Gorski Kotar - podivuhodná oblast zalesněných hor na středozápadě Chorvatska a jihu Slovinska

 

 

Při cestách k moři do Chorvatska se obvykle musí projet buďto přes Postojnou a Ilirskou Bistrici ve Slovinsku - to v případě, že místo pobytu u moře leží někde na Istrijském poloostrově, nebo se jede kolem proslulých Plitvických jezer v pohoří Malá Kapela - to v případě, že pláže, ke kterým se jede, leží někde jižně od Splitu. Mezi těmito dvěma trasami se rozprostírá oblast rozsáhlých vápencových pohoří, porostlých neporušenými lesy. Ve Slovinsku je to komplex Snežniku, hned za hranicí, v Chorvatsku navazuje národní park Risnjak. Zhruba dvacet kilometrů jihovýchodně od Risnjaku vystupuje z lesů Velká Kapela - pohoří tvořené především bizarními vápencovými útesy Samarske Stijene a Bijele Stijene a dále Bjelolasicí.

Původním cílem naší cesty byl Risnjak. Nakonec jsme zkrátili pobyt u moře, který následoval a navštívili jsme i další části Gorského Kotaru.

 

 

Risnjak

 

Po příjezdu do Crni Lugu nás šipka spolehlivě vedla na národní park Risnjak. Po asi kilometrové odbočce, lemované skupinou budov hájovny a pár obytnými domy, z nichž některé nabízely ubytování v soukromí, jsme dojeli na parkoviště u uměle vybudovaného rybníčku pod budovou správy NP . Vystoupali jsme po vápencem vydlážděných schodech a vstoupili do budovy, jejíž pravou část tvořila restaurace a jak se ukázalo, součástí byl i malý hotel pro návštěvníky. Cena ubytování se nám zdála vysoká. Recepční, vlastně její vedoucí, kterého zavolala hned na začátku rozhovoru, nám nabídli možnost postavit si stan na loučce u jezírka, ovšem s omezením na jednu noc, nebo ubytování v soukromí za poloviční cenu. Přistoupili jsme na soukromí a tak vedoucí zavolal servírku z restaurace, s tou jsme odjeli zpátky do Crni Lugu a ubytovali se v horním patře jejich domu. Stěny kolem schodiště nahoru byly dekorovány mnoha trofejemi jelenů, kančími zuby, vycpaným rysem a také vlkem. Na malé chodbičce byla i koupelna, ve které mě zaujal objev, který jsem učinil až další den: naše ubytovatelka nám po příjezdu nabídla, abychom si, poté co jsme si prohlédli ubytování, jestli se nám zamlouvá (do jisté míry mi tenhle rituál, alespoň v našem případě, připadá legrační, ale budiž) v klidu uspořádali věci v kufru auta, než si je začneme vynášet nahoru. Ona ale mezitím celkem neklidně prováděla jakési přípravné činnosti po celém domě. Po důkladném prostudování bojleru na teplou vodu až druhý den jsem zjistil, že tento bojler má dole malá dvířka a že u těchto dvířek jsou zbytky ohořelého papíru. Bojler totiž vůbec nebyl na elektřinu, ale na dřevo a asi nejdůležitější činností naší hostitelky po našem příjezdu bylo roztápění v tomto zařízení.

Celou noc a i velkou část dalšího dne pršelo . Když ale kolem desáté déšť zmírnil, vyrazili jsme na výpravu do Risnjaku.

