Brněnský občasník O autorovi Starší čísla Zpět na obsah

Příloha Brněnského občasníku


číslo 6, rok 1999



Distribuováno pomocí disket a elektronické pošty

Výběr textů provádí a Přílohu BO připravuje: Jan Pokorný


Causa: Vladimír Menšík


Uzavřený prostor
Osvoboďte mě
Zima poutníků
Svým dětem
Putovní sako
Naposledy do Brna


Přestože ho znali, zase je vykolejil. Podle scénáře Tažných ptáků má Kára v legendární scéně u piana, od něhož se vrací do pekla, říct: "Všechno utrpení pochází z toho, že má člověk příliš rád." Jenomže Vladimíru Menšíkovi vypadl text, a tak před čekajícím štábem za tichého vrčení kamery pohotově pronesl: "Vždycky když jsem uvažoval o lidstvu jako celku, tak jsem si myslel, že jsou lidi nešťastní, protože je mezi nimi málo lásky. A vidíš, já jsem si způsobil utrpení její přemírou."

"Menšík nehrál napsanou postavu, hrál její obsah," vzpomíná autor Jiří Hubač na zmíněnou improvizaci. Podobnou vzpomínku by dal asi k lepšímu každý scenárista či herec, který kdy s Menšíkem pracoval. Karel Kachyňa ho nazval hercem boží milosti. Jana Hlaváčová si postěžovala, že když si takhle upravuje repliky, nepozná, kdy má sama začít mluvit. Ukázal si na oči: "Sem se mi dívej, a jak to v nich zhasne, je to tvoje."

Co všechno asi plulo pod povrchem muže, jemuž kamarádi jednou tajně naměřili tři hodiny báječného vyprávění bez pauzy? Který – bez ohledu na to, jestli ho snímala kamera, nebo doma zrovna vařil ta svá komplikovaná jídla - dokázal ohromně bavit všechny okolo?



Uzavřený prostor

Vladimír Menšík Menšík si nevzpomínal, že by chtěl být někdy něčím jiným než hercem. Strojní průmyslovku ale vystudoval z poručení svého otce, taky strojaře. Bál se ho, občas od něj dostal nářez, obavu z jeho osudu zřejmě pak měl celý život. "Tak tvrdě vydělával peníze," vzpomínal, "nemohl se rozšoupnout, nemohl být furiant, neměl na to." Přes synovský respekt však za války u kreslicího prkna v brněnských strojírnách uvažoval o tom, že jestli to má být navždy, radši se zabije.

Už tehdy uměl uplatnit fenomenální vizuální paměť a pozorovací talent, viděl lidi v typech, pamatoval si jejich motorické návyky, sám je dokázal předvést. Spolu s dalšími ochotníky začal příležitostné publikum oslňovat herectvím, od kterého, jak říkal, bolí obličej.

"Herec je odkázán na svůj materiál," připouštěl, přičemž lidé z jeho okolí věděli, že svou vizáží pohrdá. Namlouval si, že trpí abnormálně hustým ochlupením, styděl se chodit na plovárnu, tvrdil, že nemá krk, a se svým přítelem, brněnským chirurgem doktorem Ladislavem Bařinkou, se během studií radil, zda by mu nepomohla plastická operace. Tentýž doktor mu později nabízel opravu osobitého chrupu. Menšík ji tak dlouho odkládal, až se charakteristicky vytrčelé zuby staly součástí jeho image.

Označoval se za šeredu, což mu ovšem nebránilo, aby sváděl učitelku piana své sestry Olgy. Sám na klavír skoro necvičil, ale hrál báječně. Přiznával se, že právě hra na hudební nástroje (kromě jiných uměl i na mandolínu) mu byla prostředkem, jak na sebe ve smíšené společnosti upozornit.

V šestnácti letech při tělocviku běžel kolem pána, který natíral plot. V cíli se zhroutil, nevěděl ještě, že má astma. Přesto byl ohromně vitální, vášnivě rád hrál fotbal, závodně házenou. Pohyb v mládí ho podle lékařů zachránil před předčasným odchodem do invalidního důchodu.

