Vichřice

Up

Zkázonosná vichřice 21. června 2002

     Pátek 21. července 2002 byl velice teplý, dusný den. K večeru se mírně zatáhlo vyšší oblačností, dusno ale ještě zesílilo. Po devatenácté hodině se začal od západu blížit neuvěřitelně černý val oblačnosti. Něco podobného jsem ještě neviděl. Na světlé obloze vypadal tento mrak jako černá díra. Rychle se zvětšovala a začal foukat slabý vítr. Ten ale pozvolna zesiloval. Rozpršelo se.  

   Před hlavní hradbou oblačnosti se po zemi plazila bílá mlha, podobná mlze ze suchého ledu, jak ji známe z vystoupení hudebních skupin. Vítr i déšť zesílil. Ač bylo teprve navečer, byla skoro tma. Vypnula elektrika. V té chvíli začalo pravé peklo. Vítr s deštěm, který dosahoval okolo 110 km/h vychyloval betonové sloupy o více než deset centimetrů na každou stranu. Stromy se ohýbaly do 45° úhlu ve směru větru. Vzduchem poletovaly větve a další věci, které již živel stačil strhnout do svého proudu. Celé toto hrůzostrašné divadlo trvalo okolo dvaceti minut. Pak se vítr mírně uklidnil a pouze pršelo. Kolem 21. hodiny již pršelo podstatně méně.

   Začaly se zkoumat škody. " Vítr odnesl střechu na škole! " To byla nejčastější věta, kterou jste v tu dobu mohli slyšet mezi sousedy. " Lesík to taky strašně odnesl, " zněla odpověď, " tam je to úplně neprůjezdný. Už tam na tom dělají s motorovkou naši hasiči."

   Lidé se stahují ke škole. Tady je potřeba každé ruky! Obnaženou střechou nateklo ohromné množství vody do izolací a z nich voda teče do všech místností. Nejhůře je na tom tělocvična. Parkety jsou pod vodou a ze stropu stále teče. Všude se vytírá. Začíná ale být problém se světlem. Baterky a svíčky jsou nyní velmi cenné. Venku je vidět převislá střecha, kterou v rolování zastavily telekomunikační antény.

   Další část dobrovolníků pracuje u Škroupova domu. Odklízí spadlé větve a stromy, aby byla komunikace vůbec průjezdná. I tady ale brzy přichází tma a tak je velké štěstí, že se průjezdnost skutečně podařilo obnovit.

   Ke škole přijíždějí profesionální hasiči. " S tou střechou stejně teď nic neuděláme, to se musí až ráno. " A tak hasiči pokračují tam, kde mohou pomoci v danou chvíli.

   Jedu se podívat k bratrovi do Osiček, neboť tam asi nejdou telefony. Jemu vichřice shodila na příslušenství štít a ten probořil strop. Vniklý vítr pak doslova vystřelil tašky v délce asi osm metů až do vzdálenosti pět metrů od budovy. To musíme řešit až zítra.

   Krátce před jedenáctou ukončujeme záchranné práce na škole a domlouváme se, že se sejdeme zítra v sedm hodin. Doma při svíčce si pouštím z tranzistoráku zprávy na Radiožurnálu. Tam zmiňují i nejvíce poškozené obce a mezi nimi jsou i Osice. Jaká popularita, ale o tuhle skutečně nikdo nestál.

   Ráno zjišťujeme škody. Lezeme se starostou na střechu a fotíme škody. Přijíždí předvoj hasičů a zjišťuje, jak sundat zbytek střechy dolů. Nakonec se rozhodují pro 28. tunový jeřáb. Ten cca za 30 minut přijíždí. Hasiči musí plech na střeše rozsekávat sekerami a postupně spouštět dolů. My již organizujeme dovoz lepenky a máme v ůmyslu střechu alespoň provizorně přikrýt. Začíná být zase nesnesitelný palivec. Ze všech jenom lije.

   V deset hodin přijíždí nákladní auto s lepenkou. Sedmdesát rolí. Ty je potřeba ještě dnes natlouci na střechu, neboť na zítra již zase hlásí silné větry a deště. Na střechu vyráží asi 12 dobrovolníků. Teplotu odhaduji okolo 50°C. Okolo 19. hodiny dokončujeme položení lepenky, ale máme málo latí a tak jestli přijde větší vítr, bude zle. Starosta se vrací z obhlídky s hasiči, kteří odstraňují pokácené stromy, které vadí v průjezdu, nebo ohrožují bezpečnost. Všichni jsou utahaní, ale hřeje nás dobrý pocit, že jsme to stihli. Dokonce již začal jít proud i v druhé části obce, kde od včerejška nešel. Snad se už začíná všechno vracet k normálu.

   Škody v okolí jsou skutečně velké. V lesíku zpřerážené stromy, na hřbitově pokácené náhrobky. Nejčastější zvuky, které je možno o tomto víkendu slyšet jsou kvílivé zvuky motorových pil. Naposledy naše obec prožila podobnou vichřici v roce 1929. Doufejme, že ji alespoň dalších 73 let nezažijeme.

 

V Osicích dne 28. června 2002                                        Pavel Srpek

Na

hlavní stránku