Na první den poznávání Risnjaku jsme měli naplánován výstup do vrcholových partií Velkého Risnjaku a tím i projití centrální části národního parku. Popojeli jsme opět k budově správy národního parku, kde jsme nechali zaparkované auto. Cesta na Risnjak (jedna z několika alternativ) byla značená červenou značkou ve tvaru terče - což je zde obvyklý, v podstatě univerzální, druh turistického značení. Nejprve jsme šli paralelně s naučnou stezkou, která tvoří okruh ve spodní části zalesněného masivu a obchází oblast s loučkami obklopenými lesem - pojmenovanou Leska.

lesy v Risnjaku

A pak nastoupilo táhlé mírné stoupání lesní cestou, kolem mnoha závrtů s nejroztodivnějšími profily a nejrůznějšími vzory tvořenými dovnitř napadanými bílými vápencovými balvany. Na jiných místech cestu zpestřovaly vápencové výchozy, někdy i ve formě celkem ostrých škrapů. To celé ve vlhkém bukovojedlovém lese působilo poměrně nezvykle, neboť jak závrty, tak škrapy jsme znali především z víceméně vyprahlých oblastí.

To je pochopitelné, neboť v krase vždy srážková voda rychle mizí pod povrch, takže půda má tendenci být suchá, obzvláště v oblastech se středomořským teplým klimatem. To je způsobeno právě blízkostí moře, jenže v případě Gorského Kotaru je to sousedství s mořem natolik těsné, že ještě podstatněji než zvýšením průměrných teplot se projevuje velkým množstvím srážek. Tak velkým, že "přebije" i rychlé odvádění vody do podzemí. A tak je zřejmě vytvořen onen unikátní fenomén.

Dokonce nás napadlo, zda to nemá co do činění s výskytem macaráta jeskynního (Proteus anguinus). Ten je totiž omezen právě jen na vápence v pohořích dinárského systému. Jeho výskyt je uváděn z malinkého teritoria u slovinské hranice v Itálii, potom ze Slovinska samotného, z Chorvatska právě v oblasti Gorského Kotaru a Istrijského poloostrova, a nakonec z Bosny a Hercegoviny v pásu pokračujících dinárských pohoří.

Nevíme, jestli je možné, že by unikátní kombinace klimatických a geologických faktorů těchto vápencových hor mohla prostřednictvím fyzikálních, chemických a mikrobiologických vlastností podzemních vod utvářet jinde neopakovatelný biotop, do kterého se macarát spontánně rozšířil.

Cesta stále mírně stoupala, až jsme došli do úzkého sedla, vlastně jakési průrvy mezi vápencovými skalisky, nazvané Medveđa vrata. Zde také odbočovala další značená cesta, která doslova mizela prudkým svahem doleva. Pak ještě zbývalo pár metrů převýšení a viděli jsme před sebou (bohužel přes další sedlo) chatu pod vrcholem Risnjak. Museli jsme trochu dolů a pak závěrečným výstupem k chatě.

 

chata Schlosserov dom pod  Risnjakem

lilie cibulkonosná

Cestou se objevily skalky s typickými vápencovými rostlinnými druhy. Někde v těch místech jsme také potkali chataře se svou manželkou na cestě do Gornje Jelenje. Ptali se nás, jestli jdeme sami. Chata byla zamčená, ale dalo se vejít do příjemné útulny s dvěma trojitými palandami, kamínky a sklípkem na dřevo. U chaty jsme potkali skupinu chorvatských turistů. Požádali nás, abychom je všechny pohromadě vyfotografovali a jeden z nich nám zase poradil, kudy od chaty vychází další, severovýchodnější, cesta do Crni Lugu. Nejprve jsme prudkým klesáním travou a klečí sestoupili do lesa. Pak už jsme lesní pěšinou celkem povlovně sestupovali, když jsme ve svahu, méně než sto metrů nad námi, uviděli vlka. Šel opačným směrem než my, jakoby procházkovým krokem. My jsme doslova "zmrzli", vlk vypadal, že nás nevidí, po chvilce se ale zastavil a rozhlížel se. Jsem přesvědčen, že o nás v ten moment už musel vědět. Přesto se nedal na úprk, ale jen o málo rychlejším tempem odešel směrem nahoru do svahu.