Většina režisérů, která jej později obsazovala do stále stejných komediálních typů, snad v roce 1949 oknem šmírovala při Menšíkově kreaci u přijímacích zkoušek na JAMU. Vrchlického veršovaným dramatem – pokusil se o procítěný patos – doslova umrtvil komisi. Nepřijali ho, ale když jim další rok pohrozil, že "furt sem budu chodit", slitovali se.

V divadle u E. F. Buriana hrál téměř ve všem. Šéf ho miloval. Tvrdil, že by takových Menšíků potřeboval celý soubor. Na jeho roli malíře Vincenta van Gogha ještě ve Vesnickém divadle, kam dostal z JAMU umístěnku, dnešní babičky z Moravy po letech vzpomínají: "On to žel." Musel to být zážitek. Profesor Bařinka tvrdí, že když hrál Menšík u Buriana ve Švejkovi feldkuráta Katze, ani nejbližší přátelé si netroufli odhadnout, jestli v tu chvíli je, či není opilý.

Buriana přirozeně dopálilo, když Menšík začal dělit svůj divadelní čas i mezi film a televizi. Dal mu na vybranou, ale jak se mohl rozhodnout herec, který se v následujících letech desáté múze poklonil účastí ve sto dvaceti filmech? Menšík navíc kvůli astmatu špatně snášel uzavřený, prašný divadelní prostor. Když ho později režisér Miroslav Macháček přilákal k hostování v Národním divadle, po několika zkouškách u něj Menšík v noci zazvonil: "Mirku, já nemůžu chodit na ty zkoušky, podívej, jak je venku hezky." S jedním člověkem by Menšík údajně hrál až do udušení - s Janem Werichem. Málem k tomu došlo, nebýt toho, že Menšík, pozván na zkoušku Těžké Barbory, odpoledne zaspal. I když v tom víc nebylo, Werich uvěřil legendě o nespolehlivém herci a ze setkání sešlo.

S opakujícími se komediálními charaktery v šedesátých letech – většinou to byli glosující rošťáci – se Menšíkova eruptivní fantazie vyrovnávala tím, že se je snažila autorsky obohatit. Až mu jeden z režisérů řekl: "Hele jsi fajn kluk, ale já tyhle věci prostě nesnáším." Druhou lekci filmového herectví mu dal Miloš Forman při natáčení Lásek jedné plavovlásky. Ve scéně na zábavě Menšík dva naturščiky svou energií tak dlouho válcoval, až ho musel Forman zkrotit: "Nebudeš dobrý, dokud se budeš lišit od neherců." Téměř o dvacet let později si jej už slavný režisér vybral do úlohy cizince v Ragtimu. I když Menšík, který uměl akorát trochu německy, odmítl s tím, že by se udusil už v letadle, dodal Forman touto nabídkou na váze snad nejhezčí menšíkovské pokloně: "Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové."



Osvoboďte mě

Mnich v Markétě Lazarové (1967) V Praze, kam přišel v polovině padesátých let a kde jeho kariéra dostala fatální spád, ztratil svou první ženu Věru. Znali se od dětství, ze skautu, přesto s ním nedokázala držet hektické životní tempo. Začal se jí vlastním úspěchem vzdalovat. Přitom povahově k sobě měli zjevně blízko. Menšík k rozvodovému stání nepřišel v domnění, že si z něj dělá legraci. Rozvedli ho v nepřítomnosti. Věra pak už celý život zůstala sama. Měli spolu dvě děti. Starší syn Petr: "Já se dozvěděl, že jsou rozvedení, až skoro jako dospělý. Táta točil v Praze, jezdil k nám, nebylo čeho si všimnout."

