho starých rodinných památek, obrazů, rytin a nábytku, časem, bohužel, rozptýlených, ačkoli paní Škroupová ani její dcera Božena ničeho z nich neprodaly.

Zůstane vždy tajemstvím, co se stalo mezi Škroupem a ředitelem Stavovského divadla Stögrem. Spor musil býti ostrý, poněvadž dlouholetému kapelníku a skladateli tolika oper nebylo ani povoleno představení na rozloučenou. Ale nikdo ze současníků nemohl určitě říci, v čem vlastně záležel, poněvadž Škroup sám to nikomu neřekl. Ředitel Stöger se patrně obával nějakých demonstrací z řad obecenstva, u něhož byl Škroup velice oblíben, proto mu nepovolil představení na rozloučenou. Nezbývalo tedy Škroupovi, než se písemně rozloučiti a odejíti s roční pensí 1050 zlatých z divadla, kde tak dlouho působil. V pozdějších letech řekl své ženě, že se mu dostalo od Stögra satisfakce, ale že přišla již pozdě. Paní Škroupová o tom se slzami vyprávěla dětem.

Ačkoli byl krajně roztrpčen nevděkem, kterého se mu dostalo u Stavovského divadla, přece Škroup nezoufal a chtěl se bíti dále se životem ve vlasti. Jako Smetana, založil si i on soukromou hudební školu, řídil koncerty žofínské akademie, ale to vše nestačilo pří malé pensi k slušnému zaopatření četné rodiny, zejména, když hudební škola neprospívala. A Škroup se vždy snažil, aby zakryl před -svou rodinou všechna zklamání a všechny své nezdary a aby tím co nejméně trpěla. Proto také usoudil, že bude nejlépe, přijme-li sezónní místo kapelnické v cizině, a to u německého operního divadla v Rotterdamu, jež založili a vydržovali holandští velkoobchodníci. Rodinu zanechal v Praze a odjel v naději, že se vždy na léto k ní vrátí, poněvadž divadlo, kde byl zaměstnán, hrálo jen od podzimu do jara.

Osud však mu dopřál přijeti do Prahy jen jednou, v květnu 1861. A i tu byla radost ze shledání zkalena chorobou, která u něho vypukla, zápalem pohrudnice. Jako rekonvalescenta pozval ho břevnovský opat na zotavenou do svého kláštera, kam ho chodila paní Škroupová s dětmi jednou týdně navštěvovati. Čekával již netrpělivě na tyto milé návštěvy ve vratech pod krásnými, stinnými stromy klášterní zahrady. Bohužel, ani toto omezené štěstí nemohlo dlouho trvati, neboť již 18. srpna 1861 musil se Škroup odebrati do Rotterdamu, aby se odtud nikdy nevrátil.

Jak velice trpěl odloučením od rodiny, o tom svědčí jeho dopisy, uložené v Národním museu. V jednom z nich píše Boženě, že ho vždy bodne u srdce, když vidí děti stejného věku, jako jsou jeho. Naděje na návrat do vlasti se však nevzdával a ucházel se o místo kapelníka českých oper v Prozatímním divadle. Ze mu toto místo bylo odepřeno, bylo snad nejtěžší ranou jeho života, poněvadž tím ztratil poslední jiskru naděje, že se bude moci natrvalo vrátiti do Prahy. Ale ani v Rotterdamě mu štěstí nepřálo tak, aby se pevně zachytil a nabyl stálého postavení. Poslední doba jeho života byla smutná, velmi smutná, ztrpčená špatně vyléčenou chorobou a nevděkem vlasti, jejž vyjádřil hořkou větou v dopise své choti: „Jak mohu myslet na návrat, když „Národní Listy“ psaly, že jsem již zapomenut!“

Nemilosrdný , osud nesplnil Škroupovi ani jeho poslední přání. Přál si, aby zemřel ve vlasti a aby mu národ zazpíval nad hrobem píseň „Kde domov můj,“ která se stala zatím národní hymnou. Zemřel náhle 7. února 1862 v Rotterdamu na nevyléčenou chorobu, kterou si přivezl z Prahy, a byl pochován na tamějším protestantském hřbitově. Jeho hrob bychom tam marně hledali; nic jej neoznačuje a proto jej nelze nijak blíže určiti.