 

 

 

 

Další den byl naším cílem Izvor Kupe, tedy v překladu zřejmě pramen Kupy. Ve skutečnosti však nejde o pramen, ale o obrovskou vyvěračku - tedy místo, kterým se na povrch dostává podzemní tok. Obvykle takhle znovu spatřují světlo světa potoky, výjimečně říčky. V případě Izvoru Kupy se ale objevuje docela obstojná řeka.

 

vyvěračka Kupy

K místu se dá dojít pěšky z osady Razloge, do které je možné dojet po vyasfaltované zhruba desetikilometrové odbočce z hlavní silnice mezi Crni Lugem a Prezidem na chorvatsko-slovinské hranici. Z Razloge se jde asi půl hodiny prudkým sestupem do koryta periodické, v létě vyschlé Krašičevice a po pár desítkách metrů pochodu po proudu se dojde ke Kupě. Dalších pár desítek metrů doleva proti proudu je pod obrovským skalním masivem její vyvěračka. Kupa teče napřed na sever a po několika kilometrech přibírá hraniční Čabranku, sama se stává hraniční řekou a stáčí se na jihovýchod. Protéká malebným údolím s řadou vesnic jak na slovinské, tak na chorvatské straně. V tom je právě problém, protože silnice vedoucí od hraničního přechodu Brod na Kupi směřuje proti proudu na straně chorvatské. Tou jsme se také ještě ten den autem vydali, poté, co jsme se neúspěšně pokusili sjet po lesních cestách z Razloge do poslední chorvatské výspy - osady Hrvatsko, ležící právě kousek pod soutokem Kupy s Čabrankou. Když se nám to nepovedlo, objeli jsme přes Crni Lug a Delnici celou rozlehlou oblast lesů a sjeli do Brodu na Kupi, který leží velký kus po proudu již hraniční Kupy.

 

údolí Kupy

Již zmíněnou silnicí jsme projížděli z Brodu na Kupi proti proudu chorvatskými vesnicemi a blížili se k místu, kde silnice, postavená v dobách Jugoslávie, bude překračovat na druhý břeh, do Slovinska. Měli jsme v plánu se vrátit zpátky, až narazíme na most s hraniční závorou. Na most jsme narazili, ne však na závoru, jen na dopravní šipky. Najednou jsme byli na slovinské straně a pokračovali proti proudu, aniž bychom zahlédli jedinou tabuli se sdělením, že tudy vede státní hranice. Jeli jsme dál proti proudu nádherným údolím, projížděli slovinskými vesnicemi až jsme se dostali na úroveň vesnice Hrvatsko, do které jsme se před pár hodinami marně pokoušeli dostat lesní cestou z chorvatské strany. Přejeli jsme most a byli jsme mezi pár domy Hrvatska. Před jedním domem seděly dvě stařenky a něco si povídaly. Projížděl jsem dál, abych našel místo pro otočení a za posledním domem jsme se dostali k oné lesní cestě, kterou jsme znali z jejího druhého konce. Vrátili jsme se opět na levý břeh řeky a pokračovali proti proudu. V tu chvíli už jsem byl přesvědčen, že se silnicí opět vrátíme na chorvatskou stranu, dojedem do města Čabar a uzavřeme okruh po silnici vedoucí do Crného Lugu (ze které odbočuje přípojka na Razloge). Najednou se ovšem objevila malá budova celnice u mostu přes Čabranku. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo s kamennou tváří předat pasy a nechat se pustit zpátky do Chorvatska. Přišel slovinský pasový policista a celník a tázali se, kam jedeme. Řekl jsem že do Čabaru a ve snaze nevyvolat moc pozornosti, dodal jsem ještě do Rijeky. S Rijekou to asi byla chyba, protože jak v první moment policista vypadal, že nás pustí, po vyslovení jména Rijeky opáčil, že to je ale přechod pro malý pohraniční styk a tudíž tudy nemůžeme jakožto cizinci projet. Hned ale dodal, že by to možné bylo, ale museli bychom zaplatit za každého poplatek dvě Euro. To se nám zdálo jako přijatelná cena za to, že se nebudeme muset vracet složitě po slovinské straně do Brodu na Kupi a tam přejíždět regulérní celnicí. Chtěli jsme mu Eura dát, ale řekl nám, že je můžeme zaplatit jedině ve slovinských Tolarech. Ty jsme ovšem neměli. Abych se vyhnul případnému dalšímu vyptávání, raději jsem tedy rezignoval, otočili jsme se a jeli zpátky po proudu. Tam, kde byl most přes Kupu, kterým jsme přejeli do Slovinska, jsme se zase zcela volně vrátili na chorvatský pravý břeh, odtud dojeli do Brodu na Kupi a přes Delnici pokračovali na Rijeku a na Istrii.