"Kluk z Moravy byl najednou mezi slavnými herci," řekl jednou Petru o své pražské proměně, "chtěl jsem se jim vyrovnat." Situace popsaná v jeho vlastní povídce Alkohol, kdy sestra v protialkoholní léčebně rozevírá Menšíkovi náruč se slovy: "Vás čekáme už dobrých pět let", dokládá, jakou pověst herec tehdy měl. Neuvěřitelnějších legend koluje mnoho, jejich pamětníci však postřehli: i když například úplně opilý Vladimír zazvonil u neznámé stařenky, aby mu dala kyselou okurku, slušně se představil a poděkoval. Později, než by se střetl s vlastní ženou a byl z formy, raději nepřišel vůbec. Styděl se.

Je příznačné, že několikaleté „becherovkové období“ podle povídky Alkohol končí ve chvíli, kdy Menšíkův stav maně popíše divák pod pódiem při jednom z představení: "Vždyť von je úplně vožralej." Jako by až napomenutí od nejvyššího kritika, diváka, jehož si tak vážil, přimělo Menšíka v roce 1963 k rozhodnutí.

I když se Alkohol našel až po Menšíkově smrti a není datován, lze soudit, že ho napsal někdy kolem roku 1970. Tedy v době, kdy byl z nejhoršího venku. Povídka, která měla být podle Petra pouze jednou kapitolou ve vytoužených otcových pamětech, příchodem do léčebny končí. Není divu. Karel Kachyňa mi prozradil, že Menšíka nabádal, aby své zážitky od Apolináře sepsal, ale ten prý odmítl s tím, že to, co zažil, je nepopsatelný humus.

Menšíkovi v léčebně zjevně nejvíc vadila krutá disciplína a stejně jako v nemocnicích a divadlech taky zavřená okna, kterých se jako astmatik podvědomě bál. V rámci terapie chodil od Apolináře do sousední zemské porodnice vynášet ze sklepa uhlí. Jednoho dne maminky zase vrtěly hlavou a ptaly se: "Co to tu děláte, pane Menšíku?" Odpověděl jim s pohotovostí sobě vlastní, že se tu připravuje na roli Uhlobarona. Pak šel za primářem Plzákem s úpěnlivou prosbou: "Osvoboďte mě." Plzák: "Léčbu nedokončil, ale pomohla mu. Naučil se zase žít v abstinenci."

Osm let, kdy se pití nedotkl, ukončila jedna delší recidiva, po níž ale už udržel alkohol pod kontrolou. Jeho bývalí spolupracovníci tvrdí, že i když přestal pít, vůbec se nezměnil. Zůstal velkým bavičem.



Zima poutníků

Ikarův pád, (1977) V roce 1973 začal maratón besed založených na daru, který kdysi dostal - patnáct let, až do konce svých dnů, bavil vyprávěním celou republiku. Byl vášnivý a výborný řidič - vůz ze zásady nepůjčoval: najezdil tisíce kilometrů. Vystupoval s jedním dvěma hereckými kolegy až třikrát denně, i dvacetkrát ve čtrnácti dnech. Výjimku tvořily letní přestávky, kdy točil filmy, v nichž se v sedmdesátých letech přehrával do rolí přísných, ale milujících tatínků.

Na každé natáčení či besedu vozil dva kufry léků, z nichž mnohé byly tehdy v Čechách nedostupné. Pro astmatika musel být podobný zápřah těžko zvladatelný, ale Menšík k němu měl několik důvodů. Fascinoval ho bezprostřední kontakt s lidmi, který mu po odchodu z divadla tolik chyběl, strašil ho osud otce i vzpomínka na horentní dluhy z let šedesátých. Nesl odpovědnost za životní standard mnohačetné rodiny. Podporoval maminku v Brně, starší dceři pomohl zařídit byt, synovi koupil pozemek v Řicmanicích, v začátcích pomohl dětem z druhého manželství se ženou Olgou, Honzovi i Martině. Honza: "Byl jsem zaměstnancem Barrandova jako on, chodil jsem mu vybírat výplatu. Překvapilo mě, jak nízký měl základní plat. Když netočil, živilo ho ježdění po besedách."