Teprve Škroupova smrt vydala jeho rodinu na pospas hmotné bídě. Úpadek banky jejího otce zbavil paní Škroupovou každé naděje v pomoc z domova a národ, který nechal pochovati skladatele své hymny v neznámém hrobě cizího hřbitova, neměl mnoho soucitu s jeho pozůstalými. Bylo nutno se živiti, jak poměry dovolovaly, a to hlavně hudbou. Děti Škroupovy se staly většinou kapelníky a učitelkami hudby, v níž byly dobře vzdělány. Tak se jim alespoň otcovské povolání stalo zdrojem výživy a výchova, kterou doma dostaly, nebyla přepychová ani marná.

Nejdéle žila ze Škroupových dětí Božena. která se živila hodinami hudby a bydlila v tichém malostranském přízemním bytě u Vltavy, vyzdobeném empírovými miniaturami a nejrůznějšími památkami na její rodinu a dětství. Jí právě psal k jejím lednovým narozeninám Škroup z Rotterdamu poslední svůj dopis a ona uchovala nejpietněji a nejdéle jeho památku. Její matka nerada vzpomínala a nechtěla v době utrpení a zkoušek nikdy mluviti o krásnější minulosti, která jí připadala rájem, z něhož byla vyhnána. Ale Božena Škroupová, sužovaná mnoho let chorobou, která jí ani nedopřávala volnosti pohybu, a upoutaná bolestmi po celé dny na svou chaise longue, měla k útěše jen své vzpomínky, z nichž v posledních letech žila. Zemřela až v prosinci 1928 a dočkala se, dva roky před svou smrtí, slavnostní reprisy „Dráteníka“ ve Stavovském divadle, která jí přinesla nejkrásnější okamžiky jejího života, tak chudého na radosti a vzrušující dojmy.

Plných 64 let nebyla v divadle, kde její otec dirigoval a kam jako dítě chodívala s chůvou, která vždy plakala, když viděla herce Šimanovského, poněvadž jí připomínal jejího snoubence. MohIa si představiti na místě kapelníka svého otce, mohla vyhledati pohledem místa, kde sedávala její matka, a mohla položiti, po návratu do svého pokojíku k podobizně otcově kytici, kterou dostala, a zvěstovati mu, že není národem zapomenut, že se mu dostalo alespoň posmrtné satisfakce.

V představení „Dráteníka“ po sto letech viděla Božena Škroupová skutečně největší satisfakci, jaké se mohlo dostati jejímu otci. A i pro ni to byl hřejivý, nejvýše radostný a zároveň dojemný okamžik, když se její šedivá hlava nakláněla z lóže k scéně a do hlediště, kde bloudilo tolik vzpomínek jejího dětství a kde její drahý otec prožil za dirigentským pultem třicet let svého života . . .

Božena Škroupová, poslední svého rodu, zemřela s vědomím, že český národ vzpomíná po sto letech na jejího otce, tvůrce své hymny; a že je mu vděčen. Aby uchránila něco z toho ovzduší, v němž žil Škroup se svou rodinou, darovala zařízení svého pokojíku i se starým nábytkem, rodinnými portréty a ostatními památkami Národnímu museu, kam se po její smrti přestěhovalo vše, co jí bylo drahé, až po postel, na které ležel roku 1860 nemocný Škroup a na které zemřela jeho žena . . . Jí tedy děkujeme za to, že si můžeme představiti, jak se žilo před sto lety a jaké památky nás pojí k rodině skladatele naší národní hymny, který odešel z tohoto pozemského světa se skromným, ale, bohužel, nesplněným přáním, aby mu ji národ nad hrobem zazpíval . . .

 

Zpět na hlavní stránku