Pro vodáky je třeba dodat, že Kupa, ač hraniční řeka, se sjíždí. Je pravda, že při pohledu ze silnice se nám některé části mezi velkými balvany, nebo tam, kde proud přecházel od jednoho kraje koryta k druhému, zdály poněkud obtížnější, ale bylo zřejmé, že je nižší stav vody, než je obvyklé. I tak jsme viděli řadu vodáků v Brodu na Kupi i na několika místech během naší cesty proti proudu. Náš hostitel v Crni Lugu nám řekl, že se jezdí i z Čabaru, napřed po Čabrance a od soutoku s Kupou po ní, prý až do Karlovacu.

Až se na jaře 2004 Slovinsko stane členem EU, a po pár letech zřejmě i členem Schengenské dohody, bude právě údolí Kupy zřejmě nejabsurdnější vnější hranicí jednotné Evropy. Tato hranice zde ztíží dopravní situaci, která je v úseku několika vesnic řešená, jak jsme sami poznali, rezignací na respektování státní hranice, v případě osady Hrvatsko by muselo dojít na její odříznutí od pořádné komunikace a spojení se zbytkem Chorvatska by umožňovala problematicky sjízdná lesní cesta. Zároveň ale tato hranice bude rozsekávat přírodně jednotné území, které přitom bylo jednotné i v dobách nedávné, stejně jako i předválečné Jugoslávie a předtím pochopitelně i v éře Rakouska-Uherska. Napadla mě podobnost s Dunajcem v Pieninách, kde konec konců celou slovenskou oblast Zamaguří odděluje horský hřeben od zbytku Slovenska. Tam ale ke stejnému datu hranice naopak zmizí.

 

interiér jeskyně Lokvarka

Jeskyně Lokvarka není vzdálena více jak kilometr od vesnice Lokve, a ta leží na silnici, která dříve, než byla postavena dálnice, byla hlavní spojnicí mezi Delnicí a Rijekou. Kousek od vesnice je také hráz přehradního Lokvarského jezera na stejnojmenné říčce. Do jeskyně jsme se dostali až na naší cestě zpět od moře z Istrie do Bílých stěn. Průvodcem byl mladík, který se v podstatě přestal věnovat zájezdu chorvatských důchodců a soustředil se na výklad pro nás dva. Je však potřeba poznamenat, že důchodcům to vůbec nevadilo, protože asi polovina se jich po pár metrech vrátila na povrch a do autobusu a druhá polovina nechala zapovídaného průvodce s námi a utekla dopředu do nitra jeskyně. Když dorazili na konec jeskyně, začali se vracet a jak nás potkávali, průvodce s nimi vždy něco prohodil, jako že je nahoře vedro a jak se jim prohlídka líbila. Podstatné je, že jeskyně má tři dómy, převýšení 150m, že už mimo prováděnou část je v hlubší úrovni vodní tok, ale proniknout více do hloubi se zatím nepodařilo kvůli sifonu, který v jednom místě tvoří překážku. Letos v létě mají přijet Francouzi se speciální technikou a snad se pokusí sifonem proplavat. Jeskyni nespravuje ani národní park Risnjak, protože jeho hranice je od jeskyně vzdálena necelých deset kilometrů, ani nějaká chorvatská správa jeskyň s celostátní působností, jak jsem předpokládal, ale obec. Prý je jeskyně jejím majetkem.