Sám byl velmi nenáročný člověk. Pro sebe kupoval jenom knížky, psací potřeby, bloky, papíry, tužky, fixy, věci na malování. Jan: "Ani nové oblečení si moc nekupoval, ale hodně dbal na perfektně udržovaný smoking a obleky, ve kterých vystupoval. Moc nechápal, jak může někdo v civilních šatech vystoupit i večer na besedě."

Menšík přísně hlídal, aby besedy nikdo nenahrával. Jednak si střežil pointy historek, jednak si občas nebral servítky. BSP jihlavských švadlenek na něj napsala udání, že používá slovo "prdel" a mluví proti režimu.

Menšík s režimem rozhodně nebojoval, ale nebál se ho. Deset let byl v komunistické straně. V roce 1958 ho vyškrtli pro pasivitu, nechodil na schůze a neplatil příspěvky. Je přitom pozoruhodné, nakolik fascinoval mocné - paní Novotná ho zprostředkovaně zvala, zda by jí pravidelně nechodil vyprávět historky z natáčení (vykroutil se), Štrougal se snažil vnutit na herecké večírky se slibem, že by jen tak v rohu tiše naslouchal, na národního umělce ho navrhl sám prezident Husák.

Nebyl ve Svazu dramatických umělců, ale byl velmi očekáván u podpisových archů Anticharty. Sice se divil, vždyť „to“ podepsal i Werich, nicméně dal si říct a ulil se do nemocnice. Jeho podpis pod prohlášením chybí...

Příčinou Menšíkovy ohromné popularity, která vrcholila v polovině sedmdesátých let, byla role moderátora Bakalářů, jež srdečně nesnášel. Mluvil o nich jako o kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem. Věděl ale, že je odsouzen v nich pokračovat. Pro diváka se stal jejich ikonou.

Později, v osmdesátých letech, se role hostitele ujal ještě jednou – v Křesle pro hosta. Bavilo ho víc než Bakaláři, ovšem jen do chvíle, kdy lékaře a vědce začali nahrazovat leninské recitátorky a předáci brigád socialistické práce. Potom se snažil z pořadu vyvázat. Pohádal se kvůli tomu s ředitelem televize Janem Zelenkou, celou záležitost nakonec vyřešil podle jedné legendy tak, že se opil během natáčení a byl – tak, jak si přál – z křesla odejit.

Přestože Menšík ve Všech dobrých rodácích a Marketě Lazarové dokázal, jak sugestivně dokáže zahrát charakterní roli, jako by to – překryto komediálním figurkařením – vždy znovu někoho překvapilo. Jen výjimečně mu bývaly svěřovány jiné než komediální role, vnucenou jednopolohovost svého herectví zřejmě cítil i on sám, když se později, po Ikarově pádu, s ulehčením přiznal: "Ty mé role, to je většinou, jako bych na zeď jen házel písek. Teď jsem snad dokázal víc než dělat šaška."

Schvalovací orgány se přesto – nebo právě proto – snažily obsazení Menšíka právě do Ikarova pádu zabránit. Tehdejší šéfredaktor dramatického vysílání Antonín Dvořák vůbec nechápal, proč by měl dostat tak závažnou roli komik, který uvádí Silvestry. Režisér František Filip a Jiří Hubač však neustoupili, počkali a Menšíka do role Káry prosadili. Konečně, sympatickou zatvrzelost prokázali i mnohem později, kdy bez Menšíka odmítli realizovat třetí díl trilogie nazvaný Zima poutníků. Menšík volal kolegovi Brodskému: "To je tak pěkný, sedneme si na to." Už to nestihli.



Svým dětem

Na kole jede Jořka s pyřkem. Jedna z úvodních scén Jasného filmu Všichni dobří rodáci (1968) Kvůli astmatu nemohl spát ani ležet, celé noci býval vzhůru. Rád a hezky maloval, uměl jedním tahem spáchat vlastní karikatury, zdobil vlastní dopisní papíry, a když si přivezl od přátel ze Slovácka láhve meruňkovice, kreslil na ně viněty. Schizoidní obrázky utopené v oranžové, zelené a černé. Byl vášnivý čtenář. Honza: "Ve čtvrtek, když vycházely novinky, mi dával seznamy, co chce koupit. Byly to hory knih." Za svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, hltal válečnou literaturu faktu, dceři Martině dal k šestnáctým narozeninám snad trochu předčasně Knihu o životě a smrti, synu Petrovi ještě dřív propašoval z tiskárny, kde dělal kamarád, fungl nového Vinnetoua. Barva z ještě nezaschlého přebalu mu zničila oblek.