 

Bijele a Samarske Stijene

 

Původně, ještě před odjezdem do Chorvatska, jsem si myslel, že - na fotografiích z webu úchvatně vypadající - Bijele Stijene jsou v Risnjaku. Na mapě Risnjaku je totiž oblast s tímto názvem. Teprve na místě jsme zjistili, že ty "pravé" Bijele Stijene jsou o pár kilometrů dál, stále v Gorském Kotaru, někde za městečkem Mrkopalj (začal jsem jej poeticky přezdívat "Mrchopal") v pohoří Velká Kapela.

Po prohlídce jeskyně Lokvarka jsme vyjeli směrem na Mrkopalj. Cesta vedla opět lesy, občas se otevírala do horských luk. V Mrkopalji jsme sice našli turistické informační středisko, ale protože byl víkend, bylo zavřené. Ptali jsme se místních na Bijele Stijene, ale paní s vnučkou vůbec nevěděla. Nakonec jsme sami našli kousíček před budovou místního úřadu, ve které bylo i informační středisko, odbočku doprava a dřevěná tabule s turistickým značením ukazovala, že právě tudy vede cesta k Bílým stěnám. Vyjeli jsme z Mrkopalju a za krátko nás silnice dovedla do vesnice Tuk.

chata Bijele Stijene na konci vesnice Tuk

Na konci Tuku, hned vedle bílého kostela s malým hřbitovem jsme si všimli horské chaty (planinarski dom) "Bijele Stijene". Protože jsme ani v Mrkopalju ani v Tuku neviděli jedinou tabuli nabízející ubytování v soukromí a také zřejmě proto, že jsme nějak tušili konec asfaltu a začátek makadamky po sto metrech, zastavili jsme zde a šli se zeptat na možnost přenocování. Chatu spravovali dva mladí Chorvaté, a ten mladší nám řekl, že máme štěstí, protože není obsazeno a tudíž můžeme přenocovat. Kdybychom měli nějakou průkazku (třeba českou), že jsme alpinisté, měli bychom, i tak poměrně levné, ubytování za poloviční cenu (to jsme ještě netušili, že je, snad kvůli vzájemným sympatiím, budeme mít za polovic i bez průkazky). Interiér chaty nám takřka vzal dech. Bylo cítit duch horské chaty (krom jiného vše podřízené tomu, aby mohl každý kdo přijde přenocovat, aby bylo kde usušit promočené oblečení a pod. ), přesně tak, jak jsme jej poznali v Pirinu, Rile, Rodopech,.. Lehce tam ale byla rozpoznat i esence západoevropských hostelů převážně pro studenty a mládež. Zároveň ale zarážela dokonalá čistota, malá televize na držáku vybíhajícícm z dřevem obložené zdi proti našim postelím, v pokoji, který jsme obývali, fotografie z ostrova Santorini v koupelně a nakonec i nesmírně důmyslně řešené první patro s jakýmsi otevřeným prostorem pro přenocování při obzvlášť velkém obsazení chaty.

Mladší z obou správců, podle snubního prstýnku už pravděpodobně ženatý, nás napřed odhadl na filology (přes feferonky a fazole, které tvořily podstatnou část večeře, kterou jeho kolega a šéf připravil, jsme se totiž dostali k maďarské menšině ve Slavonii, odkud oba pocházeli, a přes ni pak na maďarskou gramatiku...). Když jsme mu to vyvrátili, sám na sebe prozradil, že studoval dva roky teologii, a druhý den ráno, když jsme před chatou dobalovali na cestu do Bílých stěn, přišel si podiskutovat o evoluci, respektive o Darwinovi, bibli, krku žiraf a z mojí iniciativy pak také o Lamarckovi.