Na všech čtyřech dětech velmi lpěl, celý rok se těšívaly na společné prázdniny. Petr: "Vůbec se nebál dávat najevo své city. Když jsem s ním jezdil po besedách, večer jsme spolu leželi na hotelu, táta vyprávěl, držel mě za ruku nebo hladil po vlasech. A to mi bylo dvacet pět let."

Doktorka Zdena Lipárová, za kterou chodil do Sanopzu poslední tři roky, vypráví, že si od ní – když mu nebylo dobře – nechával kontrolovat překrásné dopisy, které Petrovi psal. Společně koupili pozemek v Řicmanicích, prosí ho v nich, aby vše dělal podle zákona, trpěl obavou, aby se děti nedostaly do průšvihu. Při každém průjezdu Moravou se stavoval v Brně u první ženy. S Petrem se pak řádně uvítali. "Dokázal udělat neopakovatelný zážitek i z naprosto všední situace. Seděli jsme třeba ve sklípku, táta se díval do sklenky a najednou povídá: Nemůžeme přece trávit celý den tím, že budeme pozorovat, jakou má víno jiskru. Co si ho takhle stříkat do pusy injekční stříkačkou. Opravdu to šlo rychle. Víno vběhlo do žil jako šampus, v poledne jsme byli jasní."



Putovní sako

Poslední filmová role: Dobří holubi se vracejí (1988) Během natáčení Zlatých úhořů navrhl Kachyňa Menšíkovi, ať si ve scéně, kdy rýpá klukům z hlíny žížaly, vyhrne rukávy. Herec mu ukázal paže plné strupů od vpichů jehel. Ačkoli si injekce, po nichž dokázal rozdýchat stále se zhoršující astma, musel píchat třikrát denně, odmítal polevit v pracovním nasazení.

V Menšíkovi občas propuklo furiantství, povahový rys, jejž měl jistě společný se ševcem Bursíkem. Vždyť ho tak neopakovatelně ztvárnil v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště. Podobně jako „poslední“ malý živnostník, jehož, hrdého a se vztyčenou hlavou, zruinoval Baťa, se Menšík své nemoci vysmíval, a jak mohl, zlehčoval ji. Jan (37): "Teprve když se počáteční stadium astmatu objevilo u mne, pochopil jsem, že každý tátův záchvat byl malou bitvou o život. Nemohl se nadechnout, protože to ho nutilo k dalšímu kašli. Dusil se, šlo jen o to, urvat pro sebe trochu dechu."

Z nemocnice utíkal do práce a domů, říkal, že ho tam napadají strašné věci. "Stárneme a je třeba toho ještě tolik stihnout," říkal a s ohromnou vitalitou se valil dál. Při Ikarově pádu usnul vyčerpáním v šatně, v roce 1983 se „na place“ Tažných ptáků předávkoval povzbuzujícím efedrinem. Dostal se mimo sebe, nakoupil ženě a dětem dárky za třicet tisíc korun, a ačkoli musel být druhý den hospitalizován, anabazi si pamatoval a nakonec ji zlehčil pro sebe tak typickým způsobem. Pošeptal Martině: "Měl jsem štěstí, že jsem měl pocit milionáře. Představ si, že bych se zbláznil a myslel si, že jsem žebrák."