Patřičnou mapu jsme neměli a nebylo možné ji koupit ani v chatě, ale na stěně jídelny visela velká mapa oblasti. Napřed jsme uvažovali, že půjdeme pěšky na celodenní trasu přímo z Tuku, pak jsme se ale rozhodli popojet po makadamkách autem. To se nakonec ukázalo jako správná volba, protože celodenní pochod na Samarske a Bijele Stijene přímo z Tuku by byl jak kvůli vzdálenosti, tak kvůli převýšení na hranicích možností.

Makadamka nejprve vystoupala několika serpentinami na takřka tři kilometry dlouhou horskou louku obklopenou lesy - Matić-poljanu. Už sama její délka je něčím spíše výjimečným, v její západní části je však řada kamenných sloupů, jakožto vzpomínka nejspíš na dobu 2. světové války. Tato neobvyklá linie nám vůbec nepřišla nepřirozená, naopak dodávala spíše magický prvek už tak nádherné a liduprázdné krajině. Napadlo mě, že by mohlo být velice lákavé vyjet na Matić-poljanu bedfordem, respektive karavanem a třeba jednu noc v kempu na pobřeží nahradit večerem a nocí strávenými tady.

Matić-poljana

Zhruba 700 metrů od východního konce poljany je v lese vlevo od cesty, přesně proti další makadamové odbočce doprava, malé mělké jezírko.

Po mnoha kilometrech jízdy jsme se dostali k dřevěným tabulím, které hlásaly odbočku na Samarske Stijene. I nebýt jich, asi bychom nástup na Samarské Stijene neminuli, protože u odbočky parkovalo několik aut se záhřebskou značkou. U dvou z nich dobalovali Chorvaté, dali se s námi do řeči, nabídli víno a nakonec nám ještě doslova vnutili láhev.

Výstup na vrchol Samarských stěn nebyl příliš náročný a po pár stech metrů po lesní cestě se zvedl sice prudkým, ale poměrně krátkým stoupáním. Z vrcholu bylo vidět krom jiného ostrov Cres, moře kolem něj, snad i bližší a plošší ostrov Krk.

vápencové věže v Bílých stěnách

Pro zahájení výstupu na Bijele Stijene jsme museli popojet ještě několik kilometrů dál. U dalších dřevěných tabulí parkovalo jediné auto a cestou byla jen pěšina, tak málo prošlapaná, že jsme nejprve zapochybovali, jestli jsme z ní omylem nesešli a pro jistotu jsme se malý kousek vraceli. Později jsme zjistili, že tento nástup na Bijele Stijene není z makadamové silnice asi jediný, ale je to jediný označený tabulemi a vede vlastně nejkratší trasou. I tak byl ovšem nástup napřed dlouhý, pak prudký. Když jsme se dostali nahoru do sedla mezi dvěma vápencovými hřebínky, měli už jsme prakticky vyhráno, i když na vrchol stěn ještě zbývala půlhodina (nikoli kvůli převýšení, ale kvůli zdolávání několika poměrně obtížných míst, z nichž jen jedno bylo zajištěno ocelovým lanem a stupy). Pohled z vrcholu ovšem strasti cesty vyvážil. Byli jsme přesvědčeni, že vidíme severní Velebit, hory v Bosně, pochopitelně Malou Kapelu, a naopak masiv Snežniku ve Slovinsku.

 

 

 

 

vrchol Bílých stěn

Pro úplnost je třeba dodat, že většina návštěvníků obojích stěn přijiždí nikoli z Tuku a přes Matić-poljanu, ale z druhé strany, z Jasenjaku.