Po dceřině nástupu do prvního hereckého angažmá, do kolínského divadla, přijel hned na první premiéru. Hrála ve hře Oldřich a Božena. Když se během představení podívala do lóže, viděla, že pláče. Přesto se před ním Martina hrát styděla. Když se učil Károvu roli pro Tažné ptáky, požádal ji v kuchyni, aby mu četla narážky. "Nikdy na to nezapomenu," vzpomíná Martina, "zatímco já repliky otrocky četla, promluvil ke mně scénářem tak přirozeně, jako by mě žádal o sůl. Nebylo tam vůbec nic hraného, natož falešného. Nesouhlasím s tím, že měl - jak se říká - nějakou metodu herectví. Já bych to přece poznala, byli jsme mu nejblíž. Z něj šla prostě pravda."

Mladší z Menšíkových synů, Honza, který s otcem pracoval jako asistent režie na filmech Mladé víno a Létající Čestmír, potvrzuje, že Menšík si Formanovu starou radu dobře zapamatoval: "Když teď sleduji jeho staré filmy, s překvapením vidím, jak byl civilní. Vidím jeho herecké gesto a vzpomenu si, jak to samé používal doma při té a té příležitosti."

Jakkoli uměl Menšík barevně a šťavnatě vyprávět, snaha popsat pro tehdejší tisk sám sebe jako herce musela ztroskotat, svůj um zbavil tajemství tímto způsobem: "Baví mě hrát postavy, které se prodírají životem pomocí vlastních schopností a důvtipu." Je pro něj příznačné, jak často v rozhovorech vyslovuje slovo pokora. Bál se chyby, jak se přiznal, je rád, že Ikarův pád z oči v oči výborným hercům nezkazil. Nic na tom nezměnil ani fakt, že, jak mi řekla jeho žena Olga, při sledování televizní premiéry byl hluboce dojat. "Nejsem komik," říkal o sobě, "těch je jen pár, já jsem pouze komediální herec." Na kolegy nežárlil. Jiřímu Sovákovi, kterému po těžké havárii nabídl uplatnění ve svém zájezdním programu, říkal Král fóru. Poté, co přijel do Prahy za prací jeho největší přítel, tehdy ještě neznámý herec Lubomír Kostelka, automaticky ho režisérům nabízel a přechvaloval.

Jednou, kdysi dávno, se nad ránem u baru v Barbaře podíval na kamaráda, podal mu svou semišovou bundu a řekl: "Já ji dostal od známýho, když jsem byl ve stejným srabu, jako jsi teď ty. Až jednou takhle někoho uvidíš, taky mu ji dej. Tohle je totiž putovní bunda."



Naposledy do Brna

Vladimír Menšík a Jiří Sovák ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) Ten květnový pátek v osmaosmdesátém odvezl Honza pohublého tátu na natáčení televizního pořadu Abeceda. Menšík tam vyprávěl o Sovákově prostorové skleróze, Jitka Molavcová ho při děkovačce podpírala. Přesto si nenechal vymluvit odjezd na Moravu. Každý rok touhle dobou jezdil do Brna popřát mamince k narozeninám. Kromě toho měl účinkovat na estrádě v brněnském Rondu. Ale tu už musel odvolat.

"V sobotu jsem si na stavbě nešťastnou náhodou hřebíkem propíchnul obě chodidla," vzpomíná Petr. "Nemohl jsem vůbec chodit a táta mě posílal na pohotovost. V noci se mu udělalo špatně."

Když Petr s Honzou přišli v neděli do brněnské nemocnice u svaté Anny, bolel ho už i pouhý dotyk. Zeptali se, jestli něco nepotřebuje. "Hokejové štulpny," odpověděl a naposledy je rozesmál. Nechtěl zemřít v posteli, ale to se mu nesplnilo. Ačkoli to nestačili oficiálně vyhlásit, brzo ráno někdo zastrčil kytku za stěrač jeho zaparkovaného auta.

"Po pohřbu," vzpomíná Honza, "se během tryzny rozesedlo příbuzenstvo do několika skupin a povídalo se. Tehdy jsem pochopil, co táta znamenal. Kdyby žil, seděli bychom všichni u jednoho stolu."

Letos by se Vladimír Menšík dožil sedmdesáti let.

Milan Tesař

(vybráno z časopisu
Reflex, č. 51/1999)




* * *