 

 

 

Kras a Snežnik

 

Z Bílých stěn jsme další den přejeli do slovinského Krasu - oblasti, která je současně v trochu jiných hranicích nazývána Notranjskem, jejíž jihovýchodní část je však bez diskuse součástí biogeografického regionu Gorského Kotaru. Jeli jsme známou cestou zpátky přes Mrkopalj a oblastí Sungerského lugu do Delnice, odtud přes Crni Lug na Gerovo a do hraničního Prezidu.Ve Slovinsku jsme přes Lož dojeli do Grahovo a tím jsme vstoupili do Cerkniškého polje - rozlehlé krasové pánve, jež je odvodňována několika ponornými toky na jejím jihozápadě. Ty v době tání sněhu nestačí pojmout množství vody a velká část polje se zaplaví a promění v Cerkniško jezero. Na dně je ovšem ještě něco jako výpusť ve spodku vany, totiž další (periodické) propadání, které je neobvykle lemováno bahnitým dnem jezera. Z místa s informačními tabulemi u silnice, kousek za osadou Dolenje Jezero, ležící v jeho středu jsme se pěšky vydali na obhlídku soustavy oněch ponorů a propadání a také jezera za nimi, nyní v rozsahu zlomku jarní plochy. Jezerem protéká říčka Stržen. Říčku jsme museli přebrodit, jinak se dá celé jezero obejít. U jeho břehů jsme potkali jenom jednoho místního rybáře a jednoho lublaňského nudistu.

Propadání Rešeto na dně periodického Cerkniškého jezera

Mali naravni most

Voda z  Cerkniškého polje mizí do podzemí několika propadáními na úpatí jednoho z hřebenů pohoří Kras - Javorniki. V zarovnanější části Javorniků je ovšem kaňon, kterým prochází voda z Cerkniškého jezera, zde už jako říčka Rak. Dno údolí pokrývají kosené louky. I zde však na jaře dochází k vzestupu hladiny a vše se ocitá pod vodou. Po několika kilometrech údolí slepě končí v místech propadání Raku. Napřed řeka podtéká skalní most, pár desítek metrů teče na dně propasti a pak už definitivně mizí v dalším propadání. Tento přírodní výtvor se jmenuje Velki naravni most.

Naopak, Mali naravni most je systém dvou propastí, respektive propasti rozdělené skalním mostem, na dně které protéká Rak, v lesích, ještě kousek před začátkem již zmiňovaného údolí. Dolů do propastí se dá sestoupit a je možné projít pod skalním mostem.

Celou oblastí, označovanou obecným pojmenováním Rakov Škocjan, prochází makadamová silnice s naučnou stezkou a u každého přírodního výtvoru je malinké parkoviště a informační panel.

 

Přenocovat jsme odjeli do kempu u proslulých jeskyň Postojná - do Pivka jamy. Tento kemp, o kterém sami už mluvíme jako o kempu v Postojné, je velice zvláštní místo. Je to mimoděk, vlastně jen shodou okolností, možná nejkosmopolitnější místo v Evropě, kde se spolu potkávají prakticky všechny národy kontinentální Evropy. Letos jsme mezi Francouzi, Němci, Holanďany, Dány a Švédy a našimi bližšími sousedy Maďary a Poláky zaznamenali i Rumuny s novým typem Dacie.

 

vrchol Snežniku

Popis Goského Kotaru by nebyl úplný bez slovinského Snežniku. Nám vyšla jeho návštěva na úplně poslední den dovolené; pokud někdo chce prozkoumat Gorski Kotar systematicky, možná by měl Snežnikem naopak začít. Vrchol Snežniku leží jen zhruba tři kilometry od chorvatské hranice a je odtud krásně vidět jak 24 kilometrů vzdálený Risnjak a chorvatský Snježnik, tak i Bjelolasica ve Velké Kapele. Jižně je pak krom moře a ostrovů vidět Učka s Ćićarijí - pohoří v severní části Istrijského poloostrova. Na samém vrcholu Snežniku je kovová kruhová deska se zakreslenými směry i vzdálenosti jednotlivých vrcholů, takže jejich identifikace v panoramatu je snadná.

 

plesnivec alpský

 

Dodatek - Jaký je rozdíl mezi Chorvaty a Slovinci?

Odpověď, která je založená jen na osobním vnímání a která se neopírá o žádný sociologický či podobný výzkum by byla asi takováto: Slovinci jsou korektní "profesionální západoevropané". Jsou si vědomi své vysoké civilizační úrovně. Skutečnost, že jsou velmi malým národem, nevnímají jako handicap, je dalekosáhle vykompenzována podloženým evropanstvím. Slovinci si také, podobně jako Chorvaté, měli možnost "okusit" válku ze strany Srbska. Na rozdíl od Chorvatska však byla nesmírně krátká a skončila vlastně sama, aniž by museli bojovat (trošku podobné s námi), snad náhodou, snad z důvodů historických, nebo nejspíše geopolitických (naprosto nepodobné s námi).

Chorvaté jsou determinováni poměrně nedávnou válkou se Srby - v Chorvatsku i v Bosně. Podstatné pochopitelně je, že to pro ně byla válka vítězná, ale zároveň pro ně přináší skutečnost vlastních válečných zločinů a zločinců, čehož jsou si velice dobře vědomi. Jsou silně prozápadní, méně než Slovinci však pro-západoevropští. Jejich prozápadnost je totiž možná z podstatné části negací a reakcí na srbskou provýchodnost. Zároveň ale velice silným zdrojem této jejich orientace je vědomí celkové konkurenceschopnosti se západním světem - na poli infrastruktury, vzdělání, obchodu, ... Nejsou méně sebevědomí než Slovinci, jejich sebevědomí ale čerpá z jiných zdrojů. Mají mnohem více než Slovinci "vnitřní, latentní a neutilitární dynamiky". Roli jistě hraje i velmi specifický tvar území Chorvatska, kdy dominují dva východní výběžky, velice odlišné ve všech směrech, které sami Chorvaté označují za "panonský" a "dalmatský". Jižní západní výběžek pak tvoří specifický Istrijský poloostrov. V důsledku toho všeho je poměr délky hranice k ploše území státu posunut výrazně ve prospěch délky hranice a "odkudkoliv kamkoliv je daleko". U Slovinska je situace v tomto ohledu přesně opačná ("odkudkoliv kamkoliv je blízko"). (Kdybychom použili analogie z biologie, bylo by podle Bergmannova pravidla Chorvatsko typickou jižní varietou, zatímco Slovinsko typickou severní varietou).

Pokud se Chorvatsko stane členem EU, bude to možná stejně proamerický, respektive pro-euroatlantický člen, jako je Polsko. Přitom paradoxně vznik samostatného Chorvatska jako státu protlačilo především Německo a lze také čekat, že s ohledem na to, jak významnou turistickou destinací pro Němce Chorvatsko je, bude právě Německo motorem jeho přijetí do EU v další vlně rozšiřování. Prostě proto, že je pohodlnější, nebo přinejmenším příjemnější, trávit dovolenou v zóně Eura, než někde mimo ni. I když v dnešní době kreditních a platebních karet nejde o nic víc, než o pouhý psychologický moment.

Představa, že by se Chorvaté stali po začlenění Chorvatska do EU jakýmisi Chody-psohlavci, střežícími přímo v huntingtonovském smyslu východní hranici EU, bude na mnoha místech narušena skutečností, že na druhé straně této hranice budou proti nim stát zase Chorvaté - občané Bosny a Hercegoviny. Bude nás tedy za pár let někde ve Velebitu legitimovat Dán s Portugalcem, tvořící hlídku Evropských pohraničních sil?

 

pěnišník

S použitím poznámek Martiny napsal Petr Hanák, fotografie Martina a Petr Hanákovi

 

 

Chorvatsko - informace pro turisty (m. j. i rozcestník s odkazy na další stránky o Chorvatsku)

 

 

Náš další biologicko - geografický článek : Přechod pohoří Durmitor v Černé Hoře

Naše biologické články:

 

evo-devo - osobní WeBlog Petra Hanáka

 

Pokud byly tyto stránky pro Vás užitečné např. i jako průvodce a chtěli byste podpořit vznik dalších podobných, můžete použít

pošlete nám e-mail: gratidia@volny.cz